Je to hrozné datum v našich dějinách. Jako kdyby tak zázračně nabytá svoboda měla již po pěti dnech skončit!

O manifestačním stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí se dobře ví. Akce byla řádně připravena, přihlížejícího obecenstva bylo dost a dost; byli přítomni politikové a novináři, takže všechen pražský tisk mohl již nazítří o této protináboženské demonstraci pražského lidu podrobně referovat.

Zásluhu na této exemplární popravě Panny Marie si přičítal pražský bohém, anarchista, Haškův kamarád, opilec Franta Sauer-Kysela. Ale není tomu tak. Iniciátorem byla česká strana národně-sociální, která na týž den odpoledne svolala meeting Pražanů na Bílou horu. Počasí manifestaci přálo, na Bílou horu přišla spousta lidí, třebaže dvaadvacítka tam tehdy ještě nejezdila; tramvají se dalo dojet jen na Pohořelec a odtud pěšky přes celý Břevnov. Nebylo to tedy zas tak příliš daleko, ale kousek cesty se ujít musil. Tahle „národní pouť“ nikterak nelákala babky a dědouše, i malé děti a těhotné ženy ostaly tu neděli doma. Účastníci tábora lidu byli vyzýváni, aby po skončení projevů se odebrali na Staroměstské náměstí, kde se bude pokračovat.

Staroměstské náměstí i Bílá hora měly pro celý národ tutéž nahořklou příchuť. Sice už se do nenávratna propadlo tři sta let, ale leckdo cítil, že prohra na Bílého hoře i Staroměstská poprava českých rebelů dosud spočívá plnou vahou na prsou národa jako zlá noční můra.

Šla se tedy odčiňovat Bílá hora; odčinila se bez boje – toliko vznešenými projevy pokrokových politiků a nadšeným potleskem naslouchajících. Hned nato se šla odčinit Staroměstská poprava. Zde už se mnoho neřečnilo. Byl stržen Mariánský sloup, přihlížející davy vyjádřily souhlas potleskem a zajisté i neutuchajícím jásotem.

Sloup se ovšem nestrhl sám od sebe. Byli sem přivoláni hasiči a po jejich žebříku – podle tradice – vyšplhala k soše mladičká politická pracovnice strany národně-sociální Milada Horáková. Ano, byla tehdy docela mladičká a vylézt těch pár metrů po solidním hasičském žebříku nebyl pro ni žádný problém. Byla prý to smyčka, kterou Milada Horáková přehodila soše Panny Marie kolem krku. Tímto činem se sama učinila katem, přehození smyčky přes hlavu odsouzencovu je podstatou „výkonu trestu“, kterému se dnes říká trest absolutní. Nešlo však už pak jen zatáhnout za páku, jak tomu bývalo u šibenic, zde se musily uplatnit obětavé paže aktivistů; jejich síla nahradila efekt volného pádu. Sloup prý se neskácel na první zatažení, musil se prý rozhoupat a nebylo prý to vůbec jednoduché.

O účastenství Milady Horákové na stržení Mariánského sloupu dobový tisk mlčí. Je vůbec velmi skoupý na fakta. O Miladě Horákové se zmiňuje toliko lidová tradice a ta prý nikdy není spolehlivá. Kéž by vskutku na ní nebylo ani zbla pravdy! Kéž by tehdy Milada Horáková spolu s Fráňou Zemínovou toliko přihlížely kdesi ztraceny v davu! A ještě lépe: kéž by tam obě vůbec nebyly! O stržení Mariánského sloupu se už dnes nehovoří jako o činu hrdinském, vlasteneckém.

Socha prý byla nadmíru cenným uměleckým dílem…

Ale tradice často suplují písemné zprávy a stávají se tak cenným svědectvím. Je-li tato tradice pravdivá, pak poskytuje národu látku k zamyšlení. Osud zpravidla nežertuje. Dá-li se však do žertování, pak neví, kdy s žertem přestat, pak už nemluvíme o vtipu, nýbrž o černém humoru. Kolikrát jsme to každý zažil na vlastní kůži, kdykoli jsme svůj osud vybídli k žertovné hře!

