Ve sporu o příručku SEXUÁLNÍ VÝCHOVA – VYBRANÁ TÉMATA nás mluvčí ministerstva školství Kateřina Bohmová poučila, že tradičnější přístup k sexuální výchově není možný, protože školy jsou ze zákona povinné žáky seznamovat s nejnovějšími poznatky vědy.
Proto se musíme v první řadě podívat na to, zda tato kritéria vědeckosti splňuje sama příručka. Proberu zde pouze několik hlavních připomínek, protože vzhledem k počtu sporných témat z mnoha vědních oborů by se podrobný rozbor musel rozsahem podobat původnímu materiálu.

1. Příručka se opakovaně zabývá problémem nechtěného těhotenství. Doc. Unzeitig nás zastrašuje informací, že žena by mohla klidně porodit 12 – 15 dětí. Je samozřejmě v pořádku, jsou-li školáci s tímto aspektem seznamováni. Na druhé straně je však nutné školáky ještě důrazněji seznámit s faktem demografické katastrofy, která se právě odehrává v řadě zemí střední Evropy, jako je Česká republika, Rakousko a Německo, i v mnoha dalších zemí celého světa: Itálie, Finsko, Japonsko a Jižní Korea. Autoři příručky pravděpodobně ustrnuli na úrovni znalostí z doby svých vysokoškolských studií, kdy nás mnozí experti zastrašovali přelidněním Země a zobrazovali na přesvědčivých grafech, jak populace Země vzroste na mnoho desítek miliard, čímž se dostaneme do Malthusiánské pasti. Přitom Československá republika a řada dalších zemí měly problém s nízkou porodností již ve třicátých letech 20. století. Nebo si snad autoři publikace myslí, že nárůst populace třeba v Indii by měl být kompenzován vymřením populace evropské? Pokud autoři publikace uznávají demografii jako vědeckou disciplínu, tak by se mohli občas podívat na stránky Českého statistického úřadu nebo na U.S. Census Bureau, kde jsou k nalezení stromy života (population pyramids) všech zemí světa. Potom by mohli školákům sdělit, že jedním z hlavních problémů většiny vyspělých zemí není skutečnost, že porodí dítě devatenáctiletá žena, ale naopak že mnohé ženy dítě nikdy neporodí, nebo jen jedináčky. Kdyby se navíc podívali trochu hlouběji do problému, mohli by školákům sdělit jak je důležité, aby děti plodili právě vzdělaní lidé. Při pohledu na údaje o úhrnné plodnosti (total fertility rate) lze totiž snadno zjistit, že i tak bídné výsledky evropských zemí by byly ještě bídnější nebýt porodnosti Romů a jiných minoritních etnik. O počtech romských dětí na zvláštních školách se dovídáme přímo z českého ministerstva školství a je to velmi znepokojivé čtení. Pokud by autoři příručky šli ještě poněkud hlouběji do problému, tak by mohli informovat třeba o tom, že jsou to právě věřící (nemám na mysli matrikové katolíky), kteří tuto demografickou tragedii aspoň trochu vylepšují.

2. Kapitola „Genderové aspekty sexuální výchovy“ je uvedena následujícím tvrzením: „Sexualita je mnohdy vnímána jako přirozený základ pro mužské a ženské role ve společnosti. Avšak proces je spíše opačný.“
Autorka kapitoly, magistra Jarkovská nám předkládá toto rádoby vědecké tvrzení, na kterém následně vystaví celou kapitolu. Vůbec se nepokouší popsat biologicky dané rozdíly mezi pohlavími, od jejichž podrobného popisu je nutné vyjít při dalším zkoumání, nakolik jsou role ve společnosti určeny sexualitou a nakolik jsou kulturou zesilovány nebo naopak stírány. Pokud chce dát žákům možnost, aby si učinili vlastní názor o genderové problematice, musí je seznámit alespoň se základy pohlavního dimorfismu, jako je množství testosteronu, kterého mají muži 12x více než ženy, odlišnostmi týkající se dalších hormonů a neurotransmiterů, odlišnostmi v anatomii a fyziologii mozku a následnými dopady na psychiku, které lze dokumentovat korelacemi výsledků v řadě psychologických testů s hladinami testosteronu, dopaminu, serotoninu atd. Tvrzení o nepodstatnosti biologických rozdílů ovlivňuje celý pedagogický proces a působí vážné škody, které vzhledem k feminizaci základního školství dopadají hlavně na chlapce. Chlapci jsou již ve stádiu plodu odlišně formováni vysokou hladinou testosteronu. V pubertě dvanáctkrát vyšší hladina testosteronu než u dívek působí, že jsou neklidní, výbušní, soutěživí, stále testují hranice svých možností a toho co je povolené. Těmto chlapcům však současný školský systém vnucuje ženský způsob výchovy a tím v nich vzbuzuje odpor ke škole. Často dochází k zneužívání diagnózy hyperaktivity, cejchuje je jako zlobivé, zlé a dokonce se je snaží „léčit“ podáváním psychofarmak. Tím vším významně snižuje jejich sebehodnocení, protože neodpovídají stereotypu jakéhosi fiktivního intersexuálního (pravděpodobně poněkud více holčičího) jedince.

Feminizované školství, která není schopné připravit pro chlapce odpovídající pedagogické postupy a prostředí, je neustále šikanuje za to, že se chovají v souladu se svou přirozeností. Magistra Jarkovská by si měla prostudovat Abrahama Maslowa, který je také v příručce zmíněn. Potom by se dověděla, že hlavní zásadou Hnutí lidského potenciálu, k jehož zakladatelům Maslow patří, je seberealizace, neboli právo každého jedince chovat se v souladu se svými nejvnitřnějšími pocity. Bohužel však vidíme, že v dnešním mainstreamu se přiznává právo na seberealizaci kdejakému deviantovi i za cenu šíření pohlavních nemocí a dalších škodlivých důsledků, ale průměrný chlapec toto právo na seberealizaci nemá. Je zajímavé, že o tyto jedince, většinu chlapecké populace, magistra Jarkovská starost nemá. V této souvislosti též vidíme, že se autoři příručky vůbec nesnaží vysvětlit pojem rovnosti, rovnosti mužů a žen. Není zde ani naznačeno, zda si představují proporční rovnost, rovnost příležitostí anebo tzv. rovnostářství, egalitářství. Z textů je však zřejmé, že autorky si spíše představují onu druhou možnost, která zavání šílenými vizemi marxistických režimů.

3. V celé publikaci nenajdeme jedinou zmínku o přirozeném plánování rodičovství navzdory tomu, že hned v první kapitole Dr. Kubrichtová uvádí, že je nutné respektovat základní mravní vědomí a hodnoty, kterými je jedinec formován v rodinném prostředí, a etické hodnoty vyplývající z příslušnosti jedince k etnické skupině, náboženské skupině, regionu. Zejména symptotermální metoda vykazuje dobré výsledky jak při typickém, tak při správném užívání a není tedy žádný důvod jí neuvádět spolu s dalšími antikoncepčními metodami, kromě přání ukázat těm tmářům a zabedněncům zač je toho loket. Zato o nevýhodách hormonální antikoncepce se autor vůbec neobtěžuje zmínit.

4. Je chvályhodné, že docent Unzeitig uvádí potrat až jako krajní řešení, nicméně jej připouští. Nejen kvůli potratu, ale všeobecně proto, že přirozeným cílem sexu je početí dítěte, by bylo vhodné vysvětlit, kdy vlastně lidský život vzniká. Stačí na to stručná informace, že krátce po splynutí spermie a vajíčka dojde k mitóze a po jejím dokončení vzniká zygota, která již obsahuje kompletní genetickou informaci nové bytosti. Klíčový význam kompletní genetické informace pro vznik lidské bytosti lze žákům názorně vysvětlit pomocí studií jednovaječných dvojčat, která byla (třeba kvůli smrti rodičů ve válce) vychována v odlišných rodinách a setkala se až v dospělosti. Kromě toho, že nejsou k rozeznání, mají podobný vkus, způsoby chování a často i podobné povolání. Stejně tak by bylo vhodné, kdyby autoři publikace alespoň stručně uvedli, že podle Listiny základních práv a svobod je lidský život hoden ochrany již před narozením a že nikdo nesmí být zbaven života.

