„Idea svatovojtěšská“ je obsáhlá stať, která náleží k prvním Durychovým příspěvkům do Lidových listů.

Jistě by stálo za to rozepsat se na tomto místě o vzniku tohoto pražského katolického deníku, o jeho pohnuté historii a zajisté i o jeho smutném konci, který před několika lety poškodil české katolíky na velmi citlivém místě. Dnes už víme, že to byl zdařilý cílený útok proti katolíkům, součást polistopadového „kulturního boje“. To už se však netýká Jaroslava Durycha a já si nemohu dovolit ještě více rozšiřovat objem této knihy.

Období Durychovy spolupráce s ústředním tiskovým orgánem lidové strany trvalo jen něco málo přes rok. Své první příspěvky posílal Durych redakci ještě z Podkarpatské Rusi, nešťastný „Staroměstský ryňk“, uveřejněný dne 10. června 1923, další spolupráci zhatil. Nestalo se to bezprostředně: vyšlo ještě pár statí, jichž napsání a publikování měl Durych smluvně zajištěno. Další spolupráci s Lidovými listy Durych odmítl, a to z toho důvodu, že mu byl podstatně snížen řádkový honorář. Tato sankce ho měla přimět ke konformitě a loyálnosti s vedením lidové strany. Nebyl tedy Durych z Lidových listů vyhozen, jak se traduje, ale bylo to něco podobného.

Do Lidových listů vstupoval Durych nerad, snad i s odporem, ale žádné jiné periodikum se v té době neodvažovalo tomuto jaksepatří nabroušenému katolíkovi nabídnout své stránky. „Strach katolický“ se v té době stal významným pojmem, tak jako kdysi „strach židovský“. Durych pokládal za nezbytné vyrazit do boje, vždyť tomu již bylo deset let, co příteli Jaroslavu Voráčovi oznámil své rozhodnutí, že toliko boj za katolictví má nějakou cenu. Ten boj už nešlo dál odkládat.

Období tohoto jednoho roku – od léta 1922 do léta roku 1923 – Durych nazývá časem, stráveným „pod střechou Lidových listů“. Byl to dobrý, nepromarněný čas. Ministerstvo národní obrany ho pustilo z Podkarpatské Rusi na stáž do Prahy. Durych tehdy začal s Prahou počítat natrvalo, protože jen tak se mohlo stát, že celou rodinu přestěhoval z Přerova, kde měl slušně zařízený byt – do proletářské části Prahy, na Žižkov, do nouzové kolonie „Na Krejcárku“. Netuším, kam rozstrkal všechen nábytek, protože na Krejcárku neměl v nájmu celý byt, nýbrž bydlil s ženou a třemi dcerami v podnájmu.

Rodinu postihla bída. Pobyt v Praze byl v tehdejších časech nesrovnatelně dražší než na ostatních místech republiky. Navíc přišel o plat, který na Podkarpatské Rusi příslušel šarži o jeden stupeň vyšší; ještě navíc přišel o příplatek, kterého požívali státní úředníci v této podivné zemi s medvědem na štítě. Tohle všecko si snad ani včas neuvědomil, vidina Prahy byla příliš oslnivá. A starost o čtyři ženy, lépe řečeno, o jejich toilety. Ty tři dcery byly dosud malé holčičky, které do školy musily chodit oblečeny a obuty tak, jak se slušelo na děti důstojníka. Ta nejmladší sice ještě do školy nechodila, zato však byla neobyčejně častým, spíše stálým hostem Durychova tchyně, zvaná matka Kaisrová. Tato žena si velice oblíbila cestování po železnicích; měla snad na nich i jakousi slevu, protože byla vdovou po naddůlním příbramských stříbrných dolů, které byly státním podnikem. Spíše však než ve vagónech se nejlépe cítila u Durychů, a to ve všech jejich bydlištích. „Bábinka“ však byla až do své smrti velmi zábavnou společnicí, takže pokud já sám mohu dosvědčit, byla vždy spíše vítána.

Ta bída na Krejcárku byla zlá a v jednom velice tklivém článečku v Rozmachu Durych vzpomíná, jak ho v těch dobách finančně podporoval soused, P. Konařík. Ale o tom už dosti. Stěžovat si na bídu není katolické.

„Idea svatovojtěšská“ je počátkem Durychovy militantní publicistiky. Nicméně z prvních řádek této stati se zdá, jako by se autor chtěl vypořádat toliko s materialismem, s nímž se svatý Vojtěch také potýkal, nikoli však prvořadě. První řádky této stati jsou pro nás, pro naši dobu nadmíru zajímavé:

„Politické dějiny XIX. století a začátku XX. století ukázaly, že lze dosti dlouhou dobu udržovati energii států i třídních skupin v intensivním chodu pouhým mechanismem materialistickým bez jakéhokoliv mravního hesla. Rozšířením věd, nauk a praktik politických, sociálních i hospodářských vytvořila se improvisovaná morálka fysická, morálka prospěchu, účelu a výhod, která stačila na dlouhá desítiletí vladařům, státníkům i organisátorům všech možných skupin.“

Toto je v podstatě srozumitelná definice pragmatismu, s níž možno v lecčems polemizovat, ale spíše jen ve věcech podružných. Tato „energie států“ se držela celé století dvacáté, nikoli jen v jeho začátcích a není důvodu, proč by se nedržela ještě ve století příštím. Tento materialistický mechanismus vytváří morální hesla, třebaže skrz naskrz falešná, průhledná a nehodnověrná. Takovým falešným heslem bylo Masarykovo: „Pravda vítězí“; mnohem delší, ale i mnohem falešnější je heslo Havlovo, že „Láska vítězí nad nenávistí a pravda nad lží“. Toto jsou jen zprzněná slova Kristova: Já jsem cesta, pravda a život a ovšem i jeho zákon lásky. Nutno se smířit s tím, že evidentně falešně pozlacené heslo není a nikdy se nestane heslem mravním a navždy zůstane jen výkřikem do tmy.

