Dostalo se mi výzvy napsat pro Konzervativní listy článek o budoucnosti konzervativní a křesťanskodemokratické politiky. Pokusím se tomu alespoň částečně vyhovět a napíšu něco o křesťanské politice a její budoucnosti. Proč takové zúžení tématu? Protože je to správné a nevyhnutelné.

Pozice křesťanské politiky

Chceme-li mluvit o křesťanské politice, je třeba si stanovit, co to je. Na první pohled je to snadné, jde o politiku dělanou podle křesťanských zásad, politiku ctící a prosazující křesťanské hodnoty, politiku v určitém smyslu podporující a budující křesťanskost společnosti. Jenže… Dnešní nemocná doba nám přináší vyložené orgie relativizace a vyprázdněnosti. Tyto nešvary, které závažně škodí společnosti, které ji rozežírají zevnitř, se naplno zahryzly i do křesťanství. Chceme-li dnes definovat pojem křesťanská politika, nejzásadnější otázka nezní „Jak aplikovat křesťanství při tvorbě politických doktrín?“, ale „Co je to křesťanství?„.

Za křesťana se dnes považuje kde kdo. Spektrum skupin sebeidentifikujících se jako „křesťanské splečenství“, či přímo „církev“, je úžasně přepestré – od tvrdých evangelikálů po měkké „husity“, od ultratradicionalistických katolíků po americké episkopální šílence. Ve společnosti jsou bohužel tendence brát tuto sebeidentifikaci ve většině případů vážně, jednak díky nevzdělanosti pohanů, jednak díky zdivočelému ekumenismu tzv. „náboženských liberálů“. Jestliže ale přijmeme toto „superliberální“ chápání pojmu křesťanství, rychle zjistíme, že křesťanská politika neexistuje a ani existovat nemůže, protože takovéto křesťanství nemá žádné univerzální hodnoty a principy, které by mohla prosazovat a obhajovat. Z čehož plyne, že chceme-li vytvořit smysluplný model křesťanské politiky, musíme v prvé řadě najít nějakou funkční definici křesťanství.

N. G. Dávila i J. D. Cortés tvrdili, že politické chyby se rodí jako chyby teologické. To je samozřejmě poněkud přehnané, nicméně ne tak moc, jak by se na první pohled zdálo. Při vytyčení mantinelů a cílů křesťanské politiky mají klíčovou roli sociální učení církve a morální teologie. Politici ovšem nejsou teology. Není únosné, aby se amatérsky zabývali teologií a vytvářeli své vlastní teorie – nikdy by se nedohodli, nejsou k tomu kompetentní a on už i sám úkol převést tyto nauky do konkrétní praxe je natolik „gigantický“ a na hranici lidských možností, že pro podobné blbnutí nenechává politikům prostor a energii. Naštěstí ani není nutné, aby svou energií nějak plýtvali. Je zde totiž Katolická církev, jejíž morální učení oproti prvotním křesťanům dosud nezdegenerovalo (alespoň ne v tom podstatném v rámci závazného a oficiálního učení) a která jediná má opravdu systematické a propracované sociální učení. Ostatní křesťanská společenství to druhé zpravidla nemají a pokud jde o to první, tak je možné říci, že čím více se postoj daného společenství vzdaluje tradičním křesťanským postojům (a tím pádem i Katolické církve), tím menší smysl má nazývat je křesťanským.

Podtrženo a sečteno, máme mustr, kterého je možné se držet. Držíme se ho? Samozřejmě, že ne. Skutečnost je takové, že křesťanské strany i křesťantští politici jsou ve velké míře infikovaní socialismem, feminismem, liberalismem a dalšími s křesťantsvím jen těžko slučitelnými či zcela neslučitelnými ideologiemi. Mnohé došly tak daleko, že křesťanské principy servírují jen jako volitelnou přílohu a to ještě jen tehdy, když si jsou jisté, že to nikoho neurazí. Dovolím si zde shrnout zásadní důvody, proč tomu tak je, proč křesťanství v politice dostává více a více „na prdel“. Nejdříve bych se ale vyjádřil ke vztahu křesťanské politiky a konzervativismu.

