Nejstarobylejší z lidských institucí má autoritu, která může vypadat stejně nespoutaně jako anarchie. Jako jediná mezi podobnými institucemi počíná spontánní přitažlivostí a lze o ní přísně a ne sentimentálně říct, že je založena na lásce a ne na strachu. Pokus porovnat ji s donucovacími institucemi, komplikující pozdější dějiny, vedl posléze k nekonečným nelogičnostem. Je stejně jedinečná jako je universální. V žádných jiných sociálních vztazích nenajdeme nic, co by odpovídalo vzájemné přitažlivosti pohlaví. Tím že moderní svět tuhle jednoduchou věc nepochopil, upadl do stovek pošetilostí. Myšlenka všeobecné vzpoury žen proti mužům byla před celým světem vyhlašována s prapory a průvody, jako vzpoura vazalů proti jejich pánům, otroků proti plantážníkům, Poláků proti Prusům či Irů proti Angličanům, jako bychom skutečně věřili v bájný národ Amazonek. Stejně filosofická idea obecné vzpoury mužů proti ženám se objevila v románu Sira Waltera Besanta a sociologické knize pana Belforta Baxe. Ale při prvním dotyku této vpravdě prapůvodní přitažlivosti se všechna podobná srovnání hroutí a ukazují se jako komická.

Prušák necítí od počátku, že může být šťastný jen tehdy, pokud bude své dny a noci trávit s Polákem. Angličan nepovažuje svůj dům za prázdný a smutný, dokud v něm není Ir. Běloch ve svém romantickém mládí nesní o dokonalé kráse černocha. Železniční magnát sotvakdy píše básně o své osobní fascinaci nádražního poslíčka. Všechny ostatní vzpoury proti všem ostatním vztahům jsou rozumné a dokonce nevyhnutelné, protože tyto vztahy byly původně založeny jen na síle nebo zištném zájmu. Síla může zrušit, co síla nastolila, zištný zájem může ukončit smlouvu, když diktoval její uzavření. Ale láska muže a ženy není institucí, kterou by bylo lze zrušit, nebo smlouva, již by bylo možné vypovědět. Je to cosi staršího než všechny instituce nebo smlouvy a též něco, co je všechny přetrvá. Všechny ostatní vzpoury jsou skutečné, protože zde zůstává možnost, že něco lze zničit nebo aspoň rozdělit. Můžete zrušit kapitalisty, ale nemůžete zrušit muže. Prusové mohou opustit Polsko, případně černoši mohou být repatriováni do Afriky, ale muž a žena musí zůstat tak či onak zůstat pohromadě, a nějak se musí naučit spolu vyjít.