Bez morálky nelze vládnout, nelze udržovat pořádek, nelze rozvíjet hospodářství, bez morálky by se vývoj zastavil. Všecko by bylo jiné, kdyby morálka měla duchovní obsah. Duchovní (tj. náboženský) obsah se nám přestal líbit, stál by nás příliš mnoho odříkání. Proto jsme vytvořili morálku umělou, vypracovanou v úřadech a laboratořích a její tvůrci mohou být spokojeni. Jde to: duchovního obsahu netřeba želet, není k ničemu. Jen by zdržoval. Není třeba ani duše. Co s ní? A jestliže si ji někdo mermomocí přeje, nuž ať si ji má. Jako byla vykonstruována umělá morálka, byla laboratorně připravena i umělá duše. A víc už člověk nepotřebuje…

Durych varuje, že zásoba „umělé duše“ může dojít. Varuje, že „velkému a mocnému státu, jakým bylo Německo, může někdy dojít zásoba umělé duše a pak už pohroma jest neodvratná.“

Tato slova byla napsána v polovici roku 1922 a v posledních letech, to jest po třech čtvrtích století, byl za tato slova Durych uznale chválen. Bylo prý to splněné proroctví; Německu skutečně došla zásoba umělé duše, Hitler rozezvučel tlampače a německý národ ho přijal za spasitele. Přijat nebyl jen od hrstky Němců, kterým umělá duše byla cizí.

„Nemá-li národ nějaký duchovní fond a duchovní poslání v dějinách, pak to opravdu nestojí za to, aby se na něj myslilo a aby se srdce znepokojovalo jeho osudem… Naše doba se vyznačuje obzvláštním a hlubokým úpadkem úcty k historii… Snahou dneška jest úplně přervati, zničiti a udupati tradici, ať v čemkoliv, ve všem; vytrhati kořeny z nitra země a učiniti z ní sterilní půdu pro experimenty dnešních národohospodářských a kulturních bakteriologů. Celá tisíciletí moudrosti a tragicky nesčetněkráte potvrzených zkušeností se zahazují ve všech oborech intelektuální práce. Historie, která by měla přirozeně býti první, nejvyšší a základní vědou politiků, státníků, organisátorů, psychologů a umělců, jest vyhazována i ze skrovného místa vědy pomocné. A výsledkem jsou potom nesčetné projevy imbecility.

I u nás se historie stává přežitkem jako všude, kde se pohon života provádí umělou duší. Záleží na tom, zda se této umělé duši podaří zničit život a mízu tradice, kořeny historie. Mezi tímto dvojím světem jest demarkační čára, jejíž závaznost není však oboustranně uznávána. Umělá duše chce pronikati do naší mocenské eksekutivy, považuje celý svět za svou zájmovou a výhradní sféru…“

Literární vědec Pavel Studnička v roce svatovojtěšského milenia naléhavě doporučuje zamyslit se nad varovnými Durychovými slovy o umělé duši z roku 1922 a připomínat si je nyní „v čase televizní manipulace, vymývání mozků, obecné totální bezduchosti. Umělou duši úspěšně tvoří nejen svět bez historie, ale především svět mediální manipulace. K ní patří také ignorování, záměrné opomíjení, prostě dovedně propracovaná metoda „silent treatment“, uplatňovaná nikoliv ve sdělovacích prostředcích ovládaných evidentními ateisty, nýbrž i v tisku, který řídí křesťanští katolíci. Mnohé jest v tomto světě již umělé, bude-li i duše umělá, bude tento svět úplně umělý, to jest nelidský.“

„Bez moráky vskutku nelze vládnout, nelze udržovat pořádek, nelze rozvíjet hospodářství, bez morálky se vývoj zastavil“, prohlašuje Durych. Není k tomu třeba příkladů, stačí se jen rozhlédnout kolem. Že jsme ještě nesestoupili na dno, za to děkujeme „umělé duši“, kterou lze do jisté doby vyrábět a udržovat do jisté míry i její zásobu. V trezorech národních bank se v dnešní době spíše udržuje zásoba umělé duše, spíše než zlato a dolary.

Po prohrané válce, o které se už myslilo, že ji Němci nepřežijí, se v Německu začala opět umělá duše vyrábět na plné obrátky. Je k tomu ovšem třeba peněz a ty peníze Němci měli ať již z kont vybitých židů či jiných národů, či od strýčka Sama, který se ničeho tak neděsí jako anarchie ve střední Evropě. Poválečná morálka už v žádné zemi nenabyla duchovního obsahu, jako by pro něj už nebylo místo. Umělá duše se národům zalíbila a není divu: kde se umělé duši dobře daří, vzkvétá i blahobyt, nebo aspoň bída se tak hlasitě neozývá.

Výroba umělé duše je drahá a všechny národy na ni nemají. V roce 1989 se dokonce zdálo, že bude u nás obnovena morálka s určitými znaky duchovního obsahu. Domnívám se, že tehdy se za náš národ u Boha přimlouvala svatá Anežka, kterou více méně celý národ přijal již před převratem za svou svatou patronku. Ty náznaky duchovního obsahu se z naší morálky velmi rychle vytratily, a tak honem bylo třeba vyrobit duši umělou. Na její výrobu jsme tehdy ještě ku podivu prostředky měli (třebaže to naši nynější vladaři popírají), ale také jen do té doby, dokud jsme se vzájemně nerozkradli. Nuž, stala se chyba.

Jsme desítimilionový národ, který má to vzácné štěstí, že může žít ve svých přirozených hranicích, o které naši předkové často musili urputně bojovat a obětavě je chránit. Láska k české historii, kterou se můžeme pyšnit a přirozený vlastenecký cit mohl naši zemi – při nejmenším – udržet na nohou. Mohli jsme se utěšovat věčnou pravdou, že chudoba cti netratí. A ta chudoba se unést dala!