V prvé řadě je třeba si uvědomit to, co spousta „konzervativců“ odmítá uznat, že žádný konzervativismus jako absolutní hodnota, absolutní mustr, neexistuje. Stačí abyste se podívali na heslo konzervativismus na Wikipedii, lhostejno jaké jazykové verze. Myslím, že už jen pohled na seznam různých neo-, paleo-, fiskálních a jiných konzervativismů vás rychle přivede do stavu střízlivosti. Pokud to nestačí, zamyslete se nad tím, jak asi předefinují konzervativismus Cameronovi konzervativci (pokud to už neudělali), protože ti se dnes už nejspíš nevejdou do žádného. Někdo by mohl namítnout, že to je podobné jako s křesťanstvím a je tedy možné vrátit se na začátek a stanovit základní mustr pravého konzervativismu. Ale to není pravda. Konzervativismus je narozdíl od křesťanství lidský výtvor a je obtížné najít v jeho rámci důvod, proč tvrdit, že tradiční konzervativismus je lepší než neokonzervativismus. Také je více konkrétní aplikací, než křesťanství, proto lze argumentovat, že se musí více podřizovat rozvoji společnosti.

Přesto přezevšechno dává v českých podmínkách (respektive v podmínkách Západu) smysl prohlášení, že křesťanský politik musí být konzervativní – ve smyslu obrany tradičních společenských hodnot a tradičního uspořádání společnosti. Slovo konzervativní má totiž ještě význam relativní. Uvědomte si, že žijeme v (post)křesťanské společnosti, společnosti, kterou vybudovali křesťané a která prochází postupnou likvidací, která má podobu „odkřesťanšťování“. Náš dnešní křesťanský politik jen málokdy věnuje úsilí progresívním změnám, které by vylepšily aplikaci křesťanských zásad v politice a měnící se společnosti – spíše se věnuje obraně křesťanských principů vyhazovaných z politiky, a to z něj dělá „konzervativce“. Tento termín je ale proměnlivý v čase a prostoru – přemístíme-li potenciálního ideálního křesťanského politika z ČR do starověkého Říma, Indie 18. století nebo Saudské Arábie, snadno se stane nebezpečným pokrokářským-liberálním-feministickým šílencem, který je dle tamních konzervativců použitelný tak akorát na pobavení diváků v cirku, jako klíčový účastník některého tradičnějšího rituálu na počest Kálí či coby otrocký zaměstnanec.

Proč to nejde?

Klíčová otázka má zdánlivě jednoduchou odpověď. Je málo křesťanských voličů (ve smyslu voličů, kteří volí podle křesťanských zásad) a je málo křesťanských politiků (kteří dělají skutečnou křesťanskou politiku). Jenže tato odpověď nás nemůže uspokojit. Otázku je tedy třeba zopakovat a upřesnit: proč je málo křesťanských voličů a proč je málo křesťanských politiků?

Obecně lze říci, že křesťanstvo a křesťanská politika jsou ve strašném stavu. Křesťanští představitelé dílem rezignovali na ovlivňování politiky a dílem přestali regulovat chování svých oveček. Vzdali se přiměřených disciplinárních opatření a někdy i napomenutí i proti nejtěžším hříšníkům, kteří tak dále v rámci svých společenství pohoršují a kazí své souvěrce, a zcela rezignovali na snahu o kvalitní křesťanskou výchovu. Ale bez kvalitní křesťanské výchovy a jasného hlasu církevních představených nemůže být dostatek dobrých a vzdělaných křesťanů a bez dobrých křesťanů nemůže být dobrá křesťanská politika.

Budoucnost křesťanské politiky není otázka nějakých geniálních kroků, je to otázka spjatá s tím, zda se křesťané a v návaznosti na to křesťanští politici zachrání a obnoví své křesťanství. Já věřím, že je to možné, ale bez mučení přiznávám, že jde o čiročirou čistou víru stojící na Kristově slibu, že „moci pekelné jeho církev nepřemohou“. Protože sám rozum a to, co vidím kolem sebe, pro takové přesvědčení nedává žádné relevantní podklady.

Výchova a vzdělání. Má-li křesťanská politika uspět, je třeba řádně vychovávat a vzdělávat křesťany a křesťanské politiky. Křesťanství není soukromá záležitost. Klade na člověka nároky každou minutu jeho života. Jeho povinností je to vědět a znát základy své víry, které potřebuje, aby ty požadavky životem na něj kladené dokázal vyhodnotit. Křesťanské vzdělání není normální pohanské vzdělání plus dvě hodiny (volitelného) náboženství. Jestliže křesťané nedokáží čelit pohanské a sekularizační indoktrinaci na současných státních školách, jestliže křesťanské školy a křesťanští rodiče nebudou učit a vychovávat křesťansky, v komplexním propojení křesťanské výchovy a výuky, pak křesťanská politika nemá budoucnost žádnou, protože už brzy nebude nikdo, kdo by ji dělal.

Moderní křesťanská strana. Moderní křesťanská strana je termín, který by měl zvednout adrenalin každému křesťanovi. Zní pěkně, jako všechna vábení Pekla. Co to ale znamená v sekularizujícím se světě? Znamená to stranu „nadkonfesijní“, která není jen pro jedno vyznání, ale vlastně ani pro jedno náboženství. Přijímá i nevěřící, kteří se příznivě staví ke křesťanským hodnotám (alespoň nějakým). Katastrofální důsledky tohoto absurdního přístupu vidíme v Německu, Rakousku, Belgii, Lucembursku etc. „Moderní křesťanská strana“ představuje ve skutečnosti programově nejasný a neudržitelný hybrid, který postrádá pevný rámec i jakoukoliv stabilitu a krok za krokem ztrácí svoji křesťanskost. Je to recept na postupnou sekularizaci strany, postupný rozklad, který je nevyhnutelný.

Otevření se světu. Obecnější formulace téhož. Stará církev fungovala, protože brala vážně své vlastní učení o tom, že svět je zlý a člověk zkažený a bez víry a Boží milosti nemůže dojít k dobrým výsledkům. Proto se otevírala do světa, ale nikdy ne světu. Její charita byla pro všechny a každý měl možnost stát se křesťanem. Ale pohané nevychovávali děti křesťanů, nesměli navštěvovat celé bohoslužby, nekázali na křesťanských shromážděních. Pokud se k těmto dobrým zvykům křesťané nevrátí, nemají moc šancí na přežití.

Křesťanská demokracie. Toto je velmi nešťastný termín, protože moderní zdivočelá demokracie je s křesťanstvím neslučitelná. Usurpuje si právo hlasovat o věcech, které jsou podle křesťanství pevně dané, a není schopná čelit faktu, že demokracie je tak kvalitní, jak kvalitní je lid, který v ní žije. Lid nikdy nebyl ideální, ale v současné době je to obzvlášť zlé. Několikráte už v moderní historii došlo v Evropě k tomu, že křesťané umožnili, tolerovali či podpisem zaštítili zavedení zvrácených zákonů o interrupcích či euthanasii ve jménu „demokracie“, „vyhnutí se ústavní krizi“ či toho že „ústava si žádala jejich podpis“ (viz interrupce v Belgii, euthanasie v Lucembursku, interrupce ve Španělsku a Itálii). Pouze pohan nebo hlupák si může myslet, že to bylo správné.

Křesťanská politika se nedělá pro moc. Křesťanské strany a křesťané v politice mají zastupovat křesťany a prosazovat jejich křesťanské zásady. Jestliže to znamená, že budou mít jen 6 % a budou maximálně malým koaličním partnerem, má to tak být – je to důkaz slabosti křesťanství v daném regionu. Tvrzení: takhle nikdy neuspějeme, musíme se učinit přijatelnějšími (rozuměj méně křesťanskými) je dobrá strategie pro bezskrupulózního politika bojujícího o moc, ale u politika-křesťana se rovná bezpodmínečné kapitulaci Peklu.

Zásadní věci jsou prostě zásadní. Některé věci (např. potraty, euthanasie, výhrada svědomí) jsou prostě tak zásadní, že správné hlasování o nich nelze vyměnit za křesla ve vládě či kdekoliv jinde a že za správný výsledek je třeba bojovat všemi prostředky.

Ignác Pospíšil

Poznámka: Tento článek byl napsán pro Konzervativní listy, které si jej vyžádaly, ovšem opublikován se zásahy do textu, které dle mého soudu poněkud zkreslily jeho smysl (výsledné znění je ZDE). Proto jej publikuji znovu zde, v originálním znění.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.