Duch Boží si vskutku vane, kam chce. A nám se to nechce zdát, nemůžeme tomu uvěřit, hlavy si  můžeme ukroutit, jak se to mohlo stát, že náhle, beze vší výstrahy a zejména bez našeho dovolení  zavanul až do Hollywoodu, do novodobé Sodomy. Právě toto město hříchu bylo vybráno Boží Prozřetelností, aby zde vzniklo dílo, které nemá ve světové filmové tvorbě obdobu  –  film o umučení našeho Spasitele. Dosud žádný film nedokázal v tak krátké době zburcovat a uvést v úžas tak veliké množství lidí, Také však značné množství diváků přivedl k roztrpčení a k pohoršení.

Přitom zde nejde o nic jiného než o známou historii umučení Krista. Tento příběh zná zajisté každý křesťan, a to i takový, který už se ke křesťanství nehlásí. O Kristově umučení dobře vědí i ti naši bližní, kterým každá připomínka Zjevené Pravdy otráví náladu. Tento hrůzný příběh znají i milióny pohanů a možno říci, že kdokoli ho jednou slyšel nebo o něm četl, nikdy na něj nedokáže zapomenout.

Vyprávějí o něm především čtyři svatí evangelisté, o jejichž hodnověrnosti nemůže být pochyb. Každý vypráví poněkud jinak, ale ve své podstatě jsou všechna čtyři evangelia identická. Detaily evangelisté nezapisují, někdy se i zdá, jako by je úmyslně opomíjeli. Skoupý na podrobnosti je i očitý svědek Kristova mučení, jeho Křížové cesty i vlastního ukřižování, svatý Jan Evangelista, Miláček Páně.

I tak jsou nám známy mnohé podrobnosti Kristova trýznění, jeho Křížové cesty a vlastního ukřižování, o kterých sice evangelisté dobře věděli, ale nepovažovali za nutné s nimi své čtenáře seznámit. Bylo to i tehdejším zvykem sepisovat všechny příběhy se vší stručností. Významné detaily nám do dnešních dob zachovala tradice, nezpochybnitelná část našeho náboženství. Každá skutečnost spojená s Kristovým životem zde na zemi byla úzkostlivě zachovávána v paměti křesťanů, pro které v každé době byl  náš Spasitel zároveň  člověkem a zároveň Bohem. Vymýšlet si báje a pohádky o Pánu Ježíši začali lidé až tehdy, když už v samotném Bohu nespatřovali nic víc než  pohádkovou bytost.

Tradice samozřejmě byla znevažována a zpochybňována po téměř celá dvě tisíciletí, která uběhla od umučení a smrti našeho Pána. Ale právě tak jako tato tradice bylo napadáno samotné Evangelium, Písmo svaté. Nejzběsilejší útoky proti křesťanským tradicím byly vedeny v dobách nedávných a více méně zákonitě se musilo stát, že na jejich účinnou obranu vystupovali prostí věřící, nejčastěji podceňovaní laici. Bránili a dosud brání tyto tradice s velikou odvahou, nemají strach z výsměchu, nebojí se pohrdání. Kdopak je asi k tomu přivedl?

Kristovo utrpení se všemi jeho podrobnostmi bylo nejvýznačnější vizí blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové, jejíhož svědectví Mel Gibson hojně využívá, dalo by se i říci, že na něm vlastně svůj film postavil. Anna Kateřina Emmerichová byla augustiniánská řeholnice, žijící na konci l8. a začátku l9. století. Svému zapisovateli, básníku Klementu Brentanovi, vyprávěla své vize s takovou jasností a přesností, že ani v nejmenším nelze pochybovat o autenticitě této její nejznámější „reportáže“. Jako znamenitá pozorovatelka si blahoslavená sestra Anna Kateřina všímá všeho kolem: zaznamenává, jaké v tu či onu chvíli bylo právě počasí, sleduje čas, jako by se stále dívala na hodinky, popisuje architekturu jeruzalémských domů a paláců, bez váhání je přesně lokalizuje, jako by byl antický Jeruzalém jejím rodištěm. Popisuje oblečení našeho Pána, ale i všech osob, které se aktivně či pasivně účastnily jeho mučení a smrti. Nemohla jí – jako ženě – uniknout skutečnost, že Matka Boží ve svém žalu a bolesti zůstala stále krásná a mladistvého vzhledu, na rozdíl od krasavice Máří Magdaleny, které bolest a beznaděje vzaly z tváře veškerý půvab. Anna Kateřina dovedla číst ve tváři Pontského Piláta, jakož i všech Ježíšových katů a nepřátel. Dokázala popsat, jaké zlověstné proměny dokázala vyvolat na tvářích velekněží a farizeů jejich bezmezná nenávist vůči odvážlivci, který se odvážil kritizovat jejich pokrytectví a snažil se jim znesnadnit a znepříjemnit jejich povrchní či spíše falešnou zbožnost. „Obílení hrobové“ se nyní stali hrobem skutečným i samotnému Bohu, který si od nich dovolil žádat vyúčtování ještě za jejich života.

Anna Kateřina dokázala s fantastickou přesností zachytit strašidelnou atmosféru zloby davů, že se nám až může zdát, jako by nás prováděla peklem. A to vše v rámci reality! (Připomeňme si, že jednou z producentových idejí měla být výstraha, že viníky Kristova umučení jsme my všichni, zdaleka ne toliko Židé či římští okupanti. Židé a Římané byli pouhými nástroji v rukou Božích). Gibsonova idea jako by „odkapávala“ z líčení Anny Kateřiny. V té zběsilé nenávisti shromážděných davů poznáváme   – ať je nám to milé či nemilé – sami sebe a pak jen tuze obtížně se tohoto dojmu zbavujeme..

Na prvním místě Emmerichová popisuje vše reálné, co viděla. Jakoby nesměle a stydlivě připojuje, že viděla též anděly, kteří Kristu přinášeli nadpřirozenou pomoc, že mu po jeho pádech na Křížové cestě pomáhali vstát atp. Délka bičování, která se kritikům filmu zdá být neúměrně dlouhá, odhaduje Anna Kateřina asi na tři čtvrtě hodiny. Dalšímu bičování prý zabránil jakýsi nenápadný mužík, který ve chvíli, kdy kati odpočívali, přiskočil k Ježíšovi a přeřízl provazy, jimiž byl přivázán k sloupu.

Pateru Tomáši Halíkovi se samozřejmě Emmerichová nelíbí;  nikdy se mu líbit nemůže, právě tak jako oněm prelátům, kteří sice nenápadně, ale tím účinněji, odsouvali vizionářčinu beatifikaci. Anna Kateřina mnohým z těchto „nejposvěcenějších“ osob nesedí. Podobně jako nikdy neseděla a nikdy sedět nebude Panna Maria La Salettská, poněvadž právě osoby „posvěcené“ musili jak od Emmerichové, tak od Matky Boží, snést kritiku. Pateru Halíkovi je Anna Kateřina jednou sadomasochistická, podruhé romantická (čti: naivní). A vůbec: Umučení Krista Mela Gibsona je obyčejnský kýč, hovící dnešnímu zvrácenému vkusu. Obávám se, že se zde P, Halík hluboce mýlí. Film ani náhodou neposkytuje svým divákům „procházku růžovou zahradou“, jak ji svým příznivcům nabízejí dnešní náboženští vzdělavatelé (či spíše proroci a prekurzoři New Age). Gibsonův film je umělecké dílo o bolesti a utrpení, které je třeba neustále si připomínat. Realitu nezměníme k lepšímu žádnými řečmi a tak už je to na světě zařízeno, že tou nejvšednější realitou je bolest a utrpení. Každý zbožný blábol o všesvětové lásce a všeobjímající humanitě je ubohá fikce, líbivý kýč.

Gibsonovi kritici se rovněž tak nechali slyšet, jak je dobře, že evangelisté nám podali zprávu stručnou, věcnou, prostou nadbytečných emocí a tím pádem i jedině správnou. Co by za to dali všichni ateisté, kdyby Evangelia byla ještě stručnější, ještě věcnější, netoliko bez emocí, ale i bez jakékoli myšlenky! Kdyby tak byla natolik stručná, že by začínala zvučným Alelujá! A končila úlevným a osvobozujícím Amen. Vždyť všecko to ostatní uprostřed není zhola nic jiného než temný středověk.

Bojovný, samozvaný tribun katolického lidu Doc. M. Putna hořce pláče nad tím, jak film kazí katolický vkus. Kéž by tak on sám nekazil nic jiného!

Kontroverzní film Mela Gibsona zlomil kasovní rekordy. To vadí ochráncům katolického náboženství nejvíc. Jak prý jsou lidé nemorální, když je film přivádí do kin v tak obrovských houfech! Nuž, jsme doopravdy tak zkažení a nemorální, chceme-li si v paměti osvěžit poslední chvíle Kristova pozemského putování? Vždyť na ty by neměl zapomínat žádný křesťan…

Filmu se statečně zastalo olomoucké Světlo v jinak opatrném editoriálu: Zločinci se po zhlédnutí filmu obracejí, zatímco teologové a vedoucí představitelé (koho ??) hlasitě volají: „Pryč s ním!“ Nedálo se něco podobného kdysi dávno v Jeruzalémě?

Na závěr radu do života: Kamenujte proroky, dokud je čas. Nezodpovědně nás zbavují klidu, berou nám nezbytné životní jistoty. Kdyby Jeremiáš, Izajáš a všichni těmto příbuzní byli bývali včas umlčeni, mohl být svatý pokoj. Stále by ještě platil Starý Zákon, za docela malý bakšiš by farizeové a zákoníci vysvětlovali a omlouvali každý náš omyl, ale i každý kiks a třebas i každou prasárničku. Jak nám mohlo být blaze! Jen bychom museli dávat pozor, abychom se samou láskou navzájem neumačkali. Ale to by snad šlo uhlídat. Nyní nám nezbývá, než abychom byli vděčni samozvaným arbitrům našeho náboženství a neomylným strážcům pokoje, že se tak něžně o nás starají. Jen oni přece vědí, odkud nám hrozí jaké nebezpečí, a pokud je sami nedovedou odstranit, aspoň  ODHALÍ JEHO KOŘENY.

Václav Durych