Svět
To, co se v křesťanství označuje jako nepřátelství se světem, je mnohdy mylně chápáno jako zbabělý únik nebo neschopnost konfrontovat se se životem v odvaze a síle dospělého člověka. Je nutné nejdřív poznat, vůči čemu se ohrazujeme a co odmítáme, ale také dobře vědět, co si volíme jako druhou cestu, tu správnou. Kdo ví, kvůli Komu opouští svět, nikdy tuto volbu nečiní z lidské nezralosti, ale z lásky. Opustit některé viditelné pomíjivé věci může znamenat nahlédnout království Boží, viditelné očima duše, už na zemi. A tento krok je vždy krokem odvahy a zralosti. Básně napsali Rio Presiner (13. listopadu 1925 Mukačevo, Československo – 20. října 2007 Indianola Pensylvánie) a Jan Vladislav (15. ledna 1923 Hlohovec, nyní Slovensko – 3. března 2009, Praha) a pocházejí ze sbírek Odstup a Hořící člověk.
/ / /
Co jiného zbývá z pomíjivého
než momentka opilce čmeláka
v žíhaném. Ale záchrana?
Než jim v ledových stepích
popukala srdce,
poté co byli vyznamenáni
sny první třídy
a co odumřeli prstům a chřípím,
vztahovali prý ruce k vyhláškám,
které hrozily zastřelením
Boha a krále.
Před stájí se bělalo
torzo madony. V mlází dobíjeli raněné.
Do jizby vyhřezli čekisté.
Z rozťatých hrudí prýštil
jakýsi pomalý smysl.
CO JSI
Máš světlo slunce. Jsi ale jen večerní lampa
pro ošálené ptáky.
Slibuješ. Ale tvá odpověď je pláč herce. Pláč
herce
– i když je to člověk. A slova lásky, která se drolí
z jeho úst – kdo pozná, kde milují a kde jsou
lhostejnost?
Podobáš se. Ah, to je to nejstrašnější. Podobáš se
stromu víc než kterýkoli strom. Podobáš se tělu
tak, že každý, kdo tě jen zahlédl, už žádné jiné
nesmí…
Ah, to je to nejhorší.
Zdáš se vysvobozením, a jsi též jen lež.
*
Zdroj:
| PREISNER, Rio. Odstup. Konfrontace: Curych. 1977.
VLADISLAV, Jan. Hořící člověk. In Kniha poezie. TORST, 1998. ISBN: 80-7215-060-X |
Náročné básně a pěkný obrázek
Skvostné. Zejména ta Presinerova.
Připomíná mi Benjamima Péréta a jeho sbírku „Kulomet na fliky“.
Ech. Benjamina.
vonrammstein: Díky za pozitivní ohodnocení vybraných básní.
Maftíku, ten obrázek jsem chtěla dát barevný, ale vyšel takto. Ovšem myslím, že to zas tak nevadí.
Básně jsem nečetl, protože je tu obrázek, a ten, předpokládám, reprezentuje ty básně, jako obrazy v kostele reprezentují evangelium – evangelium pro chudé. Tak ten obrázek jsou vlastně ty dvě básně pro chudé – a já jsem chudý (duchem).
Takže, můj dojem z těch dvou básní je asi takový, že jsou o světě, svět je nudný, monotónní, ale zároveň se zdá pestrý a lákavý. Avšak je mělký a falešný. Propadnutí světu končí otroctvím. Musíme získat novou dimenzi, probarvit ten obrázek, a to zapříčiní Boží Duch. Je tedy nutné žít v tomto světě, ale nebýt z tohoto světa, posvěcovat tento svět, ale nenechat ho na nás působit. Světlo pravdy osvítí tento obrázek a ukáže ho v pravých barvách. Je to děvka babylónská, jak víme ze Zjevení, takže to není žádná novinka; bude tam tedy nejspíš šarlat a purpur a další barvičky, já momentálně nevím, jak to tam přesně je. Mno, ale důležité je, že se ten obrázek ukáže ještě horší, než byl neosvětlený. Jistě, pokud poznáme povahu Boha a světa, je ten kontrast přímo hrůzostrašný, ale to si lidé neosvícení neuvědomují. Vidí obraz černobíle, spíše tedy vnímají tvary, nikoliv barvy, proto jim nepřipadá tak nebezpečný.
Ale my vidíme všechno a můžeme se sv. Pavlem rozhodně potvrzovat: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Gal 6:14)
Teda Jahar, já zírám. Dík za koment básní, ježs nečetl 🙂
Rádo se stalo. To je mimo jiné takový malý příspěvek k apologii ikonodúlie.
Tvůj obrázek hovoří o světě zkrátka se stejnou výmluvností jako velký byzantský ikonostas o dějinách spásy.
Pardon: Jashar. Díky.