S radostí zveřejňujeme další část inspirativních myšlenek kolumbijského katolického filosofa Nicoláse Gómeze Dávily.

*

Moderní architektura ví, jak vztyčit průmyslové hangáry, ale nedokáže postavit ani palác, ani chrám. Toto století odkáže jenom stopy svých nejšpinavějších tužeb.

Člověk platí za opojení osvobozením nudou svobody.

Blbost jeho utrpení chrání člověka před blbostí jeho snů.

Moderní člověk nemiluje, ale utíká se k lásce, nedoufá, ale utíká se k naději, nevěří, ale utíká se k dogmatu.

Nic není tak těžké jako naučit se, že také síla může být směšná.

Pravý talent spočívá v neosamostatňování se od Boha.

Nepředvídatelná milost inteligentního úsměvu stačí k odstranění vrstev nudy, které dny ukládají.

Erotismus, smyslnost a láska, nestýkají-li se v jedné osobě, nejsou samy více, než nemoc, neřest, hloupost.

K tomu být protagonistou v divadle života stačí být perfektním hercem, ať už je role jakákoliv. Život nemá druhořadé role, ale druhořadé herce.

Duše se má otevřít invazi údivu, zříci se obrany, dát přednost nepříteli, aby se objevilo naše vlastní bytí a vytrysklo: ne jako křehká stavba, kterou náš strach chrání, ale jako neúplatná žula.

Být křesťanem znamená nacházet se před někým, před kým se nemůžeme skrýt, před kým se nemůžeme přetvařovat. Znamená to uvědomit si, jak těžké je mluvit pravdu, padni komu padni.

Filosofové bývají vlivní spíše tím, co se zdá, že řekli, než tím, co ve skutečnosti říkali.

Současný člověk obdivuje jen hysterické texty.

Bližní nás irituje, protože se nám zdá parodií na naše vlastní chyby.

Přeložil hama.