Horror vacui
Obvykle při debatách nad otázkami liturgické praxe mezi spolubratry a sestrami narážíme na podivuhodně jednotný rys týkající se svazácko-charismatického rozjásanismu. Je jím cíleně projevovaný odpor vůči tradiční mši svaté, která je prezentována coby něco přežilého, nevhodného, nepochopitelného a nesrozumitelného.
A tady se domnívám, že je onen zakopaný pes. Vrátíme li se k názvu tohoto zamyšlení, zjistíme, že cosi obdobného se odehrává i v hlavách modernistických fanatiků. Jestliže je jejich argumentem „nesrozumitelnost“, položme si otázku, proč vlastně onu „nesrozumitelnost“ jako argument používají.
Vysvětlení je prosté: desetiletí a za pár let již téměř jedno století humanisticky orientované pedagogiky již v lidech stačily v rámci antropocentrismu zcela znegovat význam sakrálního rozměru a v něm pak zlikvidovat pojem tajemnosti, jako definice neuchopitelnosti něčeho pouhým lidským rozumem.
Obludně pokřivené mysli pak již nejsou schopny ustát problém, že existuje něco jako tajemství, nebo Tajemství vůbec. Ten úžasný pocit posvátné bázně, který se rozklene v každé vnímavé mysli, kdykoliv je tato svědkem Transsubstanciace, je jim prostě odepřen.
A tady se dostáváme k našemu problému. Je li pro humanisticky vychovaného člověka problém přijmout něco jako tajemství, jež není s to s lidským rozumem pojmout, raději to odmítne, popře a pro jistotu i odsoudí. Zkráceně řečeno, je to spíše psychologický problém. Každý psycholog potvrdí, že obdobně se lidská mysl chová i v jiných případech, pokud není schopna se s problémem mentálně vypořádat.
Tedy z tohoto vyplývá, že skutečným problémem, a to nejen rozjásaných charochiarů s tradiční liturgií, je především neschopnost ( a ) nebo neochota uznat, že jsme v případě mešní Oběti svědky neuvěřitelného činu. Nemáme tedy právo a už vůbec ne nárok na snižování tohoto našimi hloupými pokusy o “ vysvětlení“, „zjednodušení“, nebo oblíbené „přiblížení se lidu“. Tam nám totiž při plnění Učitelovy vůle nepřísluší cokoliv měnit.
Antonín Šalanský
Myslím, že je to ještě jednodušší. Nerozumí latině a jsou líní si opatřit Římský misál v dvojjazyčné verzi.
Nesrozumitelnost je hloupá výmluva lidí, líných myslet.
Vyvětlení jim s radostí podá každý nemodernistický kněz, je to součást jeho poslání.
Myslím, že autor příčinu neobliby starého neobjasnil správně.
1. K termínu „tajemství“. Proti autorovi svědčí to, že dneska snad jakýkoliv pokus objasnit jakoukoliv pravdu víry skončí u slov „to je tajemství“. Jak se sv. Tomáš tázal, jak množství věcí objasňoval – to je dneska naprosto cizí. Slovo tajemství je snad (kromě lásky) nejčastějším slovem v homiliích. Prostě dneska zřžejmě víru, pravdy víry nejdu pochopit. A je to pravda – bez scholastické metody skutečně nelze pochopit skoro nic. Takže ne „tajemství“.
2. Co tedy? Nabízím úplně jiné vysvětlení: „nové“. Všimněte si, jak často je třeba v oracích „nové“, ne „staré“. A lidi tomu skutečně rozumějí tak, že to, co byo před 50 lety bylo to staré. Ne tak, že se kdysi obrátili. Jsou už 20 let, 30 let, víc, obrácení, jak by mohli jinak rozumět tomu: staré a nové. To podporuje i tecnický pokrok: staré a nové. A to podporuje i novotářství jao celkový postoj dnešního člověka. Novotářství, čli revoluce. Panuje zde kontinuální revoluce. Stálá honba za novým. Nový sýr, noá chuť, nový požitek, cestování do novými zemí v Asii. Staré smrdí, nové voní. A tak i liturgie, tak i život v církvi.
Závěr: Autor sice problém správně nastolil (odpor k tradiční liturgii), ale mylně jej vysvětlil.
A tak se stále vracejme k tomu, co je staré a osvědčeně dobré, a odvracejme se od toho, co je nové a dobré jen domněle. Na těchto stránkách jsem už dávno vytyčil nezbytnost pohybu vzad, ke středověké Christianitatis. Jak říká klasik, před námi je propast.
nebo v češtině dat. ke christianitati nebo acc. ad christianitatem?
Nevím, zda jsem pochopil autora správně. Rozumím mu tak, že současný člověk chce mít všechno viditelné, hmatatelné nebo aspoň nějak definované. Co je za touto hranicí jako by nebylo. A tady je ta potíž – kněz má být mystagogem, který uvádí věřící do tajemství víry a naráží na neschopnost toto přijmout. A tady pak je asi příčina té liturgické rozjásanosti, která mysterium mění na společenskou seanci
Lex orandi, lex credendi – jestliže „nová“ mše klade důraz na spolčo, logicky se mění i její pojetí v myslích lidí. A jak se modlí, tak věří.
Jde tu opravdu o lenost. Vidím to kolem sebe i na sobě. Člověk velmi lehce zpohodlní, jestliže se nad ním nestojí s imaginárním bičem a nenutí se ho (nutí znamená i „vezmi si misálek a sleduj…mlč a poslouchej…utiš se, atd.“).
Je to tak snadné žít v hedonistické pýše. Jakkoliv důvodem vzniku NOM byla snaha o snazší porozumění obřadům (a tím myslím i navazující „deformu“ ritů všech ostatních svátostí), tak paradoxně došlo k opaku. Zatemění, zamlžení, které polopatismus způpsobil, je všeobjímající.
Vymlouvat se na svět nepomůže. Chybu člověk musí hledat především v sobě. A to je další věc, kterou neokatolíci nedělají. Proč taky, když se papež pořád za něco někomu omlouvá.
Myslím, že nejde o lenost. Aktivisté i na střechu vlády vylezou. Jde o odpor ke starému, o posedlost novým.
Chyba je jistě i v nás uvnitř. Ale křesťan má obracet nejen sebe, ale i svět.
Cíl NOM byl opravdu ten, aby se liturgii lépe rozumělo, ale co když byla vada v samém přemětu (tj. v NOM)? Nestačí, aby byl dobrý cíl, ale musí být dobrý především předmět a všechny okolnosti.
Máte dojem, že jsem tu NOM někdy obhajoval? Podle mého názoru je a priori špatný a nekatolický.
Člověk je přirozeně líný, takže leností to z větší části je. Ono se to totiž nevylučuje. Odmítání starého a posedlost novým.
Už jen stručně: ten rozpor mezi dnešním životem víry a životem ve světě. Ano, ve světě je vše „měřitelné“, víra je tajemná, nikdo ji dnes racionálně aspoň trošku nevysvětlí a vysvětlit nemůže – metoda scholastiky je mrtva (vše je „tajemství“, jak jsem psal), takže neokřesťan žije dvojím životem zcela nesouvisejícím (v kostele, ve spolču – a ve světě). Rozpor mezi vírou a rozumem proto nepřeklenutlný.
Rozpor mezi vírou a rozumem je neokatolíky soustavně zdůrazňován, takže proč by „mladí“ tvrdili cokoliv jiného?
Vymlouvat se na svět nepomůže. Chybu člověk musí hledat především v sobě.
To ano!
Horror bez přívlastků:
http://www.reuters.com/article/idUSTRE6481D420100509
Postupujou pořád dopředu.