Někdy nás Boží láska uchvátí natolik, že se ocitneme zcela  bezmocni a  bezvládni v úžasu nad takovou velikostí, silou a mocí. Jelikož pýcha a chlouba světa jsou v opozici k moci a slávě Boží,  tato setkání bývají nenápadná a očím okolí ukryta. Jako se Spasitel neváhal narodit v chlévě, tak se ani nám neváhá, spolu se svou Matkou, sdílet v situacích prostých a neokázalých. Básně napsal Jiří Orten.

SKÁLA U JEZERA

Poslouchám jezero. S bolestí dotýká se

nemocné hladiny,

jež vlní starý hřbet a otáčí se zase

za tou, jež všechno zastíní,

*

za výškou kamennou, bezmocně zrcadlenou

obrazem prostor nemajícím,

jejž kdosi skicoval a nad kterým se klenou

v koncertu bicím

*

obrovské bubínky zaposlouchaných uší

nad svět, jenž započal.

Poslouchám spodní růst. Poslouchám tvrdou duši.

*

Životní pocit skal.

DĚTSKÁ

Často (ó čas to chce)

hle, třeba konvalinka

vyroste ze srdce.

Line se, je  to linka.

*

Leč pod ní častěji

hrá osud na schovanku

a zdola hryže ji,

až nepodoben vánku,

*

převrátí celý děj

a podětsku ti praví,

že není čaroděj,

že kousl do dálavy

*

a ta že hořká je,

nelze ji vyplivnouti,

že nyní zahraje

na  lesy (myslí proutí).

*

A hraje si. A ví,

co pomlka mu  poví:

ztišené hájemství

po srně, po daňkovi.

*

To všechno zmůže sen

Ty ale víc chtěj zmoci.

Ač plod je zablácen,

chtěj ryzost po ovoci.

*

Chtěj, nežli vyjdeš z vrat,

zřít ty, co smrt tvou sili,

mít hodně prostě rád

a mít k tomu dost síly.

*

Zdroj: ORTEN, Jiří. Míra věcí. In výbor Ohnice. BBART: Praha, 2006. ISBN 80-7341-795-2.

.