Dobré dílo

Duch Boží si vskutku vane, kam chce. A nám se to nechce zdát, nemůžeme tomu uvěřit, hlavy si  můžeme ukroutit, jak se to mohlo stát, že náhle, beze vší výstrahy a zejména bez našeho dovolení  zavanul až do Hollywoodu, do novodobé Sodomy. Právě toto město hříchu bylo vybráno Boží Prozřetelností, aby zde vzniklo dílo, které nemá ve světové filmové tvorbě obdobu  –  film o umučení našeho Spasitele. Dosud žádný film nedokázal v tak krátké době zburcovat a uvést v úžas tak veliké množství lidí, Také však značné množství diváků přivedl k roztrpčení a k pohoršení.

Přitom zde nejde o nic jiného než o známou historii umučení Krista. Tento příběh zná zajisté každý křesťan, a to i takový, který už se ke křesťanství nehlásí. O Kristově umučení dobře vědí i ti naši bližní, kterým každá připomínka Zjevené Pravdy otráví náladu. Tento hrůzný příběh znají i milióny pohanů a možno říci, že kdokoli ho jednou slyšel nebo o něm četl, nikdy na něj nedokáže zapomenout.

Vyprávějí o něm především čtyři svatí evangelisté, o jejichž hodnověrnosti nemůže být pochyb. Každý vypráví poněkud jinak, ale ve své podstatě jsou všechna čtyři evangelia identická. Detaily evangelisté nezapisují, někdy se i zdá, jako by je úmyslně opomíjeli. Skoupý na podrobnosti je i očitý svědek Kristova mučení, jeho Křížové cesty i vlastního ukřižování, svatý Jan Evangelista, Miláček Páně.

I tak jsou nám známy mnohé podrobnosti Kristova trýznění, jeho Křížové cesty a vlastního ukřižování, o kterých sice evangelisté dobře věděli, ale nepovažovali za nutné s nimi své čtenáře seznámit. Bylo to i tehdejším zvykem sepisovat všechny příběhy se vší stručností. Významné detaily nám do dnešních dob zachovala tradice, nezpochybnitelná část našeho náboženství. Každá skutečnost spojená s Kristovým životem zde na zemi byla úzkostlivě zachovávána v paměti křesťanů, pro které v každé době byl  náš Spasitel zároveň  člověkem a zároveň Bohem. Vymýšlet si báje a pohádky o Pánu Ježíši začali lidé až tehdy, když už v samotném Bohu nespatřovali nic víc než  pohádkovou bytost.

Tradice samozřejmě byla znevažována a zpochybňována po téměř celá dvě tisíciletí, která uběhla od umučení a smrti našeho Pána. Ale právě tak jako tato tradice bylo napadáno samotné Evangelium, Písmo svaté. Nejzběsilejší útoky proti křesťanským tradicím byly vedeny v dobách nedávných a více méně zákonitě se musilo stát, že na jejich účinnou obranu vystupovali prostí věřící, nejčastěji podceňovaní laici. Bránili a dosud brání tyto tradice s velikou odvahou, nemají strach z výsměchu, nebojí se pohrdání. Kdopak je asi k tomu přivedl?

Kristovo utrpení se všemi jeho podrobnostmi bylo nejvýznačnější vizí blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové, jejíhož svědectví Mel Gibson hojně využívá, dalo by se i říci, že na něm vlastně svůj film postavil. Anna Kateřina Emmerichová byla augustiniánská řeholnice, žijící na konci l8. a začátku l9. století. Svému zapisovateli, básníku Klementu Brentanovi, vyprávěla své vize s takovou jasností a přesností, že ani v nejmenším nelze pochybovat o autenticitě této její nejznámější „reportáže“. Jako znamenitá pozorovatelka si blahoslavená sestra Anna Kateřina všímá všeho kolem: zaznamenává, jaké v tu či onu chvíli bylo právě počasí, sleduje čas, jako by se stále dívala na hodinky, popisuje architekturu jeruzalémských domů a paláců, bez váhání je přesně lokalizuje, jako by byl antický Jeruzalém jejím rodištěm. Popisuje oblečení našeho Pána, ale i všech osob, které se aktivně či pasivně účastnily jeho mučení a smrti. Nemohla jí – jako ženě – uniknout skutečnost, že Matka Boží ve svém žalu a bolesti zůstala stále krásná a mladistvého vzhledu, na rozdíl od krasavice Máří Magdaleny, které bolest a beznaděje vzaly z tváře veškerý půvab. Anna Kateřina dovedla číst ve tváři Pontského Piláta, jakož i všech Ježíšových katů a nepřátel. Dokázala popsat, jaké zlověstné proměny dokázala vyvolat na tvářích velekněží a farizeů jejich bezmezná nenávist vůči odvážlivci, který se odvážil kritizovat jejich pokrytectví a snažil se jim znesnadnit a znepříjemnit jejich povrchní či spíše falešnou zbožnost. „Obílení hrobové“ se nyní stali hrobem skutečným i samotnému Bohu, který si od nich dovolil žádat vyúčtování ještě za jejich života.

Anna Kateřina dokázala s fantastickou přesností zachytit strašidelnou atmosféru zloby davů, že se nám až může zdát, jako by nás prováděla peklem. A to vše v rámci reality! (Připomeňme si, že jednou z producentových idejí měla být výstraha, že viníky Kristova umučení jsme my všichni, zdaleka ne toliko Židé či římští okupanti. Židé a Římané byli pouhými nástroji v rukou Božích). Gibsonova idea jako by „odkapávala“ z líčení Anny Kateřiny. V té zběsilé nenávisti shromážděných davů poznáváme   – ať je nám to milé či nemilé – sami sebe a pak jen tuze obtížně se tohoto dojmu zbavujeme..

Na prvním místě Emmerichová popisuje vše reálné, co viděla. Jakoby nesměle a stydlivě připojuje, že viděla též anděly, kteří Kristu přinášeli nadpřirozenou pomoc, že mu po jeho pádech na Křížové cestě pomáhali vstát atp. Délka bičování, která se kritikům filmu zdá být neúměrně dlouhá, odhaduje Anna Kateřina asi na tři čtvrtě hodiny. Dalšímu bičování prý zabránil jakýsi nenápadný mužík, který ve chvíli, kdy kati odpočívali, přiskočil k Ježíšovi a přeřízl provazy, jimiž byl přivázán k sloupu.

Pateru Tomáši Halíkovi se samozřejmě Emmerichová nelíbí;  nikdy se mu líbit nemůže, právě tak jako oněm prelátům, kteří sice nenápadně, ale tím účinněji, odsouvali vizionářčinu beatifikaci. Anna Kateřina mnohým z těchto „nejposvěcenějších“ osob nesedí. Podobně jako nikdy neseděla a nikdy sedět nebude Panna Maria La Salettská, poněvadž právě osoby „posvěcené“ musili jak od Emmerichové, tak od Matky Boží, snést kritiku. Pateru Halíkovi je Anna Kateřina jednou sadomasochistická, podruhé romantická (čti: naivní). A vůbec: Umučení Krista Mela Gibsona je obyčejnský kýč, hovící dnešnímu zvrácenému vkusu. Obávám se, že se zde P, Halík hluboce mýlí. Film ani náhodou neposkytuje svým divákům „procházku růžovou zahradou“, jak ji svým příznivcům nabízejí dnešní náboženští vzdělavatelé (či spíše proroci a prekurzoři New Age). Gibsonův film je umělecké dílo o bolesti a utrpení, které je třeba neustále si připomínat. Realitu nezměníme k lepšímu žádnými řečmi a tak už je to na světě zařízeno, že tou nejvšednější realitou je bolest a utrpení. Každý zbožný blábol o všesvětové lásce a všeobjímající humanitě je ubohá fikce, líbivý kýč.

Gibsonovi kritici se rovněž tak nechali slyšet, jak je dobře, že evangelisté nám podali zprávu stručnou, věcnou, prostou nadbytečných emocí a tím pádem i jedině správnou. Co by za to dali všichni ateisté, kdyby Evangelia byla ještě stručnější, ještě věcnější, netoliko bez emocí, ale i bez jakékoli myšlenky! Kdyby tak byla natolik stručná, že by začínala zvučným Alelujá! A končila úlevným a osvobozujícím Amen. Vždyť všecko to ostatní uprostřed není zhola nic jiného než temný středověk.

Bojovný, samozvaný tribun katolického lidu Doc. M. Putna hořce pláče nad tím, jak film kazí katolický vkus. Kéž by tak on sám nekazil nic jiného!

Kontroverzní film Mela Gibsona zlomil kasovní rekordy. To vadí ochráncům katolického náboženství nejvíc. Jak prý jsou lidé nemorální, když je film přivádí do kin v tak obrovských houfech! Nuž, jsme doopravdy tak zkažení a nemorální, chceme-li si v paměti osvěžit poslední chvíle Kristova pozemského putování? Vždyť na ty by neměl zapomínat žádný křesťan…

Filmu se statečně zastalo olomoucké Světlo v jinak opatrném editoriálu: Zločinci se po zhlédnutí filmu obracejí, zatímco teologové a vedoucí představitelé (koho ??) hlasitě volají: „Pryč s ním!“ Nedálo se něco podobného kdysi dávno v Jeruzalémě?

Na závěr radu do života: Kamenujte proroky, dokud je čas. Nezodpovědně nás zbavují klidu, berou nám nezbytné životní jistoty. Kdyby Jeremiáš, Izajáš a všichni těmto příbuzní byli bývali včas umlčeni, mohl být svatý pokoj. Stále by ještě platil Starý Zákon, za docela malý bakšiš by farizeové a zákoníci vysvětlovali a omlouvali každý náš omyl, ale i každý kiks a třebas i každou prasárničku. Jak nám mohlo být blaze! Jen bychom museli dávat pozor, abychom se samou láskou navzájem neumačkali. Ale to by snad šlo uhlídat. Nyní nám nezbývá, než abychom byli vděčni samozvaným arbitrům našeho náboženství a neomylným strážcům pokoje, že se tak něžně o nás starají. Jen oni přece vědí, odkud nám hrozí jaké nebezpečí, a pokud je sami nedovedou odstranit, aspoň  ODHALÍ JEHO KOŘENY.

Václav Durych

11 Responses to Dobré dílo

  1. Cymothoa exigua napsal:

    Ne každý bere Annu Kateřinu Emmerichovou za slovo. Osobně mám problém brát její podrobné reportáže z Večeřadla a Golgoty za něco víc, než jen zbožnou beletrii, jako třeba Zeyerovu Zahradu mariánskou…. Stejně se podle toho Gibson neřídil – jeho Kristus umírá na klasickém kříži, ne na tom podivném vidlicovitém kompozitu, který popisuje A. K. Emmerichová.
    Film mne neuráží – jsou to pašije, pozapomenutý žánr, a ty krvavé být mají – je to součást jejich „jazyka“ a působení na zůčastněného (s pasivním divákem se v případě pašijí vlastně nepočítá). Některé příliš hollywoodské momenty jsem směle překousl a kritikům říkám – ať se natočí více pašijí (ne Ježíšových biografií, ty už máme, ale pašijí), abychom mohli porovnávat, které jsou lepší.

  2. Pavel napsal:

    Myslím, že Kateřina Emerichová nemůže urážet nikoho. Když už nic jiného, tak je to aspoň ispirativní a nikoho to nemůže urazit. Četl jsem její vidění před deseti lety a chvílemi jsem měl pocit, že nešlo o vidění, ale promítnutí evangelií do její představy. To ovšem je jen můj dojem, který nemusí být pravda.
    Jinak dnes jsem narazil na jeden blog, kde autor nekompromisně vyznal, že je křesťan a katolík. Byl jsem mile překvapen, protože osobně bych to tak otevřeně říci nedokázal.
    http://kavka.bigbloger.lidovky.cz/c/133560/Nejen-Cirkev-vitezna-ale-i-bojujici.html

  3. Pirx napsal:

    Co by dali všichni ateisté?

    Vážený pane, nedali by vůbec nic. Evangelia v naprosté většině neznají a jsou jim zcela lhostejná. Někteří je znají a pro ty pak mají podobný význam jako jiné sbírky nepůvodních mýtů a náboženských textů.
    Ujišťuji Vás, že obsah evangelií žádného ateistu nijak netrápí a pokud je s ním seznámen, závažnější myšlenky tam nenachází. Pokud je s ním seznámen podrobněji, vidí hlavně zmatek, rozpory, fantazírování, retuše a pozdější doplňky.

    Z tohoto i jiných Vašich článků vidím, že máte trochu zmatek v pojmu ateista. Ateista je podle Vás zřejmě ten, kdo věří v Boha a přitom s vypětím všech sil dělá, jako by Bůh nebyl.

    To se ale mýlíte. Ateista je ten, kdo existenci bohů považuje za vyloučenou. Ten Váš Bůh se s nimi prostě svezl. Tak se na ateisty tolik nezlobte, vždyť na neexistenci naprosté většiny bohů se s nimi, myslím, shodnete.

    • vonrammstein napsal:

      Nevím, jestli už se panu doktorovi podařilo vydat Katolickou cestu. Pokud ano, naleznete tam dokonalou definici ateisty z pera jeho otce.
      Myslím, že to Václav Durych vidí stejně.

      • vonrammstein napsal:

        Už to vím. Nepodařilo.
        A jelikož jsou vnější podmínky tradičně nepříznivé a ani katolíci, kteří se prohlašují za tradiční a konzervativní, nejsou ochotni sponzorovat její vydání, budu ji publikovat na pokračování na svém blogu.
        Se svolením Václava Durycha jakožto dědice, pochopitelně.
        První část jsem uveřejnil dnes, pokračování budou nepravidelně následovat.
        Celé dílo má přes 300 normostran. Vím to přesně, dělal jsem na ně korektury.
        Mezitím budu zveřejňovat i fejetony Václava Durycha i další dosud nepublikovaná díla z odkazu jeho otce.
        Někdo to udělat musí a já se toho s radostí ujmu.

        http://vonrammstein.wordpress.com/

        • cinicius napsal:

          Upřímně řečeno, plánoval jsem, že to budeme postupně publikovat tady, ale na druhé straně, pokud o uděláte Vy, bude to taky fungovat. Když tak se můžeme domluvit, že na to budeme odsud nějak vhodně odkazovat, co Vy na to?

          • vonrammstein napsal:

            Ach. Volal jsem Durychovi asi půl hodiny před tím, než jsem uveřejnil první díl.
            Měl pocit, že se Vám do toho nechce, tak jsem mu nabídl svůj prostor.
            Strávil jsem těmi korekturami bezmála rok a jsem na tom tím pádem (nejen tím osobním, ale i obsahovým) osobně zainteresován.
            Byl bych nejraději, kdyby se ta stať vydala knižně. Tři experimentální výtisky už existují.
            Ale je mi jasné, že na to nikdo z nás pravděpodobně nemá peníze.
            Nebráním se žádné formě spolupráce. Jediné měřítko, které stojí za to zohlednit, je návštěvnost blogů, aby se text dostal k co nejvíce čtenářům.
            Ptal jsem se V. Durycha, proč si neudělá vlastní blog nebo web. Odpověď byla prostá. Neumí to.
            Je to starý muž a počítač používá jako sofistikovanější psací stroj.
            Možná by bylo nejefektivnější, aby k němu někdo zašel, vytvořil mu jeho vlastní stránky a vydal mu je v plen, ať s nimi nakládá po libosti.
            Elektronickou formu Katolické cesty jsem mu poslal.
            Jenže pan Durych se natrvalo přesunul do Teplic.
            Máte-li tam někoho, dejte mi na něj kontakt.
            Přepošlu a zprostředkuji.
            Pokud ne, pojďme se domluvit na dalším postupu.
            Absolutně nemám v úmyslu Vám nějakým způsobem konkurovat.
            Plujeme na jedné bárce. Lhostejno, kdo u kormidla a kdo u dělového doutnáku.
            Hlásím se k doutnáku :)

    • Václav Š. David napsal:

      Pravda, takový typ „ateisty“, který „věří v Boha a přitom s vypětím všech sil dělá, jako by Bůh nebyl“, to je třeba Xčik.

      Většina „ateistů“ jsou spíš agnostici, Boha nepoznali a považují jeho poznání za nemožné.

  4. […] James (Jim) Caviezel, který hrál Ježíše ve filmu Mela Gibsona „Utrpení Krista“, označil potrat za největší morální defekt západního […]

  5. […] herců a nejuznávanějších filmových producentů nemohu zapomenout jeho vynikající film Umučení Krista (mimo jiné tři nominace na Oscara), v němž přenesl na filmové plátno pašiový příběh, […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *