Zdráv buď, vévodo české země!

Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali až na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu. Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejichž krokem se třásly všechny ulice, v jejichž  očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalosti a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi.

Jak řinčela v noci okna do spánku, když se řítil vůz s odsouzenci a zahýbal náhle do tmy za rohem, a jak jistě a spolehlivě nás probouzel ze sna pochod katů. Ach, kam se jen obrátiti, čím zacpati uši, čím se přikrýti! Země úpěla hanbou. Stopy netvorů bylo viděti všude i očima zavřenýma, prapor Satanův vlál z oken i střech, i z vrcholů chrámů, a znak jeho poskvrňoval jako ohavný vřed tvář i nebe; ze všech koutů pak vycházel křik jeho sběře, před nímž nebylo uniknutí ani v hrobě, neboť Satan byl všude, hleděl odevšad, stál i po boku Spasitelově. Jako drak, jenž se neunaví, jemuž uťatá hlava opět naroste, řičel krvavý běh ze všech stran svá rouhání ustavičná, až i v kostech se oapkovala jejich ozvěna a srdce se  zastavovalo němou bázní. Ó hodiny, dny, týdny, jež jste zmizely v bezvědomí, mdlobě, strnutí, kdo vás sečte!

Ty víš, co jest noc, co jsou pochodně, jak potvorně svítí oči vrahů, jejichž kroky se rozléhají v  chladné tmě. Tvá ruka se nezachvěla, když jsi popadl vraha a mrštil jím o zem, tvá noha se nezatřásla, když jsi na něho stoupl jako na hada. Ty jsi v rozhodné chvíli skvěle zvítezil, holou rukou jsi zabránil bratrovraždě a hroznému poskvrnění svého rodu. Pak však uzřel jsi ty, kteří přijali ďábla, syny prokletí, sběř mrzkou, a tehdy jsi poznal, že lze hledati pomoc pouze  u Boha. I spěchal jsi důvěřivě k bráně chrámu. Ó vévodo české země! Chrám byl zavřen a ty jsi byl ubit, drže železný kruh.

Ty víš, co chtěl Bůh, když tě potupně ubíjela tlupa zlodějů a krev tvoje  umývala práh chrámu. Ty víš, co chtěl Bůh, když nás vydával v ruce našich vrahů. Vždyť jsi vévoda země české, jsi svatý, my pak čeládka nestatečná, v lásce nestálá a ve víře mdlá. Tvá smrt byla oslavením, čím bude smrt naše? Ty to víš. Vidíš světlo, my pak vidíme tmu.

Ó dědici české země, jenž jsi umyl svou krví práh chrámu, buď zdráv! Ty jsi uprosil Boha, že nebyl chrám zavřen také před námi. Upros, prosíme, zvláště svatého Ducha, aby poshověl těm, kteří nemohou rozeznat soud Boží, aby zahnal vše zlé a naplnil mysli ohněm jasným, aby ti, kteří unikli z rukou vrahů tělesných, šťastně unikli také smrti věčné! Dej nám, prosíme, Kníže Svátosti nejsvětější, ať vzhlížíme k tobě stále tak jako za oněch dnů, kdy nám jediným útočištěm byla víra. Ať nás neděsí bludné stíny vrahů, Hněvsy, Tyry a Česty, kteří pokoje nenalézají a svádějí lid k činům hanby! Ať v budoucích zkouškách, v moři plamenů, které pohltí svět, rychle dojdeme k místu, kde nás sám budeš očekávati! Buď zdráv! Kéž stále tě pozdravují všecky jazyky, srdce, smysly! Kéž slávu tvou hlásá v polích pšenice a na stráních réva. Kéž o tobě mluví noc a sníh, který pojal tvé stopy. Buď zdráv! Přijmi, přijmi od nás náš dík, naše slzy!

KAMENY ZÁKLADNÍ. Red. Václav Stratil. Vydal Kostelní výbor, Břeclav 1946.

DURYCH, Jaroslav. Jedna paní. In Kněz a  baba. Votobia: Olomouc, 1999.

Vybrala Nea Marie Brkičová