Je-li někdo tak říkajíc odsouzen k tomu, aby byl básníkem nebo něčím toho druhu, stává se záhy především protivou. Jest obecným a jistě odůvodněným přáním lidí, aby měl každý se svým okolím účast v radostech, smutcích, nadějích i straších, zálibách i odporu k věcem, které se týkají společnosti, třídy nebo jakéhokoliv svazku, k němuž náleží, a ti, kteří při tom ukazují neochotu, těžkopádnost nebo lhostejnost, jsou obecně považováni za protivy. Ale co si má takový protiva počíti! Ten, kdo desetkrát něco zažil a desetkrát se tomu podivil, nerad se tomu diví pojedenácté, a takoví protivové mají obyčejně tolik zkušeností, že už pak jsou netečni jako dřevo. Odkud mají ty zkušenosti? Bůh suď! Zkušenosti se nedají vymysliti, ty musí pocházeti z něčeho skutečného, třebas i z něčeho takového, čeho si jiní lidé nevšimnou.

Tak například lidé žasnou nad velikým množstvím peněz, nad rozsáhlými budovami, závody a sbírkami čehokoliv, nad velikým množstvím smyslových dojmů, zvláště jsou-li jakkoliv naléhavé. Ale protiva si takových věcí nevšímá, aspoň nikoliv v žádoucím smyslu. Ne že by se ho to nikterak netýkalo; cítí-li, že mu chce spadnouti střecha na hlavu nebo že mu chce někdo utrhnouti nohu, také se podrobuje přirozenému pudu sebezáchovy a vyhledává bezpečí právě tak, jako si do deště bere deštník nebo v zimě si obléká teplý kabát. Ale žádný obecný zmatek ho nepřiměje k tomu, aby žasl. Může v bitvě málem ohluchnouti, může přelézati hromady mrtvol, může býti mrzut nebo lítostiv, ale dar lidského úžasu jako by mu byl odepřen. Jest jako můra.

A přece takové můře se někdy bezděčně, ba i proti vůli rozevrou čelisti, a dutiny pro oči se jí zdají malé, poněvadž oči by se chtěly rozšířiti nebo vylézti až tam, kam by jim stopky dovolovaly. Jsou přece jen věci nenadálé, které působí neodmluvněji než sebe obmyslnější pokušení. Jejich známkou je to, že zasahují hluboko a působí trvale. Říká se totiž, že odsouzenec, kterému již kat klade osidlo na krk, ještě musí zkroutit oči, spatří-li v tom okamžiku krásnou ženu. Mohlo by se říci, že při takovém pokušení vráží někdo člověku svůj hnát prsty a jícnem někam do útrob. Ale jistě ani to není úžas; pro úžas jest vlastně lidské tělo příliš malé, mělké a nedostatečné. Úžasu jest skutečně schopna pouze duše.

Ale nad čím může žasnouti duše?

Pro ni jsou věci rozděleny zcela jinak.

Jel jsem jednou jako zelený mladík — bylo to před Vánocemi 1906 — lokálkou odněkud z Velkých Bečvár do Peček. Byly mrazy a sníh. Tenkrát byla to taková rozkošná lokálka, tichá, pokorná a trpělivá; uprostřed osobního vozu stála plechová či litinová kamínka s dlouho rourou někam do stropu, průvočí přišel, zatopil, občas se vrátil, popovídal si nebo kibicoval některému hráči, brzy se setmělo, kouř krásně zapáchal, a jelo se jako na Sibiř. Když už jsme nekonečně dlouho jeli, přistoupila v bezejmenné stanici nějaká menší štíhlá paní neurčitého věku v černém či tmavém plášti a hledala místo. Místa bylo snad dosti, ale tomu, kdo přišel z čerstvého zimního vzduchu, bylo asi v tomto voze blízko rozpálených čoudídích kamen velmi nevolno. I chtěla otevřít okno, stěžujíc si na svou neduživost. V té chvíli bodří cestující, většinou usedlí mužové, začali v nevážnost obracet její slova, rozhodně se postavili na odpor jejímu přání a počali jí udíleti rady a nepomenutí, jistě velmi dobře míněná, která však způsobila nakažlivou veselost v celém voze, takže rozličné tyto příležitostné vtipy byly znova a znova nejen opakovány, nýbrž i rozmnožovány, a to zvláště když přišel pak průvodčí, a i ten slovy posměsnými odmítl stížnost té paní. Trvala tato zábava velmi dlouho, jistě se přejely aspoň dvě stanice. Žena, vidouc že sama nic nespraví, oddala se mlčení, které se zdálo hořké. Byla tam sama mezi tolika muži; nikdo se jí nezastal a ten, kdo se jí zastati chtěl, jistě se ostýchal pro svou nezpůsobilost; a snad bezpráví, které jí bylo učiněno, nebylo tak podstatné; vždyť mohla to býti jen nějaká nedůtklivá, zlobivá, náročná a domýšlivá žena, které neškodí trochu pokoření.

Ať tak či onak, už se na to nemyslilo a opět se jelo nekonečně dlouho; ta paní pak seděla jako vyobcovaná. A tu v jedné stanici zase přistoupil cestující. Byla to žena, dosti mladá, s jedním děckem na ruce, druhé děcko táhnouc za ruku. Přišel průvodčí, zpozoroval, že žena i s dětmi je na takový mráz velmi chatrně oblečena, i dal se s ní do řeči. Žena si naříkala, že utíká od muže, který v každodenní opilosti bije ji i děti a nedá jim nic na živobytí; jede prý do Prahy k svým rodičům, kteří jí snad budou opatrovat děti, a sama si chce nelézti nějakou práci. Průvodčí ji politoval, ale chtěl jízdenky. Měla je; hledala je v peněžence, řekla, že za ně dala poslední peníz, a průvodčí zahlédl, že má v peněžence jen několik krejcarů. Opět se opakovaly řeci lítostivé, jichže se účastnili i bodří muži, pak průvodčí odešel a jelo se dále.

Tu žena, která předtím seděla jako uražený pavouk, pozvala ženu s dětmi k sobě, vyptávala se jí, kdo jsou její rodiče, kde bydlí, jak chce žíti, jakou umí práci a na podobné věci. Pak uspokojena jejími odpověďmi popadla kabelku, otevřela peněženku a za okamžik bylo slyšeti zvuk stříbra, které kladla do rukou chudé ženy.

Zvuk stříbra jest rozmanitý. Nezní vždy stejně. Není to jediná klávesa, jediná klapka, jediná struna. Jistě z jednoho zlatnku lze vylouditi celou chromatickou škálu a snad ještě více. Ale byla tu ještě zvlástní barva zvuku. Chtěli byste slyšti zvuk třiceti stříbrných, povržených od Jidáše v chrámě? Který hudební génius by to dovedl zachytiti v skladbě! I zvuk tohoto stříbra v rukou ženiných měl zvlástní hudební barvu, zvláštní dominanty a i zvláštní alikvotní tóny. Bylo to ve voze staré lokálky, čoudila tam petrolejová lampa, čoudila tam rezavá slitinová kamna, seděli tam bodří venkované, jelo se mezi zasněženými řepnými poli a chudě ustrojená žena odjížděla s dvěma malýma dětma před opilým mužem ke starým rodičům. A této ženě dala almužnu jiná žena, která před chvílí byla na posměch všem mužům v celém voze a seděla pak jako vyobcovaná, nesmířená cizí osoba, především cizí.

Pak už byly Pečky a přesedalo se na vlak ku Praze.

Ten zvuk stříbrných peněz se vrací jako připomínka nejskutečnějších věcí, které se přihodily v mém životě. Byla pak třebas například světová válka a jěště jiné věci. Ale co to všecko se vším jest proti zvuku těch stříbrných peněz, poskytnutých tenkráte tak nenadále a nepravděpodobně od ženy ženě!

LIDOVÉ NOVINY, roč XLVIII, 27. dubna 1939.

DURYCH, Jaroslav. Kdy lze žasnouti. In Kněz a baba. Votobia: Olomouc, 1999.

Vybrala Nea Marie Brkičová