Máme skrovné zásoby umělé duše; také se ještě docela nezapomnělo na nezbytnost morálky, ať již pravé nebo umělé. Troufám si prorokovat, že ony zbytky umělé duše nám ještě po mnoho let pomohou udržovat „svobodní stavitelé nového věku“, kteří nyní stále hojněji dávají o sobě vědět. Ekonomický pád naší země by nepříjemně zkřížil jejich plány. A tak jsme se nakonec stali „národem vyvoleným“.

–

Milenium svatovojtěšské se pro tyto architekty Nového věku odbylo beze ztrát. Svatý Vojtěch byl připomenut jako vynikající osobnost, nejvzdělanější muž přelomu tisíciletí, přijel se mu poklonit sám papež. Nikdo mu nebral přídomek „svatý“ a dalo se dokonce i slyšet, že vylil svou krev za Krista. Nikde však ani slova o tom, jak tento světec miloval svůj lid. O takové lásce se nerado mluví.

„…nevyřkl interdikt. Tušil snad, že zemře v cizině, a nechtěl vyloučiti svůj národ ze svých přímluv a ze své slávy. Snad tušil, že aspoň jeho mrtvé tělo se vrátí, že jeho duch se bude moci vrátit“ (Jaroslav Durych).

Stalo se však, že z něho byl učiněn osvícenec, humanista, Evropan. Na to, čím byl svatý Vojtěch ve skutečnosti, neupozornil ani žádný z našich biskupů, třebaže jich máme víc, než kdykoli předtím, nikoho v pravdě nepoučila ani papežská homilie, pronesená v jazyce českém samotným náměstkem Kristovým.

V pravém světle svatého Vojtěcha představil jediný Durych. Po velice obsáhlém úvodu o umělé duši přechází Idea svatovojtěšská k analyse světcova života a jeho památky. Kníže Břetislav s biskupem Šebířem dal sice slavnostně převézt tělo svatého Vojtěcha z Hnězdna do Prahy, ale pak už naše předky svatý Vojtěch přestal zajímat.

„Jak by vypadl z paměti národa. Stal se nepřístupným, nesrozumitelným a dnes prý je dokonce nesympatickým. Prý jenom utíkal, prý nelnul k národu, odcizil se. Každá vysoká hora se lidem odcizuje; nemůže se skrčit a nabrat lidské mozky na své témě jako koza na rohy; lidé musí vystoupiti na ni. Neodcizil se, jen dnešní lidé si sami dávají vysvědčení své lenivé, pohodlné, ploché a soběstačné ješitnosti. Nejvyšší duch našich náboženských dějin, nejoriginálnější zakladatel české kulturní slávy a jeden z knížat mezi světci jest vyřazován z duchovního katastru našeho národa. Snad proto, že umění o něm mlčelo, že jazyk mlčel. Ale někdy nejvyšší slávu nelze uctíti a potvrditi ničím jiným než právě – mlčením.

V osobě a v duchu svatého Vojtěcha jest tresť veškerého katolictví, jeho dějin, slávy, zápasu a poměru k nebi i zemi.“

S radostným údivem čteme Durychova slova o poměrech, ve kterých dal Bůh našemu národu – svatého Václava, svatou Ludmilu i ctihodnou Mladu a pastýře Vojtěcha:

„Míza naší tradice jest velice vzácná a ušlechtilá. Na mladou a daleko na západě vyrostlou odnož mohutného slovanského kmene byla štěpována kultura latinská, ale nikoliv bez delikátní přípravy. Původní pohanský strom ještě voněl mízou mythů a zvučel písněmi, jejichž bohatýrská sladkost jest dosud jemným spodním tónem naší vnitřní kultury dnešní, když duch křesťanství byzantského přišel seříznout ratolesti a přiložiti první štěpy. To bylo první křížení a obohacení naší duše, příprava pro kulturu latinskou. Ale kultura latinská nepřišla přímou cestou; nejprve odevzdala svou mízu Němcům, zušlechtila se ve staré míze germánské a tímto křížením povstala plnokvětá a úchvatná kultura prvních dob slávy římskoněmecké. Teprve když se ukázalo požehnání tohoto křížení, byla přenesena tato zjemněná míza do krve slovansko-byzantské. Snad proto, aby česká růže nabyla netušené a převzácné krásy, aby se naše země stala nejkrásnější družičkou Církve a jejím mazlíčkem a aby se české duchovní mužství stalo jakoby součtem veškeré duchovní síly všech velkých národů, které byly povinny mu přinésti vše, co měly nejdražšího, totiž svou vlastní duchovní krásu. A skutečně český národ vydával v prvních dobách květy extatické krásy…“

A pak tedy přišel svatý Vojtěch…

Tři cíle nám jeho osoba symbolisuje: svobodu církve, jednotu Církve a rozšíření Církve. Tyto cíle jsou prý obsahem odkazu, který nazýváme ideou svatovojtěšskou.

Taková idea nemůže být časově omezena. Jak to s ní dopadá v dnešních dobách?

„Od smrti svatého Vojtěcha idea boje za svobodu Církve stále sestupuje: hierarchie ztrácí vědomí svrchovanosti Církve… Sebevědomí hierarchů v novém věku přestalo býti výsledkem souručenství s papežem a s právem božským a stalo se jen sebevědomím stavovským, po případě šlechtickým…“

Za Durychových časů po vší říši vyvíjela činnost „organisace biskupů a arcibiskupů v Rakousku. – „Jedinou svrchovaně čestnou výjimkou“ stěžuje si Durych, „byl biskup lublaňský, který organisace arcibiskupů a biskupů v Rakousku neuznal, poněvadž jsou jen biskupové církve římské“.

