Nepokouším se proniknout k počátkům velehradské historie unionistického hnutí. Tato historie je pravděpodobně stejně stará, jako sám Velehrad. Záhy po vzniku Československa byly připomenuty velehradské unionistické tradice XIX. století. Ty ovšem byly od samého počátku pro Vídeň nepřijatelné a byly jí odsouzeny k živoření. Je tedy zcela zákonité, že teprve po převratu roku 1918 se dá o skutečném unionistickém hnutí na Velehradě mluvit. Toto hnutí je pak úzce spojeno s úřadem olomouckého arcibiskupa Stojana, který tomuto dílu věnoval mnoho svých sil a kdyby mu byl Bůh dopřál ještě aspoň tucet let putování tímto slzavým údolím, stal by se unionismus významnou složkou náboženského života celé československé republiky.

Není asi příliš podstatné, že pozvánka na unionistický sjezd v roce 1924, kterou adresoval Stojanův nástupce, arcibiskup Leopold Prečan, představitelům ruské pravoslavné církve, byla sice zdvořile, ale přesto kategoricky odmítnuta. To se dalo očekávat. Mnohem důležitější je skutečnost, že Prečanova angažovanost ve věci unionismu se se Stojanovým nadšením nedala již srovnávat a když se začaly objevovat stále nové a nové překážky, Prečan odsunul unionismus do říše snů a utopie. Měl ovšem mnoho jiných starostí, jejichž důležitost dnes už snad ani nedovedeme posoudit. Velmi nepřehledná byla situace na Balkáně a s Ruskem se dalo jen těžko počítat. Zdá se mi však, že Prečan neměl přestat na Rusy naléhat.

K otázkám rozvoje a následného útlumu unionismu první republiky se budou musit historikové vracet; budou musit zřetelně označit všechny ty žáby na pramenech unionismu. Ne žádný pád nelze arcibiskupa Prečana považovat za jedinou příčinu nezdaru unionistického hnutí na Velehradě. Ono totiž toto hnutí v pravém slova smyslu nezaniklo: jen se rozmělnilo; ztratilo zuby a všechnu svou přitažlivost. Živoří ještě i dnes, samozřejmě pod jiným názvem, aby se snad naši odloučení pravoslavní bratři příliš nepohoršovali. O tomhle všem však nechci hovořit: to s činností Jaroslava Durycha už nemá nic společného.

Je ovšem dobře známo, že Durych se s potěšením vrhal do předem ztracených bojů. Kvůli unionismu si Durych dobíral ruský slavista Vilinskij; vždyť prý si Durych pro tuto kampaň vybral tu nejnevhodnější dobu, kdy totiž v Rusku na celé čáře vyhrál bolševismus, ale toho prý si Durych nevšímá, jako by to ani neviděl. On to ovšem nebyl zdaleka jediný bolševismus, který by stál v cestě unionistickým myšlenkám. Všem snahám, třebas jen o sotva znatelný úspěch katolicismu, stálo v cestě české pokrokářství v čele s českým realismem a samozřejmě i česká hradní politika. Dnes víme, jak tento zednářský liberalismus hravě zdolával všecky pokusy o „svobodu a vyvýšení Svaté Matky Církve“: že se mu ještě tak tak mohl postavit světec Stojan, ne však už hrstka nadšenců, kteří se pokoušeli zbožný Stojanův odkaz udržet při životě.

Arcibiskup Prečan tedy v roce 1924 pozval ke kongresu na Velehradě zástupce všech pravoslavných národů. Jistě by se našly kopie těchto zvacích listů a samozřejmě i kopie pozvání ruské pravoslavné církvi. Netuším, kam toto pozvání bylo adresováno. Ruská pravoslavná církev byla krutě pronásledována hned od samých počátků bolševického teroru a na první pohled by se zdálo, že jejím patriarchům byl znemožněn jakýkoli styk se zahraničím. Je však třeba si připomenout, že v březnu 1921 Lenin vyhlásil NEP, který sice už v roce 1924 skomíral, ale něco z něho ještě přetrvávalo a pravoslavné církvi mohla být ještě poskytována zdánlivá svoboda. Spíše bych se však přikláněl k alternativě, že protoijerej Sergij Bulgakov, který na Prečanovo pozvání reagoval a byl v tu dobu členem „pravoslavného bratrstva sv. Sofie, Moudrosti Boží“, se zdržoval mimo hranice ruské říše.

Odpověď Sergije Bulgakova byla Durychovi k dispozici, byla přeložena do češtiny a uveřejněna v Rozmachu právě před Durychovou „ODPOVĚDÍ RUSŮM“, která mě natolik zaujala, že jí musím dát místo v „Katolické cestě Jaroslava Durycha“. Tzv. Ruská adresa a Durychova Odpověď Rusům byla v Rozmachu uveřejněna v týž den – 15. září 1924.

Bulgakov hned v úvodu zdůrazňuje, že tato jeho odpověď na Prečanovo pozvání není oficiálním vyjádřením představenstva ruské pravoslavné církve, nýbrž jen tohoto výše zmíněného „pravoslavného bratrstva sv. Sofie“. Tento list vyslovuje názor řady osob: Jsou to: prof. A. V. Kartašev, N. A. Berdjajev, J. B. Struve, N. O. Losskij, J. J. Lappa, V. V. Zěnkovskij, G. V. Florovskij, S. S. Bezobrazov a J. V. Jelčaninov.