Když mne na jaře roku 1993 vybídl brněnský básník Karel Křepelka, který v tu dobu působil jako literární redaktor brněnského časopisu Proglas, abych uspořádal jakési literární pásmo k 75. výročí stržení Mariánského sloupu, zabydlil jsem se na řadu půldnů v čítárně novin a časopisů pražské Universitní knihovny (nyní knihovny Státní) a pročítal jsem pilně všemožný pražský tisk z listopadu 1918. Zarazila mě nejprve skutečnost, že podstatná část novin nebyla k mání. Knihovnice vysvětlovala, že většina novin je ve vazárně, že prý mnoho ročníků novin bylo poškozeno novináři a historiky, kteří na dobový tisk činili trvalé nájezdy u příležitosti 75. výročí vyhlášení československé nezávislosti. Dalo se tomu i uvěřit. Mnohem víc jsem byl překvapen tím, jak opatrně a anonymně se všechny zbylé deníky a týdeníky o stržení sloupu vyjadřovaly. Velmi úsporně se vyjadřoval i tisk katolický. Ten snad nejúsporněji.

Nalezl jsem zmínku o nejmenované ženě, která prý se s hysterickým pláčem snažila zabránit stržení sloupu; že prý za to byla zpolíčkována. Žádné zranění zřejmě neutrpěla, o tom by se napsalo. Z anonymity však nepochopitelně vystupuje poručík Kosek z vojenského velitelství, který se zapsal do událostí tohoto dne zlatým písmem. Dostalo se totiž tomuto muži naléhavého upozornění, že obzvlášť radikální „odčinitelé“ se chystají na Karlův most, aby tam strhali sochy všech světců – kam jinam, než přímo do Vltavy. Nikdo tomuto muži nedal žádný rozkaz; sám o své újmě zorganizoval hrstku demobilizovaných vojáků, hasičů a Sokolů a s nimi fanatickým ikonoklastům přehradil přístupové cesty ke Karlovu mostu. Nic víc. Žádná bitka není nikde popsána.

Stržením Mariánského sloupu se rozpoutal „kulturní boj“. Odnesly to kříže ve školách, sochy svatého Jana Nepomuckého a ovšem i duše národa.

Traduje se rovněž, že nejvýznačnější z vůdců tzv. politických katolíků, kněz Jan Šrámek, byl toho zlého dne na pražském Staroměstském náměstí. Ne však v přihlížejícím davu, ale v soukromém bytě, u okna za záclonou a odtud nechutnému divadlu přihlížel. Měl prý k tomu i trefné poznámky.

Neumím si představit, jak by se chovali dnešní političtí katolíci, a jak by se chovali i zcela nepolitičtí katolíci. Asi podobně: v tom případě, že by také byli pozváni do soukromého bytu, odkud by bylo na místa, kde stál Mariánský sloup, dobře vidět.

Čtenáře jistě zajímá, co tehdy dělal Jaroslav Durych. Udiví ho, proč žádný katolický literát, (kterých sice nebylo mnoho, ale tu a tam by se nějaký přece jen našel), včetně Jaroslava Durycha „nepozvedl hlasu svého“ proti zjevnému příkoří, které se dělo svaté Matce Církvi.

Jaroslav Durych dlel v ten den v Přerově v „očekávání věcí příštích“. V almaře, či někde v koutě na věšáku, dosud visela uniforma kapitána zdravotní služby rakousko-uherské armády, a to nikoli proto, že by tam byla přechovávána pro případ restaurace monarchie, nýbrž proto, že skýtala cenný materiál ke krejčovskému zpracování na civil. Možná, že tam visely uniformy dvě, nebo i tři.

28. říjen Durycha zastihl co by zběha z armády této „centrální“ mocnosti, kterou Durych bez skrupulí opustil již před několika dny a to v Kremži na Dunaji, kde sloužil jako lékař v zajateckém táboru. Není mi známo, kdy šel můj otec nabídnout své služby nově vznikající československé armádě, ale jistě dlouho neváhal. Byl otcem početné rodiny a finančně byl odvislý toliko na vojenském žoldu.

