Katolická cesta J. Durycha XVIII. – Běda těm, skrze něž pohoršení přichází

Tak nějak by se mohla jmenovat kapitola, ve které Jaroslav Durych vzpomíná na svého dávno již zemřelého katechetu, kterému měl za zlé netoliko nepřátelský vztah k studentům, ale zejména neúctu k Tělu Páně.

V dobách rakouského mocnářství patřili katechetové k nejdůležitějším a nejvýznamnějším pedagogům; na každé střední škole byla jejich autorita téměř absolutní, ale jak běžel čas a do škol pronikalo stále více a více liberalismu, autorita katechetů slábla. Tato autorita pak za dob republikánských upadala mnohem rychleji, než všeobecná autorita kněží. Zejména proto, že státní školství nejen v našich zemích, ale na celém světě vždycky stálo v příkrém rozporu vůči katolickému náboženství.

V septimě a v oktávě už Durych nebyl chovancem knížecího arcibiskupského konviktu v městě Příbrami. Z toho byl v sextě vyloučen. Bylo mu dokázáno, že četl „Apoštoly“ atheisty Renana a že tuto knihu, která ani nebyla jeho, půjčil i svému spolužákovi. V docházce na gymnázium Durych ovšem pokračoval. Lze předpokládat, že gymnazijní katecheta o studentově nedávném prohřešku věděl a že tedy k němu projevoval zvláštní nedůvěru.

Katechetu Durych popisuje ve velmi nepříznivých barvách a snad by ho vylíčil ještě mnohem hůř, kdyby ho nezdržovala představa, že katecheta pouštěl na studenty hrůzu jen proto, že byl přesvědčen o správnosti svého jednání, že totiž jen nesmlouvavá přísnost je to jediné, co studenti ke své zdárné výchově potřebují. Proto studenti musili opakovat doslova všecko, co on sám jim doslova předříkával z učebnice, jen proto musili studenti společnou modlitbu recitovat formou jakéhosi infernálního voice-bandu. Katecheta kategoricky vyžadoval, aby žáci dělali kříž podle předpisu a podle předpisu drželi i sepjaté ruce. Že každý rušivý zvuk při modlitbě považoval tento katecheta za provokaci a že vždy v první hodině náboženství po neděli zkoušel studenty z obsahu své bezobsažné nedělní exhorty. Na tyto jeho exhorty se Durych obzvlášť zlobí: nebylo v nich jediné myšlenky, tím méně obsahu.

Tuze mnoho věcí Durych tomuto profesoru vyčítá: měl výhrady k jeho hlubokému basu, jeho teatrálnímu chování i k zlým pohledům.

Nejvíce však studenta Durycha pohoršoval svou neúctou k Nejsvětější svátosti. Po školní mši prý přepočítával konsekrované Hostie, aby se přesvědčil o tom, kolik studentů nepřijalo Tělo Páně.

Třebaže Durych tohoto ubohého pedagoga zdobí nelichotivými epitety, jako např. obluda, hyena, sršící pekelný oheň, studená, scíplá ropucha, uznává, že tento člověk úspěšně bojoval se svými zlými náklonnostmi. Prý pak ještě během školního roku těžce onemocněl a zemřel.

Nebyl to zřejmě příliš šťastný člověk. Příroda ho neobdařila žádnou krásou ani půvabem, pedagog to byl špatný a dokonce ani v theologii nikterak nevynikal, třebaže byl jejím doktorem. Musil prý se učit své „přednášky“ ze školní učebnice nazpaměť.

Je bohužel známo, že valná část pedagogů se stala pedagogy jen proto, že „na víc neměla“, to jest: k jinému povolání nebyli povoláni. Není pak divu, že takoví pedagogové jsou jaksepatří zakomplexováni, nerozumějí legraci, přesto bývají do sebe zahleděni a jako by měli na očích pruské klapky, hlídají se, aby neřekli něco nepatřičného. Většinu projevů studentů si vykládají jako výsměch své osobě, každý studentův pokus o vlastní interpretaci učební látky považují buď za hrubou neznalost nebo naopak za pokus o parodování jeho slov. Takoví lidé za katedru arciť nepatří, v žádném případě by neměli vyučovat a zejména vychovávat dospívající mládež. Je to nápadné zejména u mužů (spíše to bylo nápadné, když mužů jako profesorů bylo nesrovnatelně více než žen).

Durych v případě tohoto katechety přehání: jistě podobných profesorů zažil více, ti však neměli kolem krku kolárek, a proto je Durych posuzoval shovívavěji.

Knězi Durych neodpustil zhola nic.

Vzpomíná i na jiného katechetu, který se rozlítil na kluky (sekundány), kteří se mu zpovídali z klení. Vyletěl prý na jednoho z nich:

„Ty kluku šefcovský, tak ty takhle, já ti nedám rozhřešení, já to na tě řeknu panu prefektovi…“

Zda těm klukům nakonec přísný pan katecheta rozhřešení dal či nedal, o tom už Durych nemluví. Zdá se však, že ano.

Nakonec v této stati („Věci kněžské“) vzpomíná ještě na jednoho důstojného pána z Kremže nad Dunajem, kde byl Durychův poslední válečný post. Jen několik měsíců do převratu r. 1918 tam Durych působil jako vojenský lékař v zajateckém táboře. V této Kremži se účastnil jakési školní mše a všiml si při ní katechety, který seděl v lavici a pásl po dětech „špičatým, slídičským, jedovatým a ukrutným pohledem. V poslední řadě se náhle začali dva kluci šťouchat. Uspokojený katecheta záře vnitřním triumfem nad tím, že se dočkal chvíle, kdy může posléze uplatnit svou jurisdikci, přihrnul se k nim, šumě klerikou a uchopiv je za ramena dal jim po facce.“

Své vzpomínky na ´nehodné´ katechety Durych uzavírá povzdechem:

„…V každé škole se najdou dva kluci, kteří se i v kostele rádi šťouchnou, ale takové příhody by se snad mohly upravovati jinak než snižováním kněze na policajta, kterému chybí jen přílba a pendrek. Právě katecheta by měl mít tolik jemnocitu, aby pochopil, že policajtstvím zošklivuje dětem nejen sám sebe, ale i pobyt v kostele.“

Byli ovšem, jsou a vždy budou kněží dobří a špatní. I dnes, v době skrytého pronásledování Církve, jsou kněží špatní, výjimečně se najdou i takoví, kteří „ohrožují mravní výchovu mládeže“. Dost na tom, kdyby to byl jeden z deseti tisíc. Možno pak snadno pochopit onu bezbřehou radost ateistů, když se jim podaří byť i jen jediného kněze nachytat na hruškách.

Svět už ovšem jiný nebude.

V této vzpomínce na nehodné katechety však Durych vyslovil zřejmě jen bezděčně obdivuhodnou myšlenku:

O rozdílu mezi lidmi s dobrými a špatnými náklonnostmi.

Právě o tom katechetovi, kterému vyčítal přepočítávání konsekrovaných Hostií, Durych poznamenává:

„Měl dvoje náklonnosti, dobré a špatné. Ty jeho špatné náklonnosti byly jakž takž snesitelné, třebas i jeho tlumená a těžce přemáhaná náklonnost k homosexualitě. Člověk, který má špatné náklonnosti, je na tom přece jen dobře; může nebo i musí proti nim bojovati a tím si získává zásluhy o svou duši a může přijíti do nebe. Hůře je to s dobrými náklonnostmi, ty člověka spíše přivádějí do pekla, poněvadž si na nich zakládá. Takovou zhoubnou dobrou náklonností našeho katechety byla svědomitá bdělost nad vykonáváním náboženských povinností od svěřených žáků. Myslím, že mnoho katechetů se smaží na ohni neuhasitelném proto, že se podobnou náklonností stravovali.“

Jako že zpravidla nic není na tomto světě černobílého, tak ke své životní pouti je každý člověk vyzbrojen jak dobrými, tak i špatnými náklonnostmi. Nikdo není ´od přírody´ dobrý ani zlý (i když by se o tom dalo leckdy uvažovat; genetika je mrška!). Slušelo by se také zapřemýšlet o tom, zda ´svědomitá bdělost´ katechetova byla vskutku dobrou náklonností. Myslím si spíše, že to byla náklonnost nedobrá až zlá, a že by bylo vhodnější katechetu politovat, než na něj brblat.

Zastavme se u Durychovy myšlenky o nebezpečí, plynoucím z dobrých náklonností. Člověk si mnohdy posteskne, jakou že má vlastně smůlu, když byl pro život vybaven takovou spoustou špatných náklonností a jistě pak i závidí tomu, kdo už se ´rodí se svatozáří nad hlavou´. Jak takoví lidé lehce klouzají po hladině svého života, jsou oblíbeni, protože bývají milí, šlechetní, konají samé dobré skutky a andělé už na duše takových šťastlivců čekají, aby je hned po smrti uchopili a uvedli do ráje. Jenže opak je pravdou. Už v dětském věku se takoví lidé stávají samolibými; oni sami o své újmě by nic vědomě zlého neučinili, a proto ani dobře nechápu, že kdokoli z jejich bližních koná s takovou rozkoší skutky zlé. Tomuhle oni nerozumějí a nedovedou to ani tolerovat. A protože zla je všude kolem dost a dost, nestačí se takovíto „dobří“ lidé divit a málem si hlavu ukroutí nad takovouto nepochopitelnou špatností svých bližních. Nejprve tedy jen kroutí hlavou, ale pak je jejich údiv vystřídán hněvem, zlobou, nenávistí. Nejprve svým bližním snad i odpouštějí, ale pak odpouštět přestanou. A tehdy se rázem láska k bližnímu začne ztrácet jak dým.

Pýcha jich samých nad vlastní dokonalostí je dovádí až na pokraj propasti pekelné.

Je totiž pýcha ze všech hlavních hříchů nejnebezpečnější.

O tomto vybavení člověka dobrými či špatnými náklonnostmi a o boji proti špatným náklonnostem nechť mudrují psychologové a jim podobní. Vskutku se zdá, že by se přitom mohli dopátrat velmi cenných zjištění. Enormního vybavení dítěte dobrými náklonnostmi by si měli zvlášť úzkostlivě všímat rodiče a samozřejmě i učitelé. Ale na to už dnes nezbývá čas.

Vraťme se však k Durychovu katechetovi, který své žáky tolik pohoršoval. Přehnanou bdělostí nad vykonáváním náboženských povinností. Stačí to samozřejmě k jakémusi pohoršení, zdá se mi však, že spíše jen k potrápení studentů, kteří bývají u svých podivínských preceptorů na ledacos zvyklí. Předpokládám, že ve stati „Věci kněžské“ se Durych chtěl rozepsat o daleko vážnějších pohoršeních, která vycházela z osob duchovních. Ale jako by se včas zarazil a zastavil. Pro zděšení nad tím, kolik takových osob už u něho vyvolalo pohoršení a v jak vážných věcech…

Takže nakonec svého neblahého katechetu neproklíná, toliko si stěžuje: „po dvaceti letech života při vzpomínce na něho se nemohu zbaviti představy studené, scíplé ropuchy, která na mne zírá z jeho tváře s potvorným němým úšklebkem.“

Durych se tedy dále nerozepisuje o nesmírném množství kněžských prohřešků, které působily a dodnes působí pohoršení. Jeví se mi to, jako by chtěl tyto prohřešky přikrýt neprodyšnou houní. Říkávalo se za časů našich prababiček, že vdané ženy nosí proto dlouhé a široce řasené sukně, aby jimi mohly zakrýt všechny nemravnosti a prohřešky svých mužů.

Podobně tomu bylo i u Durycha.

Do nedávna se spisovatelé nerozepisovali o detailech nemravných a trestných činů zejména proto, aby tak neposkytovali návod k jejich napodobování. Barvité líčení spáchaného zla čtenáři s chutí vyhledávají a „uznávaní“ spisovatelé jim je s nevšední ochotou poskytují. Jestliže se tedy autor „Kněžských věcí“ včas zarazil, byl to od něho projev vnitřní síly. Dnes, kdy již není dobrých autorů (zbyli jen ti uznávaní), a snaha udržet si čtenáře se již ztotožňuje s hysterií, pudí spisovatele netoliko k věrnému popisu každého neřádstva, ale i ke křečovitému vymýšlení dalších ´zajímavých´ podrobností, které mu do pera diktuje jeho osobní ďábel. Štafetu spisovatelů dnes přebírají filmoví a televizní tvůrci a věru není třeba nikomu vysvětlovat, o čem dnešní film a televize pojednává.

Objemná kniha, spíše však obsáhlý knižní seriál, by se dal napsat o hříších kněžských: nejen o tom, jak si kněží neuměli poradit se svými špatnými náklonnostmi, kterak tyto nad nimi vítězily a stáhly je tam, odkud je může vysvobodit toliko Boží milosrdenství. Líní, nestřídmí a lakomí kněží jsou nejzranitelnější, jsou od dávného středověku terčem kritiky – odevšad je na ně dobře vidět. Dobře jim tak.

Kněží prostopášní, kteří jen s vypjetím sil a spíše jen symbolicky ovládají svůj ´chtíč´, jsou do jisté míry tolerováni, protože jejich prohřešky jsou „lidské“. Nuž, nelze jim závidět.

Zato však kněží, kteří chtějí spasit jak sebe, tak i své bližní bez pomoci Boží (rozuměj: pomocí své pýchy, která je nejúčinnější zbraní ďáblovou), čímž se na výsost stávají podobnými starozákonním farizeům, jsou ctěni, obdivováni a milováni, chrání je vlády a úřady, po smrti se jim staví pomníky, píší se o nich oslavné životopisy, nazývají se po nich vědecké a kulturní instituce a dávají se za vzor mládeži – tito kněží jsou považováni za elitu kněžského stavu. Nic na tom nemění skutečnost, že zejména oni nenávidí Církev víc než její zjevní nepřátelé.

To všecko jsou však jen ´špičky ledovce´. O takových kněžích bylo již popsáno mnoho papíru a není dosud všem dnům konec. Jen o hrstce takových kněží, spíše jen o špetce takových kněží, se Durych zmiňuje v „Bloudění“ a ve „Služebnících“. A stačí to vyvolat hrůzu a zděšení. Je dobře, že o takových kněžích píše Durych tak málo, neupozorňuje na ně, přenechává je Božímu soudu, či spíše milosrdenství našeho Spasitele.

Neodpouští si však psát o drobných přestupcích, o každodenních běžných hříšcích prostých kněží, které lze napravit, nechybí-li dobrá vůle.

Tyto řádky, domnívám se, jsou určeny především kněžím:

„… i knězi se může bohoslužba stát výkonem dosti mechanickým, a že za nedostatek zbožnosti nemůže nikdo, tedy ani kněz, neboť zbožnost jest jedním ze sedmi darů Ducha svatého a nelze ji ze země vydupat ani z myšlenek vyždímat. Ale přece jen možno a nutno chtít, aby mše, nemůže-li býti obětována se zbožností, byla aspoň konána s vážností a s přesným tradičním ceremonielem. Zbožnosti někdy nejsme schopni ani tváří v tvář Bohu, ale úcty jsme schopni vždycky.“

„Dominus vobiscum… to má a musí být vidět, že kněz nám přeje, aby Pán byl s námi, že to nepovídá jen tak do větru, a že ruce nerozpíná jen tak místo zívnutí. Krok u oltáře, se strany i z protějška na stranu a doprostřed musí míti svůj obřadní rytmus; kněz tam nesmí chodit, buď jako by tam měl tuze málo místa, je-li oltář krátký, nebo jako by to bylo tuze daleko, je-li dlouhý. Kleknutí, pozdvihnutí rukou, líbání oltáře má být pomalé a důstojné. Křižuje-li se kněz, má to být vidět, zvláště při evangeliu, kdy všichni lidé čekají, aby se křižovali s ním. Vůbec kříž se má dělati veliký, poněvadž je to slavné znamení…“