V „Ruské adrese“, která odmítá účast na Velehradském sjezdu pro malichernou záminku v téže době probíhající pravoslavné studentské konference v Paříži a jíž prý se Bulgakov musí účastnit, není řečeno nic nového. Západní křesťanstvo se prý od pravoslaví odtrhlo, katolický duchovní absolutismus „zrodil protestantism“, jest prý třeba nejprve odstranit hypertrofii moci v katolické církvi a že nic jiného, než právě uniatství, „nebrání tolik sblížení a vzájemnému pochopení mezi katolictvím a pravoslavím“. Proseolytská horlivost brání i katolíkům poznati a znovu si zamilovati naši společnou matku, pravoslaví.

Tyto výtky západoevropští křesťané poslouchají od pravoslavných již po dobu více než jednoho tisíce let; o sblížení mezi katolíky a pravoslavnými se nijak nepřičinil modernistický ekumenismus, který ovšem žádným skutečným ekumenismem není. Stal se jen nechutným a mnohdy i zbabělým útěkem od katolických tradic.

O tzv. východním rozkolu toho dnešní katolíci vědí tuze málo. Bylo by vhodné na tomto místě pohovořit o jeho vzniku. Tento rozkol, který mnohdy přerostl v zběsilou nenávist, je často považován za nepatřičný. Jak katolíci, tak i pravoslavní byli podrobeni krvavé zkoušce, kterou sice přežili, avšak jen za cenu obrovských ztrát. Pravoslavní patriarchové si s kardinály a s papežem vyměňují depeše, v nichž je mnoho diplomacie a zdvořilosti, avšak žádná láska. Prostý katolík s prostým pravoslavným věřícím by se zajisté domluvili bez nesnází, ale nesmí se tak dít, protože se od sebe lišíme. Na širé Rusi jsou katolíci vesměs dobře přijímáni, nikdo jim o život neusiluje: pravoslavný Rus se prý považuje především za křesťana, jímž opravdu je a na nenávistných či aspoň uštěpačných ediktech svých patriarchů mu pramálo záleží.

Kyjevské patriarchy zaskočila papežova návštěva. Především proto, že jejich ovečky, aspoň koutkem svého srdce považují papeže i za svého pastýře, což jim ovšem není dovoleno. Papež usiluje o návštěvu Moskvy. Snad i proto, že Paní národů, Matka Boží, Panna Maria, se stále na něm dožaduje zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci.

Papež prý toto Zasvěcení nemůže provést bez souhlasu biskupů. Podle papežské ročenky 2002 je v Církvi 4541 biskupů. Získat jejich absolutní souhlas je zřejmě nemyslitelné. Vždy se najde někdo, kdo bude proti. Jen velmi nesnadno by prý toto Zasvěcení mohl vyhlásit z Říma. Vyhlásí-li je z Moskvy, stane se jistě terčem urážek a zběsilé nenávisti: byl by to však hrdinský čin, kterým by předčil všechny papeže.

Durychova „Odpověď Rusům“ si nečiní nárok na přesné vymezení rozporů, které jsou důsledkem nešťastného rozkolu z XI. století. Na nic takového si netroufá samotná Stolice apoštolská; netroufala si na to ani před II. vatikánským koncilem, natož pak nyní, kdy se tak úzkostlivě obává vypustit jediné slovo, které by si naši odloučení bratři ať už z kterékoli světové strany mohli vyložit se vší možnou zlomyslností ať už v tom či onom smyslu. Jak jinak než špatně. Ke své odpovědi si Durych nevytvořil žádnou vlastní osnovu, odpovídá skutečně jen na Bulgakovovy výtky. Bulgakovovo odmítnutí účasti na sjezdu se totiž skládá toliko z výtek katolické církvi.

Nejprve Durych rozebírá „duchovní absolutismus“ katolické církve. Píše:

„Nelze si představiti, že by kterékoliv náboženství, které lpí na názvu i povaze náboženské, odmítalo duchovní absolutismus; ten jest totiž výrazem věroučné jistoty a každé náboženství, které se ho vzdává, prozrazuje tím, že jeho věroučná jistota kolísá.“

Ale ono je to všecko jinak:

„Původní pojem duchovního absolutismu, který církev římskokatolická za tisíc let vypěstila s veškerou možnou péčí, jest uchováván i v církvi pravoslavné; a vskutku, kdyby v pravoslaví nebyl zachován a praktikován duchovní absolutismus, nebylo by pravoslaví náboženstvím, nebylo by církví, leda jen dle titulu, jako si titul náboženství přikládají víry, které náboženstvím nejsou a titulu církve užívají společnosti, které nejsou církvemi. Nelze tedy se domnívati, že by duchovní absolutismus sám o sobě byl čímsi neslučitelným s duchovním světem pravoslaví.“

Bulgakov vytýká církvi římskokatolické „hypertrofii“ moci.

„Avšak co znamená hypertrofie moci v theologii?“ táže se Durych.

