Katolická cesta J. Durycha XX. – Vztah k Římu

Bylo by hrubě pošetilé hledat u Durycha třebas jen náznaky kritiky Vatikánu. Ne proto, že by nebylo proč. Nikterak se Durychovi nezamlouval „mírový papež Benedikt XV., a to především proto, že nepokračoval v boji svatého Pia Desátého proti modernismu.

Durychova veršovaná elegie na smrt Pia X. není jen pláčem nad odchodem tohoto nejzasloužilejšího vojáka Kristova
20. století. Durych nepotřeboval ničeho předvídat: stačilo, že Pius X. navždy zavřel oči a v zápětí začaly oživovat všechny ty pekelné příšery, které pokud svatý papež nezbavil jejich moci, aspoň jejich moc omezil. Elegii na smrt Pia X. napsal Durych pro Demlovy „Šlépěje„; žádný jiný časopis by je asi nepublikoval. Pius X. se těšil obecné nenávisti netoliko v řadách bezvěrců a jinověrců, nemohla mu přijít na jméno ani většina katolíků. Chtěl od nich příliš mnoho.

Zdálo se, že bojuje proti chimérám. Katolické církvi přece v počátku 20. století nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, nicméně papež vyžadoval od kněží, řeholníků i laiků absolutní poslušnost, jako kdyby Církvi hrozilo bezprostřední smrtelné nebezpečí, které možno odvrátit, či aspoň oddálit bezmeznou, vojenskou kázní všech katolíků. Pius X. byl jasnozřivý; viděl, či aspoň cítil příchod krize, která Církev postihne již za půl století. Dosah této krize si neuvědomoval snad nikdo z Piových současníků. Jestliže ji Pius X. viděl, třebas jen v matných konturách, pak nemohl jednat jinak než jednal. V podstatě vyhlásil výjimečný stav, což papežové zpravidla nedělají. Takové mimořádné opatření lidé přijímají od tyranů, od autoritativních vlád víceméně s navyklou nechutí, od „demokratických“ vlád toliko ve chvílích „zvýšeného nebezpečí“ či ohrožení státu. A v Církvi? – Kristus nám přece slíbil, že ´Církev brány pekelné nepřemohou´, tak proč hned vyhlašovat stanné právo?

Dnes se opatřením Pia Desátého již nedivíme a svatost tohoto papeže září démantovým leskem. Jsme přesvědčeni o jeho nepřetržitých přímluvách v Božím království. Jak by nám asi bylo bez nich?

Papeže Benedikta XV. překvapila světová válka, tak jako překvapila snad i její samotné strůjce. Benedikt tedy „vstoupil do politiky“, jal se přesvědčovat a zapřísahat mocipány, aby zanechali válčení a svou při vyřídili jednáním. Bylo to k ničemu, nikdo si z jeho proseb nic nedělal a když nakonec válka přece jen skončila, nikdo ho ani nepozval k mírovým jednáním. Měl ovšem papež těžkou pozici: ovečky na obou stranách fronty se vzájemně střílely kulomety a píchaly do sebe bajonety, třebaže to byly děti jedné jediné Matky Církve, kterou řídil nešťastný papež, kterému se říkalo „mírový“ snad jen proto, že se mu žádný mír vyjednat nepodařilo.

Pokoušel se o diplomacii, ale v hrsti mu nakonec zůstaly jen a jen kompromisy nikým nepřijaté; požehnal-li Němcům, musil se přitom mračit na Francouze a když by ho třebas i rádi byli poslechli jeho rodní Italové, tím zběsileji se tvářily ovečky z ovčince samotného Apoštolského Veličenstva.

Neměl to snadné ani jednoduché.

Stálo by za seriózní vědecké bádání v oblasti průzkumu reakcí člověka na Boží trest. Hospodinem trestaní Židé Starého zákona se tuze často proti Bohu ještě více zatvrdili a teprve mnohem přísnější následný trest je přivedl k poslušnosti (samozřejmě jen na krátkou dobu). Ale totéž se dálo mezi křesťany po všechna staletí: víru si zachovali jen ti ´nejvěrnější´. Zlo prý plodí další zlo ještě mnohem horší. Lze však Boží trest považovat za zlo?