„… Kněz nesmí zapomínat na sílu příkladu. Nemůže očekávat zbožnost u lidu, pakli ji sám před oltářem zabíjí, buď z nevzdělanosti v liturgii nebo z nedbalosti. Kněz jest pozorován, a i když ho ani nechceme pozorovati, i když třebas ani se nedíváme na oltář, cítíme to všecko a nedokonalý ceremoniel někdy skutečně ruší zbožnost, která jest u lidí přece jen dosti křehká. Naopak, vidí-li lid, že kněz slouží mši skutečně jako nejvyšší oběť, pak i ti, kteří tam přišli, jen aby vyhověli předpisu, bývají strženi k opravdové zbožnosti. Když lhostejného lelkujícího člověka přivede k zbožnosti pohled na zbožnost ubohé stařeny, jak teprve působí pohled na uctivý výkon knězův!…“

„… Co se kazatelny týče, opakuje se, že, dokud svět bude útočit až na stupně oltáře, bude nutno se stupňů oltáře bránit se proti světu… Kázání nemá být řečněním, nýbrž bohoslužbou; v tomto odvětví bohoslužby jest volný styl nejen přípustný, ale i nutný. Ale není to volný styl všelijaký, poněvadž bohoslužba nemůže býti docela volná. Jinak by se mohlo považovat za bohoslužbu i to, že si někdo jde koupit orelský krém na boty, neboť tím podporuje ať již objektivně či subjektivně orelství, kteréžto zase ať již objektivně či subjektivně podporuje věci náboženské…“

„… Vychovává-li se lid v netečnosti k bohoslužbě, vychovává se tím k praktické nevěře. Lidé mohou býti ve spolcích a organisacích s křesťanskými zásadami a přece víra jich může být vzdálena celá staletí…

… i u těch lidí, kteří skutečně náboženské předpisy plní, bývají náboženské vědomosti žalostny; představy o milosti, o zázracích ba i o nesmrtelnosti duše jsou někdy úžasné. Mohou býti lidé, kteří mají zcela atheistický názor životní a přes to jsou opravdu přesvědčení, že jsou katolíky: ne že by se přetvařovali, ale oni vůbec neznají to náboženství, ke kterému se hlásí.

Tak vzniká defaitismus a žalostná světská politika…“

Tuto výchovu k poznání bohoslužby má systematicky provádět kněz z kazatelny. O této povinnosti hovoří Durych i na jiných místech. Pokud kněz tuto výchovu lidu zanedbává, nemůže očekávat, že ho věřící budou považovat za skutečného služebníka Božího, kterému se Bůh sám vkládá do rukou. Je samoúčelné, jestliže při homilii kněz horlí pro ten či onen ideál, jestliže lidé nebudou přesně vědět, proč vůbec na mši svatou chodí.

Pouhým zanedbáváním svých nejvšednějších povinností může tedy kněz způsobit větší neštěstí než bojem se svými zlými náklonnostmi. I zde hraje důležitou roli samolibost kněze, že on je víc, než jeho ovečky. Je skutečně mnohem víc, ale tím pádem se od něho také požaduje mnohem víc, nesrovnatelně víc, než od laika.

V Confiteor se modlíme: „… quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione…“

Toto ´omissione´, jak se zdá, platí především pro kněze a vůbec pro všechny lidi, u nichž převažují „dobré náklonnosti“. Těžké břemeno nesou tito lidé na svých ramenou. Snadnou se jim může stát vlastním křížem.

Vlastnictví dobrých náklonností je podobno i přidělení toho či onoho počtu ´hřiven´. Čím více hřiven dostane člověk propůjčeno, tím více jich od něho bude požadováno. Ale není to tak docela jednoduché. Hřivny smíme a ovšem i musíme úročit toliko čestným způsobem, vlastní přičinlivostí, nikdy ne na úkor svých bližních. Dobrých náklonností taktéž musíme využívat, ne však jakkoli. Nesmí přitom téci ani krev ani slzy ba ani pot našich bližních.

Pouze krev, slzy a pot nás samotných.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

9 Responses to Katolická cesta J. Durycha XVIII. – Běda těm, skrze něž pohoršení přichází

  1. Václav napsal:

    Zajímavé je že tady pan Durych – nechť odpočívá v pokoji ukazuje sám sebe jako modernistu a liberála své doby který čte literaturu prohibitis a půjčuje spolužákům a kterému nevyhovuje tradiční kázeň a předepsaná forma. Stejně jako učitel a kněz který tradicionalisticky trvá na jejím dodržování. Nevím jestli měl opravdu homosexuální sklony ale k tomuhle typu povahy mi to moc nesedí. Jestli ale studenti opravdu něco takového pozorovali tak by bylo bývalo vhodné upozornit rodiče a jejich prostřednictvím vedení školy. Zvláštní je i to že se vůbec nepozastavuje nad tím že se někteří studenti potají vyhýbali svátostem a kde bere jistotu že je pan katecheta opravdu přepočítával a proč. Odjakživa obdivuji jak to vlastně kněží dělají aby jim vycházely počty, když předem nevědí kolik lidí bude přijímat a nepamatuji se že by na někoho nezbylo. Jestli nebyl pan katecheta slepý tak mohl vidět kdo jde přijímat a kdo se krčí někde v koutku na první pohled. Podle toho co se stalo u popisované zpovědi a vzhledem k celkové atmosféře je možné že spolužák ze ševcovské rodiny ve zpovědi provedl nějaký nemístný žertík a provokaci která neměla se zpovědí co dělat. Jako laik dovedu jen těžko posoudit jaká by byla v takovém případě adekvátní reakce ale tahle mi nepřipadá zas až tak špatná. Militantní ateisti a nepřátelé Boha a jeho kněžstva se o skutečné poklesky duchovních pokud mohu pozorovat příliš nezajímají. Mnohem lákavější jim připadá vymyslet naprosto absurdní lež, takovou která je průhledná svojí podstatou. Možná to souvisí s tím že zlí duchové nechtějí mučedníky ani lidi které před hříchem chrání jejich nevědomost ale chtějí svádět k vědomému darebáctví. Proto se obvykle ke každé lži přidává i to jak to bylo doopravdy a nejenom ve věcech náboženských.

    • jjstodola napsal:

      Pro pána krále, Václave, pochopil jste, co chtěl Jaroslav Durych říct tím příběhem o katechetovi? Vy jste stvořil metaanekdotu.

      DURYCH: „Měl dvoje náklonnosti, dobré a špatné. Ty jeho špatné náklonnosti byly jakž takž snesitelné, třebas i jeho tlumená a těžce přemáhaná náklonnost k homosexualitě. Člověk, který má špatné náklonnosti, je na tom přece jen dobře; může nebo i musí proti nim bojovati a tím si získává zásluhy o svou duši a může přijíti do nebe. Hůře je to s dobrými náklonnostmi, ty člověka spíše přivádějí do pekla, poněvadž si na nich zakládá. Takovou zhoubnou dobrou náklonností našeho katechety byla svědomitá bdělost nad vykonáváním náboženských povinností od svěřených žáků. Myslím, že mnoho katechetů se smaží na ohni neuhasitelném proto, že se podobnou náklonností stravovali.“

      VÁCLAV: „Jestli ale studenti opravdu něco takového pozorovali tak by bylo bývalo vhodné upozornit rodiče a jejich prostřednictvím vedení školy. Zvláštní je i to že se vůbec nepozastavuje nad tím že se někteří studenti potají vyhýbali svátostem a kde bere jistotu že je pan katecheta opravdu přepočítával a proč. Odjakživa obdivuji jak to vlastně kněží dělají aby jim vycházely počty, když předem nevědí kolik lidí bude přijímat a nepamatuji se že by na někoho nezbylo.“

    • jjstodola napsal:

      Pokusím se stručně vysvětlit. Špatná náklonost může být lehčí, než dobrá, protože proti ní člověk bojuje. Naopak na dobré si zakládá, to vede k pýše, a ta ho může zničit.
      Rodiče a vedení školy do toho, prosím, netahat!!!

      • Václav napsal:

        Třebaže Durych tohoto ubohého pedagoga zdobí nelichotivými epitety, jako např. obluda, hyena, sršící pekelný oheň, studená, scíplá ropucha, uznává, že tento člověk úspěšně bojoval se svými zlými náklonnostmi. Prý pak ještě během školního roku těžce onemocněl a zemřel.

        Dovedete si představit že by takhle mluvil nějaký prorok, světec nebo učitel církve ? O Kristově knězi který se ho pravděpodobně pokoušel zachránit, přestože by ho byl mohl za jeho prohřešek oficiálně vyhodit nebo ho nechat propadnout ? Možná by použil i tvrdá slova ale beze zloby nadávek a neosoboval by si právo někoho soudit a odsuzovat. Zrovnatak se pozastavuji nad tím jak by mohl nějaký smrtelník tak dokonale znát všechny skryté myšlenky a pohnutky svého bližního. Předpokládám že i Vy jste měl během svých školních a studijních let nějakého pedagoga se kterým jste se navzájem nemuseli. Pochybuji ale že byste měl to srdce o něm mluvit po jeho smrti a po mnoha letech jako o chcíplé ropuše která chrlí pekelný oheň a ještě to veřejně publikovat. Místo abyste se za něho modlil a nechal sloužit mši. Takovým metrem jakým měříme bližním jednou naměří Bůh i nám až se s ním setkáme a ukáže nám i trámy a břevna která máme ve svých očích. O tom kdo je a není v pekle a kdo si ho zaslouží díky Bohu také nerozhodujeme a měli bychom před podobným jednáním spíš varovat než ho propagovat. Otázka je jestli něco takového nebožtík pan Durych opravdu řekl. Podle stylu písma to vypadá že jde spíš o nějaký novodobý komentář.
        To co jste tady vyslovil je sice zajímavá myšlenka ale radši bych jí podložil nějakým jiným příběhem než je zrovna tenhle. Což neříkám panu Durychovi který je na pravdě Boží. Nechť odpočívá v pokoji a světlo věčné ať mu svítí, stejně jako všem které znal. Včetně pana katechety, spolužáků a spolubojovníků z války. Říkám to Vám a to jak se k tomu postavíte je Vaše věc.

      • neab napsal:

        Tady je sranda :-)
        Už jste byl, Václave, zapálit svíčku na hrobě Jaroslava Durycha v Bubenči?

      • Václav napsal:

        Nebyl ale třeba se někdy stavím jestli budu mít okolo cestu. Na hřbitově v Bubenči jsem jaktěživo nebyl. Nebo se za něho pomodlím.

  2. Hamish napsal:

    Venco, ne kazdy ctenar „modernisticke“ literatury je modernistou. Kdybyste vedel, co je obsahem nauky modernistu, nikdy byste Durycha za modernistu neoznacil a prislusnika Amtskirche za tradicionalistu.
    Jenze vy jste IDIOT, takze klidne napisete bud blbost, nebo vedomou lez a medite si, jak jste Durycha setrel.
    Inu, proti gustu…

    • Václav napsal:

      Radši bych viděl a slyšel jak se pan Hamish modlí na úmysl svatého otce Benedikta XVI.a mírnými a vlídnými slovy hlásá lásku k bližnímu a úctu k celé církvi v její katolické všeobecnosti a k církevním otcům. Jak prosí za Kristovo Milosrdenství pro celý svět a pro všechny lidi, zvlášť pro ty kteří ho nejvíce potřebují. Rád bych ho viděl naplněného Božím pokojem, šťastného a spokojeného.
      Pak bych si teprve medil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *