Předem již lituji nešťastníka, který si zamane sepsat podrobný životopis Jakuba Demla. Ovšem takový životopis, který nebude jen záznamem Demlových „štací“, třebaže i jen jejich prostý výčet nebude snadno sestavit. Na svou duši Deml hodně prozradil v knize, která mu nepřinesla štěstí: v Mém svědectví o Otokaru Březinovi a také i leckde jinde, ale životopisec nesmí přejímat nálady, sny, touhy a přání svého „objektu“, musí je podrobit poctivému prozkoumání hned z několika hledisek; jde-li pak o životopisce seriózního, čekáme od něho i jejich zodpovědné analýzy a třebas i vlastní úvahy nad nimi, pokud si na to troufne.

Málokterý člověk viděl Demlovi tak hluboko do duše jako Jaroslav Durych. Byli to dobří přátelé a i když Deml byl o osm let starší, nijak to Durychovi nedával najevo. Z jejich korespondence vysvítá, že byli uvyklí hovořit spolu o věcech velice abstraktních, a to i mimo náboženství; na druhé straně Deml učil Durycha chytat do ruky ryby a raky i jak možno překvapit zajíce v poli a zabít ho obyčejnou holí. Že pak Durych Demla ostře až krutě kritizoval za výše uvedené „Mé svědectví“, není se co divit. Deml tehdy zašel příliš daleko: bezostyšně provokoval, dokonce i sám sebe – proti všem zákonům logiky a vkusu. Durych si měl tehdy uvědomit, že jeho přítel se po Březinově smrti ocitl v hlubokém vakuu a tím i v nebývalé duševní krisi. Že potřebuje něžnou přátelskou pomoc mnohem spíše než kritiku, sebe poctivěji myšlenou a vyjádřenou. Leč co se stalo…

V roce 1919, bezprostředně po neslavném meetingu nespokojených katolických kněží ve smíchovském Národním domě, došlo k tak rozsáhlé apostasii (nazývané apostasií československou), že jen málokde jinde ve světě bychom našli něco podobného. Od katolické církve odpadl zhruba milión lidí, což sice samo o sobě představovalo obrovskou ztrátu, ale nejdůležitější na tomto manifestačním odpadu byla skutečnost, že byl veden katolickými kněžími.

Velvyslanec České republiky u Apoštolského stolce František X. Halas ve své knížce k 50. výročí 28. října 1918 Neklidné vztahy zaznamenává o církvi československé:

„S někdejším husitstvím měla totiž tato církev společný odpor k Římu nebo též nacionalismus, v ohledu náboženské věrouky se však aspoň v první době své existence ubírala zcela odlišnými cestami než české reformní hnutí z 15. století… Mnohem spíš než náboženskou reformu nabízela tato církev těm, kdo uvažovali o tom, že do ní vstoupí, přizpůsobení křesťanských pravd modernímu duchu (respektive tomu, co se za něj v té době pokládalo) spolu s uspokojením náboženského citu, jehož projev by každý věřící mohl přizpůsobit svému vkusu a jenž by mu zároveň neukládal žádné velké povinnosti.“

Ve volbě slov není opatrnějších lidí nad diplomaty: zde není výjimkou ani syn slavného českého básníka. Nicméně je tu vzácná zmínka o tom, že „uspokojení projevu náboženského citu by ne­ukládal (v nově založené církvi československé) žádné velké povinnosti.“

Jsou to doopravdy veliké povinnosti, které na sebe bere každý, kdo si zvolil katolickou cestu. Povinností, nepříjemností a protivenství všeho druhu vskutku není na katolické cestě málo. Nutno opatrně vážit slova: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho nestačí a břemeno netíží“, vybízí Spasitel učedníky (Mt 11, 29–30). Kristovo jho lidskou duši vskutku netlačí a jeho břemeno ji netíží: o tělu se to však již říci (s tak absolutní jistotou) nedá. Osvobození těla od všeho jha a od všech břemen je pradávným lidským snem a katolictví realizaci tohoto snu stojí v cestě. Jakmile však člověk – a to zejména tehdy, má-li kolem sebe množství spřízněných duší, najde vhodnou příležitost, pak…

Církev československá, jak známo, dosud přežívá a daří se jí neporovnatelně hůř než na počátku dvacátých let. Tehdy ji totiž vedli právoplatně vysvěcení kněží, třebaže to byli kněží odpadlí. Dnes už ji kněží nevedou.

Stále znovu je třeba si připomínat: byla to apostasie kněžská. Biskupové hrozili, strašili, exkomunikovali a dokonce omezovali kněžské působnosti.

Myšlenka na apostasii Demla nenapadla ani ve snu. Ani v nej­menším ho nesužovali věroučné problémy, k ženám sice nebyl lhostejný, nezajímaly ho však tou měrou, že by kvůli nim uvažoval o porušení kněžských slibů. Škádlil však své představené věcmi prokazatelně nepodstatnými, kterými by dnes žádný kněz žádného svého představeného nevyvedl z míry. Za časů Demlových však bylo jinak: od vyslovené apostasie se mnozí biskupové odvraceli, jako by se jich netýkala, zato však Demlovy „prohřešky“ proti byrokratickým vyčpělým ustanovením církevní administrativy považovali za nejtěžší herezi.

Nejvíce trápil Jakuba Demla biskup Pavel hrabě Huyn. Ten dovedl trápit české kněze s takovou virtuozitou, že byl roku 1916 povýšen na pražského arcibiskupa. (V té souvislosti se mi jeví Lev Skrbenský jako „bílý kůň“: pro Prahu, pro toto bezpečné klubko českých zmijí, se národnostně indiferentní Skrbenský Vídni nehodil. Tady byl zapotřebí Huyn, programový Němec. Olomouc byla do značné míry německá a byla přece jen poněkud za větrem. Byla též bohatší, což zajisté Vídeň Skrbenskému zdůrazňovala, když ho s pražského stolce, který byl jen o maličko vyšší než stolec olomoucký, přesazovala.) Brno pak bylo obsazeno po Huynově odchodu Němcem Kleinem, který si pro jistotu dával říkat Norbert Jan Nepomucký Klein, aby se poněkud zčeštil.

Za biskupa Kleina se už sice Jakubu Demlovi na jeho jihomoravských štacích dýchalo o něco volněji, ale zdaleka ne docela. O tom svědčí následující Durychův dopis, který je projevem ryzího nezištného přátelství. Na Demlovu misku vah Durych sází veškerou svou pověst a autoritu, aniž by jen chvíli nezaváhal, zda jeho přítel se přece jen někde nedopustil nějaké chyby, pro kterou ho brněnská konsistoř kárá a trestá. Samozřejmě dobře věděl, že Deml tento dopis do slova a do písmene otiskne ve svých Šlépějích a že on sám si tím vyslouží vražedné nepřátelství preláta vysoce postaveného a dosud ještě mocného. Nezáleželo přitom tuze na skutečnosti, že Přerov, jehož byl Durych roku 1919 měšťanem, patřil do diecéze olomoucké. O tu stále ještě otcovsky pečoval kardinál arcibiskup Skrbenský, třebaže už se asi nenechával titulovat co by „svobodný pán z Hříště“. U tohoto arcipastýře měl Durych mnohem větší dluh.

Tak tedy Durychův dopis:

Nejdůstojnější biskupské konsistoři v Brně

Přerov, 4. VII. 1919

„Podepsaný prosí, aby dp. P. Jakubu Demlovi, t. č. ve Šternberku, nebyly činěny obzvláštní překážky ve vykonávání římskokatolického kněžství, a odůvodňuje to tím, že dp. P. Jakub Deml jest obecně a veřejně znám jako člověk, jehož římskokatolickou víru nemůže naprosto nikdo bráti v pochybnost, což jest dnes nesmírnou vzácností zvláště mezi kněžstvem, jednak tím, že dalším pronásledováním téhož vedlo by zcela určitě k tak velikému pohoršení i ve vlivných kruzích, které se o něho zajímají, že by pronásledování téhož přineslo velkou škodu i těm z jeho představených, kteří mu činí příkoří jen pro svou vlastní nevěru k církvi a z pouhé zlomyslnosti nebo z osobních důvodů.

