Básně o vztahu člověka k Bohu a o setkání se Stvořitelem tváří v Tvář napsali T. S. Eliot (část rozsáhlého díla Pustá země) a Josef Hora.

MRTVÉ POHŘBÍVATI

Co jsou ty kořeny, jež svírají, jaké větve vzrůstají
z rumiště plného kamenů? Synu lidský,
to ty nemůžeš říct, ba ani hádat ne, vždyť znáš jen
horu zhroucených model tam, kde praží slunce.
Mrtvý strom neskýtá úkryt, cvrkot netěší.
Po vyschlém kamení nezurčí voda. Jen
tam je stín pod touto rudou skalou
(Pojď sem do stínu pod tu rudou skálu)
A ukážu ti něco docela jiného než
tvůj stín ráno jak tě následuje,
než tvůj stín navečer jak jde ti vstříc.
Ukážu ti bázeň v hrsti prachu.

Poslední soud

Šel jsem městem vylidněným,
vyznělým a vyvátým.
Jako ztroskotané lodi
trčel palác na paláci,
z mlhy ještě doznívala
hudba, jež se nenavrací,
v šero sesouval se dým
jako vysvlečený šat.
Všichni lidé odešli
do údolí Josafat.

Všichni lidé odešli,
zaspal jsem svůj soudný den
a jdu městem vylidněným,
v spánek ještě zahalen.
Všechny dveře dokořán,
průvan vane oknem vily.
Vcházím v dům, jejž opustili,
divnou předtuchou tam hnán.

Z ložnice zní ještě smích
rychle odvedených dětí.
Sotva jsem tam vstoupil, ztich
a do mračen zrcadla,
pod nímž stála kytka růží,
padal jako do objetí
tmy a vůní nahý stín.
A jen já a já tu stál
a kytice, jež nezvadla.
Když jsem ji však z vázy zved,
sypaly se plátky růží
jako slze na zem zpět.

S křehké větve jasmínu
zpíval do pokoje pták.
Jak jsem však jen k oknu stoup,
umlkl a schoulil křídla,
jak by zranil ho můj zrak.
A jen vůně po blínu
se schodů mě provázela,
a jak tápal jsem, mi řídla
kolem mrákotného čela.

*

Zdroje: z Eliotova originálu přeložil hama.

HORA, Josef: Kniha času a ticha. Praha: Československý spisovatel, 1958.