Je zcela nepřijatelná výmluva, že by žádné periodikum se neodvážilo otisknout nějaké výhrady ke stržení Mariánského sloupu. Snad by se cukaly časopisy pražské a brněnské a nedal bych ruku do ohně ani za deník olomouckých lidovců Našinec, kam Durych před nedávnem přispěl výše již zmíněnou statí Těžký spánek. Katolíci se skutečně obávali sklizně z dračí setby svých austrofilních hierarchů. Byly tu však časopisy jiné, lokální, a těch bylo na rozdíl ode dneška dost a dost. Tiskové svobody nebylo málo, dokonce jí bylo víc než dost, a to i za posledních dnů mocnářství.
I v tehdejších dobách venkovská města hleděla na Prahu s jistou nedůvěrou, především se závistí, a nebylo by zcela nemyslitelné, že by se leckteří regionální žurnalisté nepokusili „osolit“ Pražáky, jaké že to vyvádějí skopičiny.

Nedokážu vysvětlit, proč můj otec tehdy mlčel a že si musil dát na čas celé čtyři roky, než se o té věci ozval. Jediným, poněkud kostrbatým vysvětlením mohl být jeho strach z vojenských autorit, které se v tu dobu úzkostlivě distancovaly od politiky a přísně zakazovaly vojákům z povolání jakkoli se politicky projevovat. Nebylo však třeba psát politickou stať, Durych by si jistě uměl poradit, jako si poradil vícekrát.

Ty čtyři roky po stržení Mariánského sloupu se pro Durycha neodvíjely nijak dobře. S československou armádou se rozešel ve zlém, a to natolik ve zlém, že se až obával vojenského soudu. Zachránila ho manželka básníka S. K. Neumanna. S. K. Neumann Durychovy názory nesdílel ani okrajově, ale Durycha respektoval. Paní Neumannová si pak Durychova básnického umění velice vážila. Když se tedy s armádou rozešel, musil na své kůži poznat všecky slasti soukromého podnikání. Pokoušel se působit v Přerově jako zubní lékař. (To už mohl do leckterých novin napsat paličský článek k některému z výročí stržení Mariánského sloupu. Nuž, nestalo se tak.) Soukromá ordinace zkrachovala a potom už mu nezbývalo nic jiného, než aby se jako marnotratný syn pokusil opět vrátit do armády. To se podařilo, ale musil souhlasit s tím, že bude na neurčitý čas poslán do Užhorodu. Beze vší naděje, že by mu tam byl opatřen byt pro pětičlennou rodinu. Když ho pak konečně vojenští páni na podzim roku 1922 vzali opět na milost a Durych se dokonce vrátil do Prahy, nezbylo mu nic jiného, než že z Lidových listů, pro které začal psát už v létě, učinil svou trvalou tribunu. A nepochybil.

Durych mnohokrát zdůrazňoval, že nikdy nevstoupil do lidové strany, kterou upřímně pohrdal a její představitelé se mu hnusili. Že vešel toliko „pod střechu Lidových listů“, aby měl kam psát. Když mu prý bylo nabízeno členství v lidové straně, tvářil prý se vodnatě. To leckomu může připomenout vlastní zážitek, když členství ve straně, jakožto poctu nejvyšší, nabízela naše strana rodná. To i tehdy se vybraní kandidáti snažili tvářit se vodnatě, ale málokdy jim to bylo co platné.

Stať „Třetí listopad“ patří mezi Durychovy nejlepší stati. Nikdo ho neomezoval, dokonce se začínalo zdát, že na katolíky se začíná usmívat štěstí. Dlužno ovšem připomenout, že náměstkem Kristovým se po Benediktově smrti stal další Pius – nyní toho jména Jedenáctý.

Jaroslav Durych: Třetí listopad

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, prastarým ryňkem se rozpíná šedé, kalné nebe. A přece dole jest hemžení, jest šestá ferie hodu osvobození, dosud neuplynula oktáva. V dáli ještě hřmí děla, není jich slyšeti, jen noviny o tom přinášejí zprávy; a v úskoku od tance smrti chystá se na pochmurném, památném ryňku změna tváře země. Dlouhé prapory visí dolů, z ulic se vinou jiné prapory, jako by navinovány na neviditelný hřídel. Tisíce očí, těl a údů, zkřehlých válkou a stísněných čekáním, jde se protáhnout.

Proč tak dlouho všichni čekali? Kde čekali, jak čekali a z jakých beznadějných úkrytů vylezli nyní na denní světlo? Čekali v bojových krytech, na hlídkách? Úpěli v žalářích, trpěli pro svou čest? Byli to šílenci, pominutí hladem, zchřadlí za čekání na nočních frontách před krámy řezníků, pekařů a uhlířů? Byli to žáci proroků, žíznící po plameni, ať šlehá odkudkoliv a kamkoliv, jen když je prudký a mocný? Byli to náměsíčníci? Či to byly příšery, puštěné s řetězu?

Ach, jen podbradky a kravaty rozradostněných řečníků ukazovaly, která duchovní síla řídí tuto hodinu dějin a kalnou barvu atmosféry přírodní ještě více kalí svým velkošupinatým chvostem! Podbradky s kravaty řečníků mluvily, kejhaly a zdvihaly se proti sloupu. Lícní kosti a očnice se zdvihaly k vrcholu sloupu, až se zátylek krčil a přemáhal v této nepříjemné posici. Čelisti se otvíraly vzhůru, proti vrcholu kamenného sloupu a pleše i hřívy se překlopovaly dozadu. Groteskní maškaráda před sloupem, vysokým a štíhlým, kamenným a těžkým, který stačil pro závrať i pro odvahu; nebylo však risika. Provazy objednány a sloup popraven. Přijel oficielní automobil, čas zívl a plazil se unuděně dále se svými přeraženými netopýřími křídly a jen se unaveně divil rozmarům tohoto lidu.

Ale historie není jen tak jednoduchá. Třesk sloupu vyvolával tajemné ozvěny, mnohonásobné a podivné jako v podzemních jeskyních. Ozvěny přicházejí z různých dálek a mohutnost jejich bývá větší a osudnější než původní výkřik, původní úder. Třetí listopad se stal podivným dnem.

Není známo dosud, jakou komedii začínaly podzemní mocnosti tímto drastickým a nevtipným šprýmem v prvním týdnu národní svobody. Mohlo by se říci, že taktika strašidel byla v úpadku; vždyť černý genius byl tak nevybíravý a každý Véna byl mu dosti dobrý jako červ na chytání ryb; mohlo by se říci, že diplomacie černého genia teprve začínala nový kurs s novým a tuze bezcenným personálem. Ale snad to byla fraška, snad to byl výsměch za něco hrozného a ubohého, snad chtěla tato diplomacie nastaviti lidu své jarmareční zrcadlo, aby spatřil svou zohavenou tvář. Nevíme, co chtěla nebesa a co chtěly temnoty. Padla rána. Její příčiny i následky jsou jen částečně známy, větší díl jest zakryt mlhou, která se snad jednou v plameni historie rozptýlí. Skutečnost jest, že se sloupem byl skácen obraz Královny nebe. Byla to Její poprava. Opakování Bedřicha Falckého a Alžběty Falcké, ale neskonale okázalejší.

Po staletí byl obraz Královny nebe v posledních chaloupkách v nejzapadlejších koutech zárukou první i poslední naděje. Unavený lid k němu putoval na kopce i do nížin. Na všech cestách i na sloupech v lese chtěl míti tento obraz před očima; plakával před ním, úpěl k němu, usmíval se před ním a děkoval mu. Patřil k obřadu radosti i slávy; byl zdoben květinami, dary, písněmi i polibky. Musil býti ve všech světnicích, jizbách, chatách, komorách, i na hrdlech a na prsou. Shlížel se stěny do snů dětí i na umírání starců, na lásku, na věrnost i nevěrnost. Byl důvěrníkem lidského života a světlem ve smrti. Oči se před ním jasnily. Ale to všecko nestačilo. To vše se zdálo málo. Bylo třeba příbuzenství, skutečného, citového a vroucího. Chudí i zápasící snažili se připoutati Ji k sobě a k svým dětem, svěřovali Jí všecko, co měli a v co doufali, zvali Ji k sobě svými písněmi a pohádkami jako matku, pomocnici, družku, volajíce Ji ve všech dobách a okamžicích Jejího života.
Ale poněvadž už si netroufali blížiti se k Ní tak prostě a otevřeně v době cesty křížové a ostýchali se Ji vyrušovati i z radosti Narození, ba i Zvěstování, obrátili se k Ní v době, kdy byla lidem bližší, kdy nebyla ještě tak oslavena, totiž v době Jejího dětství, a volali Ji jménem nejdůvěrnějším, nejtišším a nejkrásnějším, jaké má česká řeč ve svém pokladě a jaké má sotva která jiná řeč na světě, totiž Panenka. Tímto jménem si ji zavazovali tak, jako by se Jí ujímali, jako by Jí dávali svůj chléb, příbytek, srdce, lásku, péči a starostlivost, jako by Ji prosili, aby vstoupila do jejich rodin, mezi jejich děti a stala se sestrou jejich dětí, adoptovanou dcerou českého národa, poněvadž jako matka se zdála příliš vznešená, nedosažitelná a úžasná, ale jako dítě zdála se bližší, lidštější a jistší.

Nu a Její obraz byl 3. listopadu 1918 stržen. Muži v raglánech s kravatami a řečnickými čelistmi svým houknutím dali signál a dívali se, jak se rozkaz provádí.

Dlažba byla zarovnána. A uplynuly čtyři roky.

Divně se to motalo.

Nechme hnijící a zpuchřelé větve, které jsou již mrtvy, a pohleďme na větve, které snad – snad! – ještě se zazelenají.

I nejmilejší a nejkrásnější hračku si někdy dítě rozbije, třebas i brutálně z návalu zlosti nebo rozmaru. Toto rozbití neprovedl jenom zástup, tvořící karré na staroměstském popravišti, pod dozorem očepičatělých ptáků. Za těmito exekutory stála mocná část národa, ať již zaujatá, či jen zvědavá. Snad – snad! – to byl větším dílem své podstaty čin dítěte, které se domnívá, že rozbíjí hračku, či se nedomnívá vůbec nic, a neví, co činí. Byla to událost tajemná, významu nedozírného a nevíme dosud, kam tento záblesk ukazoval. Ale milosrdenství nebes bylo přece jen větší než zloba lidí. Historie sice zraje pomalu, mnohem pomaleji než lidský život, ale dosavadní vývoj věcí jako by ukazoval, že nebe dopustilo tento strašný čin, aby ukázalo, jak umí odpouštět, poněvadž od té doby mělo mnoho výborných příležitostí k mstě opravdu účinné a názorné, a – nepoužilo žádné. Spíše se zdá, jako by náš národ provázela jakási soucitná milost, která čeká, čeká.

A ohlédneme-li se, vidíme, že mnozí, kteří přispěli svou nevěrou a nevěrností k duchovnímu zpustošení této říše, teskní nyní smutně na druhém břehu, když spadly vody a bahna, ze kterých pily jejich kořeny. Místo sloupu viditelného září nyní sloup neviditelný. Volá a vábí k sobě, vzbouzí melancholii a nostalgii. Rozumějme tomu! Kéž dá Bůh, aby se záhy zdvihal opět viditelně ve smyslu mystickém i pozemském nad celým sjednoceným národem.

Lidové listy, roč. I., č. 248, 3. listopadu 1922.

Tato próza byla ještě pod názvem „Třetí listopad 1918“ přetištěna v 9. čísle XIV. ročníku revue Na hlubinu, a to na str. 531 až 534, v listopadu 1939.

Do třetice pak tuto stať otiskl Proglas, ročník IV., č. 9/10 v listopadu 1993 k 75. výročí stržení Mariánského sloupu.

Z celého bloku statí, který jsem k 75. výročí stržení Mariánského sloupu na přání redaktora Karla Křepelky sestavil, otiskl Proglas pouze tuto stať Jaroslava Durycha. Podle Křepelkova vysvětlení se redakce neodvažovala otisknout další příspěvky na toto téma, aby nepohněvala své sponzory zejména z řad „tolerantních“ katolíků.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.