Je jisté, že Boží tresty lidé a priori odmítají a to i tehdy, jsou-li si jasně vědomi, že se tu o Boží trest skutečně jedná. Bohu pak tento trest vyčítají, rouhají se a od Boha odpadají. Všeobecná religiozita upadá…

Ale ono je to i docela jinak. I z přemíry blahobytu lidé od Boha odpadají, protože se domnívají, že jim ho již více není zapotřebí.

Není zřejmě zlo bezprostřední příčinou odpadlictví. Lze se však domyslit, že ono „horší“ zlo, zplozené zlem prvotním, je už zřejmě dílem ďáblovým, nebo aspoň člověkem, ponechaným sobě samému. A tu pak zlo bubří a nadouvá se, pro nic jiného nezbývá místo a bezpochyby by rostlo ´exponenciálně´, kdyby je v jeho zhoubném růstu nezastavila Boží ruka.

A děly se v roce 1918 (i nějaký ten rok předtím a potom) věci strašlivé, či spíše strašidelné. Na to všecko se díval z oken vatikánských paláců ´mírový´ papež Benedikt XV. Jistěže se přitom modlil k Bohu za odvrácení všech těch hrůz, leč…

Snad mohl leccos zmírnit, snad měl být ráznější a snad i měl povolat do zbraně milióny svých věrných. Měl jich tedy desítky, dokonce i stovky miliónů. O tom už se nám dnes ani nesní. Bál se krveprolití. Lze mu to vyčíst?

Všecky tyto věci vrtaly Durychovi v hlavě, ale mlčel. Svůj protest proti Benediktovu váhání vyjádřil toliko ve svém pláči nad smrtí Pia X. Ten by nezaváhal.

Benediktovi Durych pravděpodobně vyčítal více věcí. Ale jen o dvou věcech napsal: Že Benedikt dodatečně schválil svévolné přestěhování arcibiskupa Skrbenského z Prahy do Olomouce, a že se včas kriticky nevyjádřil k rozmáhající se „československé“ apostasii. Jiné kritiky vůči papežovi se už Durych neodvážil.

Zrodila se Československá republika a možno říci KU PODIVU ji Řím hbitě a obratem uznal. Spekulovat o tom, zda tak učinil jen proto, aby nezavdal příčinu ke zkácení dalšího Sloupu a k srážení hlav svatých Janů Nepomuckých – nebudu. Vytvoření Československa považoval Durych za Boží dílo a já tuto jeho myšlenku ochotně přebírám. Pád Rakouska v roce 1918 byl mnohem větší zázrak než pád evropského komunismu v roce 1989. (Tím nehodlám opomíjet opětovný vstup Anežky Přemyslovny do českých dějin, když se její láska k národu v zápětí po kanonizaci projevila tak markantně, že to vyvolalo úžas i u nepřátel víry.)

V roce 1918 Praha zazářila jako metropole státu nevelkého (zato prý příliš dlouhého – jak se nové republice posmívali zapšklí pozůstalí pochybné slávy habsbursko-lotrinské). A tato Praha přijala i papežova legáta.

Ta Praha, která už za pět dnů po vyhlášení české samostatnosti strhla Mariánský sloup, kde se veškeré moci ujali jen bezvěrci, jinověrci či při nejlepším jen vlažní katolíci, kterým bylo zcela lhostejno, že za sebou mají mnohamiliónovou armádu věřícího lidu.

„Pražská nunciatura jest nejdůležitější nunciatura ve střední Evropě a její význam přesahuje značně daleko a vysoko význam nunciatur u kteréhokoliv ze sousedních států. Obnovený český stát má důležitý význam pro Řím.“

Těmito slovy uvozuje Durych svou stať o vztazích naší země s Vatikánem. Její název je „Pražská nunciatura“ a byla publikována ve II. ročníku Rozmachu dne 15. listopadu 1924. Tak jako na mnoha jiných místech Durych odhodlaně brání náš stát a národ před nařčeními, která se na Československo sypala z mnoha míst. Tato nařčení, že jsme stát bezbožníků a heretiků nikdy neustala. Český katolík nikdy nepřestal být katolíkem druhořadým, podezřelým, vlažným, který nikdy neustává kritizovat Řím a netají se výhradami proti katolickým praktikám jiných národů. Často se mi zdá, že tato nedůvěra k českému katolíkovi pochází už z dob pradávných, z doby svatých Cyrila a Metoděje.

Co přivádí Čechy k odpadu od Říma?

Durych srovnává národ český s národy románskými v jejich vztahu k Církvi:

„Lid románský revoltuje proti Církvi buď bojem fysickým; zůstává i nadále věren katolické víře, nebo si aspoň zachovává její mentalitu, ač přesto bojuje proti její politice nebo autoritě pěstí a zbraní; nebo odpadá k atheismu, od kterého se však zase vrací zpět do Církve, herese vyrábí jen v nepatrné míře. Ale národ český nebojuje proti Církvi direktně, tváří v tvář. Téměř každý odpor českého národa proti politice římské byl doprovázen heresí značného rozměru.“

To jsou ovšem slova do pranice a Durych se je pokouší dokázat:

„Český stát byl vždy předmětem útoků německých států a musil vždy státi na stráži proti fysické přesile nepřátel rasových. (Nepřáteli rasovými zde Durych rozumí nepřátele ethnické – pozn. editora.) Na boj proti diplomacii římské nemíval již dosti volných sil; proto, stala-li se mu římská politika nepohodlnou, snažil se zbaviti se jí způsobem, který by ho chránil před dalšími styky s Římem, totiž hromadným odpadem; odpadlý národ nemusí totiž s Římem jednati, nemusí proti němu bojovati a má více volných sil k boji na ostatních frontách.“

Lze s tímto srovnáním bez výhrad souhlasit?

Není pochyb, že víra národů románských se od víry české liší. Není to víra ani lepší, ani horší, rozdíly jsou však každému patrné a zasloužily by si mnohem více pozornosti. Často se mi zdá, jako kdyby byla víra Portugalcům, Španělům, Francouzům a Italům dána, zatímco Čechům toliko propůjčena; že však toto propůjčení víry je důkazem neporovnatelně intenzivnější Boží milosti, které se dostalo našim předkům. Svého trvalého vlastnictví si mnohdy lidé nedovedou vážit: svěřených hřiven se dotýkají téměř s posvátnou úctou. Svěřené hřivny pak je možno podle Písma svatého rozmnožit, nebo aspoň úzkostlivě uschovat pod zem a tak jim poskytnout maximální ochranu. Češi se v 15. století víry nechtěli zbavit, chtěli ji obohatit leskem a třpytem.

Jakoubkovi ze Stříbra se vytýká, že již dávno opuštěné přijímání Oltářní Svátosti pod obojí způsobou toliko oprášil, aby nalezl úctyhodnou záminku oprávněnosti boje Čechů proti Římu. Pokud Češi skutečně bojovali za ´kalich´ a nikoli za Viklefovy bludy, bojovali spravedlivý boj, v němž pak Řím uznal svou porážku příliš pozdě. Tento svatý boj pak Češi sami vzdali a spokojili se s ubohou náhražkou víry, kterou nabízelo luteránství. Ale pak jim znovu byla nabídnuta pravá víra prostřednictvím pobělohorských misionářů a Češi ji znovu přijali jako drahocennou půjčku.

Nedá se mi proto, že by se Češi zbavovali své víry a tím i svých vztahů k Římu jen proto, když se jim na Římu něco znelíbilo. Svou víru, pokud ji celým srdcem vyznávají, berou vždy velmi vážně, snad až příliš vážně a jako by ani nebrali v potaz, že Bůh dobře ví o všech lidských slabostech a že svým nevystihnutelným milosrdenstvím dnes a denně přikrývá tak strašlivá provinění, o kterých se prostému člověku nemůže ani snít. Francouz, Ital, Španěl s Božím milosrdenstvím počítá jako s realitou, Čech je k sobě ve věcech víry nesrovnatelně přísnější. Příslušník románského národa se svému uklouznutí a třebas i pádu dokáže zasmát. To by dokázal jedině velmi lehkomyslný Čech.

Čech je ve své podstatě melancholik: vždy se mu zdá mnohem pravděpodobnější, že se jeho život (a zřejmě i život celého národa) bude odvíjet podle „katastrofického scénáře“.

Ze svých katolických sousedů nikdy nemívali Češi dobrý pocit. Němci nám nikdy nepřestávali číst levity. Oni snad k tomu měli i jakés takés oprávnění: víru jsme přijali později než oni, odmítli jsme ji přijmout od nich, víru jsme přijali od Řeků, kde už se schylovalo k rozkolu. Je však bolestné až k pláči, že ve věcech víry nás tuze často napomínají i ti sousedé z východu, kteří sami od nás víru přijali. Napomínají nás jak Poláci, tak i Maďaři, třebaže k tomu nemají nejmenšího práva. Za skalní heretiky nás pak považují Francouzi, Španělé, Italové a dokonce i němečtí a skandinávští luteráni.

Naši otcové se ovšem dopouštěli hanebností a zvěrstev, jakých bys v ostatní Evropě pohledal. Na vyvraždění Slavníkovců se nedá zapomenout za jedno tisíciletí. Na vyhnání svatého Vojtěcha se snad přece již pozapomíná. Nedá se zapomenout na bestialitu husitů; nicméně Češi tuze rádi píchali do vosích a dokonce i do sršních hnízd, bohužel však málokdy uměli včas utéci. Kníže Břetislav si píchl dvakrát: ve Svinibrodu a ve Hnězdně. My to dnes bereme jako přestupek, naši sousedé Němci a Poláci za zločin. Biskup Ondřej byl programový kverulant, teprve až potom pastýř svého lidu. Ale nechali jsme ho umřít ve vyhnanství. Těch českých ´skopičin´ je nepočítaných: už o všech ani nevíme, ale to nikterak není důležité. Vědí o nich naši sousedé a s matematickou přesností si jejich soupis vyhotovili Němci.

A jak se zdá, tak i Apoštolská stolice.

Kdyby se tak nalezl historik, který by shromáždil všecka ta česká píchání do hnízd hmyzu bodavého, asi bychom snáze pochopili, proč ´image´ českého národa je tak ošklivý a také již asi neopravitelný. Jaroslav Durych by jistě takovou kratochvilnou historii národa českého byl schopen napsat. Měl k tomu dostatek humoru a zároveň dokázal všechna fakta hodnotit se vší vážností. Neučinil tak proto, že byl vlastenec a vůči našim nepřátelům – gentleman.

Vraťme se opět k Durychovu srovnání českého národa s národy románskými. Charakteristika románských národů ve věcech víry a v jejich poměru k Církvi se mi nezdá být docela správná.

„Proč herese ve státech románských bujely jen přechodně a v menších rozměrech, kdežto ve státech severních zachvátily na dlouhá staletí většinu území i duší? Proč se velmi příkré prudké spory náboženské na západě řeší hladce a snadno, kdežto i menší spory náboženské, osobní a disciplinární na severu se soudí s celou břitkostí a neústupností, pouhým apodiktickým výrokem, bez dalších pokusů o získání a bez ohledu na nedozírné ztráty? Nelze příliš zakrývati, že vinu na tomto nápadném rozdílu má především administrativa. Vznikne-li v některé době a v některém kraji herese s velikým odpadem, jsou vinny vždy obě strany; jedna více, druhá méně, ale vinny jsou obě, totiž i odpadlíci, i církevní administrativa. Za odpad jsou tedy odpovědni a mají býti souzeni i správcové diecésí a provincií. Pouhá exkomunikace odpadlíků jest ortelem příliš jednostranným.“

Zde se Durych proti netečnosti a doslova i proti lenosti hierarchie a samotného Apoštolského stolce zastává netoliko odpadlíků českých, nýbrž i všech ostatních odpadlíků zemí transalpinských, tj. především národů germánských. Kolik viny za luteránský odpad nesou především biskupové? Vypráví se, že ještě za sto let po luteránském odpadu si mnozí norští venkované nebyli vědomi, že již nejsou katolíky, nýbrž odpadlíky. Jejich biskupové jim to totiž vůbec nedali na vědomí. O laxním přístupu domácího kléru vůči šířícímu se protestantismu je mnoho dokladů. V Německu bylo tuze málo katolických mučedníků, kteří by byli obětovali život v boji proti luteránství. Kolik by se jich našlo? Nesrovnatelně čestněji a statečněji si vedla hierarchie anglická, třebaže i mezi ní bylo hodně koukolu. Oboustranná vina na ´československé´ apostasii bije ovšem do očí. Nejvyšší hierarchie a tím i veškerá církevní administrativa byla veskrze austrokatolická a zde je třeba nutno zdůraznit, že sám austrokatolicismus byl nebezpečnou herezí. Mohl snad lokajům habsbursko-lotrinského trůnu odpad českých kněží uškodit? Vždyť tím se jen dokazovalo, jak bezbožné bylo rozbití monarchie a jací že jsou Češi hanebníci!

Benediktu Patnáctému sice hořkla slina v ústech, ale to také bylo všecko, čím se ho československá apostasie dotýkala. Katolickým věrným Čechům vatikánská administrativa zhola ničím nepomohla.

„Nepřímý, příliš prostředkovaný vztah českého národa a státu k římské správě byl jednou z hlavních příčin dějinné tragiky národa a státu. Tragikou byl husitský rozkol, protestantský odpad i dosavadní náboženský stav lidu.“ (Pozn. editora: laskavý čtenář nechť si dobře uvědomí rozdíl mezi rozkolem a odpadem!)

„Českému národu zajisté nescházelo úcty k Římu. Že úcta k Římu časem byla doplňována strachem a nedůvěrou, že se měnila v poslušnost úřední a mrtvou, to není vina pouze českého lidu. Nepřátelé zahraniční, přistěhovalí kolonisté, domácí renegáti a lidé zištní a prodejní snažili se mu za všech století škoditi všemi možnými prostředky, ničiti jeho růst, jeho svobodu, jeho čest, špinili jej a vinili ze všech neřestí a bludů i tenkráte, když jich nikde nebylo, lid se stěží ubránil doma a těžce nesl, přicházela-li mravní a autoritativní podpora z Říma pomalu, opožděně nebo nedostatečně. Vzniklo zdání, že český národ jest přezírán. Aby důrazněji uplatnil mocenskými prostředky svůj nárok na rovnoprávnost v Církvi s národy jinými, na to již většinou síly jeho nestačily. Snad nebyl ve skutečnosti od Říma přezírán, ale zdání tu bylo, a nebylo snahy, která by toto zdání vyvrátila.“

Durychovo opatrné, diplomatické tvrzení, že český národ „nebyl ve skutečnosti od Říma přezírán“, je mnohem jasnější a zřetelnější, než kdyby Durych přímo obvinil Apoštolskou stolici z nedůvěry. Jistě i ve zdech vatikánských byla slyšena slova obhajoby a snad i dokonce chvály českého národa, ale těmto slovům nebylo popřáno sluchu, tak jako nebylo popřáno sluchu P. Bohuslavu Balbínovi českými představiteli Tovaryšstva Ježíšova a veškerou českou církevní hierarchií.

„Toto zdání ovšem,“ pokračuje Durych, „vyvolalo určitou náladu. Před poslední válkou, ba ještě nyní, byl český národ považován za národ, prosáklý heresí. Jest pravda, že statistika vyznání se od dob husitských měnila v našem státě velmi výrazně. Ale právě tak se měnila i v národě německém. Národu německému se tak nevyčítal jeho dvoutřetinový odpad k protestantství, který trvá dosud, jako se národu českému vyčítá jeho náboženská minulost, třebas jeho přítomnost jest velice nadějná. Národ to pozoruje a srovnává a nemůže sám odpomoci. Bezmocnost svádí k názorům a činům, které jsou sice špatny samy o sobě, ale přece jen aspoň omluvitelny desperátností, ať již skutečnou či domnělou.

Abych ukázal příklad zcela zběžný: Dopustí-li se osoba kněžského stavu nějakého přečinu nebo zločinu, brání se postižený laik jiných národů svým způsobem: buď ji požene před soud církevní nebo před soud světský, nebo se s ní vypořádá způsobem fysickým; když dosáhne svého účelu, zůstává dále věrným katolíkem. Jinak jest tomu u lidu českého. Dopustí-li se osoba stavu duchovního nějakého podvodu, vyděračství, svedení nebo cizoložství, laik nedůvěřuje soudu církevnímu, nedůvěřuje soudu světskému, nedůvěřuje prostředkům fysickým; neví si rady a sahá k nejpovážlivějšímu prostředku: vystoupí z Církve, poněvadž to považuje za nejjistější prostředek ochrany proti nespravedlnosti.

S touto mentalitou nutno počítati zcela reálně, poněvadž byla zaviňována po celá staletí a bude to i v nejlepším případě trvati ještě celá desítiletí, než se podaří tuto mentalitu chorobnou a nelogickou nahraditi mentalitou zdravější. O důvěru nutno usilovati s obou stran. Církevní administrativa musí bedlivě zkoumati její příčiny, a to zblízka a bezprostředně. Lze jí sice vzdáti chválu za to, že mnohdy velice moudře rozlišovala a viděla i tehdy, když se proti českému národu snášelo nesmírné množství klevet, pomluv a špíny, že papežové byli moudřejší než nunciové vídeňští, než sbory biskupské, než provinciálové a provinciální soudy, ale nyní, když bylo dosaženo přímého diplomatického styku mezi Vatikánem a obnoveným českým státem, jest nutno si žádati, aby tohoto styku bylo využito úplně a reelně, aby byl zjištěn skutečný stav a jeho příčiny i dosah, poněvadž i u nás se ukazuje příliš mnoho Potěmkinových vesnic a informátoři, neinformují-li tendenčně mylně a neúplně, potřebují sami býti informováni. Ani nuncius tedy nesmí věřiti všemu, co vidí, nýbrž musí iniciativně zkoušeti každou věc sám a nedat na sebe působiti. Neboť se nejedná o osoby, nýbrž o celý národ, ale nejen o celý národ, nýbrž o vše, k čemu jest či bude tohoto národa třeba.“

S těmito Durychovými názory nutno souhlasit i v dnešních dobách. Značné zásluhy o českou církev ´polistopadovou´ má apoštolský nuncius arcibiskup Giovanní Coppa, který svůj úřad vedl s takovou opravdovostí, že se naučil i česky, a to velmi dobře. Mohu o tom podat svědectví: Arcibiskup Coppa si dokonce oblíbil tak obtížného českého spisovatele, jakým je Jaroslav Durych a přečetl v originále několik jeho knih. Zdůrazňuji „v originále“, a to i přes to, že dosud žádná Durychova kniha nebyla přeložena do italštiny. Když jsem mu poslal do italštiny přeložený výňatek z románu Bloudění, měl z toho velikou radost, že teprve nyní si může porovnat Durychův literární jazyk.

Coppa se zajisté zasloužil o zřízení dvou nových diecézí, jeho rukama procházely návrhy na jmenování řady světících biskupů a jsem přesvědčen, že se velmi zasloužil o kanonisaci blahoslavené Zdislavy a blahoslaveného Jana Sarkandera. Že české církvi napomohl k částečnému znovuzískání ukradeného majetku – o tom je lépe nemluvit. Odvážný a zejména bezvěrci oblíbený kardinál František Tomášek se brzy po listopadu dal vyprovokovat k neuváženému výroku, že česká církev žádný majetek nepotřebuje, a tím v našich zemích nasil tolik větru, že z něho vzešlé bouře dodnes ničí, co se ničit dá. Ztracený majetek získaly zpět řeholní řády a na tom jistě má značný podíl vzácný papežský legát, přítel českého národa, arcibiskup Giovanní Coppa. Jeho vynuceného odchodu želeli všichni věrní katolíci, kteří nyní úzkostlivě sledují až neúměrně vřelý vztah nového legáta k nejvyššímu českému hierarchovi.

Durych se bohužel zmýlil v odhadu, že „náboženská přítomnost českého národa jest velice nadějná“ (rozuměj – v roce 1924). Byly tu jisté naděje: ustal kulturní boj, katolíci dávali o sobě víc vědět, k moci se drali „političtí“ katolíci. Bohužel katolická ´konjunktura´ netrvala dlouho a již v polovině třicátých let bylo jasně cítit, jak dobře se u nás daří nejen komunistům a socialistům, ale i anarchistům, liberálům a volnomyšlenkářům všech odrůd a odstínů. Kdyby byla španělská občanská válka trvala déle, byla by zřejmě na Pyrenejský poloostrov vyslána v rámci Interbrigády nejméně polovička naší dobře vycvičené a vyzbrojené armády.

Optimistické naděje ve věcech náboženství Durycha nikdy neopustily: kdo ví, zda k jeho škodě či užitku.

A ještě o českém „odporu“ k Církvi:

„Dnešní odpor proti Církvi zajisté není zjevem specielně českým; jest to zjev mezinárodní a řídí se dosti slabošsky příkladem států cizích…“

„Jest to zjev spíše politický než duchovní, třebas se tím jeho ostudnost nezmenšuje a neomlouvá. Přesto odpor proti Římu není podstatnou vlastností lidu, nýbrž pouhou náladou, velmi povrchní, nedůslednou a slabošskou, třebas dosti hlučnou. Není třeba, aby tato nálada vzbuzovala strach. Může sice způsobiti dočasnou škodu, nikoliv však trvalou a pronikavou.

Škoda ovšem jest oboustranná. Způsobí-li vláda škodu Církvi, způsobí ji také sobě a svému státu, a to nejen škodu vnitřní, nýbrž i škodu zahraniční, nepřátelství k Církvi působilo státu našemu škodu vždy; poměr chladný byl a jest bez užitku; pouze poměr přátelský a spojenecký jest mu k užitku vždy a nikdy ke škodě.“

Durych popisuje vztahy mezi Církví a československým státem z počátku dvacátých let. Od té doby uplynulo neuvěřitelných osmdesát let a situace je stejná. I naši komunisté se pokoušeli v letech osmdesátých navázat s Církví dialog. Bylo to falešné, ale význam to přece jen mělo. Tu a tam byl některému knězi vrácen „státní souhlas“, kněží již nebyli přímo pronásledováni, státní pokladna oželela tu a tam nějaký obnos na opravu kostelů. Nesměli by to být komunisté, aby ze svých nepatrných ústupků nenafoukli skvostnou bublinu duhových barev: jak se dnes v socialistickém státě katolíkům dobře žije, jak se jim udržují kostely, jaká je u nás náboženská svoboda atd. Zahraničním novinářům se ukazovaly opravy kostelů, zahraniční turisté se vozili po kostelích, které nikdy nepřestávaly fungovat, ale ´strana a vláda´ to považovala za svou zásluhu.

Dalo by se i říci, že komunisté byli chytřejší než současní vladaři. Ti kydají hnůj nejen na oprávněné nároky české církev na vrácení komunisty zabaveného majetku, nejraději by do každého kostela vyslali komisaře, aby spočítal milodary, které kostelník vybere na tácek a tuze rádi by přikázali faráři, aby z těchto částek vypočítal daňové přiznání. Že jsme za to kritizováni svými ještě jakž takž katolickými sousedy, je samozřejmé. Nicméně vládám předválečným i poválečným je jedna důležitá věc společná. Nikdo se neodváží provést odluku církev od státu. Velmi uvážlivý president Masaryk ji tak dlouho sliboval až umřel, komunisté si odluku nemohli dovolit, protože by tím nad církví ztratili kontrolu, presidentu Havlovi odluku římskokatolické církev od státu nedoporučují prekursoři New Age, nejspíš proto, že by jednou rádi na bedrech zkorumpovaných katolických hierarchů začali budovat svou tolik kýženou celosvětovou církev. A tak se dosud děje a hned tak se dít nepřestane, že i bezbožečtí daňoví poplatníci musí přispívat na platy farářů a na údržbu kostelů.

K závěru stati si Durych dovoluje kritiku římské diplomacie, což ovšem ve dvacátých letech bylo něco docela jiného než dnes. Do II. Vaticana znamenala kritika politiky Apoštolského stolce totéž, co poloviční herese. Dnes je kritika Vatikánu banální záležitostí, tak běžnou a všední, že už si jí nikdo ani nevšímá a je to téměř totéž, jako by jí ani nebylo. I dnes se každá kritika odráží od římské kurie jako hrách, na stěnu házený.

Věru, mnoho se hodně změnilo i vůbec nezměnilo.

„Jest třeba, aby politika si tyto věci ujasnila. Neumí-li si je ujasniti česká politika vnitřní a zahraniční, není to ještě důvodem, aby si jich nemusila ujasniti diplomacie římská. Česká politika jich třebas nemohla dosud zkoušet a studovat; nechci hned tvrdit, že toho nemohla pro neprozíravost či neschopnost; ale jest od těchto věcí dosud mechanicky vzdálena a mimo to jest poněkud mladá. Církevní diplomacie však musí viděti dále a musí být mistrem…“

„Nepřátelé Říma se dovolávají národní tragiky. Stále jest hádankou, zda se jí dovolávají upřímně. Ale nutno říci, že Řím jest českému národu přece jen ještě něco dlužen. Církev katolická udílí sice své dary všem lidem a národům, ale v poměru lidském, politickém zůstala českému národu něco dlužna. Česká reformace se skončila katastrofou českého státu na Bílé hoře. Pak nastala restaurace katolické víry. Dobře: za vinu trest. Ale český národ jest dneska ohniskem nejbližších dějin katolické církve. Získá-li si římská diplomacie český národ svou láskou a velkodušností, získá nejen český národ, ale i ještě mnohem více. Získá tím snad celé Slovanstvo. A snad i ještě více, neboť katolická naděje jest něco vyššího a mohutnějšího než naděje kabinetní.“

Durychova víra v nadpřirozené poslání českého státu jako prostředníka sjednocení křesťanů je dojemná. Bylo by snadné ji odsunout do říše utopie či přímo do říše pohádek. Ztratili jsme Podkarpatskou Rus, ztratili jsme Slovensko. Odpor pravoslavné hierarchie ke všemu katolickému zesílil a zdá se být nepřekonatelný. Značné většině obyvatelstva zemí střední a východní Evropy je myšlenka unionismu lhostejná. V čem tedy bude spočívat poslání Čechů?

Durych se ve svých proroctvích nerad mýlí. Byl vždycky jen poněkud nedočkavý. Co očekával do deseti let, přišlo až za půl století nebo ještě o nějaký rok později. Češi ovšem křesťany nesjednotí. To učiní Bůh a tuze se obávám, že to většinu Čechů nebude ani příliš zajímat. Češi by se však mohli stát bezděčnými prostředníky tohoto sjednocení, stát se prstem Božím. Kéž bychom si takové štěstí zasloužili!

Dlouho se mazlím s jednou myšlenkou: Na místech pro unionismus nejcitlivějších, vznikl mohutný státní útvar. Tam a nikde jinde se začne sjednocovací proces provádět. Je to Ukrajina.

Ukrajinci u nás kradou a naši policisté nechávají Ukrajince pracovat u nás na černo, aby jejich rodiny neumřely hladem. A snad prý jim pomáháme i v lecčems jiném.

Není toto právě první krok?

Všimne si ho nuncius Apoštolského stolce a třebas i sám papež?

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

One Response to Katolická cesta J. Durycha XX. – Vztah k Římu

  1. Václav napsal:

    Ať za to Bůh ukáže panu Durychovi své milosrdenství a svou slávu a ať jeho potomkům žehná až na věky, jestliže dokázal odolat tomuto pokušení a neobrátil se ke zlému. Kéž by si z něho dnešní lidé v tom vzali příklad.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *