Jak jsem začínal
Dnes zahájím publikování své série vzpomínek na studium na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, nazvané Vzpomínky veterána AG. Nebyl jsem ideální student a dokonce ani student dobrý, to přiznám bez mučení. Přesto na tu školu strašně rád vzpomínám. A rád se dozvím, jak to na ní funguje dnes. Cože? Že je tak trochu zvrhlé vydávat o letních prázdninách vzpomínky na školu? Pche!
AG Kroměříž
O tom, že v Kroměříži existuje nějaké Arcibiskupské gymnázium, jsem se dověděl, hned jak bylo založeno, protože na jeho existenci a na to, že přijímá studenty do prvních ročníků, nás při Mši při ohláškách upozornil pan farář Heger. Okamžitě jsem se rozhodl, že tam budu studovat – jedno z rozhodnutí, kterých jsem nikdy v životě nelitoval. Vstupní překážky byly minimální. Pokud měli rodiče nějaké námitky, nechali si je moudře pro sebe, osobně si ale myslím, že byli s mojí volbou naprosto spokojeni.
Největší překážkou se ukázala naše Základní škola, respektive paní učitelka, která měla na starosti pomáhat žákům s přihláškami na střední školy. Nešlo ani tak o to, že církev nesnášela a církevní školy neschvalovala – byla dost inteligentní na to, aby jí bylo jasné, že probírat to se mnou nemá cenu. Horší bylo, že absolutně netušila, jak by se měl člověk na církevní školu hlásit, takže mne tam nechala poslat první ze dvou přihlášek, určených pro státní školy. Také mi doporučila podrobnější dobrozdání od pana faráře, takže z jednořádkového dobrozdání „není námitek“ se zcela zbytečně staly dva odstavce, vychvalující mé zásluhy ve farnosti až do nebe (čistě sebekriticky přiznávám, že se daly shrnout do dvou holých vět či jednoho krátkého souvětí).
Poslední překážkou byly přijímačky, které jsem zakončil jako pátý nejlepší, což mého otce strašlivě potěšilo. Pokud mne zpětně ve vzpomínkách na Ágéčko něco mrzí, tak je to fakt, že jsem nikdy neměl být vzorným žákem a dokonce ani pilným žákem, takže tento úspěch u přijímaček byl vlastně též mým posledním studijním úspěchem (jediný další, ke kterému jsem se přiblížil, byla až moje kovbojská maturita, kde jsem sahal po vyznamenání, leč trojka z němčiny mi ho po zásluze sebrala. Ale to je trochu jiné téma). Další otcovo potěšení mohlo tak pramenit maximálně už jen z toho, že jsem školu úspěšně dokončil, což je dost málo.
Úspěšné přijímačky měly za následek, že jsem byl přijat a základka byla požádána, aby mne uvolnila na týdenní červnové seznamovací soustředění, které se odehrávalo v chatách někde na střední Moravě, kde se to jmenovalo Jablůnka, nebo Jablůnkov, nebo tak nějak. Tehdy jsem si ještě nepsal deník, zpupně důvěřuje své rádoby dokonalé paměti, takže si už z toho soustředění mnoho nepamatuji. Vzpomínám jen na to, že jsme hráli hodně volejbal a že nás tam učitelé honili do zblbnutí. Z nich si pamatuji jen na prof. Tomečka a poněkud nevýrazného (rozuměj nijak zvlášť krutého) prof. Kotase, našeho třídního.
Profesor Tomeček se představil jako tělocvikář, nejlepší tenista Kroměříže a organizátor „plaveckého výcviku“. V té chvíli ještě nikdo z nás netušil, že ona tekutina, v níž si budeme moci během výcviku vydatně zaplavat, je náš vlastní pot. Plavalo se hned dvakrát denně – při rozcvičce a odpoledním programu. Zjistili jsme také, že Tomeček umí šplhat – když se zasekla vlajka na stožáru, tak pro ni vylezl. Jeden nový kolega při té podívané ucedil, že vědět to, tak ten stožár ráno nařízl. Vlastně mám dodnes neodbytný pocit, že učitelé vsadili na strategii, že nejlépe studentský kolektiv stmelí společný nepřítel, do jehož role se Tomeček s gustem stylizoval. Díky němu jsme také zjistili, že máme ve třídě poetu – nezapomenutelného baviče, ironika a satirika Petra Šišku. Jeho první báseň si velmi dobře pamatuji dodnes. Navíc Petr měl i další talenty: dokonalý hlas a cit pro přednes. Takže ukázka ze studentské poezie čerstvě přijatého vlastně ještě ne studenta Arcibiskupského gymnázia z června 1993:
Tomeček
Petr Šiška
Tomeček v chatě své pikle kuje,
a pak nás ráno buzeruje.
Vříská a řádí, jak ňákej ras,
Hoďte ho do Bečvy! Zlomte mu vaz!
Jak tohle dopadne, nemám páru,
asi ho pověsím na stožáru!
Pak přišli prázdniny a po nich už škola. Ta začínala a vypadala mnohem hůř než dnes. Neměla ještě ani maturitní ročníky, polovinu internátu (a myslím, že ještě i část přízemí) okupovala jiná škola (myslím, že Obchodní akademie, ale možná to byla Střední pedagogická). Škola taky měla opačné obsazení, než dnes, 2/3 studentů byli kluci, neboť na arcibiskupství žili ještě v přesvědčení, že je Arcibiskupské gymnázium bude zásobovat kvanty kněží, a proto stanovilo takový poměr přijímaných studentů. Brzy ale zjistili, že zas až tak žhavé to nebude, a ještě někdy v průběhu devadesátých let (tuším, že ještě za mého studia) to zrušili. Ono taky se již v té době se mluvilo hodně o diskriminaci a na určitou část veřejnosti dělaly kvóty podle pohlaví dost špatný dojem. Zrušeno bylo záhy i privilegium, že studenti AG nemusejí projít konviktem. Neosvědčilo se. Upřímně řečeno, nedivím se tomu.
Škola to byla obecně dobrá, nicméně měla určité nedostatky v personálním obsazení některých předmětů, kde vedle vynikajících učitelů existovali i učitelé, řekněme, méně dobří. Vzpomínám si velmi živě na vyloženě katastrofální výkony části latinářů a angličtinářů (zejména těch, co učili angličtinu ve třídách, kde byla až druhým jazykem), jakož i na zajímavé způsoby látání nedostatku učitelů informatiky (na druhé straně, tehdy počítače začínaly, tohle byl patrně problém každé školy)… Učilo se převážně ne po jednotlivých hodinách (ty byly výjimky), ale po dvouhodinových blocích, přičemž čas pětiminutové přestávky uvnitř dvouhodinovky si tuším vybíral učitel sám (tohle se možná ještě za mne změnilo, nicméně dvouhodinové bloky byly z mně ne zcela jasných důvodů zrušeny až po mém odchodu ze školy, což je asi škoda, byly IMHO lepší než jednohodinovky).
Když jsem u začátku, nesmím zapomenout na první hodiny výuky a prof. Koutného, který začínal zároveň s naším ročníkem a měl s námi první dvouhodinovku. Když jsem se po ní s několika spolužáky flákal na chodbě, objevil se proti nám pan profesor a jeho obličej se okamžitě rozzářil úsměvem člověka, který právě nalezl řešení obrovského problému. Zrychlil. Vedeni pudem sebezáchovy jsme se okamžitě pokusili zmizet, leč mne zradilo mé nezapomenutelné jméno.
„Ignáci!“ Odevzdaně jsem zastavil a otočil se: „Ano, pane profesore?“ „Ignáci, tu máte…“, vrazil mi profesor Koutný do ruky třídnici. „Víte, já strašně spěchám a nějak nemůžu najít sborovnu. Ale Vy už si jistě poradíte…“, zašvitořil skrze svůj zubatý úsměv, v němž se med snoubil s hrozbou, a zmizel tryskem ve směru hlavní vchod. Chvíli jsem za ním užasle civěl a pak jsem pokrčil rameny. Ten úkol nebyl zas až tak těžký. Vlastně byl docela lehoučký. Stačilo se otočit o devadesát stupňů, udělat jeden krok a zaklepat na dveře sborovny.
Poznámka: Původně vyšlo v AGinu a na Signálech. Fotografii AG Kroměříž (zdroj) pořídil Pernak v roce 2007 a byla přejata pod licencí Creative Commons Uveďte autora 2.5 Generic. Můžet ji sdílet či adaptovat, musíte ale uvést autora i tutéž licenci.
Proč ty jsi, Ignáci, vlastně nešel do konviktu a do semináře?
Důvodů je vícero:
1) nemám talent na cizí jazyky – vůbec a kněz měl mít schopnost naučit se latinsky
2) jsem absolutní pěvecký antitalent – kněz ovšem občas musí zpívat
3) nikdy jsem se nepovažoval za vhodného kandidáta, říkal jsem si, že bych dělal ostudu
4) tak nějak jsem předpokládal, že jsem předurčen pro založení rodiny
Poslední 2 argumenty už dnes tak vážně neberu, páč jsem poznal, ať už osobně či prostřednictvím médií, pěknou řádku kněží a biskupů, které bych v dělání ostudy nikdy netrumfl, a páč je mi 32 a rodinu stále nemám a ani se nezdá, že bych se jí přiblížil.
Právě. Třeba se ti Pán Bůh snaží něco říct tím, že jsi stále svobodný.
Neříkám rovnou kněžství, ale třeba nějaká forma zasvěceného života, nebo tak. Koneckonců, ty první dvě podmínky nejsou tak horký a vždycky se to dá nějak řešit 🙂
Když tady čtu ty dlouhé (přísně logické) elaboráty přispěvatelů i čtenářů, kladu si otázku, jaké je zde procentní zastoupení Aspergerova syndromu a nakolik se to týká i samotného šéfredaktora…
S tím stavem svobodným bych se neodvolával jen na Boha (to je nejpohodlnější), ale spíš bych se na Tvém místě zamyslel nad tím, co jsi podnikal/podnikáš, aby ses případně seznámil.
Imho si myslím, že ve svém věku už máš výběr o něco zúžený (pokud nejsi milionář či krasavec typu Brada Pitta – pak bys měl šanci i na nějakou tu 20letou missku), ale nic není ztraceno – stačí na sobě pracovat, vycházet mezi lidi a rozhlížet se, tedy méně času u internetu a více v reálném životě.
Já jsem na tom byl podobně – několik let samoty a v 27 letech náhle vážní známost, v 28 svatba a nyní krásné spokojené manželství.
Tím chci říci, že neexistuje hranice, kdy už by nebyla šance – ale je třeba jí napomoci:-)
„Imho si myslím, že ve svém věku už máš výběr o něco zúžený (pokud nejsi milionář či krasavec typu Brada Pitta – pak bys měl šanci i na nějakou tu 20letou missku), ale nic není ztraceno – stačí na sobě pracovat, vycházet mezi lidi a rozhlížet se, tedy méně času u internetu a více v reálném životě.“
To je úlet. Já myslela, že muži jsou k ženitbě akceptabilní právě tak nějak po té třicítce, a Vy tu panu cinikovi již vyhlašujete starobní důchod. 😀
To Nea: Výrok „a páč je mi 32 a rodinu stále nemám a ani se nezdá, že bych se jí přiblížil.“ nepovažuji za reálný předstupeň k brzkému uzavření manželství. Proto svůj příspěvek nepovažuji za úlet, ale za snahu (byť možná drsnější), jak to změnit.
Tím zúženým výběrem jsem myslel, že pokud si hledám svobodného partnera bez závazků a je mi např. 20, mám mezi svými vrstevníky daleko větší šanci než třeba ve 30. Tady už musí člověk s daleko větší pravděpodobností akceptovat například rozvod, děti z předchozího vztahu apod., což nemusí být přijatelné pro každého.
Myslim, ze Nea narazela predevsim na nesmyslnost tvrzeni, ze muz přes tricet si musi vybirat mezi svymi vrstevnicemi.
Nemusi. Spis naopak. Mnoho zen a divek uprednostnuje muze vyzralejsi, nez nejaka dvacetileta ucha.
Akceptovat rozvod-tim myslite co?
Mám tu zkušenost, že dívky kolem třicítky jsou vážnému vztahu mnohem více nakloněny, než dívky kolem dvacítky (čest výjimkám). Takže není kam spěchat. Zatímco dvacítky si vybírají mezi muži, mezi třicítkami si vybírá muž. Má tak mnohem lepší šanci uzavřít pevný a v důsledku láskyplnější vztah, než kdejaký poblouzněný mladíček.
Přesně, souhlas s Hamishem i publiem.
Radit samozřejmě nechci, ale při stavu dnešních seminářů, co do vyuky ke kněžství a katolické víře, bych si to zatraceně rozmyslel. Mám za sebou také zkušenost s kněžskou „kariérou“ v rámci modernismu. Došel jsem k poznání, že apostatický duch vládnoucí v dnešních seminářích a řeholích může být spíše ohrožením spásy člověka. Rozhodně nevede k tomu, aby člověka posvětil či poctivě připravil na skutečně katolický apoštolát mezi nevěřícími. Katolík pevně zakořeněný ve věroučné tradici Církve má jedinou šanci, prostě si nechat „sra… na hlavu“ během studia a teprve po vysvěcení něco začít pořádně dělat. Může se ovšem stát, a je to dost pravděpodobné, že jej modernistický biskup prostě vytlačí z pastorace či něco podobného, když bude tzv. moc tradiční. Druhou možností je studium v rámci FSSPX či vstup do nějakého tradičně katolického řádu, což znamená odejít za hranice této země. Já osobně bych dnes do běžného semináře nevlezl, to by mě museli táhnout traktorem :-)) (navíc jsem šťasně ženat). Určitě bych na semináři neudržel hubu na uzdě a prožil bych to jako velmi těžký kříž, ale to je také cesta, že?
To je dilema.
Vstoupit do nějakého trochu konzervativnějšího kláštera a po svěcení (protože bez něj nemá člověk šanci cokoliv změnit) se snažit něco změnit, nebo se na to vykašlat a ponechat vše svému osudu?
První možnost je dost obtížná a ne pro každého. Přesto si myslím,že smysl má. A to i s rizikem, že biskup (představený) bude zuřit.
Druhá je pochopitelná a nikoho, kdo se ji rozhodl podstoupit, rozhodně neodsuzuju.
Ano, je to zásadní dilema. Ve svém okolí znám mladé katolické muže co jej právě řeší. Rádi by šli na kněžství, ale protože jsou poctivími „vidoucími“ katolíky, tak přešlapují na místě. Sami mi říkali, že se necítí tak schopnými (jazykově), aby šli např. studovat k FSSPX do Německa a do „klasických“ seminářů v ČR se obávají jít, protože je to cesta stálého „čůrání proti větru“. Není to vůbec jednoduché něco smysluplného jim poradit.
Do semináře v Zaitzkofenu ovšem nevezmou každého.
Jazyková vybavenost je jedna věc a touha po působení ve vlasti druhá.
Vím, nevezmou každého, ale tito hoši to vidí spíše z té praktické stránky. Doufejme, že se bude zlepšovat, když byl vysvěcen další Čech. Mě ovšem taky leží v žaludku některé podivnosti v FSSPX, hlavně kolem Jaidhofu. Nejde ani tak o duchovní službu (byť mě vadí drmolení církevní latiny /to změkčování mi trhá uši/ jako z rychlíku) jako o podivnou nacionalistickou mentalitu dnešního českého zastoupení FSSPX v ČR.
Ano. Politika a mentalita českého osazenstva mi rovněž není pochopitelná.
Přátelé, když tak čtu co trápí některé kandidáty, či uvažující o studiu na kněžství, dovolil bych si drobnou poznámku: Každý slušně vychovaný Čech musí umět německy, stejně jako každý slušný Slovák maďarsky. I blahé paměti biskup Koukl razil názor, že dorozumívacím jazykem všech slovanů je jazyk německý. Z toho je třeba vycházet. Zkrátka názory typu neumím německy je čistá prachsprostá česká výmluva. Pokud někdo (s prominutím) zvládne nesmyslná pravidla českého pravopisu jež vytvořilo hejno nacionalistických českých tzv.národních buditelů, může se klidně naučit perfektně německy. Stačí jen skočit do německy-mluvícího prostředí. Nepřijde mi také fér koukat jen na zaprděné „české“ zájmy v případě působení českých kněží v cizině v rámci FSSPX. Dříve bylo obvyklé, že každý novosvěcenec musel několik let dělat kaplana. Z toho např. také vyplývá, že jistě je prozíravější od představených FSSPX poslat české kněze kaplanovat do Tirol či Vídně než k nacionalisticky a germano-xenofobně orientovanému P.Strýčkovi do Brna. Nic ve zlém, ale z tohoto ohledu mi to přijde prozíravé…Naštěstí nejsou ve FSSPX jen kněží prorepublikánsky a nacionalisticky orientovaní. Z globálu vzato je dnes úplně jedno zda někdo působí pod hlavičkou FSSPX, pač ta nezaručuje nic víc než hlavička „amtskirche“. Zkrátka jde vždy jen o to, pod jakým praporem člověk chce bojovat a bojuje. Zda je to prapor Kristův, nebo prapor republiky a Antikrista.
Onehdá jsem rostl u některých článku v TEDEUM, hlavně ty bláboly od vlajce ČSR a pak nepřímá obhajoba E. Beneše, jakožto málem zachránce českého národa před těmi hnusnými Němci. Obhajoba kolektivní viny a vyhnání český Němců mi prostě připadne jako mravně neobhajitelné. Katolík nemůže být republikánem, zvlášť pokud se má dovolávat zednářsko-sionistické ČSR a ještě to má vydávat za opravdové vlastenectví. Již toto považuji za příklon prvorepublikové moderně, která pak vyústila v založení „národní církve“ tzv. Československé církve husitskě.
http://crux.lightbb.com/vase-uvahy-rozjimani-a-zamysleni-f13/rakousko-uhersko-poslusnost-statu-etc-t537.htm?highlight=rakousko
Díky za odkaz. Vím, že to mezi katolíky svázanými s FSSPX vyvolává jistá pnutí. Jsem jedním z nich. Nacionálních keců ohledně naší „skvělé ČSR“ mám plné zuby a když to slyším mezi tzv. tradičními katolíky tak mě to nedělá dobře u žaludku. Tzv. Velká válka byla prostě především antikatolická revoluce a na tomto výsledku dnes stojí veškerá politika i ekonomie. Bylo to jen politické ospravedlnění ideálů Francouzské revoluce a ospravedlnění židovské ekonomické mentality a její nadvlády v této oblasti. O nic víc nešlo.
Katolík má vzývat sv. Václava, ale ne na TGM a E. Beneše. První republika těžila v občanském životě z duchovního (katolického) dědictví monarchie, jakkoliv nebyla monarchie ideální. Proto se v praktickém životě jevila pamětníkům jako nejlepší alternativa k následnému nacismu a komunismu. Kdo se podívá na dobové archiválie, dojde jasně k názoru, že kult osobnosti Masaryka a Beneše se dá zařadit do dobového kultu osobností jako byli Hitler, Stalin, Gottwald . . . 1. republika prostě nahradila Boha Masarykem a pak Benešem – jako to udělali i jinde v Evropě.
Sám bych dnes nevěděl, co radit. Zda vstoupit do řehole a vystudovat teologii v řádu, nebo se věnovat jiné činnosti – třeba založit rodinu – a snažit se vštěpovat ty dobré zásady jí. To si chce hodně promyslet. Myslím ale, že být Vámi, upnul bych se na nějakého světce, jenž Vám bude blízký a zkusil bych nenuceně pracovat obdodobně jako on.
O republice si sám nedělám iluze. Rozpad monarchie byl tragédií. Nechci se široce rozepisovat o všem, ale také mám pochybnosti o Benešových dekretech.
Já jsem si až dosud myslela, že povolání k zasvěcenému životu je především Boží vyvolení a rozpoznatelné oslovení + pobídka.
Pokud se jedná o skutečné POVOLÁNÍ BOHEM, je nelogické, aby týž Bůh nedal dost sil na snášení obtížných, ba mučivých zkoušek, nebo nenasměroval na jiné místo.
Úvaha o radění, zda vstoupit do řehole nebo se věnovat jiné činnosti, mě naplňuje ohromením.
Proto nechápu komentáře typu pana Rejška v jiné diskusi, že se strašně chtěl stát knězem, ale nevydržel by ten modernistický teror a vlast neopustil, tak Bohu děkuje za ženskou. Nebo jiné komenty, kdy někdo tvrdí, že měl povolání, ale zabránilo mu to a ono.
Pán Bůh by musel být opravdu nějaký nedouk, kdyby někoho zároveň povolal a nepomohl mu to zrealizovat.
Proč si takoví lidé raději nepřipustí, že to asi nebylo povolání? Pokud bych viděla, že mi moje síly a okolnosti tak důrazně v realizace něčeho nepřejí, a zároveň bych necítila mimořádné Boží vnuknutí přesto to nevzdat, asi bych si řekla „holt mě Pán chce mít jinde“, a ne, že za to může blbej biskup nebo přísní (pošahaní, drmolící, neféroví, ujetí) tradiční představení. Povolání je od Boha, ten si poradí i s drmolícím lefébvristou.
Potíže některých řeholníků/řeholnic svatého života v dobách, kdy řády měly disciplínu, ale děly se tam jiné krutosti, nebyly nijak zanedbatelné.
Přesto do toho šli.
Neo, vystihla jste to přesně. To je právě rozdíl mezi nimi – konzervativci, a Vámi – tardicionalistkou (lefébvristou, katolickou fundamentalistkou, integristkou, etc). Konzervativec řeší svůj život v kontextu hic et nunc a usiluje o lepší život; tradicionalista podle svých sil miluje Církev a následuje Krista všemi prostředky, které od Boha dostal, a TO je jeho život. Neřeší pitomé představené, modernistické biskupy, prodejné politiky. To všechno ho zajímá jen potud, pokud to může (a dokáže) použít k dobru, k službě Bohu. Rozesmutnilo mě, jak psal pan Rejšek o svém povolání a o ženské, kterou mu Bůh postavil do cesty. Nikdy by mě nenapadlo takhle uvažovat o té, která je pro mě darem od Boha a posvěcením, živou svátostkou, součástí mne samotného. Vždyť i když člověk svůj stav nezvolí správně, musí a má bez lítosti a pohlížení zpět vytrvat a posvěcovat se v tom, co zvolil. Když jde do tuhého, konservativec napíše plamenný článek a uspořádá demonstraci. Tradicionalista zapálí svíčku, modlí se žalmy a růženec. Má to jednu výhodu: jde to bez ohledu na to, jestli vládne císař, král, president nebo diktátor.
Zajimave.
Takhle pasivniho a v podstate smireneho „tradicionalistu“ neznam.
Naopak znam bojovniky touzici po zmene.
Tradicionalistu pohání pocit viny. Konservativce pocit křivdy.
Obávám se milá Neo, že si Pán Bůh s drmolícím lefebvristou neporadí. Prostě mu nebude rozumět, takže bude mít smůlu…
Ad publius: To skutečně myslíte vážně? 😀 Já se snad potrhám smíchy… Mám dojem, že jste sem zřejmě přišel zrovna ze sedánku jehovistů či jiné sekty…
Já jsem slyšel od jednoho salesiána, že Don Bosco údajně tvrdil, že až 30 % (nebo podobné vysoké číslo) chlapců má povolání pro kněžství, ale většině z nich v tom brání např. neschopnost vystudovat a podobné na jejich vůli nezávislé překážky. Neví o těchto názorech Dona Bosca někdo něco víc?
Já ne, ale zdá se mi to docela zvláštní, právě kvůli nelogičnosti pojmu povolání „já tě povolávám, následuj mě“ v kombinaci s nepřekonatelnými překážkami. Sv. JMV byl taky takovým případem neschopného studenta, o. Damián Veuster byl taky odmítán z podobných důvodů, ale nakonec Pán Bůh pomohl. Jak může Pán Bůh povolat, a zároveň dopustit, aby vyhrály vnější okolnosti? Dle mě tím naznačuje, že povolává jinam. Viz sv. Gemma Galgani http://svatagemma.sk/. Svatý život měla, ctnostná na klášter byla dost, schopná taky. Ale Pán si přál něco jiného a ona to uznala.
Nejsme loutky.
I presto, ze muzeme mit vsechny milosti potrebne k naplneni duchovniho povolani, muzeme ho odmitnout a nikdo nam za to hlavu neutrhne.
Povolani chapu jako povolani k zasvecenemu zivotu. Ne manzelstvi.
Jak může Pán Bůh povolat, a zároveň dopustit, aby vyhrály vnější okolnosti?
Všichni jsme povoláni ke svatosti (tedy pokud nevyznáváte predestinaci).
Jak může Pán Bůh povolat, a zároveň dopustit, aby vyhrály vnější okolnosti?
Rozhodně neříkám, že nám někdo utrhne hlavu.
Akorát mi přijde zvláštní vinit z nerealizace svého povolání druhé lidi nebo okolnosti.
Pokud je to pravda, mají salesiáni dost podivný náhled na danou věc. Ale skutečnost, že chtějí mezi sebe Pavla „Aristide“ Říhu, tomu spíš nasvědčuje.
Ja se tomu pranic nedivim.
Ne kazdy je svetec jako Jan od Krize. Pohorseni davane nekterymi dnesnimi reholniky a knezimi je hrozne. Kdo nezazil, nepochopi.
Ciste teoreticky, vy byste sla do radu, kde je to samy charous, kuprikladu?
Vydrzet v modernisitickem seminari, nebo klasteru nejde. A je na vine clovek, kteremu rozklad nejen ze Boha nachazet nepomaha, ale i jej odpuzuje, nebo snad ti, kdo toto pusobi?
Myslim, ze na ne se daji vztahnout slova Krista Pana o tech, co by si za pohorsovani malickych (malickych v reholi, seminari) zaslozili vite co.
Jisteze se to nesmi prehanet, ale resit sve povolani ohybanim přes koleno a odchazet do ciziny s tim, ze se tam budu z nejruznejsich duvodu trapit, to mi neprijde stastne.
Já nevím. Zkrátka jsem dosud žila ve víře, že pokud někdo má povolání k duchovnímu životu, Pán Bůh se postará o to, aby skousl i nepříjemnosti spojené se stěhováním a učením cizího jazyka a zvykání si na cizí prostředí. Řeholník a kněz se stejně musí vzdát sebe sama a ve všem hledat Boží vůli, která je může různě posouvat z místa na místo.
Mezi charoše bych nešla, do moderního řádu bych nešla.
Pokud jsou moje představy o síle Boží milosti, která převyšuje těžkosti spojené s odloučením od vlasti příliš naivní, pak pro to mějte shovívavé pochopení.
Nejtěžší povolání je povolání k správnému uplatňování svobodné vůle, tedy k tomu, co de facto činí člověka člověkem.
Nejtěžší povolání je tedy být člověkem.
Dá se mu zpronevěřit mnoha způsoby. Třeba bytím konzervativcem, liberálem, tradicionalistou, pokrokářem, knězem, prorokem, králem, otrokem. V jakémkoli povolání se lze zpronevěřit tomu povolání hlavnímu.
Kde je kontradikce mezi bytím člověkem a životem v Pravdě?
Nejsou snad Kristova slova, že jen Pravda nás osvobodí?
Kde je kontradikce mezi bytím člověkem a životem v Pravdě? Nejsou snad Kristova slova, že jen Pravda nás osvobodí?
Víte, já si nejsem jist, jestli to Kristus říkal a malým nebo s velkým písmenem.
Jinak kontradikci mezi bytím člověkem a životem v pravdě žádný nevidím, ale také se žádného nedovolávám 🙂
Pravda – Kristus.
Moc nerozumím tomu, proč řešíte vstup do (případně) modernistického řádu. Je tu přece dost řádů přísné obedience, např. bosé karmelitánky pro ženy nebo trapisté.
Moc nechapu, jak jste prisel na to, ze zrovna vami zminovane tady nejsou hnizdem modernistu.
Mno. U trapistů ten dojem prostě nemám a od Kostelního Vydří bydlím coby kamenem.
Kostelní Vydří 🙂
A na pravověrnost a konzervativní smýšlení soudíte z pořádaných JUMPů a jiných charo šíleností nebo z čeho?
Trapisté – oni slouží tradiční ritus, nosí tonzury a potírají modernismus?
Máte to těžký, Hamishi. Jednou si budete muset vybrat, jestli Vás spasí Kristus – Pravda, nebo slavení tradičního ritu, nošení tonzur a potírání modernismu. Vaši volbu Vám nezávidím.
Samozřejmě, že odpovíte, že se to nevylučuje, nýbrž jedno je neoddělitelně spojené s druhým. A kdyby kněz OPRAVDU věřil v Krista, bez tonzury že nedá ani ránu. Ale stejně si budete muset jednou vybrat.
Abyste nemyslel, že jsem takhle speciálně vysazenej proti tridentu a tonzurám, dodám, že pro novus ordo v národním jazyce čelem k lidu a s oblečeným netopejrem platí nemlich totéž.
Šťastnou volbu přeji.
Spasí mne život v (P)pravdě, ne tlachání nad sémantikou, pane Kube.
Hegeliánství bych u vás nečekal, ale co už? Všechno je jednou poprvé.
Spasí mne život v (P)pravdě, ne tlachání nad sémantikou, pane Kube.
Tak nechápu, proč potom nežijete v (P)pravdě, ale tlacháte o sémntice 🙂
„… ale forma koresponduje-li s obsahem, pak není problém v rozlišování…“
Pokud se týká mých sémiotických příspěvků, ujišťuji Vás, pane Hamischi, že je nepíšu za účelem vlastního spasení, ani se nedomnívám, že bych byl spasen kvůli nim. Pokud jsou v nich věcné chyby a je oprávněné nazvat je proto tlacháním, budu rád, když mě na ně upozorníte.
Celkem nahoře Armin napsal, že dnes jsou jen dvě možnosti – buď si nechat dělat na hlavu u modernistů a po vysvěcení se pokusit něco změnit, nebo vstoupit do tradičního semináře.
Tomu bych ráda oponovala – i sebekonzervativnější moderní seminář je ve srovnání s katolickým dost ulítlý. A, což se myslím dost opomíjí, nezformuje člověka tak, jak by měl být kněz zformován. Nebo si myslíte, že jde katolická kněžská (či řeholní) formace nastudovat individuálně? To by musel být zázrak, aby něco nechybělo!
Osobně pak soudím, že kdo má z jekéhokoli důvodu nepřekonatelný problém se vstupem do katolického semináře (řádu) v zahraničí (u nás takové zatím nejsou, na tom se asi shodneme), měl by se oženit či vdát, protože kde jsou nepřekonatelné překážky, není povolání.
Z toho, co o nich vím. I když připouštím, že informace, které se ke mě dostaly, nemusí být dokonalé. Rovněž si opravdu nemyslím, že tonzura je dokonalou zárukou pravověrnosti. U trapistů jsem zrovna měl pocit, že jsou v pořádku. Ale možná víte něco, co já ne. To myslím bez ironie. Tak mi to řekněte. A ještě mi, prosím, prozraďte, proč chvíli píšete s diakritikou a chvíli bez.
Přístavby v Novém Dvoře u trapistů jsou fakt super, takový zvláštní duch je inspiroval. Kdybych tam byl, musel bych nejspíš činit každé ráno vomitus.
Opakuji: moje informace nemusí být dokonalé. Nečiním si nárok na jediný správný náhled, klidně se mohu mýlit. Jen jsem zatím nečetl jediný argument, toť vše.
Netvrdím, že tonzura je zárukou pravověrnosti, ale forma koresponduje-li s obsahem, pak není problém v rozlišování.
Copak jste četl třeba od trapistické modly Mertona?
Diakritika – jednou z mobilu, jednou z PC.
Nečetl jsem od něj nic, nezastírám, že u trapistů jsem dal na vnější dojem z nějakého dokumentu.
Díky za vysvětlení, trochu mě to mátlo 🙂
Moc se mi nelíbí to škatulkování na tradicionalisty a konzervativce, tonzury, pravověrné . . . Situace v řk církvi je velice tristní a člověk, který je „uvnitř“ může počítat s nejhoršími projevy modernismu ať je kdekoliv. Ovšem povolání neznamená umetenou cestičku. A zase na druhé straně nemá cenu na dálku někomu „radit“, jak má ve svém konkrétním případě postupovat (ani panu Pospíšilovi, ani panu Hamishovi, ani jiným). Věřím tomu, že kdo upřímně touží a snaží se následovat Krista, dojde tam, kam má, i když cestou upadne nebo si zajde. Nejtěžší je změnit sám sebe. Zdravím slečnu Neu, máte velmi pěkné příspěvky!
Také Vás zdravím a děkuji.
Je spousta zbožných lidí, kteří z neznalosti či z jiných důvodů setrvávají v NOM, účastní se jej, nebo jej dokonce slouží, a o tradiční liturgii vůbec nejeví zájem. Takoví mohou být právě v klášterech řádů, které tradiční liturgii nepěstují (trapisté), a ještě více v ženských klášterech, kde se, co vím, tradiční liturgie neslouží vůbec (možná u sester dominikánek, nevím. Stejně tak se někteří lidé sice hlásí k tradici, ale nemusí být o nic lepší, než NOM-katolíci.
Co se týče povolání, pokud Bůh někoho povolá, také jej po takové cestě povede. Něco jiného je, že někdo je duchovně založen, ale není povolán.