5. V kapitole sexuální orientace si MUDr Fifková opakovaně protiřečí (…jde o vrozenou citovou a sexuální preferenci jedinců opačného nebo stejného pohlaví …Jiní experti tvrdí že existuje pouze bisexuální chování…Zjišťování sexuální a citové orientace není složité…5% dívek občas vyjadřuje touhu stát se příslušníkem opačného pohlaví). Dále uvádí, že homosexualita je v civilizovaných zemích vnímána jako normální menšinová sexuální orientace. Vůbec se přitom nepokouší vyjasnit, co vlastně myslí pojem normalita. Má na mysli pojetí statistické, funkční nebo sociokulturní? Předpokládám, že děti tuto záměrně nejasnou formulaci vnímají ve smyslu zdraví, neboli nepřítomnosti nemoci, poruchy, spojených rizik. Toto je však zásadní lež, protože by Dr. Fifkové stačilo nahlédnout do kapitoly zpracované MUDr Procházkou a dověděla by se, že nejčastější způsob přenosu HIV je homosexuální styk (55%) a že zatímco výskyt v celkové populaci je pouhých 0,01%, tak u mužů majících sex s muži jsou to 2%. Pokud dobře počítám, tak to znamená, že u homosexuálních mužů je 200x častější výskyt HIV!!! Pokud se podíváme na oficiální statistiku, tak v roce 2009, byl nakažen rekordní počet lidí (157) a za prvních 7 měsíců roku 2010 již 118 lidí, což naznačuje, že loňský rekord bude opět překonán. Podstatně vyšší výskyt v homosexuální komunitě je uváděn též u infekční hepatitidy, syfilis, kapavky, papilomavirů a dalších nákaz. Dále je u homosexuálních mužů například uváděn 35x častější výskyt rakoviny konečníku. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že mít sex se členy homosexuální komunity je pěkně nebezpečná záležitost. Dr. Fifková by si měla uvědomit, že každý, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé choroby, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Kdyby si přečetla některou studii o tom, že vysoké procento lidí, kteří se dopouští nějaké formy zneužívání, byli sami v dětství zneužiti, tak by možná přestala s takovou suverenitou tvrdit i to, že příčinou vzniku sexuálních odchylek je pravděpodobně komplex vrozených faktorů a že teorie o vzniku sexuálních deviací výchovou nebo učením se nikdy v praxi nepotvrdily. Nemá smysl se kapitolami Dr. Fifkové podrobněji zabývat, je to asi nejhorší část celé příručky.

6. Je zřejmé, že příručka by měla obsahovat mnohem více informací, než obsahuje. Určitě by bylo vhodné se zmínit o příčinách neúspěchu kondomových kampaní při prevenci šíření HIV v Africe. Nebo o tom, že při posuzování antikoncepčních metod rozlišujeme jejich účinnost při správném a typickém používání. Přičemž to typické zohledňuje právě takové aspekty, jako skutečnost, že česká společnost je velmi tolerantní ke konzumaci alkoholu mladistvými a oni často provozují sex právě pod vlivem alkoholu, kdy se z pochopitelných důvodů na poučky sexuologů moc nedbá. Důsledky ovšem platí též pro přenos nakažlivých nemocí. Stejně tak se autoři vůbec nezabývají nárůstem rozvodovosti a počtů dětí narozených mimo manželství. Nemají vůbec potřebu informovat mládež o rizicích, kterým jsou ve zvýšené míře vystaveny děti žijící v domácnosti se svými otčímy nebo macechami. V souvislosti s dnes častým tvrzením „Čím dříve se začne se sexuální výchovou, tím lépe“ by bylo zajímavé vědět, na základě jakých údajů většina lidí automaticky předpokládá, že více informací o sexu bude znamenat zlepšení a tím pádem že doba, kdy se o sexu cudně mlčelo byla špatná. Naopak pozorujeme jasnou časovou souvislost mezi explozí publikací zaměřených explicitně na sex v devadesátých letech a rozšířením internetu s nedozírnou záplavou informací o všech formách sexu na straně jedné a rozpadem rodin, raketovým nárůstem počtu dětí narozených mimo manželství a demografickou katastrofou na straně druhé. Tyto informace se však ideologům sexuální revoluce a odpůrcům tradiční morálky nehodí, a proto se pro ně v příručce místo nenašlo.