Dnes máme biskupské konference. Netoliko u nás. Po celém světě. Jsou globální. A výjimek být nemůže.

„Ale idea svobody Církve přece jen nezhasla a držela se houževnatě v části kleru nižšího a v části laiků. Jest hodno pozoru, že právě tyto části, které stály nejvěrněji při nejryzejším katolicismu, nikdy a nikde se za války ničím neprovinily proti národu českému a proti lidskosti vůbec.“

Tak tomu bylo i zcela nedávno a tak je tomu paradoxně i dnes, třebaže se říká, že církev má u nás naprostou svobodu.

Jednota Církve:

Svatý Vojtěch byl sjednocovatelem církve v naší zemi. Nad jednotou církve své doby Durych takto naříká:

„…už to není táž míza, co proudí větvemi téhož stromu… bylo tu naočkováno něco, co nijak nezušlechťuje a co není k užitku… Někde byly uvolněny články řetězu, že část tradice náboženské někde uschla, že katolická víra není u všech plná a obsažná, ale že leckdes bylo ztraceno mnoho z jejího obsahu a prázdné dutiny jsou vyplňovány řečněním, kantorováním a pózou.“

Ach, ta nešťastná tradice! Jak snadno jí lze nasadit psí hlavu zastaralosti!

Ale rozděluje dnes svatou Církev jenom ta nešťastná liturgie? Kéž by to byla jediná překážka její jednoty! Aggiornamento, dnešní církevní reformace, spíše však deformace, slibuje záhy nabýt takových rozměrů, že upřímná snaha Lutherova po zničení Církve byla jen nevinným škádlením.

Rozšiřování Církve:

To dokázal svatý Vojtěch jako jeden z mála Čechů. Byl to jeden z největších středověkých apoštolů.

Pak už naši předkové uměli toliko s křížem v ruce pobíjet Polabské Slovany. Tak se projevil i náš nešťastný král Železný a Zlatý. A potom Čechové už jen uměli stavět slavobrány ctitelům Viklefovým a luterským predikantům. Mohamedáni k nám přece jen měli daleko, ale stálo by za úvahu, jak by asi mezi nimi šířili naši předkové křesťanství. Jediným světlem v tomto oboru zůstávají jezuité 17. a 18. století. I čeští jezuité pomáhali svému národu znovu nalézat víru – a nebylo jich málo.

Dnes máme něco lepšího: pastorační střediska a farní rady. Katolictví šíříme tak, že jsme zprotestantštili všecko, co se dalo, až se nám za to naši „odloučení bratří“ hlasitě smějí.

Ideo svatovojtěšská, kam’s to dospěla v zemích Koruny svatováclavské?

To ale zdaleka není všecko.

Jako katastrofu možno hodnotit úpadek katolického sebevědomí, za neodčinitelné neštěstí pak ten smutný jev, jak nás pod vodu stahují kompromisy netoliko s lidmi lhostejnými a neutrálními, ale i s vyslovenými nepřáteli. Hazardně odhazujeme tradice, aniž si uvědomujeme, že jsou to jedině tradice, které katolicismus udržují při plodném životě, a to právě v takové společnosti, která veškeré tradice odmítá.

Ale o tom všem mnohem výstižněji napsal Jaroslav Durych ve svém pendantu k „Ideji svatovojtěšské“, a to ve stati „A ještě svatý Vojtěch“. Tuto stať uveřejnily Lidové listy 2. března 1923.

„Plynou hodiny, dni, týdny, měsíce a roky a nikdo neví, kolik tělesné i duchovní krve s nimi uplyne do propasti věčnosti, kolik krve, která nehnala žádných mlýnů, která plynula jako voda v poušti, nejsoucí k ničemu, než k tomu, aby obraz tesknoty a čekání činila zasmušilejším. Každá práce nevykonaná, každý rozkaz nesplněný a odložený, každé přání zakřiknuté bolí kdesi v duši a v srdci neutišitelnou, třebas němou bolestí. Život lidský není předlouhý a odkládati není možno do nekonečna…

Nic není směšnějšího než udržovati status quo jako nejvyšší ideál úspěchu.

…Místo jednotné kultury, jednotného ducha a jednotné průbojné a výbojné myšlenky vidíme celou řadu hodnot velmi různého řádu, jež netvoří nijak utěšený akord. Nejhorší věcí jest katolický defaitismus (podtrhl V. D.).

Jest třeba, aby si katolictvo bylo vědomo své duchovní nesmírné přesily, aby o ní vědělo, aby o ní bylo poučováno, aby v tomto vědomí bylo vychováváno k náboženské hrdosti. Dnešní náboženská práce jest téměř jen defensivní, apologetická a advokátská. Katolíci sami si nechali vsuggerovat, že Církev sedí na lavici obžalovaných, že vede nejistý proces o svou čest a o své uznání na světě atd. Nechávají si namluviti všelicos o inferioritě kulturní a že tomu opravdu věří, toho důkazem jest, že nenavazují na tradici katolicity, jak byla z duchovního zlata a z duchovního mramoru vybudována v dílech a činech světců a hrdinů, ale že se snaží „udržovat krok“ s „kulturami“ neutrálů a nepřátel. Jako by vybledl pohled do minulosti, jako by nebylo výhledu do budoucnosti a jako by přítomnost musila býti vždy jen mrtvým bodem, kamenem, zastavěným uprostřed v tloušťce zdi. Vidíme přetržení souvislosti s minulostí a téměř úplnou slepotu budoucnosti a přítomnost jen opravdu efemérní, denní, jako z bursovního nebo policejního záznamu.