MUDr. Jaroslav Durych

–

Tehdy bylo Durychovi 32 let; byl to outsider, co se lékařského povolání týče; jako spisovatel a básník byl znám jen velmi omezenému počtu lidí. Když před několika měsíci sepsal a vlastním nákladem vydal leták „Výstražné slovo k českým básníkům“ a rozeslal jej všem českým literátům, na které se mu prý podařilo sehnat adresy, nedočkal se žádné odezvy. Durych v tomto letáku varuje spisovatele, aby nevstupovali do služeb politických stran, že se tím poskvrňují. Jako jediný mu odpověděl S. K. Neumann, a to v negativním smyslu. Třebaže text letáku staví básníky na nejčestnější místo, které si sotva zasloužili a nikdo je předtím na takové místo nestavěl, Durychovu upřímně míněnou výstrahu nikdo nevzal vážně. (Lze se proto divit, že po druhé světové válce se už každému literátu stala politika každodenním chlebem?)

Durych vystoupil na Demlovu obranu a nebyl ani theologem, ale výše jsme už dokázali, že podrobně se obírat katolickou mystikou nemůže žádný člověk, který by neměl hlubokých theologických vědomostí. Zde ani znalostí theologie nebylo zapotřebí: odpadlictví tu čpělo na dálku a snadno je mohl rozeznat i pacholek od koní či domovnice. Komu se však herezi nechtělo poznávat a zejména zjevnou herezi za herezi deklarovat, to byli mnozí římskokatoličtí preláti. Jestliže Durych v tomto dopise obviňuje i některé z Demlových představených, že „mu činí příkoří jen pro svou vlastní nevěru k církvi“, pak ovšem tu bylo vysloveno hrozné obvinění.

Demlovi nakonec nejspíše pomohla pohrůžka, že by mohlo dojít k „pohoršení i ve vlivných kruzích, které se o něho zajímají“. Ty vlivné kruhy se dají vystopovat: Deml nalezl zcela neočekávanou milost i v očích presidenta Masaryka, který mu uštědřil vskutku královský příspěvek na stavbu domu v Tasově. Demlovi ovšem tyto „vlivné kruhy“ z celého srdce přejme, jakož i Durycha pochvalme za to, že na tyto vlivné kruhy Demlovy představené „drze a zúmyslně“ upozornil.

Zastat se Kristova kněze a snažit se ho očistit od špíny, která je na něho vrhána, je zajisté činem, který Bůh shledává spravedlivým.

–

Jaké bylo moje překvapení, když jsem při přepisování tohoto textu načisto narazil v dosud nevydané durychovské bibliografii, kterou sezdala Věra Vladyková, na položku 3033. V periodiku Nova et Vetera, které vydávala Stará Říše (ve svazku 36. z května 1920), lze prý najít „kritickou glosu (Josefa Floriana) k dopisu Jaroslava Durycha, napsanému ve prospěch Jakuba Demla.“

K této kritické glose jsem se sám dosud nedostal, ale Florianových „kritických glos“ jsem četl mnoho a málokdy jsem v nich našel zalíbení. Josef Florian se sice samozvaným garantem českého katolictví stal až v pozdějších letech, ale zejména proti svým nejbližším přátelům vyjížděl už před válkou. Tyto „výjezdy“ mívaly často tuze daleko k objektivitě, třebaže – snad – byly zamýšleny dobře.

Josefu Florianovi se po celou dobu jeho působení mnoho odpouštělo a odpouští se mu dodnes. Jeho zásluhy prý převyšují jeho chyby a nedostatky.

Odpusťme tedy i nyní.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.