Lidé si ve chvílích bezradnosti a životní prázdnoty vypomáhají mnoha slovy a širokými výklady o sobě a světu. Někdy totiž obsáhlé řeči a zdánlivě hluboké myšlenky slouží jen k uspokojení ctižádosti a touhy působit dobře na druhé lidi, případně k přehlušení vědomí vlastní marnosti. Dokonce i tehdy, jsou-li námětem hovoru duchovní věci. Jan Zahradníček si v básních ze sbírek Návrat a Rouška Veroničina dobře uvědomuje, že hovoru není třeba tolik jako naslouchání. Autorkou fotografie je Marika Pečená.

Osamění

Kdybych neměl své bolesti a Boha

kam bych se poděl se svým životem

má zranění jsou hluboká a mnohá

a na svou bolest často hřešil jsem

*

Teď přítel oheň bdí a ohřívá mé chvíle

když od večera k večeru jsem sám

když svého Boha jen jak dítě zabloudilé

svým teplem zahřeji a v krvi kolébám

*

Co bych si počal v tomto osiřelém světě

kdyby můj Bůh se nepřeléval do mé bolesti

co by si počal Bůh beze mne bez dítěte

zde na světě kde žít je žíti bez štěstí

Krajina dětství za deště

V zeleném svitu lijáku

husy stojí s krky modloslužebně pozdviženými

k dávno očekávanému dešti

*

Zas travou voní hromu hlas

a také bezzubá ústa rosniček

si pochvalují

že věštila dobře…

*

Zde od jitra do soumraku

bývalo dále než od narození do smrti

a všechny věci se vynořovaly a zase potápěly

do matečného louhu  prvosti

jak  krystaly

neskonalou zářivostí planoucí –

*

Potom však se začalo prázdnit

v tvém srdci

mezi stromy a mezi lidmi

a kde ses těšil z klikaté stezky

i z potoků krajánků, co neměly nachvat

dnes v domě života

mezi protilehlými dveřmi narození a smrti

po chodbách rovných spěch a spěch…

*

Teď ale  prší

na všechny mé chvíle dobré

na všechny mé chvíle zlé

dolíky v písku přetekly časem  ztraceným

a kapky v stříbrných pantoflíčkách

mne doprovázejí na cestách bez kroků

mne přemlouvají hlasem svým beze slov

abych s nimi odešel

k bosým časům

ke snídani s anděly

a k pampeliškám, které se zapomněly zavřít

čekajíce s rozkvetlými jabloněmi

i s housátky v trávě velikonoční

na můj poslední návrat…

*

Ještě chvilku, má hvězdo

jejíž světlo se změnilo v lásku

ještě chvilku, než po lávce přejdu

nad potokem, do něhož listopad světa

smetl trosky červenců starodávných –

proud blažené vzájemnosti

probíhající od srdce k srdci