Nemožno principielně zavrhovati všecky realistické metody drobné práce, ať kulturní, vychovatelské nebo politické, poněvadž úroda se také skládá z drobných zrnek, ale rozhodně nutno zavrhovati výlučnost těchto metod, pokud se roztahují tak, že si přisvojují všecko. Všecka práce jest jen výkonem velké kolektivní vůle veškerého katolictva, živého i mrtvého, a jest jen potud správná, účelná a ospravedlněna, dokud se považuje za službu této velké jednotné vůle. Jako se mstí osobní ambice jednotlivců, tak se mstí i dělení celku na různé druhy dle vzdělání. Mluvíme-li jinak k vzdělanějším a jinak k méně vzdělaným, pomáháme tím vytvořit kasty. Lidé si zvyknou býti děleni na prostřední, nadprostřední a podprostřední, a druzí se pak domnívají, že tomu vždy tak bylo a býti musí. A přece jest to omyl téměř kacířský. Má-li někdo náklonnost k věcem nicotným a titěrným a nemohu-li mu v tom zabrániti, aspoň mu nebudu v tom pomáhati, nevytvořím zvláštní stupeň kultury pro udržování duchovní zaostalosti, jako to činí různé politické strany…

Katolická kultura jest především v dějinné tradici, v učení, dějinách a právech Církve. Jak málo jsou tyto věci známy, jako by nestály za to! Lidé, považovaní za věhlasné, mluví a píší o různých politických a kulturních otázkách s úplnou neznalostí církevního práva. Neznalost dogmatiky bývá někdy příšerná, o theologii morální ani nemluvě. A přece když některý z těchto milostpánů ukápne nějaké slůvko prázdného uznání o katolicismu, katolický svět, místo, aby takové slůvko pohrdlivě odkopl, chytá ho se slzami radostné vděčnosti. V čem jest vina? –

V kompromisnosti! (podtrženo V. D.). Kdyby se více pěstoval kult theologie, Církve a světců, byla by katolická hrdost dnes všeobecnější a místo otrocké skrovnosti a skromnosti měli bychom hodnoty mnohem užitečnější a vznešenější.

Jsou mnohé věci, které člověka naplňují steskem. Jsou to knihy, knihovny, tisky, kázání, proslovy. Z mnohých věcí čiší studený chlad, zápach sádry a laciných barev, příliš mnoho drobné realistické práce, které drobnost a realističnost není jen pouhou výpomocí z nouze, ale dogmatem (podtrženo V. D.). A vzpomínáme si na knihy středověkých doktorů, na modlitby, kázání, proslovy a listy velkých služebníků Církve a divíme se, proč se jejich díla dnes odstavují jako starožitnosti do musea, proč se jim odnímá vzduch, proč jsou zavírána před lidmi, proč sláva Církve zamykána sedmi těžkými klíči před očima lidu, proč se na dějiny Církve pomáhá klopiti těžký náhrobní kámen a na čem chce vlastně budovati dnešní doba?

Tradice! Tradice! V té jest všecko a bez ní jsou možny jen náhražky, které pozná a správně posoudí i každý onačejší bezvěrec. A hlavně jest v ní síla, které jest zapotřebí k boji o zítřek a jsou v ní dostatečné arsenály dobrých a věčně upotřebitelných zbraní. Jest třeba vysvoboditi tuto tradici z jejího žaláře, než nadobro pronikne přesvědčení, že jest to zákonitá nutnost, aby se nadobro zapomnělo, čím Církev byla, a aby se tyto věci považovaly opravdu jenom za vetešnický sklad.

Nemůžeme si pomoci, ale zjev kteréhokoliv světce působí dnes příliš živě vedle defensivní tvářnosti dnešního katolického světa. Běda národu, bude-li se domnívati, že z této defensivy nesmí vyjíti!

Kult svatého Vojtěcha jest dnes životní nutností a politickým tahem, smíme-li užíti banálního rčení. Jest to věc, proti které nemůže nikdo ničeho namítati, věc přijatelná a v každém smyslu pro každého dobrá, a jest v ní zároveň stálá a nezamluvitelná pobídka k aktivitě, k činnosti více průbojné, výbojné a duchovní než k drobné, klouzavé a kompromisní práci efemerní. Tento kult sám již vykoná svůj úkol, poněvadž fysiognomie svatého Vojtěcha jest taková, že se na ní nenechá mnoho tušovati a vlastní rysy vždy vyniknou ve své pravé podobě. Pro některé bude stálou výčitkou svědomí, pro jiné bude vzorem, pro jiné bude stálou radostí a osvěžením.

Kdyby jiní národové měli takového světce, co by z jeho kultu udělali!“

–

Přání Jaroslava Durycha, aby byl v Československu oficiálně obnoven, či spíše zaveden kult svatého Vojtěcha, se nemohlo splnit. Tak velkou moc katolíci neměli. Obnovovat svatovojtěšský kult u prostého českého lidu však nebylo zapotřebí. Jménem Vojtěch byly křtěny tisíce chlapců, a to jak v rodinách nejzbožnějších, tak u matrikových katolíků a také u bezvěrců. „Když se tak jmenoval děda, bude se tak jmenovat i vnuk!“ – To jméno z národního povědomí nikdy nezmizelo, třebaže v dobách Temna, a to nikoli Temna Jiráskova, nýbrž Temna tereziánského a josefínského, kdy to, „co bylo české, nebylo hezké“, přejmenovala austrokatolická hierarchie Vojtěcha na Adalberta.

Jméno Adalbert bylo Vojtěchovi dáno v Magdeburce k biřmování, a to po současném magdeburském arcibiskupu Adalbertovi, který mladého Slavníkovce vzdělával. Arcibiskup Adalbert zajisté nemohl být už za svého života ,svatým‘, zřejmě však tehdy bylo zvykem přijímat při biřmování jména kmotrů, nikoli jména svatých patronů.