Již ale slyším autory, jak tvrdí, že i tak je její rozsah na hranici únosnosti toho, co je přiměřené pro dané věkové kategorie. Ano, rozsah témat je obrovský a jejich zpracování na úrovni potřebné pro studenty specializovaných oborů vysokých škol by znamenalo, že by se z útlé příručky stala celá řada tlustých knih. A zde se právě dostáváme k základní lsti, pomocí které si autoři kryjí záda způsobem, kdy zloděj křičí: Chyťte zloděje! Aby zakryli indoktrinační charakter vlastního díla, tak oni už dopředu v příručce zdůrazňují, že „Právo na informace o sexuálním životě lidí má i dítě, jehož rodiče si to nepřejí“ nebo „někdy rodina jakoukoliv zmínku o sexuální výchově vzhledem ke svému přesvědčení striktně odmítá“, nebo onen výrok mluvčí ministerstva, že školy jsou ze zákona povinné žáky seznamovat s nejnovějšími poznatky vědy.
Z rozsahu témat, která by bylo zodpovědně nutné pojednat v mnohasvazkovém díle, však vůbec nelze odvodit rozsah práva dítěte na vědecké informace o sexuálním životě lidí. Otázka spočívá v tom, jaké informace, v jakém rozsahu, v jakém kontextu, v jakém poměru, v jakému věku. Osobně se domnívám, že naprostá většina rodičů, kteří podepsali petici, neodmítá sexuální výchovu jako takovou, ale naprosto logicky odmítá sexuální výchovu na základě této konkrétní příručky a v kontextu hlavního proudu soudobé sexuologie a psychologie a jsou připraveni tyto informace poskytnout svým dětem sami. Autoři totiž vybrali toto 1% informací z onoho fiktivního mnohasvazkového díla velmi svévolným způsobem a jak jsem uvedl výše, tak mnohé úmyslně zamlčeli, mnohé zkreslili a mnohé „nadproporčně“ zdůraznili. Proto je třeba příručku hodnotit jako typický propagandistický pamflet, kde se pod pláštíkem záplavy vědeckých poznatků vezou lži, ideologická klišé a prázdná místa po chybějících informacích. Je to dílo, které využívá všech rafinovaných triků moderní propagandistiky. Skvěle vymyšlené je například monstrózní divadlo, kdy škola tvrdí, že studenti si mají učinit vlastní názor, ale přitom jim předloží jen „vybraná“ fakta, aby bylo dopředu jasné, k jakému závěru musí diskuse dospět.
Nechci podsouvat tak rafinované schopnosti autorům, oni nepochybně většinou psali své příspěvky s dobrým úmyslem. Jejich rozhled jim bohužel nedovoluje prohlédnout úmysly teoretiků, jejichž pragmatismus až instrumentalismus obvykle zamlžuje skutečné cíle jejich děl, jako je likvidace tradiční morálky. Tím však nelze jejich jednání zlehčovat. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Problém tedy spočívá v tom, že mainstreamová nauka o psychologii a sexu, ze které čerpají, vychází z řady pochybných zdrojů jako je marxistická Frankfurtská škola nebo levičácká progresivistická pedagogika. A kdo se těchto zdrojů drží, tak musí také prachbídně dopadnout. Jmenovitě stačí uvést mnohočetného devianta a vědeckého podvodníka Alfreda Kinseyho, nebo Margaret Mead, která svou zfalšovanou, skutečné vědecké studii málo podobnou prací Dospívání na Samoi dokázala zmanipulovat celé generace Američanů. Dokud se česká vědecká obec důsledně nedistancuje od těchto a jim podobných šarlatánů a manipulátorů, tak nelze očekávat, že by byli schopni připravit podklady pro sexuální výchovu, kterou by vzdělaný a kriticky smýšlející rodič mohl akceptovat.
Listina základních práv a svobod nám hned v druhém článku říká, že stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. Pokud též školský zákon nařizuje, aby školy seznamovaly žáky s nejnovějšími poznatky vědy, tak je nutné, aby ministerstvo příručku neprodleně stáhlo a začalo zjišťovat, kdo je zodpovědný za vzniklou škodu. Ideologie je v této příručce zastoupena bohatě. Věda jenom v těch případech, kdy zapadá do koncepce nadřazené ideologie.

MVDr. Pavel Čermák

Poznámka: Grafy pocházejí ze stránek ČSÚ (ZDE a ZDE) a Introduction to Low Testosterone („Low T“)

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.