Úvody statí se často stávají svým autorům kamenem úrazu. Nebývá vhodné čtenáře hned první větou uvádět in medias res,  a naopak, je-li úvod příliš obecný a obsáhlý, čtenář ztratí zájem a stať už třebas ani nečte. Zde tomu bude jinak.

Někdy se mi zdá, jako by Jaroslav Durych založil ROZMACH snad jen proto, aby mohl zveřejnit tuto provokativní písemnost, kterou by mu na konci pátého roku české samostatnosti nebylo uveřejnilo žádné české periodikum.

Stať byla uveřejněna již ve 3. čísle I. ročníku, jako úvodník. Durych si pro ni vypůjčil název „Kritika české církevní politiky“. Že šlo tolik o půjčené, nikoli o dané pojmenování, Durych vysvětluje hned v první větě o „české církevní politice“:

„NEBYLO JÍ, BYLA JEN JEJÍ NÁHRAŽKA, ale přece jen byla důležita jako každá zmetená věc, jako každá historická nicota, která sama o sobě nestojí za jediné slůvko pro svou prázdnotu, která nedosahuje ani výše směšna, ale vězí uprostřed jako těžiště mezi hlubokými příčinami a těžkými následky, a proto jest přece nutno si jí všimnouti a oceniti ji.“

Podivný úvod. To, o čem bude řeč, prý neexistovalo.

Je při nejmenším opovážlivé takovým způsobem anulovat pojem, který nejen že je, ale vždy i býval posvátnou veličinou jak pro naše církevní hodnostáře, tak i pro politiky, kteří se setkávají a setkávali s náboženským kultem. Každý, kdo se třebas jen okrajově seznámil s Durychovou publicistikou, musí pochopit, proč Durych českou církevní politiku zcela popírá: nesrovnává ji ani se sazí, se zrníčkem písku, či s hnidou. Durych se suverénní jistotou tvrdí, že jí nikdy nebylo. Odpovědným za tuto její neexistenci činí nejprve austrokatolicismus a poté jeho universální dědičku – stranu lidovou.

Nemohu jinak, než doslova ocitovat příslušné pasáže Durychovy stati. Nelze lépe tuto levnou náhražku, tohoto „zmetka“, tuto „historickou nicotu“ lépe vysvětlit, než jak učinil Jaroslav Durych:

–

„Když se Marie Terezie dočkala debaklu papežské moci, jistě cítila velké zadostučinění za všecko protihabsburské úsilí dřívějších bourbonských frakcí římské kurie. Její syn Josef II. nebyl však již Habsburkem po meči a dočkal-li se jedné z nejbolestnějších poutí apoštolských a dal-li před jásající a holdující Vídní pořádati illuminace a okázalé slavnosti spíše ze zlomyslně velkomyslné kurtoasie než z loyality k žebrajícímu papeži, nebyl to již původní Habsburk, nýbrž dědic Habsburků, který se ve svých vnitřnostech usmíval při vzpomínce na papeže Urbana VIII., odpovědného nepřítele Habsburků, a při pohledu na skleslého a poníženého papeže, který přišel až do Vídně žebrat o pomoc. Časy se změnily. Nebylo již Habsburků. Marie Terezie, poslední z nich, byla posledním dnem jejich stáří a vetchosti, byla už jejich zapomenutím a zapomnětlivostí, jejich únavou. Neměla už pochopení pro význam doby a pro smysl Církve a papežství jako Ferdinand II. Tento byl by nikdy nebýval dopustil, aby došlo  k tomu, že by papež musil u něho žebrati; kdyby se byl býval octl v podobné situaci jako Marie Terezie a kdyby to byl býval sám Urban VIII., který by k němu chtěl přijít prosit, byl by se rozejel k němu až do Říma a poklekl u jeho trůnu, neboť byl by takové historické zadostučinění chápal s jiné, mnohem závažnější stránky. Marie Terezie a Josef II. však již nebyli katolickými císaři svaté říše římské, byli to vladaři provinciální, provinciálního rozhledu a provinciálních pudů.  Z debaklu papežství měli jen lacinou škodolibou radost, kterou zbavili i poslední ceny svým módním osvícenstvím. Tehdy se ve Vídni a v Rakousku místo chrámů, paláců a sloupů začaly stavěti věci, na které i opuky bylo škoda. To byl pád Habsburků. Poslední z nich byla už jen žena, už to nebyl ani fysiologický muž, a tomu či té se dostalo groteskností historie podivného zadostučinění se strany papežů, zadostučinění ovšem už pozdního, poněvadž už nebylo nikoho, kdo by je chápal a uměl využíti. Byla to hra stínů. A pak nastala vláda dynastie habsburskolotrinské, jejichž 138 let nevykazuje ani jediné světlé hodiny v dějinách světa, ani  v dějinách jejich zemí, ba ani v životech členů této dynastie, která úplně zničila historický kredit a jméno dynastie původní. Bylo to 138 let smrti. Svítilo-li v době té nějaké světlo, svítilo jen proti Vídni; z Vídně vycházela tma.

Když velká revoluce francouzská sedřela osvícenské copy, vrátily se dvorní dámy, zestárlé od narození, i císařové se svými ministry k růžencům a dvorním kaplanům. Byla to stařecká imbecilní zbožnost po záchvatu mrtvice. Nebylo již čisté krve, nebylo dobyvatelů, zakladatelů a uchvatitelů. Z říšských knížat se stali říšští úředníci, kteří se rádi vzdávali své historické privilegované tradice a choulili se pod křídla úřednického dvouhlavého orla, který jim poskytoval zaručenou bezpečnost před útoky moderních thesí. Z orla císařského se stal orel úřednický, a jak císař tak i úředníci a poúředničtělá šlechta měli z této změny blaženou radost. Byl to kompromis s demokracií, impotentní švindl, mrzácké, invalidní zabezpečení všech proti všem. A tomuto invalidnímu proudu podlehla také valná část katolické hierarchie  v Rakousku. Dobře se jí žilo v konkordátě, v úřednickém zabezpečení, v úřednické věrnosti. Nestála už o eminentní úlohu samostatné, vždy bdělé a připravené moci. Hrozilo přece již nebezpečí liberalismu a socialismu; proč by se spoléhala na své síly a na sílu, kterou do ní vložil Zakladatel Církve, když jí dal nejvyšší a nejchoulostivější jurisdikci na světě? Vždyť úřední ochrana a úřední mimikry se jí líbily mnohem více  a bylo to v lidském smyslu pohodlnější než býti mocí vzdornou  a odpovědnou se všemi náklady a se vším nebezpečím! Lidu, nakaženému liberalismem a socialismem, mohla říci, že jest blokem v říšském úřednictvu, což jest přece zařízení, srovnatelné se zásadami i liberálními i sociálními. Trůnu se mohla presentovati ve svém úřednickém charakteru zase jen jako ochotná, účinlivá a loyální opora trůnu. A o Řím se valně nestarala, s Římem neměla co mluvit, na to bylo zase jiné zařízení.

Avšak ještě jeden důležitý moment působil na tvářnost církevního života v Rakousku. Prvotní habsburská dynastie zhasla po porážce, kterou katolickým dědičným zemím způsobilo protestantské Prusko a první následník Habsburků, Josef II., tvůrce josefinismu, přinesl nové větvi dynastie do vínku jako dar strach z protestantského Pruska. Prusko začalo vzrůstati jako bič Boží, upletený na Rakousko a vzrostlo nesmírně. Katolické Rakousko chřadlo strachem z protestantského Pruska, Prusko rostlo jako mystický ještěr v posvátné sluji, hryzlo Rakousko a honilo je před sebou a kolem sebe v kruhu. František Josef I. při své nejneomalenější autokratické vzpupnosti byl nejtragikomičtějším šaškem pruských králů.

Římský orel vypelichal a zbyl z něho posléze jen  rakousko-uherský hastroš, opatrovaný denuncianty  a hochštaplery a chráněný loyálními členy obecních výborů, tajnými policisty a bodáky. Podívaná byla hnusná, kdo však té hnusnosti nejméně chápal, byla aristokracie a hierarchie, která jeho peří stále nosila a pýchou, ochotně a psovsky zapomínajíc, že hlavní známkou starobylé jejich tradice bývala za dnů slávy ne-li rebellie, tedy aspoň sebevědomí vůči trůnu a že jejich předchůdci v dobách věrnosti trůn sice s nasazením životů hájili, ale pod trůn psovsky nezalézali.

Moderní byrokratismus otevřel vstup do politického života také rasse židovské, která svojí nastřádanou energií a svojí assimilační schopností záhy celý úřednický apparát ne-li početně, tož aspoň ideově ovládla. Byrokratismus sežidovštěl, ne ovšem na svou škodu, spíše na prospěch. Ale toto sežidovštění stalo se údělem i obou tradičních a zdánlivě nedotknutelných a neměnitelných skupin; aristokracie  a hierarchie. Židovská spekulace v kritice a filosofii vtiskla svůj charakter internímu životu katolického kněžstva, židovskobyrokratické manýry vnikly do církevní provinciální administrace. Při kázání katolických kněží bylo možno si vzpomínati na proslovy tuctových rabínů v synagogách,  na pohřbech a při manifestacích a bylo patrno, že rabíni neodkoukali své manýry od katolických kněží, ale že tito mají své manýry asi ze třetí ruky od rabínů. Řeč nebo listina biskupa nebo kardinála neměla v sobě ničeho specificky katolického až na některé stereotypní formality. Náboženství se vyučovalo i studovalo jako úředně vyměřená úřední věda různých úředních stupňů a vědecké práce podávaly věci, procezené cedníkem židovsko-úřednickým, zbavené veškeré přítěže nerakouské i mimorakouské. Řím nepatřil do tohoto úřednického okruhu, ten se týkal pouze vyslanectev. Biskupové chodili k prahům apoštolským v první řadě jako vyslaní  a poddaní úředníci rakouského státu, jako nosiči rakouské zdvořilosti vůči papeži. Také jim byl vídeňský dvorní řád mnohem běžnější než tridentský katechismus. Papež a Řím, to už byla jen jakási tajemná, nesrozumitelná slova, která měla už jen jakýsi parádní historický význam, jako když si císař ve svém velkém titulu přisvojoval vladařské tituly území dávno ztracených, anebo titul krále jerusalemského. Výklad těch článků víry, které se nijak netýkaly státní správy a státního zákoníka, nestál většině kněžstev za přemýšlení. Církevní právo se nechávalo jen profesorům a to ještě raději laickým než duchovním, neboť jest v něm mnoho věcí, které by nepohodlně burcovaly svědomí. Mystika se útrpně svěřovala řádům a ještě jakž takž asketika jako neškodná byla tu onde fedrována. Knihy světců se vydávaly jen jako zastaralá museální literatura a kult národních světců se od duchovní vrchnosti jaksi trpěl, poněvadž lid také musí něco míti. Pozornost kněžstva byla od theologie odvracována pod zástěrou apologetiky ke všem možným salátům vědeckým i pavědeckým  ze všech možných odborů a jest až úžasno, prohlížíme-li literaturu a činnost kněžskou, v jakých věcech hledalo kněžstvo své zásluhy a duševní oblažení lidstva v dobrém, ač poněkud příliš imbecilním úmyslu dělati věci dobré a užitečné s titulem kněžským.

Strach z Pruska přinesl ovšem i poslušnost vůči Prusku  a němou poslušnost vůči protestantství. Protestantství vniklo zároveň do vnitřního organismu katolického kněžstva  a infikovalo morálku; valná část katolického kněžstva ani neví, jak jest prosáklá různými formami protestantství a kdyby někdo z něho toto protestantství vyrval, byl by zatracován jako rušitel náboženství. Učení o milosti, o samospasitelnosti Církve a o osobním zasahování Božím do osudu lidí a národů, abychom jen něco vydali namátkou, jest velmi odlehlou věcí, o které se debatuje často velmi hospodsky a velmi volnomyšlenkářsky. Též liturgie se pěstuje jen místy.

Poprotestanštění, které přineslo s sebou obzvláštní úctu  k vladaři jako k přímému zástupci samého Boha, pruskou formu militarismu a naprostou laksnost ve věcech dogmatických přinesl však také zásluhou německých filosofů německý nacionalismus, který byl v Rakousku přijat u dvora a tím projevil své následky i u aristokracie a hierarchie. Poněvadž český národ byl touto invasí německého rassového imperialismu zaskočen a donucen k zoufalé obraně, byl mu obnoven cejch rebella a tento obnovený cejch rebella byl jako první charakteristickou známkou v očích všech opor trůnu. Ovšem, že diplomacie si nasazuje masku shovívavosti, velkomyslnosti  a někdy i sympatií, ale tím, že se český národ odcizil dynastii, odcizil se již i hierarchii a i když mnohdy hierarchie cítila v sobě příchylnost k českému národu, třebas i srdečnou  a poctivou, musila přece jen bezvýminečně v sobě vybojovávat těžký zápas mezi věrností k trůnu a věrností k národu,  a obyčejně tento zápas zůstal nedobojován.

Z těchto zdrojů, totiž z úpadku historického katolického ducha habsburské dynastie, z diplomatických porážek Rakouska,  z pohromy papežství, z josefinismu, ze sádrové restaurace katolicismu mrtvičnatých ustrašenců po pádu Napoleonově,  z konkordátů, ze strachu před Pruskem, ze sežidovštění, sprotestanštění a zbyrokratisování státního apparátu  a intelektuálního života, z invase německého nacionalismu,  z úpadku theologického studia a výchovy, vzniklo předválečné řečiště katolictví v Rakousku a tím v zemích nynější české říše. Římským bylo toto katolictví jenom cum grano salis, třebas přívlastek „římský“ byl zákonem chráněn a žárlivě střežen, ale spíše jen z nutné setrvačnosti, z mrtvé setrvačnosti, z fossilnosti. Ve skutečnosti bylo to katolictví provinciální, rakouské a maďarské, a jeho nejvyšší hlavou byl rakouský císař a uherský král podobně jako u protestantů  a anglikánů. Nebyl to článek víry psaný a proklamovaný, ale byla to skutečná prakse, která se ovšem pokrytecky maskovala  a barvila. Císař také z tohoto stavu si uměl udělati nepsaný zákon, tajnou klausuli, o které se veřejně nemluvilo, ač její provádění bylo veřejně vidět a cítit, a zacházel s právy, týkajícími se osob Církve, ne jako patron, nýbrž jako zaměstnavatel či spíše jako neomezený pán a to obyčejně bez odporu. Tato prakse oboustranné vzájemné dohody, která byla tím pevnější, že nebyla oficielně kodifikována, nýbrž jen per machinationes zjednána, vyvrcholila na sklonku císařství  za Františka Josefa I. Tento císař pokusil se terrorizovati konklave po smrti Lva XIII. Důvody jeho nebyly světoborné, jednalo se mu spíše o osobní kapric. Pokoušel se svésti rakouské kardinály, jednoho po druhém, prosbami, sliby  i hrozbami. Kardinál Puzyna se stal jeho obětí. František Josef I. ušel sice klatbě, ale kdyby jí byl býval neušel, byl by efekt zůstal u něho asi týž, aspoň v pravém smyslu náboženském, neboť po smrti Pia X. byly vídeňské noviny plny velmi průzračných článků o tom, že by snad Rakousko mohlo  a mělo přece jen znova zasáhnouti do volby papeže právem exklusivy…“

–

Odvažuji-li se tyto odstavce komentovat, věru mi není  do zpěvu. Učedník nad mistra; každičkou větou svého komentáře zřeďuji údernost a jednoznačnost Durychových definicí. Musím však tak učinit: tyto řádky budou číst zejména mladí lidé, kteří budou požadovat vysvětlení. A Jaroslav Durych je znám tím, že vysvětloval vždy jen s krajním odporem.

Stať „Kritika české církevní politiky“ vznikla před třemi čtvrtinami století a hledat potřebná vysvětlení v rukovětích historie, sepsaných od vyznavačů novohusitismu, či od novodobých humanistů, to by smysl Durychových myšlenek nejspíše zatemnilo, mnohem spíše zparodovalo. Bohužel  na prstech lze spočítat české historiky, kteří pohrdali ovocem ať již ze stromu ekonomiky tržní, či ekonomiky dekretované; byli jsme vždy příliš malým a chudým národem, než bychom si kdy mohli dovolit historika, žijícího z renty, jaksepatří neodvislého jak od všech usurpátorů moci, tak od vladařů  z Milosti sekretariátů politických stran a tudíž nikomu nepoplatného. Já samozřejmě takovým historikem nejsem, nejsem vůbec žádným historikem, ale potřebné vysvětlení přece jen mohu podmínečně udělovat v zastoupení Jaroslava Durycha. Dílo  a především názory svého otce znám vskutku dobře. Moje vysvětlení se od jeho názorů příliš lišit nebude, hrubě se však bude odlišovat nepřesnostmi i zbytečnou mnohomluvností. Prosím proto laskavého čtenáře o shovívavost.

Ve své „Kritice“ Durych sice představuje Habsburka Ferdinanda II. jako kavalíra, který by nesnesl ponížení papeže Urbana VIII.: „…byl by se rozejel k němu až do Říma  a poklekl u jeho trůnu.“

Nenechme se mýlit: Durych ve skutečnosti nenávidí pravé Habsburky toutéž měrou jako ´Habsburko-Lotrince´. Vzpomeňme jen na Ferdinanda II. z Durychova „Bloudění“. Durych věří  ve Valdštejnovu nevinu a je přesvědčen, že ho císař dal zavraždit. Mluví o „kreaturách“ vídeňského dvora a považuje je za proroky či vyslance Antikristovy. A ne na jednom místě. Byla tedy Vídeň těch dob jakýmsi ´předpeklím´, agitačním střediskem propasti pekelné, avšak tím, že Durych císaře neoznačuje za přímého vyslance ďáblova, tím z něho nesmývá vinu za to, co se s Vídní stalo. Ferdinandu Druhému, jakož i všem ostatním Habsburkům, Durych přičítá zanedbatelně málo zásluh ve prospěch zemí Koruny svatováclavské. Snad někteří měli i rytířského ducha, to však bylo dobou, ne proto, že by právě na Habsburcích spočívalo zvláštní Boží požehnání. Ani španělští Habsburkové nejsou Durychovi cennou valutou. Všímá si jich, snad až nezaslouženě, ale k jakékoli jejich chvále má úžasně daleko. Mnohem spíše je dovede mistrovsky ironizovat.

Éru habsbursko-lotrinskou Durych posuzuje až nespravedlivě přísně: „Marie Terezie a Josef II. však již nebyli katolickými císaři svaté říše římské, byli to vladaři provinciální, provinciálního rozhledu a provinciálních pudů.“

Nežili ´Habsburko-lotrinkové´ za snadných a už vůbec ne záviděníhodných poměrů. Jejich první principál Josef II. otevřel dokořán vrata osvícenství. A tu se to náhle  v rakouském mocnářství začalo hemžit Antikristovými proroky,  s nimiž si Josefovi nástupci neuměli a snad ani nechtěli poradit. Jako by se nepoučili z Josefovy beznadějné smrti, jako by přeslechli Josefovo zoufalé přiznání na smrtelné posteli, že svůj život prohrál.

Nezápolili Josefovi následovníci toliko s osvícenstvím, kterému v podstatě ani nerozuměli. Nikdo samozřejmě nemohl žádat po korunovaných hlavách, aby se vyznaly hned v celé řadě filosofických směrů, které své skutečné cíle, nesmiřitelnou nenávist ke katolicismu, mistrovsky tušovaly. Osvícenství, dar ďáblův, se u nás zabydlelo a do dnešních dob se nenalezl exorcista, který by je uměl vymýtit. A hned tak brzy se nenajde. Následníkům Josefovým však zbyl na památku josefinismus, výmysl a suverénní doktrina, která by se ovšem nikdy tak nerozbujela, kdyby o její rozvoj nepečovala samotná Josefova matka, císařovna Marie Terezie, poslední Habsburkovna, na první pohled ortodoxní katolička, v podstatě však heretička: zakladatelka austrokatolicismu.

Josefinismus není snadné definovat a já se o to ani nesnažím. Vypadal by tento josefinismus zcela jinak bez Francouzské revoluce a jejích následků, t.j. především bez napoleonských válek a jejich důsledků. Na josefinský rumlejch Rakouské mocnářství nebylo připraveno. Nebýt josefinismu, vydržela by snad ještě o několik desetiletí déle Svatá říše římská, která, jak se zdá, nebyla toliko útvarem světským, nýbrž spočíval na ní jistý díl Boží přízně.

Předávání moci habsburské do rukou habsburko-lotrinců nazývá Jaroslav Durych „hrou stínů“. Po této hře stínů „pak nastala vláda dynastie Habsbursko-lotrinské, jejichž 138 let nevykazuje ani jediné světlé hodiny v dějinách světa… Bylo to 138 let smrti…“

Jsou to tvrdá slova a zajisté plnou vahou dopadají  na elitu světskou i církevní. Mocní tohoto světa se stávali bezmocnými. Právě tito mocní si sami zničili svůj ´historický kredit´, jména dynastií, šlechtických rodů zapadala do bahna  a tam je, jakoby s radostí, doprovázely posvátné tradice knížat církevních, jejich čest, síla a moc.

Ještě jednou, už jen se zbytky víry, vyjížděli do tohoto hynoucího světa poslední rytíři na koních, kteří si sami musili shánět potravu. Ti rytíři i jejich koně. Už však nebylo co zachraňovat. Tito heroldi byli už jen falešnými proroky  a lidé brzy jimi začali opovrhovat.

Avšak náhle si ti nejubožejších z ubohých začali uvědomovat, že jsou lidmi a že mají svůj důstojnost. Probudili se a začali přemýšlet. Sami zachránili sebe i své děti před smrtí hladem, ale nejen to, oni zachránili před neodvratnou zkázou svou řeč a vše, co k ní patřilo, a dokonce, věř nevěř,  v našich zemích zachránili katolickou víru a zbožnost. Jestliže toto všechno se mohlo dít v oněch výše znamenaných 138 letech, pak toto údobí nebylo tak docela nepožehnané.

Za toto zázračné probuzení národa samozřejmě nemohou habsbursko-lotrinští císaři; možno jen říci, že žádný z nich už programově nedráždil a nejitřil své poddané víc, než bylo nezbytně nutno. V relativním zdraví přestál národ hrůzy napoleonských válek, s nevelkými škodami přežili naši předkové rok 1848 a ani prusko-rakouská válka nepatřila k největším hrůzám devatenáctého století. Sílil národ, sílila i víra  a zbožnost lidu. Snad jen proto, že u toho všeho chyběla elita. Na tu český národ nikdy neměl mnoho štěstí.

Kritiku rakouské církevní politiky Durych zakončuje aférou kardinála Skrbenského, kterého František Josef svévolně „přeložil“ z Prahy do Olomouce. Durych to považoval za těžké poškození církevních práv a jako frontový důstojník podal kvůli tomu žalobu u olomouckého církevního soudu. Olomoucká kapitula totiž až příliš ochotně v této věci vyhověla rakouskému ministerstvu kultu a vyučování, v jehož čele stál Hussarek; nikdo už se asi nedoví, jak dalece na ni ministr Hussarek naléhal. Já se domnívám, že císař byl k této podivuhodné instalaci veden nikoli jen proto, že svému levobočku Skrbenskému chtěl zajistit obsáhlejší prebendy, než kterých požíval arcibiskup pražský. (Olomoucké arcibiskupství, jak je dobře známo, vždy bylo a dosud je mnohem bohatší než arcibiskupství pražské.) Kdyby tu však šlo jen o finanční efekt, jistě by se to dalo zařídit nenápadnější cestou. Vídeňská vláda se přece jen poněkud obávala českých katolíků, kteří v Praze měli nesrovnatelně viditelnější postavení než  v Olomouci. Je to smutná skutečnost, ale Olomouc v té době byla napůl německá a dokonce snad i z větší části. Čeští katolíci  v Olomouci byli v menšině a dalo se tedy předpokládat, že němečtí, loyální katolíci by nadále určovali tón. Skrbenský, ač Němec, se o národnostní politiku a o politiku vůbec nestaral. Bylo mu lhostejné, kolik vlasteneckých spolků čeští katolíci v Praze založili a jakou aktivitu provozují. Pražský arcibiskupský stolec bylo nutno uvolnit pro aktivního Němce,  na kterého by se Vídeň mohla spolehnout. Tímto mužem byl Pavel hrabě Huyn, který do té doby působil jako biskup brněnský a nikdo o něm nepochyboval, že německé ovečky, (kterých v Brně nebylo o nic méně než v Olomouci), miluje láskou něžnější než ovečky české.

Durych tedy podal žalobu na olomouckou kapitulu, církevní soud ji však nepřijal, aniž by uvedl jakýkoli důvod. Mezitím byl Skrbenský potvrzen ve svém novém úřadě papežem Benediktem Patnáctým a Durych se tedy ani nemohl odvolat do Říma. Nechce se mi věřit houževnatému ujišťování mého otce, že podával tuto žalobu jen a jen z důvodu napravení iluzorní škody, která se stala Církvi. Mám vážné podezření, že mu šlo především  o poškození jména Domu rakouského na místě zcela neočekávaném, ale že se mu jeho úder nezdařil pro úžasnou zbabělost českých prelátů, jakož i nesmyslným papežovým schválením. Jeho akci se nedostalo žádné publicity; málem za ni byl pohnán  před vojenský soud.

Byla to jedna z Durychových prohraných bitev.

Kritiku české církevní politiky, která do jisté míry byla i kritikou československé církevní politiky, Durych zveřejnil na sklonku roku 1923, tedy již 5 let po konci války  a vzniku Československa. Za těch pět let samostatnosti se čeští katolíci nestali žádným vzorem pro Slováky. Stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí vyvolalo na Slovensku hrůzu. Následné strhávání soch svatých, vyhazování křížů ze škol a protináboženská propaganda utvrdila Slováky v přesvědčení, že k nim z Českých zemí nepřichází nic dobrého a že nelze věřit ani českým katolickým kněžím, jestliže nedokáží učinit bezbožeckému řádění přítrž. Toto přesvědčení rozdmýchávali odchovanci maďarských seminářů, kteří byli spíše Maďary než Slováky, třebaže to byli synové slovenských rodičů. Tito pastýři po celých pět let československé samostatnosti neustávali s nářkem nad rozpadem Uher; stali se nositeli revanše. Nebylo to ovšem spravedlivé takto označovat všecky slovenské kněze. Většina z nich byla slovenskými vlastenci, bohužel tito kněží působili  v nejchudších a tím pádem i v málo významných oblastech Slovenska. K církevní politice, pokud o ní lze vůbec mluvit, si ani nepřičichli. Jestliže se pak objevila natolik silná osobnost, jako byl P. Andrej Hlinka, který uměl virtuózně hrát na slovenskou národní strunu, situace se začala měnit  v neprospěch Maďarů a bohužel i v neprospěch Čechů. Hlinka začal bezostyšně prosazovat slovenskou autonomii, o níž Masaryk nechtěl ani slyšet; vždyť jedním z jeho největších snů byla iluze ´československého národa´. Maďarští kněží se naráz obrátili na podpatku a Hlinkovým ´ľuďákům´ dali všechnu podporu. Češství lidovci se s ľuďáky nedokázali dohodnout. Jen oni se totiž o to mohli pokusit. Nedokázali to pro svou namyšlenost, nepochopili, jak významným spojencem se mohli stát slovenští katolíci, a to nejen českým prostým katolíkům, nýbrž i jim samým, katolíkům „politickým“. Stálo by za to vypátrat všechny příčiny, proč k tak důležité dohodě nedošlo; předtím by však musil být ze svého piedestalu stržen Monsignor Šrámek, který je dodnes zcela protismyslně ctěn a vážen.  Ku podivu snad jen proto, že díky jeho vedení mohla zůstat lidová strana stranou vládní. Tím pak se všichni čeští katolíci stali netoliko loyálními vůči vládnoucí ateistické špičce, stali se dokonce jejími přisluhovači, t.j. lokaji, případně  i kolaboranty.

To samozřejmě Durych lidové straně nedokázal odpustit  a dal jí to mnohokrát vědět. Ale nemenší zlost měl Durych  na Maďary.

–

„Uhry zůstaly do jisté míry státem šlechtickým  a zůstaly úplně státem separatistickým. Tento separatismus se jevil ovšem i ve vládě duchovní, která byla prosycena uherskou královskou ideou tak zvanou svatoštěpánskou. Kněžstvo uherské bylo pyšnější, méně úřednické, více autokratické a vzpupné. Bylo saturováno vědomím své povýšené uherskosti a vědomím inferiority ostatních národů. Tato specifická a základní uherskost, která je sama sebou vylučovala ze všeobecnosti katolictví, činíc z něho provinciální a dosti podivnou frakci či spíše unikum v církvi, měla snad dobré následky v tom, že se u kněžstva udržela poněkud déle jeho autokratická forma s poněkud větší, aspoň zevní náboženskou vážností, která připouštěla i náboženský zelotismus, zvláště dokud sloužil za podklad uherské národní vzpupnosti. I studium theologie bylo podporováno bravurněji a výchova vedena aktivněji, byť ne vždy do hloubky. Hlavní chybou uherské hierarchie ovšem bylo a zůstalo, že maďarskost dosadilo za kánon samospasitelnosti, že se spontánně stalo nositelem i exekutorem maďarského opovržení vůči tak zvaným národnostem a zvětšovalo tuto politicko-národnostní trhlinu i v těle Církve. Po rozpadu Uher se toto kněžstvo stalo strážcem maďarské revanše, hlásajíc faktickou klatbu proti všem uchvatitelům uherského území. Na katolíky, přicházející z Čech, ba i na katolické kněze hledělo jako na křivopřísežníky, rouhače, kacíře a jako na obec via facti, byť i ne formálně exkomunikovanou. Maďarství se stalo integrální součástí víry. Toto poblouznění však není možno omluviti žádnou ideou historického poslání, neboť idea svatoštěpánská zůstala sterilní. Maďarsko si nikdy nenašlo žádného úkolu a nikdy si nevydobylo vůdčího poslání pro ostatní národy nebo k druhým národům. Bylo sice mocí politickou, ale bez jakýchkoliv duchovních přívlastků, nemělo druhým národům čeho dáti, bylo jen samo pro sebe, spokojeno sebou samým, obdivujíc se samo sobě, majíc proti svému okolí jen neodůvodněnou a neplodnou hrabivost a rasovou lstivost, která v oblasti duchovní nikdy a nikde nepřinesla ani nejchudšího květu. A nyní se toto kněžstvo stalo zdrojem i udržovatelem rozkolu mezi národnostmi a to jak politického, tak i duchovního; kdyby mohlo podporovati nebo způsobiti odpad Čechů od katolické církve, vysadilo by na to všecky tajné i veřejné prostředky; neboť vlastní podstata katolicity jest mu naprosto cizí; není to kněžstvo římsko-katolické, nýbrž maďarsko-katolické či spíše maďarské. Proto v pohledu externě politickém se zcela ochotně exponuje pro slovenský autonomismus, doufajíc v roztříštění české říše a oživujíc takto v sobě tradici aristokratických opovědníků a rebellů, což mu ovšem dodává jakýsi romantický, ovšem že padělaný nimbus.“

–

Už koncem června 1922 si Durych vyřizuje účty s Maďary v Lidových listech ve druhé části stati „ZÁKLADY NA SLOVENSKU“. Za tři a půl roku (od 28. října 1918) Češi udělali pro Slováky velmi mnoho a jestliže dnes Slováci tuto českou pomoc zpochybňují, je to od nich ostudný projev nevděku. Slovákům jsme však my Češi nerozuměli: už vskutku uběhlo pár let od těch dob, kdy o Slovensku psala Božena Němcová. Po vzniku Československa už Slovensko nebylo jen folkloristicky zajímavou zemí s nádhernou přírodou a dobrým, pracovitým lidem. Naši dědové si včas neuvědomili, že nejprve je třeba Slovensko studovat a pak teprve se je pokoušet připodobnit jejich představám.

Nepříjemným nepřítelem Slovensko – českého sblížení jsou Maďaři:

–

„Maďaři a maďaroni, zbavení nadvlády nad Slováky, trpce to nesou a shánějí kdejaký historický materiál proti Čechům. Vyčítají jim historickou, od staletí pěstěnou a udržovanou nevěru, nevěrnost, odpadlictví a věrolomnost. Skutečná historie sice jest známa, ale jest třeba ji někdy připomenout.

Maďaři nikdy nezachovávali věrnost Habsburkům. S dobytím Uher nemívali Turci nikdy mnoho práce. Nenávist proti Habsburkům spojovala Maďary se všemi možnými živly. Vzpouru českou z roku 1618 lze odůvodniti porušením základních zákonů říšských, vzpour maďarských nelze odůvodniti nijak. Licoměrnost, se kterou Bethlen Gábor uzavíral smlouvy se sultánem a podpisoval mírové smlouvy s císařem, kterých nemínil dodržeti a také nedodržel, jest typická pro uherské politiky a agenty všech časů. Rok 1848 a 1867 také nebyl zvlášť čestný pro maďarskou mravnost. O věrnosti ke králi se mluvilo jen při korunovaci, a byl to hovor, vedený jen proto, aby se dodalo chuti k jídlu. I v roce 1914, kdy Rusové vpadli do Marmarošské Sihoti, měla maďarská věrnost ke králi na mále. Maďarský hlad vztahoval se na Rjeku a Dalmacii, proto se medově tvářili vůči papeži; vztahoval se na Bosnu, Hercegovinu a Srbsko, proto toužili po dobré vůli s Turky. Maďaři byli téměř čtyři století přední oporou islamu; o maďarské rejdy se rozbíjely všecky snahy po vypuzení Turků z Evropy. Od roku 1915, když Maďaři, Turci a Němci uzavřeli bratrství, mluvilo se hlasitě a pyšně o staletém vřelém přátelství a bratrství Maďarů a Turků, turanských bratří. Roku 1918 velmi ochotně zbavili svého korunovaného krále trůnu a prohlásili republiku, doufajíce, že tak najdou milost u vítězů. Když touto cestou k cíli nedošli, obrátili se na hlavičce špendlíku a volali krále zpět, poněvadž se jim to zdálo výhodnější. Že by tedy dědičně vládnoucí třídy v Maďarsku stonaly čestností, nelze tvrdit; naopak, je až ku podivu, jak pramálo se za všech dob starali byť jen o formální a zdánlivé odůvodnění svých veřejných činů.

A nyní o věrnosti ve víře. Jak lhostejné bylo Maďarům katolictví a jak ochotně a utilitaristicky přijímali každou novou víru! A všech možných věr bylo na uherském území mnohem více než na českém…

Ale ještě důležitější byl rozdíl v církevní politice. Když krátkozraká politika římská od dob Urbana VIII. stále více ničila moc Církve udržováním nepřátelství mezi Habsburky a Bourbony, dostavila se jednou chvíle, že se Habsburkové od Říma odvrátili; zprvu jen zčásti; a pak došlo k pouti Pia VI. do Vídně, ale již bylo pozdě. Nastala nová orientace státu a nová tvářnost Církve. Církev se začala rozpadávat, jaksi nepozorovaně, neviditelně. Státy začaly ji hnísti v církev státní, v Rakousku v církev rakousko-katolickou a v Uhrách od roku 1867 v církev maďarsko-katolickou. Vyšší hierarchové byli v tom smyslu vybíráni, vychováváni a určováni…

Ale kdežto v rakouské polovici poddala se hierarchie pouze dynastii, jsouc celkem lhostejna k vládám i národům i k aristokracii, hierarchie uherská byla již svým vývojem i vývojem náboženského chápání v Uhrách předurčena za společnici maďarské oligarchie i v politice; stala se sloupem maďarisace i maďarské státnosti. Tím se stalo, že kněžstvo maďarské jest od Říma mnohem vzdálenější než české. Pešť platí ode dávna více než Řím.

Jako jediná kladná položka pro Maďary zbývá to, že my máme položku zápornou, totiž apostasii československou, kterou se zvláště slovenští maďaroni snaží nafouknout do nekonečna. Ale nemusíme se proto obzvlášť rmoutit. Jak by to maďarskému katolictvu morálně prospělo, kdyby se mohlo podobným způsobem zbavit nespolehlivých živlů!…

Ano, z našeho národa vyšlo kacířstvo, národ náš odpadal a přijímal cizí víru; národ náš se bouřil a opouštěl prapory. To bylo i u Francouzů, Němců, ba i Italů. Ale maďarských husarských kousků ve věcech věrnosti, víry a přísahy by náš národ přece jen nedovedl. Ale zato v dobách věrnosti a víry jest česká věrnost a česká víra kvalitativně i kvantitativně mnohem ušlechtilejší a plodnější než v Budapešti, Ostřihomi apod.“

–

To je neobyčejně tvrdý odsudek všeho maďarského a jistě se najde mnoho čtenářů, kteří s Durychem nebudou chtít souhlasit. Výše uvedené maďarské revolty z dob třicetileté války, z roku 1848, z roku 1867 i z roku 1918 jsou našimi historiky příznivě posuzovány a nejsou považovány za zradu právě tak, jako za zradu nikdo (kromě skalních komunistů) nepokládá maďarskou revoluci v roce 1956. Pokud se sám pamatuji, o Maďarech se můj otec nikdy příznivě nevyjadřoval, a byl proto i značně skeptický vůči tomuto slavnému budapešťskému povstání. Jen velmi nesnadno lze posuzovat důvody jeho skepticismu: zda skutečně Maďarům nedůvěřoval, anebo byl již natolik reservovaný k možnostem jakékoli podpory USA  či kterékoli jiné západní země. Protože i Západem opovrhoval, podobně jako Maďary.

Češi samozřejmě nikdy neměli důvod Maďary milovat. Není třeba připomínat minulá století, ale ještě tuze mnoho lidí může dosvědčit hanebné chování Maďarů v roce 1938, kdy se jako šakali připojili k Hitlerovým hodům na československé mrtvole a ještě větší míru mrchožroutství osvědčili v březnu 1939, kdy je dokonce sám Hitler musil brzdit, aby vojenskou mocí neobsadili již okleštěné Slovensko.

Tyto věci samozřejmě Durych v roce 1922 a 1923 neznal, na vlastní kůži však poznal maďarskou povahu jako frontový voják za první světové války. V této válce Maďarům snad nikdo neuměl přijít na jméno za jejich bezostyšné špiclovství a udavačství.

Do české církevní politiky Maďaři přímo zasahovat nemohli snad jen proto, že byli příliš daleko, pokoušeli se však ovlivňovat církev na Slovensku. Slovensko pak vždy Durych považoval za součást „české říše“, a to z Boží milosti. Protože pak maďarské hierarchii byla československá integrita solí v očích, musil o ní Durych promluvit. A to, co o ní řekl, to si v Ostřihomi za rámeček nedali.

V poslední části své „Kritiky české církevní politiky“ si Durych vyřizuje účty s lidovou stranou. Ještě ho příliš bolelo Šrámkovo rozhodnutí vyloučit ho z řad dopisovatelů Lidových listů. Vždyť tomu ještě ani nebylo půl roku!

Traduje se, že na podzim roku 1923 byl Durych za trest přeložen z Prahy do Olomouce. Prý proto, aby armáda vyhověla lidožroutskému pokřiku pokrokářů, kteří se dožadovali Durychovy hlavy. Za nešťastný článek z června roku 1923 „Staroměstský ryňk“. Mohlo to skutečně jako trest vypadat. Praha byla přece jen Praha, bylo to hlavní město, středisko politického a kulturního života. V Praze u Kuncíře měl i vycházet čtrnáctideník „pro politiku a národní kulturu“, řízený Jaroslavem Durychem. Tuze nesnadno se takový časopis řídí na vzdálenost 250 km. Navíc Olomouc stále ještě byla městem na půl německým, tak, jak již bylo výše zmíněno. K Olomouci Durych neměl zhola žádné vazby, byl rád, že se před nedávnem zbavil bydliště přerovského. (Z Přerova však Durycha nikdo nevyháněl, měl tam dokonce početný houfec obdivovatelů.)

Přerov se Durychovi nelíbil. Matičce stověžaté se zase nelíbil Durych. Ministerstvu národní obrany se ani zdaleka nechtělo Durycha trestat. Snad ho i tlačilo svědomí, že Durychově rodině neopatřilo v Užhorodě byt, třebaže je o to Durych třikrát žádal. Ústnatého katolického publicistu však potrestat musilo: u moci v té době byli pokrokáři a ti byli nejen ústnatější, nýbrž měli i značnou moc a vůči Durychovi vystupovali jednotně a nekompromisně. Rozhodlo šalamounsky: V katolické, třebaže na půl německé Olomouci, najde Durych dostatečně rozsáhlé zázemí a nebude mu tam příliš zle; na každý pád se v tomto městě pro nejbližší kritickou dobu ztratí.

Durych tedy mohl v Olomouci začít nanovo a vskutku také začal. Až se toho vojenští páni zalekli.

V Praze mu ROZMACH uhlídali Jan Scheinost a Josef Dostál. Nakladatelem byl Ladislav Kuncíř a to byl člověk velmi prozíravý, na korunu opatrný, přitom však nebojácný a zcela oddaný Durychovu buřičství.

Vyřizovat si účty s lidovou stranou nebylo pro Durycha nijak nesnadné.

O vzniku „klerikální“ strany Durych píše:

–

„Když útoky moderních thesí počaly hierarchii znepokojovati tak, že se ani v úřední masce pod ochranou vlády necítila dost bezpečnou, uchýlila se ze své assimilační schopnosti k methodám politických stran: začala také organisovati katolickou stranu jako obranné těleso. Tato strana byla nazývána jako v jiných státech stranou klerikální. U národa ovšem těžko si získávala důvěru, poněvadž průhledně sloužila všem svým ochráncům, kteří ovšem byli daleci toho, aby byli protektory skutečné Církve. Kněžstvu byl vtisknut ráz stavu a to nikoliv privilegovaného svěcením, povinnostmi a právy, nýbrž stavu společenského, organisace ryze hospodářské a se zájmy výlučně hospodářskými. To byl program klerikální strany, ve kterém ovšem nebylo nic katolického a který mohl právě tak býti programem protestantským nebo židovským. Z laiků se mohli tímto programem spokojiti ovšem jen existence chatrné, bez intelektu a bez mužských kvalit. Klerikální strana, sestávající z různých frakcí, dle toho, na kterém místě chtěla dosáhnouti obliby a ochrany, stala se útočištěm otrockých a prodejných povah a vědomě i bezděky ubíjela zbylé hodnoty katolicismu. Byl v ní však na štěstí jen nepatrný zlomek katolictva, neboť na pravé katolictvo měla přitažlivost minimální. Pravé katolictvo tíhlo svými sklony spíše k stranám jiným, zvláště k straně státoprávní.“

Toto je jedna z Durychových charakteristik austrokatolicismu. Tato klerikální strana měla pro katolictví přitažlivost minimální. To je řečeno příliš slušně a diplomaticky. Z této strany se musil českému katolictvu doslova zvedat žaludek. Lze vskutku jen žasnout, jaké svinstvo se kdy v našich dějinách za katolictví skrývalo. Jak výstižná je Kristova přípověď, že ´Petrovu Skálu´ nepřemohou ani ´brány pekelné´!

První světová válka skončila a byla vyhlášena Československá republika. Klerikální strana, ostentativně kolaborující s rakouskou administrativou, mohla s určitostí očekávat pomstu národa a trest.

„Odčiňovala se“ Bílá Hora.

„…převrat v Čechách neměl vývoj fysiologický, nýbrž dosti pathologický“, píše Durych a bylo by snad i vhodné se u této Durychovy charakteristiky 28. října zastavit a blíže ji vysvětlit. Spokojme se zatím jen s Durychovým tvrzením, že „28. říjen byl dílem lidí, kteří vykonali více než mohli a více než chtěli“. Tím ovšem tento den neztrácí v Durychových očích svou nedozírnou cenu.

Tu se prý všem politickým silám, které ať již jakkoli koketovaly se dvorem dostalo pardonu, „který jim mimo nadání spadl do klína.“ Nebylo jim však vpravdě odpuštěno: pouze nebylo nikoho, kdo by mohl vykonat trest. Durych to vysvětluje tím, že tehdy „žádná strana neměla dostatečnou volnost akce“ a že „elita tehdejšího vojska byla za hranicemi“.

To jistě je jen půl pravdy. Vždyť ani v roce 1989 nestihl zasloužený trest původce strašlivých zločinů bolševické éry. Na tomto pardonu se Bush s Gorbačovem dohodli snad už v Reykjaviku. Proč by se nemohli na pardonu pro církevní kolaboranty a austrokatolické „inkvisitory“ dohodnout Masaryk s Wilsonem a ještě s kýmsi kdesi za velkou louží?

„Tyto omilostněné síly austrofilního politického katolicismu „pochopily změnu situace a slily se aspoň zjevně v jeden zájmový blok pod společnou firmou strany lidové, vzdavše se tak oficielně nepravého titulu strany katolické. Staly se prozatím po většině stranou defensivní a poněvadž republika trpěla nebezpečím bolševismu a osobní anarchií, byly jakožto lidová strana nenáhle mírným proudem zaneseny do středu stran státotvorných a loyálních, čímž bylo nebezpečí persekuce na dlouhou dobu zažehnáno.“

Hleďme! Z takového hnoje se zrodila lidová strana!

A hleďme, co se dělo dál!

„Pokud se jednotlivé strany liberalistické chovaly vůči náboženství nevraživě a občas i agresivně, získávala lidová strana sympatií jako opěrný bod napadeného náboženství a to hlavně mezi intelektuály, z nichž však jen menšina projevila důvěru lidové straně, kdežto většina zůstala věrna stranám jiným, nebo se vůbec stranickému životu vyhnula. Tito intelektuálové prokázali velmi platné služby nejen obnově kreditu náboženského, ale i přímo nebo nepřímo lidové straně. Akce proti náboženství, špatně organisovaná a hanebně prováděná, vzbudila reakci u lidí dosud lhostejných a povzbuzení, kterého se jim dostalo od předních intelektuálů, vzbudilo a zvýšilo zájem o náboženství měrou, jaké se nenadála ani lidová strana ani její odpůrci. Tuto nenadálou výpomoc zvenčí obrátilo vedení lidové strany ve svůj prospěch, prohlašujíc úspěšně, že tento obrat myslí jest dílem jejím, zásluhou její. Fiktivní zásluha však lidové straně zůstala…“

Kamenem úrazu byl program strany. Strana volala po programu jako kněží Baalovi po ohni zápalném a program nepřicházel…

A ještě úplně na konec: o vztahu českého národa k Církvi:

–

„Ten jest dán dvěma věcmi. Předně náboženskou bezcharakterností většiny politických a veřejných činitelů, jednak hrubou a úžasně lehkomyslnou neznalostí podstaty a významu náboženství, církve, církevního života politiky a jejich průvodních jevů jak vývojových tak i úpadkových. Officielní věda a politika strká před těmito věcmi hlavu do písku a nohama kolem sebe vyhazuje prach velmi groteskně. Mezníky v této historii bylo stržení Mariánského sloupu  3. listopadu 1918, vznik a rozklad československé církve, vláda volné myšlenky, novinářský boj o návštěvě Fochově a manifestace pro Husa, vyvolané Durychovým článkem „Staroměstský ryňk“ v Lidových listech ze dne 10. června 1923.

Historie pěti let ukázala ideovou a praktickou nemohoucnost protikatolického boje v Čechách. Stav po zmíněném Durychově článku pak ukázal, že lidová strana, neschopná boje, neschopná útoku, neschopná obrany a schopná jen útěku i formálně před veřejností, zůstává již jen útvarem setrvačným.

Strach z Pruska a úcta k protestantismu zůstaly v krvi i v programu mnohých lidových politiků. Vedl je k nebezpečným kompromisům v otázkách vládní a zákonodárné prakse vůči náboženskému kultu a administraci. To pak byly věci, které se týkaly i pražského arcibiskupství a nunciatury, čímž se věc komplikovala, ale to už patří do historie pražského arcibiskupství, do kapitoly zvláštní. O silné dávce protestantismu mezi nižším i vyšším kněžstvem, svědčilo jasné chování části kněžstva po Durychově článku, jež protestovala, stavěla se za Husa, osočovala Durycha z úplatnosti a nájemnosti ve prospěch nepřátel náboženství, špinila jeho rodinu, mimo jiné věci.“

–

Těchto posledních dvacet, třicet řádků se čte se smíšenými pocity. Ona se totiž situace opakuje po sedmdesáti letech a je to situace totožná, jen snad v „bleděmodrém“ odstínu. Mohou se radovat všichni, kdo tvrdí, že opakování historie zpochybňuje a znemožňuje lidské úsilí z historie se poučit, a tak se proti jejím negativním jevům úspěšně postavit. Ve skutečnosti ten nepatrně odlišný ´barevný odstín´ hraje významnou roli: proti tomu či onomu neřádstvu je jen třeba najít vhodnou taktiku boje. Je to v lidských silách. Nestačí jen láteřit a bít kolem sebe hlava nehlava. Nepřátelé náboženství mění svou taktiku (ani zdaleka za všechny tyto rafinované způsoby boje nelze vinit ďábla, tak, jak to dělají mnozí lidé, jen aby i sobě odůvodnili vlastní neúčast v boji na obranu náboženství). Je to taktika lidská, ta leckdy ochotně nabízí své služby v boji proti náboženství, není v ní nic nadpřirozeného, a všichni tuze dobře víme, že každý útok se dá zastavit protiútokem. Jen chtít – zapřáhnout mozek a na nic se nevymlouvat! Všichni, kdo se snažíme náboženství bránit, i když se nám příliš dobře nedaří, máme přece jen jistotu, že Bůh je naším spojencem a ten je o mnoho silnější než ďábel.

O Durychově „Staroměstském ryňku“ se nehodlám šířit. Tato stať nikdy nepatřila a nikdy nebude patřit do církevní politiky. Byl to v podstatě jen soukromý Durychův experiment, který měl vyburcovat lidovou stranu z lethargie. Byl to však sám Durych, který již mnohem dříve lidové straně ani za mák nevěřil. Už ji i pohřbil. Mrtvolu bez pomoci Boží však nelze probudit. Na pomoc Boží samozřejmě spoléhat máme a musíme. Ne však opovážlivě.

To je pak pokoušení Boha.

A to nesmíme…

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.