Svatého Vojtěcha si lid český zběžně připomenul na konci devatenáctého století, kdy se slavilo devítisté výročí světcovy mučednické smrti. Nebyly to oslavy nijak zvlášť okázalé. Mnohem slavnostněji bylo připomínáno 950. svatovojtěšské výročí, kdy se k náboženským oslavám přidružil i motiv politický. Národ už si oddychl od německé okupace, ale příliš dobře si uvědomoval, jaké nebezpečí – spíše než od jeho východního slovanského bratra – mu hrozí od domácích pokrokářů, kteří se ovšem k tomuto velkému slovanskému bratru láskou a oddaností až zalykali. K těmto „lidovým“ pokrokářům přistoupila značná část české kulturní fronty. Tito novopečení představitelé „proletářské kultury“, jakož i velmi podstatná část inteligence obětavě nabídli své více méně bezplatné služby komunistické straně a záhy se nechali slyšet, že katolíci budou brzy moci osvědčit svou připravenost k mučednictví. „Nepokrokoví“ představitelé umění a vědy mlčeli; byli rádi, že jim nikdo nenasazuje na hlavu Benešovy retribuční dekrety. Od komunistů se tedy zatím ozývalo jen výhrůžné vrčení, které však katolíci ostražitě znamenali. Nebál se ho jedině jejich politický představitel, monsignore Šrámek. Ten neustával věřit ve svou šťastnou hvězdu a v své nadpřirozené schopnosti při formování koalic. – Svatovojtěšské oslavy proběhly důstojně a národu zajisté přinesly Boží požehnání. Ale jinak už bylo pozdě.

Při nedávném mileniu se oslavovalo bůhvíco všechno. Pozorně jsem sledoval homilii Svatého Otce, kterou přijel pronést v jazyce českém do Čech – už nikoli ,na pozvání strany a vlády‘, jak tomu bylo dvakrát předtím, ale už jen jako trpěný soukromník, který má – bohužel – mezinárodní prestiž. Tato papežská homilie byla velmi nemastná a zcela neslaná: aby všechny potěšila a nikoho neurazila a nezarmoutila. Laskavý pastýř Vojtěch nabyl kosmopolitických rozměrů, byl představen co by zakladatel humanismu, mnohem spíše než „chrámem Ducha svatého“ se Vojtěchův duch stal nevyčerpatelnou studnicí moudrosti, racionalismu i předvídavé diplomacie, z bojovného lva učiněn pokorný mnich z celé duše toužící po tichu klášterní cely, zejména však prostoduchý nedovtipa, kterého by nikdy nenapadlo, že jeho světský pán a vladař Boleslav, od pochlebníků přezdívaný Pobožný, je ona žába na prameni, která dočasně ztratila zrak, když se připravovalo vyvrácení slavníkovské Libice.

Po celý rok milenia, předtím i potom, se historikové předháněli, kdo dřív přinese zaručeně přesnou a samozřejmě ověřenou zprávu o Vojtěchově životě, sociologové se nadýmali pýchou za svá trefná exposé a všemožní ostatní vědci i pavědci vysvětlovali, poučovali, předpokládali a domnívali se. Jistě že měli pravdu: svatý Vojtěch byl skutečně titánský duch: byl to však především Titán lásky: lásky opravdové, o které se nerado mluví, neradi si ji připomínáme, protože jí se platí jen a jen obětmi.

Svatý Vojtěch vzal pod svou ochranu cizoložnou ženu. I Kristus takovou ženu vzal pod svou ochranu, kterou pak Židé, na rozdíl od Čechů, nakonec nezabili. Biskup Vojtěch ženě poskytl asyl, naši předkové ho však porušili a ženu surově ubili. Jejího protektora neubili jen ze zbabělosti, pro strach z jeho zbrojnošů – tehdy biskupové mívali ozbrojené družiny. Naši předkové svého právoplatně zvoleného biskupa vyháněli ze země jako vzteklého psa a když jim to současný „Mezinárodní měnový fond“ a tehdejší „Amnesty International“ vytýkala, honem honem pro něho poslali prosebné poselstvo. Jen aby z toho nebyla ještě větší ostuda!

Ještě za tisíc let máme se kvůli tomu zač stydět!

Biskup Vojtěch mohl několikrát vyhlásit nad svou zemí interdikt a leckteré význačné osobnosti mohl postihnout klatbou. Neučinil to, aby zároveň nepoškodil nevinné a nakonec i proto, že svým viníkům odpustil ihned poté, jakmile mu ublížili. Jen proto se posléze – když už nebylo jiného východiska – vydal svatý Vojtěch mezi nejzběsilejší tehdy odpůrce křesťanství, mezi pohanské Prusy. O tom, že jde vstříc jisté smrti, neměl pochybností a smrt volil jen proto, aby jeho krev neulpěla na rukou jeho vlastního lidu.

O lásce svatého Vojtěcha se při oslavách milenia cudně mlčelo.

Dávno před tím – tři čtvrti století – o ní hovořil Jaroslav Durych ať již ve své „Ideji svatovojtěšská“, nebo ve veršovaném dramatu „Svatý Vojtěch“, které vyšlo ve Staré Říši roku 1921 či v „Cestě svatého Vojtěcha“, která byla napsána roku 1939.

–

V dnešních rozmazlených časech se nám příliš nelíbí představa svatého Vojtěcha – bojovníka. On musil po celý život bojovat proti svým křesťanským protivníkům, ale především proti pohanům, kterých všude ještě bylo dost a dost. Byl to boj úporný, nekonečný a zdálo se, že i beznadějný. Jsme Církví bojující, a proto i nám se sluší bojovat: proti své lenosti, nevšímavosti, laciné a pohodlné tolerantnosti a bohorovné spokojenosti nad sebou samými. Modleme se o pomoc k svatému Vojtěchu!

–

„Morální úspěch a bohatství katolictva… jeví se…hlavně v síle a rozkvětu duchovního života, v tom, jak pevně a živě jest cítěna a udržována spojitost s celou Církví, nejen s tou bojující, ale i s tradicí minulosti, s Církví oslavenou…

…Duchovní úvěr dnešního českého katolictva se může odměřovati jen dle jeho úcty k svatým a to především svatým domácího původu nebo pobytu, nebo k těm, kteří byli přijati za patrony země nebo národa…

…Kult svatých jest věc, která vniká svými kořeny do srdce a za­nechává v něm změny, které jsou nejen hluboké, ale i dědičné. Úcta rodičů k národním patronům jistě zanechává v dětech hlubší a posvátnější dojem, který jim znesnadní dívati se křivě na náboženství nebo na svůj národ, stojící pod ochranou patronů, jež uctívali jejich rodiče, a znesnadní jim kritiku těchto posvátných a výsostných pojmů…

…Kult národních patronů… upadl v zapomenutí, částečně trpěl a trpí dosud posměchem liberálů a posléze nevěnuje se mu dosti péče, poněvadž se netuší dobře a správně jeho význam. Celá tradice čeká u nás na svou restauraci, neboť náboženský život se dnes obírá příliš dneškem a příliš málo dbá o těsné spojení s minulostí…

…Jediným možným místem, odkud dnes může vyjíti restaurace kultu světců, jest chrám… A v tomto chrámu jest nejvhodnějším místem kazatelna (podtrženo V. D.).

Díla světců jsou nevyčerpatelným pokladem nejen kultury, ale také všech kulturních potřeb…“

Není třeba nikoho přesvědčovat o upřímné Durychově úctě k národním světcům. O svatém Vojtěchu napsal Durych strhující dramatickou báseň i obsáhlé životopisné pojednání. K svatováclavskému mileniu roku 1929 napsal Durych hru, která měla být uvedena na scéně pražského Národního divadla; nestalo se tak pro zjevné upřednostnění svatováclavské hry Stanislava Loma, která ovšem byla prosta všech nepříjemných náboženských (čti: katolických) idejí. Konec dvacátých let se opět podstatně lišil od let 1922 a 1923, kdy „akcie“ katolíků měly dobrý zvuk.

O svatém Vojtěchu, Václavu, Anežce, Janu Nepomuckém, Janu Sarkandrovi a Zdislavě psal do periodik. Po II. světové válce napsal Durych knihu o svaté, tehdy ještě blahoslavené, Zdislavě. Zvláštní pozornost si zasluhuje Durychova připomínka svatého Edmunda Campiana v otevřeném listu, který Durych brzy po mnichovské zradě napsal profesorům a mistrům oxfordské university:

„Za dvojnásobnou poctu a vyznamenání považujeme dnes my v zemi české váš přívětivý a přátelský list, který jste ráčili opatřiti svými podpisy a laskavě odeslati naší staroslavné Universitě Pražské. Jest nám velikým povzbuzením, že se za nás v těchto dobách nestydíte a že chcete obnovovati památku společenství z dob dávných. Tím spíše náš národ bude s velikou láskou vždy zachovávati neomezenou vděčnost a úctu k vašemu velikému a hrdinskému národu a k vaší staroslavné universitě, která v dobách podobně těžkých darovala našemu národu svého žáka a mistra Edmunda Campiana, blahoslaveného obránce a mučedníka víry, kterýžto slavný syn vašeho národa se stal vznešenou ozdobou i Pražské university a zářícím drahokamem naší vlasti. V tomto jméně nepřestaneme spatřovati připomínku nejhrdinštějších ctností minulosti i nejjistější záruku neméně slavné budoucnosti jak vašeho národa, tak i vaší university. Proto prosíme vás, abyste od této doby, která obnovila u nás cenu skutečných hodnot, vždy s národem naším obcovali toliko v tomto jméně, které jediné lze skutečně považovati za společnou chloubu národa vašeho i našeho a university vaší i naší. V tomto jméně vás oddaně pozdravuji za český národ.

Praha, listopad, 1938.

(Následuje anglický překlad a dosud neznámý počet podpisů.)

Jaroslav Durych“

Nadmíru pikantní jsou na tomto otevřeném dopisu dvě maličkosti: dopis Durych napsal – aniž byl samozřejmě od kohokoli o to žádán – jako odpověď na pozdravný přípis oxfordské university z října 1938. Oxfordská universita v tomto přípise, podepsaném jejími 22 profesory a mistry, tlumočí našemu národu své sympatie, dovolávajíc se přitom vzájemnosti obou universit již v dobách Johna Wiclefa a Jana Husa (podtrženo V. D.) – Druhou maličkostí je mučednická smrt Edmunda Campiana. Tento světec byl ukrutně umučen, sotvaže se vrátil z Prahy do své rodné Anglie.

Mezi světce, kteří se narodili v Čechách, nutno započítat i Karla Spinolu, Itala po otci, Čecha po matce. Karel Spinola se narodil v Praze; jeho otec byl tehdy štolbou císaře Rudolfa II. Karel Spinola, ctěný doposud jako blahoslavený, patří mezi nejvýznačnější mučedníky z dob japonského pronásledování křesťanů (katolíků, neboť Holanďané a Angličani pronásledováni nebyli) sedmnáctého století. Spinolovu památku Durych oslavil ve svém největším románě Služebníci neužiteční.

Nelze si představit, že by Církev vítězná přebývala v Božím království v neskonalém blaženství beze všeho zájmu o Církev bojující zde na zemi. Proto si v Credu připomínáme víru v „obcování“ svatých, což je mnohem výstižnější pojem, než nově zavedené a prosazované „společenství“ svatých. Se svatými vskutku tvoříme „obec“, což je pevnější pouto, než pouhá společnost. Nevýhodou pojmu „obcování“ je do jisté míry jeho ne zcela přesná srozumitelnost: obcováním se často myslí intimní styk. Tento přenos významu však opět dotvrzuje, že „obcování“ je intimnější, důvěrnější, nežli velmi široké „společenství“. A tak by to mělo být. Zastavuji se u tohoto rozporu proto, že jak je známo, naši odloučení bratři protestantské provenience na svaté nevěří: ne snad že by jejich existenci popírali, ne že by si jich snad nevážili, ne že by je snad nakonec nectili, ale nejsou přesvědčeni o schopnosti jejich zásahu, ať už je kdo o pomoc prosí sebe naléhavěji. Katolíci věří v účinek přímluv svatých a snad i v jejich přímý zásah. Je pravděpodobné, že právě tak, jako činili zázraky svatí apoštolové a celá řada ostatních světců svým prostým příkazem, pak jistě i svatí na nebi mohou přímo způsobit zázrak. Ať tak či onak: zázraky lze konat toliko ve jménu Božím anebo ve jménu toho, který nechce být jmenován. Kterak svatí zázraky způsobují, nás nemusí zajímat: důležité je to, že se na ně můžeme s důvěrou obracet, a to zejména tehdy, když se svou prosbu stydíme přednést přímo Bohu. Mnohaleté zkušenosti dosvědčují, že prosit o pomoc toho či onoho svatého není tak zcela zbytečné.

O tuto možnost pomoci byli protestanti prokazatelně a zcela nesmyslně ošizeni a katolíci z přemíry „zdvořilosti“ o svých svatých pomocnících a dobrodincích neradi před protestanty hovoří příliš nahlas. A nikoli od včerejška. Už tak dlouho, co protestanty považují za rovnocenné partnery: nejprve to bylo z jakési těžko pochopitelné pruderie, dnes již na základě nekompromisního rozhodnutí moudrých, neomylných Otců. A buďme ještě rádi, že nám není zakázáno uctívat a o pomoc prosit Pannu Marii. Co ovšem není, může být. Bože, chraň nás ode všeho zlého!

Sám mohu dosvědčit, že v soukromém životě můj otec nedovolil pronést jediné neuctivé či jen zlehčující slovo proti tomu či onomu světci, že nám, tj. celé rodině, při každé příležitosti svaté připomínal a že nás poučoval, jak mnohá neštěstí mohou světci na nebesích odvrátit jak od jednotlivce, tak od celých národů. Těch nebezpečí, která se snadno mohla přeměnit v strašná neštěstí, nebylo za Hitlera a za Stalina málo a přímluvy světců tedy bylo cítit nesrovnatelně zřetelněji než v dnešních dobách relativní hojnosti a bezpečí. Veliký význam přikládal můj otec volbě jmen při svatém křtu. Tato jména prý ovlivňují i povahu a celý budoucí lidský život. Své knižní hrdiny „křtil“ s velikou rozvahou a odpovědností. Kdo se jednou odhodlá srovnávat Durychovy hrdiny s životem jejich svatých patronů, dospěje k překvapujícím vztahům.

–

Kult světců mají připomínat kněží z kazatelen. Kazatelny však za tu dobu „ztratily na významu“ a kdyby nebylo památkářů a jejich veta, nenechali by pokonciloví obrazoborci v našich kostelích jedinou kazatelnu. Jak neuvěřitelně zdvořilí umíme být ke svým odloučeným bratřím!

Nuž, po knězích už dnes nikdo nežádá, aby šplhali po příkrých schůdcích a riskovali zlomení vazu. Ale nikdo si ani netroufne po nich požadovat, aby ve svých kázáních, či jak se dnes říká v homiliích, které jsou pro ně povinné, hovořili o takových věcech, které stojí za to vyslechnout. Ale nebuďme k nim tak přísní! Nejsou všichni kněží básníky!

Tuto předlouhou kapitolu o Ideji svatovojtěšské si dovoluji zakončit touto Durychovou výzvou kněžím:

„Kněžstvo jest zavázáno vykládati na příklad tridentský katechismus (jak bolestná připomínka!! Proč jen, proč tak nečinilo! [V. D.]) Jest toho stále třeba, aby vymizel naivní výklad víry, ba mnohdy i hrubá nevědomost, která se objevuje u inteligence snad v míře ještě trapnější, než u prostého lidu. Lze čísti též homilie, listy a kapitoly z knih největších otců církevních a kanonisovaných theologů, poněvadž se mezi nimi vždy najde dosti krásných míst, která působí i na dnešního člověka svou krásou, hloubkou a praktičností. V různých mystických a asketických dílech jsou stránky, které dojmou a otřesou a není nutno k nim přidati ani slova výkladu, jen je nechat zářit a působit v jejich originální kráse a slávě. Pak jsou to životopisy, …zvláště životopisy domácích světců. A posléze jsou tu dějiny církevní, nejlepší předmět, na kterém lze lidem ukázati jaksi zajímavě a soustavně nesmírnou slávu Církve ve všech dobách, zemích, formách, všechnu odvahu, čest, milost, rytířství, ušlechtilost a krásu. Tak by se staly kazatelny opravdu stolicí náboženství, vysokou školou ducha, odkud by se šířilo povzbuzení, nejen pro dnešek, ale které by mluvilo i k duším dětí, které se teprv narodí.“

Idea svatovojtěšská, Lidové listy, roč. 1., č. 149                            5. 7. 1922

č. 153                             9. 7. 1922

č. 156                           13. 7. 1922

č. 159                           16. 7. 1922

A ještě svatý Vojtěch, Lidové listy, roč. 2., č. 50;  2. 3. 1923

Praktické obcování svatých, Lidové listy, roč. č. 2., č. 107; 10. 5. 1923

Vzkaz University oxfordské, Národní obnova, roč. 2., č. 46; 19. 11. 1938

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.