„Moc duchovní sama o sobě nemůže býti nikdy hypertrofická, ba spíše v životě časném může trpěti neúplností než nadbytkem. Moc duchovní jest mocí Boží, svěřenou lidem za určitých úmluv; tato moc sama o sobě jest nadpřirozená a Boží; nelze mluviti theologicky o hypertrofii svatosti, milosti, víry, naděje, lásky, či kterékoliv náboženské ctnosti, schopnosti nebo mohutnosti; nelze též mluviti o hypertrofii moci duchovní.“

Pravoslavní vytýkají katolíkům centralizovanou organizaci moci, kterou nazývají eklesiopapismem. Tuto centralizovanou organizaci moci zde Durych obhajuje bez ironie:

„Pochází-li moc od Boha, jest uznávání této moci povinností pro všechny lidi, na které se tato moc podle víry vztahuje. Tato povinnost ukládá poslušnost, lásku a úctu a jest základním zákonem hierarchie. Skutečná hierarchie jest pevná a zakládá se na kázni a striktní poslušnosti a plnění závazků neméně než na lásce a oddanosti. Hierarchie není jen filosofickým snem, utvořeným z nyvých představ a sladkých citů důvěřivosti, ochoty a laskavosti, nýbrž skutečnou vládou praktickou, která má praktický účel a užívá praktických prostředků. Proto církev učící a vládnoucí učí, nařizuje, vymáhá, hrozí, trestá, řídí, povyšuje, snižuje i vymítá, a církev poslouchající poslouchá a pomáhá. Tím není řečeno, že jedna část jen vnucuje svou libovůli a druhá otročí: obě části jsou závisly na sobě. Kněžiště závisí na lodi chrámové; kdyby nebylo lodi chrámové, nebylo by kněžiště, neboť loď s věřícími jest vlastně to nejdrahocennější, co se nesmí ztratiti a utonouti; kněží pak jsou opatrovníky, plavci, kormidelníky lodě a nesmějí se zachrániti z lodě ani při největším nebezpečí. Jako má loď svého kapitána, v němž se soustřeďuje všechna moc, tak i církev římskokatolická soustředila tuto moc v osobě papežově. Rozkazy jsou někdy přísné, někdy tvrdé, někdy bezohledné; ale tak tomu jest a musí býti v každé vládě, která není pouhým filosofickým sněním. Přísnost k jiným vyplývá v pravé hierarchii z přísnosti k sobě…“

Bulgakov zdůrazňuje zásadní rozdíl v pojetí církve u katolíka a pravoslavného křesťana. Katolík prý ji „prožívá jako silnou organisaci s centralizovanou hierarchií s papežem v čele“, pravoslavnému je církev „jednotou života v Kristu, v lásce a svobodě“. Jedině prý v pravoslaví jest síla smířiti oba tyto principy, „které se nepřátelsky utkaly v západním světě v době reformace, poslušnost a svobodu – v živé církevní zkušenosti!“

Durych na to odpovídá:

„Je-li v církvi římskokatolické potlačena svoboda, o tom debatují liberálové. Jest zajisté rozdíl mezi svobodou unylou, líbivou a neukázněnou, která nezná poslušnosti a základy své má v duševní těkavosti, a svobodou, vyrůstající z tvrdé kázně víry. Pakli se, jak tvrdí Rusové, v době reformace utkaly poslušnost a svoboda, pak buď poslušnost nebyla poslušností, nebo svoboda nebyla svobodou, nebo obě nebyly zároveň tím, co slova tato znamenají. Pravá poslušnost a pravá svoboda se neutkávají v boji. To jest stará pravda theologická, starší než rozkol.“

Bylo by zde na místě definovat svobodu, jak je jí rozuměno v teologii. Svobodou je zde míněna možnost rozhodnutí se mezi Bohem a ďáblem, mezi dobrem a zlem, mezi životem důsledně vedeným podle Božích přikázání a hříchem. Tato možnost rozhodnutí nesmí být ničím ovlivňována. Člověk má svobodnou vůli, proto se může mezi těmito dvěma alternativami rozhodnout. Tertium non datur.

Takováto svoboda je čímsi zcela nesrozumitelným netoliko lidem bezbožný, nýbrž i lidem vlažným, a obávám se, že i lidem věřícím. Rozhodnutí se pro Boha nepřipouští výjimky, a proto je svoboda rozhodnutí čímsi absolutním. Svobodně jsme se rozhodli pro svou spásu. To je jistě jedině správné a nelze o tom pochybovat. Ale toto zásadní rozhodnutí nás omezuje dnes a denně: další, dodatečná a ponejvíce protivná rozhodnutí jsou nepřípustná, nedovolená, zdá se nám, že jsme omezováni, že nejsme svobodni. Tuto „potlačovanou“ svobodu, kterou Durych nazývá „svobodou unylou, líbivou a neukázněnou“, staví na prvním místě liberálové, „bojují“ za ni a jsou „ochotni i za ni zemřít“.

Jak se zdá, právě této svobody, která však s evangeliem nemá nic společného, se dovolává i pravoslavný teolog Bulgakov.

Co soudí Durych o hierarchii a o církevní moci?

„Hierarchie jest stupnice. Lidé nejsou si rovni. Moc nebyla rozptýlena jako rosa po květinách, třebas užitek z ní se stává užitkem všech lidí. Moc sestupuje shora; z Boha na lidi a lidé ji přenášejí: vyšší ji udělují nižším. Nižší jsou povoláváni nahoru k moci. Lidé nedosahují moci svými zásluhami. Moc si vyhradil Bůh sám, propůjčuje ji lidem dle svých úradků, bez ohledu na chyby a zásluhy, neboť není tímto ohledem vázán…“

„Moci duchovní přibývá od nejnižší stupnice k nejvyšší; nejkoncentrovanější moc jest na stupnici nejvyšší. To jest řád moci. Moc sama již svou vlastní přirozeností jest centralisována. Kdyby podíly moci byly stejné, nebyla by to moc, nýbrž přirozenost, ať již všech lidí, či jen duchovního stavu. Ale existuje-li moc a je-li pravdou, že pochází od Boha, pak nutno ji uznati za dar Boží, uznati její božské vlastnosti, nebrániti se její přirozenosti, uznati hierarchické stupnice a její faktický, genuinní centralismus.“

„Buď jest církev ustanovením Božího řádu nadpřirozeného, nebo nikoliv… Je-li ustanovením Božího řádu nadpřirozeného, jest nejvyšším ustanovením na tomto světě či nikoliv?… Je-li církevní absolutismus zjevem nebo projevem špatným, škodlivým a bludným, pak mu nepatří jméno absolutismu církevního, nýbrž jest to něco jiného. Absolutismus církevní ve smyslu theologickém jest přirozeným a logickým důsledkem božského ustanovení církve a theolog nesmí jeho jménem nazývati žádné formy simonie nebo privátní akce privátních osob nebo skupin…

Církev katolická se odvažovala věci císařovy podrobovati věcem Božím a odvažuje se toho i nyní, třebas pro nepřízeň poměrů jen teoreticky. V pravoslaví tomu ovšem bylo často poněkud jinak; pravoslaví nepřekročilo hranic, které mu byly ustanoveny ze zevnějška. Tady se ukazuje rozdíl mezi aktivitou a pasivitou. Církev římská hájila svých práv a své moci, bojovala za ně, vyspěla v zápasech; bojovala za právo Boží ve všech jeho formách a dobyla slávy a cti. Bojem tím zvýšila se její aktivita; její misie se šířily, život zmohutněl a přitažlivost její stoupala. Naproti tomu u pravoslaví se nesetkáváme s naprosto žádnými známkami vnějšího rozmachu a ve vnitřním jeho životě překvapuje orientálská pasivita stále více se šířící a obklopující se ochrannou zdí.

Církev katolická nabyla povahy ofensivní; pravoslaví nabylo povahy defensivní. Teoretičtí pacifisté mohou tedy odsuzovati katolictví a doporučovati pravoslaví. Sotva však bylo by takové zadostiučinění příjemno církvi pravoslavné. Neboť víra byla dána nejen k věření a zachování, ale i k šíření, a církev všeobecná nemůže býti lhostejná k tomu, zda se její víra šíří či nikoliv. Víra, která dosti má na pouhém udržení svého náboženství v tom kterém národě nebo státě, není vírou dostatečně živou. Ostatně příkaz Zakladatele církve jest zcela jasný:

„Jděte, učte všechny národy!“

Ti tedy dobře plní příkaz, kdož nečekají, až národové přijdou k nim, nýbrž sami vycházejí a přicházejí k národům. Této povinnosti církev katolická ovšem vyhovovala po celou dobu svého trvání plnou měrou.

Lze považovati tuto činnost katolické církve za výraz jejího nižšího řádu proti pravoslaví? K tomu by bylo třeba kvietismu vskutku náramného.“

Toto jsou slova jasná a zřetelná a zdálo by se zcela zbytečným tyto Durychovy argumenty zpochybňovat. O misijní činnosti církve pravoslavné toho víme velmi málo, spíše zhola nic. Ruská conquista na Kavkaze přivedla sice do lůna pravoslaví Gruzínce, ale už nikoho dalšího, conquista sibiřská a Dálně-východní měla sice za důsledek velmi děravé pokřestění primitivních a života neschopných nárůdků (dokonce prý i hrstka pravoslavných křesťanů přežila i na Aljašce, kterou Rusové prodali Spojeným státům americkým jen proto, že nevěděli, co dělat s tak obrovskou zemí a také s Indiány, kteří ji obývali), nicméně pohanství Mongolů, Číňanů, eventuálně Japonců nikterak neovlivnila. Tím také dějiny pravoslavných misií začínají a končí. Zdá se mi, že za tuto absenci misijní činnosti by bylo velmi nesnadné kohokoli obviňovat.

V misijní činnosti by se však měla církev pravoslavná exponovat zejména dnes, kdy bolševismus na celém obrovském území Sovětského svazu, jí zasadil tolik smrtelných ran, že jen díky nadpřirozené pomoci, které se Rusku dostává především od Panny Marie, se křesťanství v této zemi přece jen ještě udrželo a může být kříseno, nikoli zcela znovu a od počátku hlásáno. Je zřejmé, že si pravoslaví neví rady, ale té si neví ani katolická církev v západní Evropě a v Americe, kde křesťanství bylo postiženo neméně krutě, třebaže ze zcela odlišných příčin. Tedy ani na Západě se nedostává misionářů.

Je však vůbec katolická misijní činnost v souladu s modernistickými proudy, které nyní katolickou církev řídí? Modernisté sice konservativcům vyčítají, že kolem sebe vytvořili ghetto, že prý se uzavírají okolnímu světu i plynutí času. Opak je pravdou. Jakmile se katolíci ozvou, aby odpadlíkům připomněli, že už nastal čas pomýšlet na návrat k církvi, kterou opustili, nastane křik ne nepodobný křiku kněží Baalových, že prý se opět fundamentalisté vydali na cestu netolerantního proselytismu, že zlovolně torpédují ekumenické výdobytky II. vatikánského koncilu, jeho „ducha“ atd. atd.

Od misijní činnosti v zámoří se však katolíci nikdy nedali a také asi nedají odradit. Jako by už to měli v krvi. Důkazem je stoupající počet katolíků v Africe a ve východní části Asie, všude tam, kde dosud hlásání víry Kristovy není považováno za zločin. Katoličtí misionáři se však nedají odradit od působení v zemích, kde hlásání Krista je spojeno s nebezpečím života. Řada „poprav“ řeholníků je toho dostatečným důkazem a svědectvím. (V zájmu spravedlnosti nutno připustit, že misijní činnost v dalekých pohanských zemích provádí řada protestantských denominací a že tato misijní činnost je velmi úspěšná a záslužná).

Pravoslavní se takovouto misijní činností nezabývají.

Je naopak až příliš dobře známá netolerantnost pravoslavných k řeckým katolíkům, od nichž více méně právem očekávají svůj vlastní zánik. Prostí pravoslavní křesťané touží po splynutí s katolíky, i když si ponechají svůj ´východní´ obřad, který je dnes – z liturgického hlediska – mnohem dokonalejší než katolický obřad reformovaný Pavlem Šestým. Po východním obřadu se dnes mlsně ohlíží mnoho katolíků. Splynutí pravoslavných s řeckými katolíky (uniaty) brání zejména pravoslavná hierarchie, a to již mnoho set let. Pravoslavná hierarchie je vůči katolictví hysterická, což by ani tolik nepřekvapovalo z výše uvedeného důvodu. Je však od ní víc než hanebné, že v dobách bolševického útlaku se pravoslavná církev na celé Rusi, zejména však u Ruskem podrobených národů, spojovala se státní ateistickou mocí proti uniatům. Nechala si od ní přidělovat konfiskáty, movité i nemovité, které nedávno patřily uniatům. Nechala si dokonce přidělovat i duše uniatů, kteří z rozhodnutí státní administrativy přestali existovat, „byli zrušeni“. Tohoto přidělování uniatských oveček pod správu „sesterské“ církve pravoslavné jsme byli svědky i v našich zemích po dobu dlouhých dvaceti let, od roku 1948 do roku 1968. Na území Sovětského svazu je uniatský majetek spravován pravoslavnou hierarchií mnohem déle a je jí bohužel spravován dodnes. Jen proto, že pravoslavná hierarchie byla vždy poddána a dosud je poddána státní moci, posluhuje jí a je také za to státní mocí odměňována. Na úkor uniatů.

Pravoslavná hierarchie pronásledovala uniaty již po staletí, dokonce i krvavě. Toto pronásledování Durych zblízka viděl v době svého válečného nasazení ve východní Haliči a pak ještě po dobu půl druhého roku v době svého působení v Užhorodě v letech 1921 a 1922. Viděl té pravoslavné nespravedlnosti tolik, že se z něho stal nesmlouvavý obhájce řeckých katolíků. Netušil však, jakých špinavostí je pravoslavná církev schopna, octne-li se sama v nebezpečí a musí-li bojovat o záchranu. Že nejprve potopí své spoluvěrce v Kristu. O systematickém pronásledování uniatů se Durych dozvídal za války a po válce. O té nejpravější tváři pravoslavné hierarchie už se Durych všecko nedozvěděl.

Jistě jen proto je Durychova „Odpověď Rusům“ tak slušná a zdvořilá.

Dnes, tak jako nikdy předtím, se moskevský „ortodoxní“ patriarcha snaží ze všech sil utvořit ze svého sídelního města onen „třetí Řím“. Zřejmě si ani nedovedeme představit, s jakou chutí by to udělal, jen kdyby těch pravoslavných bylo aspoň tolik, kolik je katolíků… Ale k tomu by při nejmenším bylo třeba misií a to pravoslavní dělat nedovedou. Naopak: jako Damoklův meč visí nad ruskou pravoslavnou církví příkaz Panny Marie z Fatimy, o kterém zajisté všichni pravoslavní hierarchové dobře vědí a který jim nedá spát. Zatím by prý ze 4 a půl tisíce katolických biskupů papeže zasvěcujícího Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie podpořilo nanejvýš několik stovek. Papežové však bývají mazaní jako lišky. Co když se ono tolik obávané zasvěcení přece jen nějak podaří buď ještě stávajícímu papeži nebo některému z papežů budoucích? Pravoslavní – buď jim za to čest – jsou oddanými ctiteli Matky Boží a rádi by sami svou zemi jejímu Neposkvrněnému Srdci zasvětili, ale což by mohli dopustit, aby to provedl římský papež?