To jsou velmi prosté pravdy a proto si jich nikdo, jak se zdá, v současné době nijak zvlášť nevšímá. A pravda, která následuje hned vzápětí, je právě tak očividná. Není sporu o tom, z jakého důvodu příroda takovou přitažlivost vytvořila. Bylo by inteligentnější mluvit o Božím záměru, protože příroda žádné záměry nemá, pokud za ní nestojí Bůh. Mluvit o záměrech přírody znamená marně se pokoušet vyhnout antropomorfismu čistě tím, že se uchýlíme k feminismu. Znamená to věřit v bohyni, protože jste příliš skeptičtí, než abyste věřili v boha. To je ale spor, který můžeme ponechat stranou, když se se spokojíme s konstatováním, že životně důležitou hodnotou, kterou v této přitažlivosti nakonec nacházíme, je obnovování samotné rasy. Dítě nám vysvětluje otce a matku a skutečnost, že je to lidské dítě, je vysvětlením odvěkých lidských pout vážících otce a matku… Čím lidštější, tedy méně zvířecké, je dítě, tím legitimnější a trvalejší pouta jsou. Vzdálený jakémukoliv pokroku v kultuře a vědách se sklonem k rozvolňování vazeb, tento vývoj musí logicky směřovat k jeho posílení. Čím více věcem se má dítě naučit, tím déle musí zůstat ve škole, kde je přirozené se jim učit, a o to déle musí jeho učitelé přinejmenším odložit plány na rozpuštění svého partnerství. Tato základní pravda je dnes skryta v ohromné spoustě zástupné, nepřímé a umělé práce, jejíž fundamentální pomýleností se budu zabývat za okamžik. Teď mluvím o primárním postavení lidské skupiny, tak jak přestála nepředstavitelné věky dorůstajících a ubývajících civilisací, často neschopná delegovat něco ze své práce, a vždy neschopná vzdát se jí docela. V tomto, opakuji, bude vždy nutné, aby oba učitelé zůstali pohromadě v poměru k tomu, nakolik mají čemu naučit. Nějaké z těch beztvarých mořských zvířat, které se jen odpoutá od svého potomstva a plave pryč, může plavat k podmořskému rozvodovému tribunálu, nebo do pokročilého klubu založeného na volné rybí lásce. Mořský tvor to udělat může, právě proto, že potomstvo mořského tvora nepotřebuje nic, protože se nemá učit polku nebo násobilku. To všechno jsou samozřejmosti, ale jsou i pravdy a to pravdy, které se vrátí, protože současná změť polooficiálních náhražek je jen jakási ucpávka, která ale není dost velká na to, aby ucpala díru. Když se lidi o své věci nemohou postarat sami, pak nemůže být ekonomické platit jim, aby se o ně starali vzájemně, tím méně, aby se starali jeden druhému o děti. To prostě znamená, že se někdo nejdřív zahodí přirozenou sílu, a pak platí umělou, jako by člověk kropil květinu hadicí a přitom si nad hlavou držel deštník, aby na ni nepršelo. Celé to vlastně stojí na plutokratické ilusi neomezeného přísunu sluhů. Pokud nabízíme jakýkoliv jiný systém coby „kariéru pro ženy“, ve skutečnosti navrhujeme, že se neomezený počet žen má stát služebnicemi plutokratického nebo byrokratického typu. V konečném důsledku diskutujeme, že žena nemá být matkou svému vlastnímu dítěti, ale sloužící vychovatelkou nějakých jiných. To ale nebude fungovat, ani na papíře ne. Nemůžeme se všichni zabývat tím, že si budeme vzájemně prát, zejména ne prát plenky. Jediní lidé, kdo mohou nebo chtějí poskytnout individuální péči každému individuálnímu dítěti, jsou nakonec jejich jednotliví rodiče. Stejné výroky vztažené na ty, kdo pracují s proměnlivými hejny dětí jsou elegantními a legitimními řečnickými ozdobami.

Tento trojúhelník truismů, otce, matky a dítěte, nelze zničit, jen ty civilizace, které ho nedbají, podlehnou proto zkáze samy. Většina moderních reformátorů jsou jen bezední skeptici, kteří nemají žádné základy, na nichž by mohli něco nově postavit, a bude jen dobře, pokud si takoví reformátoři uvědomí, že je něco, co zreformovat nemohou. Můžete svrhnout mocné z jejich trůnů, můžete obrátit svět nohama vzhůru a hodně by se dalo mluvit o tom, že by pak možná stál tak, jak správně má. Nemůžete ale stvořit svět, v němž dítě nosí svou matku. Nemůžete stvořit svět, kde matka nemá nad dítětem autoritu. Můžete vyplýtvat svůj čas pokusy, dát dětem hlasovací právo nebo vyhlásit republiku nemluvňat ve zbrani. Můžete tvrdit, jako onehdy jeden odborník na vzdělávání, že malé děti mají „kritisovat, zpochybňovat autoritu a zdržet se úsudku.“ Nevím proč nedodal, že by si měly vydělávat na živobytí, platit státu daň z příjmu a zemřít v bitvě za vlast, protože jeho návrh očividně zní, že děti nemají mít žádné dětství. Ale kdyby vás takové hry bavily, můžete mezi malými kluky a holkami zorganizovat „zastupitelskou vládu“ a co nejvážněji jim vysvětlit jejich právní a ústavní odpovědnosti. Zkrátka můžete bláznit, ale nemůžete být důslední. Nedokážete vaše vlastní principy přenést na prvotní skupinu a skutečně je aplikovat na matku a dítě. Nezařídíte se podle své vlastní theorie v nejprostším a nejpraktičtějším možném případě. Tak šílení zase nebudete.

Toto jádro přirozené autority existovalo vždy vprostřed autorit umělejších. Bylo vždy považováno za něco v doslovném smyslu individuálního, tedy absolutního, co opravdu nešlo rozdělit. Dítě ani nebylo dítětem, když nebylo se svou matkou, bylo něčím jiným, nejpravděpodobněji mrtvolou. Vždy se uznávalo, že stoj v jedinečném vztahu vůči vládě, prostě proto, že to byla jedna z mála věcí, které nevznikly z vůle vlády a do jisté míry mohla vzniknout bez její podpory. Její věc je vskutku příliš silná, než abychom ji formulovali. Svědčí pro ni totiž to, že nic takového jako ona neexistuje, a můžeme najít jen slabé paralely k ní mezi těmi propracovanějšími a bolestnějšími mocnostmi, silami a institucemi, které jsou vůči ní druhořadě. Jediný způsob jak to přiblížit, je přirovnat ji k národu, i když ve srovnání s ní je všechno rozdělení národů stejně modení a formální jako národní hymny. Proto často používám metaforu města, i když v její přítomnosti je občan právě tak nedávno vzniklý jako městský úředník. Postačí, když si všimneme, že každý intuitivně ví a v důsledku přiznává, že rodina je pevný fakt, který má povahu a barvy jako stát. Pravdivost lze ověřit tou nejvšednější a nejmodernější zkušeností. Muž řekne „Tohle by se líbilo Brownovým,“ bez ohledu na to, jak spletitý a nekonečný psychologický román by mohl poskládat z odstínů rozdílů mezi panem a paní Brownovými. Žena poví „Nelíbí se mi, že se Jemima tak často schází s Robinsonovými“, přitom se ve shonu svých společenských či domácích povinností ne vždy zastaví, aby odlišovala mezi optimistickým materialismem paní Robinsonové a kyselejším cynismem, který poznamenává hedonismus pana Robinsona. Domácnost má zevnitř zbarvení, stejně nápadné, jako jsou barvy na domě. Zbarvení je smíšené a pokud v něm nějaký odstín převažuje, je to zpravidla ten, kterému dává přednost paní Robinsovoná. Jenže jako všechny složené barvy, je to odlišná barva, stejně odlišná, jako je zelená od modré a žluté. Každé manželství je jakási bouřlivá rovnováha a kompromis je v každém případě stejně jedinečný jako výstřednost. Když se filantropové prochází slumem, často vidí kompromis na ulici a pletou si ho s hádkou či rvačkou. Když se do toho začnou plést, obě strany jim společně pěkně natlučou, a patří jim to, protože nerespektují právě tu instituci, která je přivedla na tento svět.

První, čeho si všimneme je, že tato ohromná normalita je jako hora, a to hora, která se dokáže proměnit v sopku. Každá abnormalita, která se proti ní pokouší stavět, je jako krtinec a jejich horliví sociologičtí organizátoři se nadobyčej podobají krtkům. Ale sopka je horou i v jiném smyslu, jak naznačuje tradice jižanských polí zúrodněných lávou. Má svou tvořivou i ničivou stránku a této části analýzy zbývá jen poukázat na politický efekt této mimopolitické instituce a na politické ideály, jichž byla zastáncem a možná jediným trvalým zastáncem.

Ideál, který ve státě zastává, je svoboda. Zastává svobodu z toho velmi prostého důvodu, jímž tato hrubá analýza začala. Je to jedna jediná z těch všech institucí, která je současně nezbytná a dobrovolná. Je to jediný dohled nad státem, který je zavázán, sám sebe obnovovat stejně věčně jako stát a přirozeněji než stát. Každý zdravě myslící člověk uzná, že neomezená svoboda je anarchie, či spíš fikce a nebytí. Občanskou ideou svobody je dát občanu sféru svobody, omezení, v jehož hranicích je občan králem. To je jediný způsob, jak může kdy pravda najít útočiště před veřejným pronásledováním a kde může dobrý člověk přežít špatnou vládu. Ale dobrý člověk sám o sobě před městem nemůže obstát. Musí být vyvažováno jinou ideální institucí, institucí v tom smyslu nesmrtelnou. Dokud je stát jen ideální institucí, bude občana vyzývat, aby obětoval sám sebe, a proto nebude mít nejmenší skrupule občana obětovat. Stát pozůstává z donucení a musí být vždy ze svého pohledu ospravedlněn, když rozšiřuje meze donucení, jako například v případě vojenských odvodů. Jediné, co lze postavit jako kontrolu či výzvu této autoritě, je dobrovolný zákon a dobrovolná loyalita. Taková loyalita je ochranou svobody, ochranou v jediné sféře, kde může svoboda plně přebývat. Je to ústavní princip, že král nikdy neumírá. A celý princip rodiny je, že rodina nikdy neumírá. Musí existovat heraldika a dědičnost svobody, tradice odporu proti tyranii. Člověk musí být nejen svobodný, on se musí svobodný rodit.

Věru na rodině je cosi, co bychom volně mohli nazvat anarchickým, a přesněji amatérským. Právě tak, jako je cosi až neurčitého na jejích amatérských počátcích, tak je tu cosi neurčitého na její dobrovolné organizaci. Nejzásadnější funkcí, kterou vykonává, možná nejdůležitější funkcí, kterou může cokoliv vykonávat, je výchova, ale její typ rané výchovy je až příliš podstatný, než aby se pletl s vyučováním. V tisícovce věcí se řídí spíš odhadem, než pravidly dle theorie. Abychom vzali obvyklý, ba komický příklad. Pochybuji o tom, že jestli nějaká příručka nebo soubor předpisů vůbec někdy obsahoval nějaký návod, jak poslat dítě do kouta na hanbu. Až bude moderní proces dokončen a donucovací princip státu zcela uhasí dobrovolný prvek rodiny, pak na to nepochybně budou nějaká přesná pravidla nebo omezení. Možná stanoví, že roh musí mít úhel přinejmenším pětadevadesát stupňů. Možná bude uvádět, že sbíhající se linie v běžných rozích mohou vést děti k šilhavosti. Jsem si přímo jistý, že kdybych jen tak mezi řečí u dostatečného počtu čajových stolků utrousil, že kvůli rohům děti šilhají, stalo by se z toho velmi rychle všeobecně přijímané populárně naučné dogma. Moderní svět totiž nepřijme žádné dogma na základě autority, ale přijme jakákoliv dogmata autority prostá. Řekněte, že se nějaká věc má tak a tak podle papeže nebo Bible a bude to odmítnuto coby pověra, aniž by se tím kdo zabýval. Když ale svou poznámku jen uvedete „říkají, že“ nebo „víte přece, že“ nebo si snažte (marně) vzpomenout na jméno nějakého profesora zmíněného někde v novinách a bystrý racionalismus moderní mysli přijme každé vaše slovo. Tato vsuvka není tak bezvýznamná, jak by se mohlo zdá, protože je dobré si vzpomenou, že až se kožená úřednost prolomí do dobrovolného kompromisu domova, bude tento úřední postup je strnule pokračovat a bude také nadmíru kulhavý ve svých myšlenkách. Intelektuálně bude přinejmenším stejně neurčitý jako amatérské uspořádání domova. Jediným rozdílem bude, že rodinné uspořádání domácích věcí jsou v jediném reálném smyslu praktické, tedy jsou založeny na protrpěné zkušenosti. Ten druhý, jemuž se nyní obecně říká vědecký, tedy založený na experimentech, které ještě nikdo neudělal. Než vpadnout do rodiny s popletenou byrokracií, která špatně zachází s veřejnými službami, bylo by ve skutečnosti mnohem filosofičtější zpracovat reformu opačně. Bylo opravdu stejně rozumné změnit zákony státu tak, aby připomínaly zákony dětského pokoje. Tresty by byly mnohem méně hrůzné, mnohem zábavnější a mnohem více by se zaměřily na to, aby lidi měli dojem, že ze sebe sami udělali hlupáky. Byla by to příjemná změna, kdyby soudce, místo aby nasadil černý klobouk, si na hlavu posadil šaškovskou čepici, nebo kdybychom mohli poslat finančníka do jeho kouta.

Tento názor je samozřejmě ojedinělý a reakcionářský—ať už to znamená cokoliv. Moderní výchova je založena na principu, že rodič bude krutý mnohem pravděpodobněji, než kdokoliv jiný. Přehlíží zjevný fakt, že bude krutý mnohem méně pravděpodobně, než kdokoliv jiný. Krutým se může stát kdokoliv, ale první šance ke krutosti přichází s celým bezbarvým a lhostejným davem naprostých cizinců a mechanických žoldáků, které je dnes zvykem povolávat jako neomylné nástroje zlepšení: policisty, lékaře, detektivy, inspektory, instruktory a tak dále. Automatický dostávají rozhodčí pravomoc, protože tu a tam se vyskytují nějací zločinní rodiče, jako by neexistovali žádní zločinní lékaři či ředitelé škol. Matka nemá vždy nejlepší úsudek o tom, čím své dítě krmit, proto se péče o jeho dietu svěří dr. Crippenovi (americký lékař popravený r. 1910 v Londýně za vraždu své manželky, pozn. překl.) O otci se soudí, že své syny neučí vždy nejčistší morálce, proto jsou svěřeni do péče Eugene Arama (anglický filolog, učitel, popravený pro vraždu koncem osmnáctého století, pozn. překl.). Tito slavní zločinci nejsou ve svých profesích o nic vzácnější, než krutí rodiče v profesi rodičovské. Věru však náš argument je ještě silnější a není důvodu vůbec spoléhat na případy těch zločinců. Obyčejná slabost lidské přirozenosti vysvětluje veškerou slabost vlády a správy v byrokracii i podnikání po celém světě. K tomu, aby byl úřední představitel lhostejnější k dětem druhých lidí, než ke svým vlastním, a dokonce i k tomu, aby obětoval prosperitu jiné rodiny zdaru své vlastní, stačí aby byl obyčejný člověk. Může být znuděný, může být uplacený, může být brutální z jakéhokoliv důvodu, který kdy z člověka dělá surovce. A tento základní zdravý rozum náš výchovný a sociální systém vůbec nebere v úvahu. Předpokládá, že námezdník neuteče, a to jen a výlučně proto, že je najatý za mzdu. Popírá se, že pastýř položí život za své ovce, nebo vlastně i to, že vlčice bude bojovat za svá vlčata. Máme věřit tomu, že matky jsou nelidské, ale ne tomu, že úřední představitelé jsou také lidé. Nepřirození rodiče existují, ale nejsou žádné přirozené vášně, přinejmenším je nenajdeme tam, kde si je troufla hledat zuřivost krále Leara—v obecním drábovi. Tak v nejnovějším světle vypadá výchova mládeže, a týž princip uplatněný na děti se vztahuje i na manžele. Právě tak, jak se předpokládá, že dítě bude milovat kdokoliv než jeho matka, tak se počítá s tím, že muž může být šťastný s kýmkoliv vyjma ženy, kterou si sám vybral za manželku.

Donucovací duch státu tak v podobě formálního úředního postupu vítězí nad svobodným příslibem rodiny. To ale není ten nejnátlakovější z donucovacích prvků moderní společnosti. Ještě strnulejší a nelítostnější vnější moc je ta, kterou vykonává průmyslové zaměstnávání a nezaměstnanost. Továrna je ještě zuřivějším nepřítelem rodiny. Mezi těmi moderními mechanickými záležitostmi není stará přirozená instituce reformován, ba ani není osekána, ona je přímo roztrhána na kusy. Není trhána na kusy jen ve smyslu pravé metafory, jako živá bytost chycená v hrůzném soukolí manufaktury. Je rvána na kusy doslova tím, že manžel může jít do jedné továrny, manželka do jiné a dítě do třetí. Každý z nich se stane sluhou jiné finanční skupiny, které nabývají čím dál víc politické moci skupin feudálních. Zatímco ale feudalismus přijímal loyalitu rodin, páni nového otrockého státu přijímají jen loyalitu jednotlivců, tedy jen osamělých lidí a dokonce ztracených dětí.

Někdy se říká, že socialismus útočí na rodinu, což se zakládá především na té shodě náhod, že někteří socialisté věří ve volnou lásku. Byl jsem socialista, už nejsem, a ve volnou lásku jsem nevěřil nikdy. Je myslím pravda, že v obecném a nevědomém smyslu státní socialismus povzbuzuje obecný donucování nárok, jímž jsem se zabýval. Je-li však pravda, že socialismus napadá rodinu teoreticky, pak je ještě mnohem jistější, že kapitalismus na ni útočí v praxi. Je to paradoxní ale prostá skutečnost, že si lidi nikdy ničeho nevšimnou, dokud to existuje v praxi. Lidé, kteří rozeznají herezi, si nevšimnou špatného zacházení a zneužívání. Ať si každý, kdo o paradoxu pochybuje, jen představí, že by noviny formálně tiskly spolu se seznamem vyznamenaných a povýšených i ceník rytířských a šlechtických titulů, třebaže každý ví, že se prodávají a nakupují. A tak továrna ničí rodinu fakticky a nepotřebuje žádného chudáka šíleného teoretika, který sní o tom jak ji zničit ve svých fikcích. A to, co ji ničí, není nic tak zdánlivě otevřeného, jako je volná láska, spíš cosi, co by se dalo nazvat jako vymožený strach. Je to ekonomický trest mnohem hrůznější než právní postih, který nás ještě může přivést do otroctví, jako jediného bezpečí.

Od svých prvních dní v lese musela tato lidská skupina bojovat proti divokým obludám a tak nyní zápasí s divokými stroji. Jediné, co jí umožnilo přežít tehdy, a jediné, co jí dovolí přežít nyní, je silná vnitřní posvátnost, tichá přísaha či oddanost hlubší než městu nebo kmeni. I když byl ale tento tichý slib vždy přítomný, v jistém bodu obratu našich dějin na sebe vzal konkrétní formu, kterou se pokusím načrtnout v další kapitole. Tím obratem bylo stvoření křesťanstva náboženstvím, které je stvořilo. Posvátný trojúhelník nezničí nic, dokonce i křesťanská víra, ta nejúžasnější revoluce, k níž kdy v myšlení došlo, posloužila jen tím, že ho v jistém smyslu obrátila vzhůru nohama. Zdvihlo mystické zrcadlo, v němž byl řád tří věcí obrácen, lidské rodině otce, matky a dítěte přidalo svatou rodinu dítěte, matky a otce.

Gilbert Keith Chesterton: Pověra o rozvodu (1920)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.