Posledně jsem Vám obecně popsal, jak to na intru chodilo. Teď bych Vám rád představil několik výrazných postav z tenké vrstvy krotitelů, kteří dohlíželi na to, aby se studenti, inklinující občas k metamorfóze v lítou zvěř, nevymkli tak úplně kontrole. Kdo ví, možná tam ještě jsou a Vy je tedy znáte. Píšu už dost pozadu a tak se obávám, že se možná v detailech spletu, tak pevně doufám, že mi to bude odpuštěno. Bohužel se musím omezit pouze na chlapeckou část intru, snad někdy někde některá z mých spolužaček doplní kolorit o druhou půlku. Dnes první dvě.

Batman

Na prvním místě nechť se zjeví ve vašich představách postava mladé řeholnice, která vtrhla na chlapecký intr jako uragán ve čtvrtém roce mých studií. Přiznám se, že jsem si vlastně nikdy nezapamatoval její jméno, nebylo to ostatně potřeba. Batman jí říkali všichni. Klepy šířící se internátem pravily, že k nám přišla po krátkém účinkování na dívčí části intru, protože se předpokládalo, že zocelené nervy skutečných chlapů (to jako nás) budou odolnější vůči jejímu, hmh, radikálnímu přístupu.

Dotyčná sestra se vyznačovala černým hábitem a tím, že byla, jak jen to napsat, poněkud přehnaně pořádkumilovná a akurátní. Možná to odpovídalo její povaze, možná ji tak v klášteře vycepovali, každopádně měřítka, která používala především při kontrole úklidu, byla poněkud nestandardní a posloužila by za nedostižný vzor kterémukoliv poddůstojníkovi specializujícímu se na kasárenskou buzeraci. Když dokončila své první kolečko kontroly úklidu pokojů, nejlepší ohodnocení na celém chlapeckém oddělení získal pokoj, který měl mínus dva body. Což byl docela úspěch, uvážíme-li, že se vyskytly i minus desítky. Míru uspokojení vítězů ovšem mohl poněkud srážet fakt, že minimální hodnocení byla do té doby prostá nula a že někteří z nás si kladli otázku, zda vedoucí intru nezíská časem nezasloužený dojem, že už neuklízíme, a nepokusí se s tím něco udělat. Byla to nejspíš paranoidní myšlenka, každopádně ale budila jisté obavy.

Opravdu nevím, je-li pravdou fáma, že Batman byla přemístěna z dívčího internátu prostě proto, že některá děvčata nerozdejchala její svérázný bodovací systém úklidu a propadala nad deníčkem s hromadícími se minusovými položkami depresi, případně hysterickým záchvatům, protože to považovala za neúnosnou potupu. Vlastně mám o této teorii značné pochybnosti, leč nemohu ji zcela vyloučit, a mezi studenty byla velmi populární. Každopádně my chlapi se tím nakonec nevzrušovali. Byla to prča, porovnávat v deníčcích záznamy o kontrole pokoje, které vypadaly třeba takto:

… 5 b. POCHVALA/Vyndejte tu hadru z kýblu/Miklík;

5 b./Selucký

5 b. POCHVALA/A co ta hadra, co už třetí den hnije v kýblu? Jestli tam bude i příště, pochvalu už nedostanete. A vyneste si koš, podle smradu je ve skříni vlevo!/Miklík

– 9 bodů/Seznam nedostatků Vám zde nevypíšu, protože by se nevešel do sešitku/Batmanino příjmení

5 bodů/Ten hadr jste nevyndali/Miklík …

Jedno je jisté, míra uklizenosti pokojů u nás na patře zůstala Batmaniným řáděním téměř nedotčena a na naší psychice nezanechaly stovky strhaných bodů žádné následky. Naopak velmi blahodárně působila celá věc na naši novou vychovatelku, u níž začalo být po měsíci dvou patrné určité zlepšení. Přestávala kontrolovat prach na skříni, na oknech a uvnitř radiátorů a bodové ohodnocení se (za téměř nezměněné úrovně úklidu) znatelně zlepšovalo. Bohužel její rezignace nebyla úplná, jak jsme zjistili na konci roku pří závěrečném úklidu a předávání pokojů. No, naštěstí bylo možno dát pokoj ke kontrole kterémukoliv vychovateli. Pokud na vás náhodou vyšel coby kontrolor Batman, nezbývalo, než si počkat na příležitost ulovit jiného vychovatele, který měl realističtější měřítka. Ten den Batmaninými měřítky prošly 2-3 pokoje (kontrolovali tři vychovatelé, kolik má patro pokojů snad nemusím vysvětlovat). Dodnes se ptám, zda skutečně dokázali jejich obyvatelé došlápnout až na „Olymp úklidu“, nebo zda dotyčná přimhouřila oko, abychom my ostatní viděli, že to přece jen šlo a že bylo zbytečné a zbabělé ji obcházet.

Ing. Miklík

Inženýr Miklík byl Pan Vychovatel. Byl dobrosrdečný, férový, rozumný. Blbosti a ničemnosti netrpěl, hlouposti a klukoviny hloupě nerozmazával. Měl vynikající vypravěčský talent, občas jsme se u něj na vychovatelně zastavovali, abychom si poslechli jeho historky. Koneckonců, muselo to pro něj být poměrně rajské zaměstnání, protože studenti byli v drtivé většině slušní a hodní (tedy minimálně ve srovnání s osazenstvem v dětských domovech, kde pracoval předtím). Měl to, co málo vychovatelů na internátu: téměř nekonečný smysl pro humor a skutečnou přirozenou autoritu. A uměl být velkorysý.

Vzpomínám si, že jednou v prvním roce mého studia vpadlo před začátkem silencia na náš pokoj pár kluků, aby pokecalo s holkama, co bydlely v pokoji pod náma. Trošku to přetáhli, ale kdo by je vyhazoval, že (vlastně jsme s kolegou neměli na vybranou – byli tři a asi by se ani vyhodit nenechali). Zatímco si dotyční hulákali hluboko vyklonění z okna, do pokoje vstoupil ing. Miklík (myslím, že ty dveře nebyly zavřené, jinak by zaklepal, byl to slušný vychovatel). Taková sestra Pavlína by začala zvysoka lát, ale Miklík měl mnohem lepší styl. S prstem na ústech prošel pokojem a zatahal nejhlasitějšího řečníka za nohavici. „Neser!“, znechuceně zareagoval nic netušící kolega a nerušeně pokračoval v hovoru. Miklík ho zatahal za nohavici silněji. „Kurva, ty debile, řek sem ness…“ Zbytek věty už kolega nedořekl, protože seskočil z okna a s připravenou pěstí se otočil, aby „toho debila“ srovnal – a ztuhl. „Jé, promiňte, pane vychovateli, já jsem nevěděl, že jste to Vy…“, soukal ze sebe. Miklík jen s úšklebkem poznamenal, že to bylo docela i vidět, a pak si poklepal na hodinky. Zatímco kluci pádili na pokoj, v klidu pokračoval v obchůzce.

Jednu dobu byly na intru hitem injekční stříkačky, které obstarával kolega, jehož rodiče byli lékaři. Takové ty větší. Používali jsme je jako vodní pistole. Miklík proti nim vedl tvrdý boj. Když jsem se ho ptal, co ho k tomu vede (přišlo mi to jako divná umanutost jinak rozumného vychovatele), prohlásil zachmuřeně, že „té vody bude přibejvat“. Měl pravdu. Jednoho dne se nepohodl jeden pokoj se sousedním. Klasický případ použití vodní stříkačky v nevhodný okamžik. Odpovědí byla taktéž vodní stříkačka, ovšem do pokoje, snad i na posvátnou kytaru něco kapek padlo. Nešťastnou náhodou majitel kytary měl po ruce zrovna velký hrnek plný čaje. „Šplouch!“ A znáte to: „Když ty hrnkem, tož já kýblem!“ a „Když ty kýblem, tož já dvěma!!“ Konec byl impozantní a předčil patrně i Miklíkovo nejhorší očekávání. Představte si dva pokoje vedle sebe, zhruba na půli cesty mezi záchody a umývárnou. A k nim dva živé řetězy, spojující oblast konfliktu s těmito bohulibými sociálními zařízeními, které pilně dodávaly kbelíky s vodou obyvatelům obou znesvářených pokojů. Kteří pak dodané používali dílem na oponenta, dílem na jeho pokoj a dílem i na dosažitelné části soupeřova řetězu. „Za vodou, pod vodou, kde jsou pokoje…“

Což mi připomíná: jen jednou jsem viděl srovnatelně mokrý pokoj, jako ty dva. Tam ovšem zaúčinkovala příroda. Jeho obyvatelé se totiž během silencia bavili s holkama, co bydlely, teď už ani nevím, jestli pod nima, nebo nad nima. Byla průtrž mračen… A co čert nechtěl, přetížený starý okap to nevydržel, přetrhl se a utržený konec se jal chrlit vodu přímo do okna, v němž leželi notně vyklonění kluci. Načasování i zaměření měl dokonalé. A ač pánové po počátečním šoku nejspíše trhli rekord ve slézání z okna a jeho zavírání, při vší rychlosti jim to trvalo opravdu PŘÍLIŠ DLOUHO!

Ignác Pospíšil

Poznámka: Původně vyšlo v menším rozsahu v AGinu a na Signálech.