Proč – u sta hromů – smějí mít papeže katolíci a pravoslavní NE? (Buďme však důslední: proč ho nemohou mít i protestantské denominace? Jistě že ne všechny zvlášť, ale aspoň jednoho společného?

Co na to Durych?

„Roku 1870 vatikánský koncil stanovil pro římského papeže dogmatickou neomylnost ve věcech víry a mravů a neomezenou jurisdikci nad veškerou církví…

Proč vznikla idea primátu na Západě, proč nevznikla a nebyla provedena na Východě? Necítili na Východě toho potřebu? Či neměli pro to právního podkladu? Či neměli dosti sil? Či byla a jest myšlenka primátu myšlenkou bludnou, škodlivou či aspoň zbytečnou?

Kdyby dnes nebylo rozkolu v církvi, kdyby ho vůbec nikdy nebylo bývalo, měla by církev přece jen aspoň dle titulu nějakého správce, ať již věkem nejstaršího nebo dle jiné dohody. A kdyby měla pohromadě všechny síly, které jsou rozkolem rozdvojeny, byla by dnes její aktivnost větší nebo menší, než jest dosavadní aktivnost církve římské? A jaké by to byly důsledky této obecné aktivnosti?

Idea primátu jest idea prastará a živá, která stále se drala na povrch, přemáhajíc nesčetné překážky. Jistě by se byla uplatnila ve všeobecné církvi i tenkráte, kdyby byl rozkol nenastal, a sama o sobě nemohla býti theologickou příčinou rozkolu. Církev západní se zasazovala o primát pevněji, důsledněji, a uplatnila jej. Jaké byly příčiny tohoto zdaru? Byly osobní, politické a diplomatické – anebo byly nadpřirozené a božské? Dopustila se církev katolická úskoku? Bylo pravoslaví zaskočeno? Bylo na patriarchátech východních spácháno násilí? Zvítězily věci světské nad věcmi Božími? Kdyby pravoslaví na tyto otázky odpovědělo kladně, nedalo by si tím samo vysvědčení slabosti a nestatečnosti? Nepotvrdilo by tím, že všechna tvůrčí a organisační energie křesťanství zůstala po tisíciletí privilegiem západní odštěpené církve a že církev východní neměla sil ani na pomyšlení, že by mohla vystoupiti z defensivy a pasivity? Že pravoslaví dostačoval jeho status quo, že jím bylo spokojeno, saturováno, a že tudíž necítilo v sobě poslání a určení, aby vedlo, řídilo, přitahovalo a získávalo národy, státy a mocnosti jako katolictví? Ale právě vědomí tohoto určení, tohoto poslání a těchto práv dalo katolictví jeho expansivní energii, jeho jistotu právní a jistotu svědomí. Katolictví tedy toto vědomí mělo. Mělo je také pravoslaví? Hledalo je, dobývalo ho, uplatnilo je? Pakli ne, tož proč ne?

O primát jsou spory. Tvrdilo se dokonce, že slova Kristova: Ty jsi Petr a na té skále vzdělám církev svou anebo slova: Pas ovce mé. Pas beránky mé – byla podvodně vložena v pozdějších dobách do posvátných textů. Vysvětlení, které snad stačí mělkým liberálům, ale které jest vyvráceno samými dějinami církve katolické. Co bylo by dnes z církve katolické, kdyby její svrchovanost byla vybudována ať již na podvodu theologickém, ať již na podvodu politickém!

Nesrovnávalo by se ovšem se ctí a vážností, které církev pravoslavná požívá u církve katolické, kdyby pravoslavní posuzovali samu ústavu církve katolické z téhož racionalistického hlediska jako kacíři a nevěrci všech dob. Církev katolická i po rozkolu uznává z velké části ústavu a právoplatnost všech zařízení církve pravoslavné, uznává její apoštolskou posloupnost, čehož neuznává u církví jiných. Pro svátostné společenství obou církví nutno, aby i pravoslavní věnovali uctivou pozornost životu církve římské. Pravoslavní snad přece jen neodváží říci, že tisíc let dějin církve římské bylo tisíciletým vývojem podvodu, že církev katolická křivě kanonisovala nepravé svaté a prohlašovala nepravá dogmata.

Jest třeba, aby pravoslavní popatřili i na vojsko blažených, které církev katolická kanonicky zařadila do hierarchie nebeské po rozkolu. Buďto jsou to svatí, anebo to nejsou svatí. Jsou-li to svatí, kteří si zasloužili, aby svatost jejich byla prohlášena ještě v časných dějinách lidstva, platí i o nich řád uctívání svatých také pro pravoslavné, či neplatí? A přece u znamenitého počtu z těchto svatých církve římská po rozkolu prýštila jejich svatost přímo z hluboké a téměř sršící víry v božství řádu církevního, anebo je vedla k nejživější a k nejplamennější úctě k disciplinám hierarchickým, takže mnozí a mnohé z nich zasvětili své životy a síly pouze poslušnosti a věrnosti k římskému papeži. A právě nejhlubší a nejdokonalejší poslušnost právě k osobě římského papeže považovali za svou čest a za své štěstí. Bloudili tito svatí, či to nebyli svatí, či lze viniti církev katolickou, že dopustila, aby papežové odměňovali servilnost křivými kanonisacemi? To jsou otázky, na něž lze dáti odpovědi jen po velmi zralém uvážení. Těžko a nebezpečno jest snižovati nebo podezírati svaté, jejichž krev drahocenná jest před očima Páně. Neboť znevážniti svaté, toť by znamenalo ochuzení lidstva, země i nebe; tím by se povážlivě sahalo na čest Boží a Bůh nebývá posmíván. Ale neobáváme se, že by pravoslavní, kteří kult svatých pěstují s příkladnou péčí, mohli opovrhnouti svatými církve římské. Ale nechť k nim také vzhlédnou přes dálky rozkolu a zamyslí se nad jejich významem!

Tito svatí tíhli k církvi v její nejabsolutnější formě. Pro papeže byli ochotni prolíti krev, a to ne jako pro soukromého člověka, třebas na papežském stolci, z horlivosti, kterou mohli považovati za svou soukromou věc, ale poněvadž svrchovanost papežskou považovali za nejvyšší výraz hierarchie, za přímý požadavek Zakladatele církve a tudíž papež byl jím skutečným a plnoprávným jeho zástupcem a nástupcem. Tedy nástupcem Božím, nástupcem na trůně, který zbudoval Kristus za svého lidského života, a tedy i členem přímé duchovní dynastie Kristovy. Moc papežská byla jim pozemským zjevením božství a splývala s mocí Kristovou. Čím výše stáli ve své svatosti, tím jasněji poznávali z nadpřirozené milosti skutečné božství tohoto úřadu a řádu, božství, které nemůže býti zatemněno a zeslabeno chybami přirozenosti lidské. Toto nazírání moci papežské, moci církve a posloupnosti od Boha bylo svatým již za jejich života předmětem blaženého úžasu, pokorného úžasu, i nejhlubší touhy srdce. Toto nazírání činilo jim každou poslušnost radostnou, každé odříkání lehkým, nevolnictví rozumu proměňovalo v očištěnou a jasnou svobodu duchovní. Jejich kázeň, zdánlivě těžká a spoutaná řetězy, měla orlí křídla dokonalé mužné statečnosti, jejich poslušnost se podobala téměř svobodě andělské. Mohlo by tajemství hierarchie, ozářené na vrcholu bleskotnou korunou papežskou, míti takovou oslnivou přitažlivost pro duše, povolané k svatosti, pro duše zářící inteligence, pro duše ve stavu milosti, pro duše obdařené Duchem svatým, pro duše ve chvíli obcování s Eucharistií, kdyby toto tajemství nebylo tajemstvím božským, nýbrž pouze systémem lidským, systémem, který se dá měniti dle lidských zálib a nálad? A tito svatí, než byli oslaveni úctou církve bojující, musili býti a byli oslaveni zázraky, které potvrzovaly nejen svatost, ale i pravost a správnost jejich víry a jejich snah. Theologové zajisté nebudou pochybovati o zázracích, autoritativně přijatých. Pochybnost o tom nutno přenechati odpadlíkům a nevěrcům. Neboť zázrak jest věcí nedotknutelnou, svatou. Řada svatých, řada zázraků, řada hierarchií a generací věřících tvoří svátostný život a žilobití krve Kristovy v těle církve. V těle církve katolické proudila tato krev Kristova intensivně a s plným tlakem. Byla to snad vada církve římskokatolické, že v ní krev Kristova tak intensivně proudila? Či to nebyla a není krev Kristova?

Proč církev pravoslavná sama ze své iniciativy nepozdvihla kult hierarchie, když sama nepředešla, ať již časově, ať intensitou kultu? A dosáhla-li církev katolická v tomto směru vrcholu a dokonalosti, může jí to církev pravoslavná vyčítati?“

V otázkách papežského primátu je Durych, jak vidno, absolutně nekompromisní a je to tak dobře. Zdá se, že málokterý teolog by dnes dokázal deklarovat dokonaleji, přesněji absolutní moc Církve, moci papežské a neomyslnosti papežské.

Má pravdu Durych i nyní?

Jistě že má; je jen věčná škoda, že Durych přesněji nedefinoval onu papežskou neomylnost ve věcech víry a mravů.

Durych samozřejmě již v roce 1924 dobře věděl o „politických“ papežích všech tří věků. Pojem „politický papež“ je tuze nesnadno definovatelný. Ale všichni dobře víme, či cítíme, co by to asi mělo znamenat. Když se papežové stali „vězni Vatikánu“, jejich politická aktivita prakticky ustala. Podle všeho se zdá, že to Církvi velmi prospělo.

Pro Durycha byla Církev vším, zejména Svatou Matkou. A jestliže Durycha až do jeho smrti v dubnu 1962 provázela skutečnost, které si byl dobře vědom, že totiž SVOBODA A VYVÝŠENÍ SVATÉ MATKY CÍRKVE je nepochybnou realitou (ne-li po celém světě, tak aspoň v mnoha zemích) a že tato realita díky nepolitickým papežům je stále reálnější, pak snad i předpokládal, že tato situace je (téměř) trvalá. – (Jak lehce se přivyká teplému jarnímu vánku a jak snadno se naopak odvyká zimní nepohodě!)

Politické papeže Durych rád neměl: nejlépe to dal vědět ve své poslední knize „Papežové a císaři“, kterou snad ani vydat nechtěl; byla to víceméně sbírka historických etud pro připravované dílo o svaté Zdislavě. Fenomén politických papežů Durych dost možná považoval toliko za součást církevní historie, která se snad už ani nemůže opakovat.

Jestliže už se papežové dále nestarali o politiku, zůstalo jim dost času k tomu, aby se starali výhradně o věci víry a mravů – a v tom byli neomylní.

Asi nemám pravdu: příliš rád zjednodušuji. Mohu však podat svědectví, že můj otec nedal na Pia Jedenáctého a Dvanáctého dopustit ani v nejmenším a svatými mu byla všechna jejich slova a ovšem i činy. Pak dosadil na Petrův stolec další papežové, kteří sice nebyli ´političtí´ v pravém smyslu slova, ale přece jen…

K čemu došlo ve Vatikánu po Durychově smrti, nechci rozebírat, jsem však přesvědčen, že by se mu další život v „tomto slzavém údolí“ stal ještě mnohem slzavějším.

Pravoslavní vyčítají katolíkům vznik protestantismu. Je to hořká výčitka, nelze však ji přijmout bez výhrad. I za vznik islámu jsou značnou měrou odpovědni křesťané, nicméně v obou případech se jedná zejména o Boží dopuštění, o Boží zkoušku až i trest.

Durych pojmenovává vznik protestantismu pravými výrazy, za které by dnešní ´ekumenisté´ Durycha nejraději poslali na hranici (kdyby to bylo možné).

„Memorandum vytýká, že ´odklon (církve katolické) na stranu duchovního absolutismu vyvolal reakci a zrodil protestantismus a tímto vnitrným rozkolem posavad churaví křesťanstvo´.“

Tato výtka, žel, jest příliš totožna s tím, čemu se v diplomatické mluvě říká zasahování do vnitřních záležitostí druhého státu a tuto výtku musí církev katolická v zájmu své cti co nejrozhodněji odmítnouti. I církev pravoslavná lpí na svém právu svazovati a rozvazovati, přijímati a vylučovati. Vytýkati církvi katolické, že zrodila protestantismus, mělo by asi ten smysl jako vytýkati Bohu, že stvořil Satana. I od církve pravoslavné se odštěpily sekty. Na těch věcech mohou míti spoluvinu – nikoliv vlastní a jedinou vinu – také údové pravé církve, ale nikoli učení církve. Protestantismus není rozkolem, nýbrž úplným odpadem od církve a tudíž ani církev pravoslavná jakožto církev s posloupností apoštolskou nemá práva hájiti nebo zastávati se protestantismu proti církvi katolické, nechce-li tím bojovati sama proti sobě a ničiti své vlastní základy. Církev pravoslavná snad nezapomíná, že církev katolická usiluje o sjednocení s protestantismem, nýbrž smí a musí usilovati pouze a výhradně o úplné vyhlazení protestantismu, jakož činila, činí a bude činiti. Protestantismus není jen úhlavním a nesmiřitelným nepřítelem katolictví, ale i pravoslaví. Proto církev katolická se snaží, aby protestanti byli získáni, ale ne jako protestanti, nýbrž jako lidé, kteří se protestantismu zřeknou a navrátí se do lůna katolické církve jako katolíci. Proto praví-li se v memorandu, že „tímto vnitrným rozkolem posavad churaví západní křesťanstvo“, dlužno toto tvrzení opraviti v tom smyslu, že se nejedná o vnitrný rozkol v církvi, nýbrž o zjev externí, mimo církev, a že tím nechuraví západní církev, nýbrž jen ta část křesťanstva, která jest mimo církev. Ovšem že církev katolická činí si nárok i na toto křesťanstvo, které jest mimo její lůno, ale pak trpí tímto zjevem právě tak jako tím, že ještě mnoho nevěrců a pohanů jest mimo její lůno. Nejedná se tu o neshody oboustranné, nýbrž o neposlušnost jednostrannou.“

Co se změnilo za více než tři čtvrtě století ode dne, kdy tato „Odpověď Rusům“ byla napsána?

Je vlastností papeže Jana Pavla II. omlouvat se i za věci, za něž by se spíše měla omlouvat druhá strana. Je to vzácná ukázka křesťanské pokory, která snad i přinese ovoce. To se však stane až po skonání časů. Jistě i tehdy to bude ovoce výtečné a lahodnější, než by bylo dnes. Za tuto vstřícnost se protestanti katolíkům vysmívají. Vstřícnost vůči pravoslaví se ovšem dá vysvětlit nadmíru potřebnou láskou sourozeneckou, kterou jsou katolíci pravoslavným dlužni.

Durych je výtečným znalcem historie a je si tohoto dluhu dobře vědom. Proto i při vší jednoznačnosti a nekompromisnosti jeho „Odpovědi Rusům“ je tato odpověď mnohem spíše podáním ruky, než namířením útočné zbraně.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.