Odkřesťanštění

Samotné toto slovo je křesťanovi nepřijatelné. Dva tisíce let si lidé zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly samozřejmě činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části, tak aby nás to příliš neobtěžovalo.

Jistě se příliš nebudu mýlit, budu-li tvrdit, že těch pohodlnějších křesťanů bylo vždy víc, než těch, kteří zároveň s Kristem přijímali jeho kříž a byli ochotni ho nést. Dokonalých křesťanů bývalo vždy méně. A ti, kteří od Krista odpadávali, ti jen tuze neradi přiznávali pravou příčinu, proč s Kristem nechtějí mít nic společného. Pravou příčinou jejich odpadu byla nejčastěji jejich lenost, pohodlí: s Kristem v srdci by si nemohli dovolit to, za co by se mu musili neustále odpovídat. Pravou příčinu svého odpadu neudávali, důvody odpadu si vymýšleli, předstihovali se ve fantazii, aby jim lidé věřili. Daleko nejčastěji oni sami svým důvodům nevěřili, jen se tvrdošíjně opakovali: stokrát, tisíckrát… A jak známo, už stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Za svůj odpad od Krista málokdo vinil Krista samotného. Málokomu přicházelo na mysl, že by snad přestal být křesťanem. Být „bez vyznání“ – to dřív jaksi neexistovalo. Bylo nutno umřít jako křesťan a bylo proto nutno zachránit duši, i když tělo propadlo zkáze. Příliš velcí zločinci bývali před svou popravou ještě exkomunikováni, aby se náhodou světské „spravedlnosti“ nevyhnula duše. Exkomunikací byla tedy „popravena“ i duše. Ještě nesmyslnějším paradoxem bylo drhnutí kněžské hlavy před popravou, aby se odstranilo kněžské svěcení. Toto například prováděli s hlavou Mistra Jana Husa v domnění, že plamenům bude odevzdán prostý smrtelník, nikoli kněz. Při všeobecné středověké znalosti, že kněžské svěcení nelze žádným způsobem zrušit, mi tato procedura připadá jako nedůstojné divadélko, pořádané pro potěšení obecenstva.

Řádně vysvěcený kněz nepřestává být knězem. Nepřestal jim být, ani když se oženil, anebo když se přestal modlit breviář. Křesťanem nepřestává být člověk, který, jak je rok dlouhý, se nepomodlí ani jeden Otčenáš, kdo přestal chodit na mši svatou, ani ten, kdo proškrtává rubriku o náboženském vyznání. Křesťanem nepřestal být ten, kdo si o sobě myslí, že přestal být křesťanem, a zůstává jím dokonce i ten, kdo o sobě rozhlašuje, že ani neví, co to křesťanství je. Ani při nejlepší vůli se nelze odkřesťanštit. Je však možno stát se pohanem. To slovo zní nehezky a jak mohamedáni, tak i buddhisti všech proveniencí a dokonce i poctiví animisti se vztekají, když je někdo pohany nazývá. Ale kam jinam je strčit ?

Téměř 2000 let se křesťané utěšují Kristovým příslibem, že brány pekelné Církvi neuškodí. To je příslib absolutní a tím i nanejvýš důvěryhodný, třebaže si o něm leckdo rád zapochybuje. I podvědomě člověk cítí, že jeho hříchy Bůh nebude trestat tím nejtěžším trestem. O Božím milosrdenství nepochybovali starozákonní proroci, a jak známo, o Božím milosrdenství nepochybují ani vyznavači Lžiproroka. Mohamed a jeho pokračovatelé o křesťanství dobře věděli, tím pádem i věděli o Božím milosrdenství, o jeho realitě. Z křesťanství muslimové mnoho přejali, údajně přejali i křesťanské milosrdenství, ale vskutku jen údajně. Dobře víme a naši ne tak dávní předkové to sami poznali na své kůži, že islám je svrchovaně nemilosrdný. Avšak proto se na tyto své „odloučené ekumenické bratry“ nemusíme příliš hněvat, oni totiž ani křesťané nejsou příliš milosrdní. O tomhle bychom měli mnohem více přemýšlet!

Kdo se odchýlil od křesťanských pravd a včas si uvědomí, že se skutečně uchýlil, může si být jist, že mu Bůh odpustí, bude-li svých úchylek litovat. Docela jinak je tomu u člověka, který po odvrácení se od ďábla by se tuze rád k Otci lži vrátil. Vypadá to nesmyslně, ale děje se to. Takovému člověku nikterak není do zpěvu. Dobře si uvědomuje, že v současné době s ním ďábel nechce mít nic společného. Kníže světa ho teď „dusí ve vlastní šťávě“ až do té chvíle, dokud na svého ubohého odpadlíka nevymyslí něco ´vskutku ďábelského´. Snad mu to bude i nějaký čas trvat, ale on vskutku něco šikovného vymyslí. Tak přesně a dokonale, že pak už navrátilce ani v nejbujnější fantazii nenapadne, že by mu ještě zbývala nějaká možnost návratu k Bohu. Pokud pak takový nešťastník nenajde zpovědníka, který mu bude umět dokázat, že Bůh neodpouští jen sedmkrát či sedmasedmdesátkrát, nýbrž že Bůh dokáže odpouštět do poslední vteřiny života, pokud se hříšníkovo srdce dokáže včas zlomit a změknout. O takovém zázračném změknutí srdce by nás ovšem dokázali poučit pouze andělé.

Kolika odpadlíkům byla tato mimořádná Boží milost poskytnuta v poslední vteřině jejich života, to samozřejmě neví nikdo. Z litanie o Božím milosrdenství je stále zapotřebí připomínat si její verš, kde se připomíná že ´milosrdenství Boží je nedostižné lidským ani andělským rozumem´. Tuto skutečnost sdělil náš Spasitel své ´apoštolce Božího milosrdenství´svaté sestře Faustyně Kowalské. Není-li Boží milosrdenství dostižitelné ani andělskému rozumu, pak není dosažitelné ani rozumu ďábelskému, protože jak známo není ďábel nic víc než padlý anděl. Boží milosrdenství je tedy pro ďábla cosi mnohem děsivějšího než všechny zbraně, jimiž disponuje svatý archanděl Michael. Boží milosrdenství je pro Knížete světa zbraň obzvlášť nebezpečná, protože Bůh ji proti němu používá i tam, kde jeho kořist je velmi nadějná.

Neomarxista a prvořadý emisar Antikristův Gramsci prý došel k závěru, že 2000 roků křesťanství učinilo duši západního člověka nepřístupnou marxismu. Před tím, než bude možno dobýt Západ, musí být jeho víra (tj. křesťanství) vykořeněna. 2000 let křesťanství ochránilo západní svět (netoliko západní) víckrát než jednou od nejrůznějších pokusů návratu k pohanství. Ty návraty k pohanství neměly výdrž. Čím to ? Gramsciho se na to ptali, jak křesťanství vykořenit. Odpověděl bez váhání: „Dlouhým pochodem. Nenásilnou cestou, pomocí institucí, které utvářejí duše mladých lidí.“
Zle asi dostali vynadáno autoři bolševické revoluce. Jako první to slízl Lenin:
„… což jsem ti, ty hlupáku neříkal, že křesťanství je nutno ničit dlouhým pochodem … žádnou násilnou cestou?
„To se můj pane, nedalo uhlídat, nenávisti bylo příliš mnoho. Krev a znovu krev…“
„ od toho jsi měl ode mne všecky plné moci…. Což jsi nevěděl, jak každý spěch je škodlivý ?“
Kolik pravdy je v každé „nenásilné cestě“? A kolik ďábelské moudrosti v každém „dlouhém pochodu?

Na štěstí lidé nehřeší jenom proti Bohu, hřeší i proti Knížeti světa. Ne že by neměl Kníže tohoto světa dost času, má ho vskutku habaděj, ale přece jen mu je asi známo, že jednou bude uvržen do bahna hořící síry a na rozdíl od nás, od lidí, si to dovede představit. Člověk ovšem má nesrovnatelně méně času a proto je i netrpělivější. Netrpělivost je špatný rádce: jen zcela výjimečně spěch a netrpělivost přinese úspěch. Služebníci se samozřejmě svým pánům rádi předvádějí netoliko přesným plněním příkazů, nýbrž i jejich včasným splněním, Kníže světa sám bývá překvapen, jak jeho tovaryši dychtí dokončit započaté dílo a spáchat ještě mnohem větší zlo, než jim bylo přikázáno.
Revolucionář už chce mít v rukou jisté vítězství, ne že by ho nebavilo ještě nějaký čas se brodit krví, ale proto, že by se aspoň na krátký čas rád viděl s korunou na hlavě. Proto s revolucí spěchá a nekouká přitom napravo ani nalevo. Řeky jsou pak brzy plny krve a slz, na což lidé jen málokdy reagují příznivě. Může dojít ke kontrarevoluci a pak často k situaci kdo z koho.

Mnoho revolucí bylo provedeno tak, že ani všichni lidé netušili, že by nějaká revoluce probíhala. To byly revoluce s Gramsciho „dlouhým pochodem“. Při nich se používalo vždy jen takových zbraní, které nepůsobily zvlášť velkou bolest, natož pak smrt. A vedly se přitom sladké řeči. Čím medověji revolucionáři hovořili, tím rychleji revoluce postupovala a vítězila. Přicházejí mi na mysl odlehlejší území Švédska a Norska, kde prý ještě po třech stech letech po vystoupení Martina Luthera a tedy i tři sta let po přijetí jeho „náboženství“ ve Skandinávii, neměli zbožní farníci ani nejmenší tušení, že už nejsou katolíky, nýbrž protestanty. Stalo se tak zásluhou moudrých prelátů, kteří kamkoli přišli, hlásali, že se zhola nic neděje. Stokrát opakovaná lež se změnila v pravdu a pak se stalo, že už sami nevěděli, čí jsou. Pomalu se tomu nechce ani věřit, ale jen si vzpomeňme na ještě „nevychladlé“české pacteriéry s jejich mírovými iniciativami, z nichž jsme vesměs natolik zpitoměli, že bychom se sami „zmodernizovali“ i bez působení Vatikánu a jeho pokoncilového dění. Naši katoličtí modernisté by jistě za to dali půl platu, kdyby se v roce 1989 nebyly stříhaly žádné dráty na hranicích; pacteriéři by všecko zmohli sami bez křiku a zlobení s tradicionalisty. Že by lidé byli tak hloupí? Snad ani nejsou, ale ono se tuze nerado přemýšlí.
Marxisté se svými revolucemi spěchali. Mučilo se a mordovalo, ne však všude stejně, leckde revoluce probíhaly takměř sametově. Pokud čínská, laoská a vietnamská vláda nezačne běsnit a rozhodne se, že bude pokračovat ve svém „dlouhém pochodu“, pak se ke svému štěstí tahle chudá část Asie „demokratického humanismu“ nedočká. Cíl tohoto dlouhého pochodu, tj. aby si každý kuli mohl koupit dvě roličky toaletního papíru místo jen jedné, je tak strašně daleko, že s takhle dlouhým pochodem by si asi Gramsci nevěděl rady, i kdyby denně konzultoval se samotným Belzebubem.

Trvání revolucí bývá nestejně dlouhé a leckdy by se mohlo zdát, že je tu téměř každá dohoda o jejich trvání nemožná. Byla by jen hloupá útěcha myslit si, že o válkách, o jejich délce a o způsobech jejich vedení nerozhodují zlí duchové, nýbrž jen zednáři toho či onoho státu. Tak to není. Nemusí nás nikdo poučovat, kde bere každé zlo svůj počátek, ale nelze přitom zapomenout, že ďábel je sice Knížetem tohoto světa, ale že jeho moc ani zdaleka není neomezená. Nechce se věřit, jak rádo se zapomíná na to, že dějiny tvoří Bůh spolu s celou Církví Vítěznou a že na to zapomínají nejspíš katolíci. Moc Boží spolu s mocí Církve Vítězné je s mocí Knížete tohoto světa nesouměřitelná, třebaže se leckdy může zdát, že zlým duchům byla dána přednost.. Je to hrubý omyl, spočívající v tom, že člověk ve své hmotné podstatě nemůže porozumět času. S časem si my, lidé, nevíme rady a všude tam, kde ho bereme příliš vážně, jsme biti.

O nadpřirozené pomoci se zpravidla ve “slušné společnosti“ nemluví. Je to nepatřičné, navíc je k tomu třeba i odvahy. Právě Patrik Buchanan ve svých zlověstných proroctvích s eventualitou Boží pomocí zachází jako s šafránem. Jako by se bál, že se mu budou sousedi z ulice posmívat, že se mu budou pošklebovat, považovat ho za snílka, nebo dokonce jen za „dobrého člověka“, který to myslí dobře. Naši předkové hojně užívali úsloví „dá-li Pán Bůh“. Tohoto úsloví dnes používají pouze senioři, ač by bylo mnohem lépe ho neužívat vůbec. Tedy lépe řečeno: užívat ho jako samozřejmost, a to vždy jen v duchu. S podobnými úslovími jsou vždycky jen potíže: „Nějak bylo, nějak bude“, je v zřejmém rozporu se rčením „Člověče, přičiň se, Pán Bůh ti požehná!“ Takováto moudrost může být vykládána křesťansky, avšak mnohdy i docela protikřesťansky. Jsou to všechno do jisté míry zaklínadla, a těm by se křesťan měl vyhnout.

Ale tím spíše si musí dávat pozor na jazyk spisovatel, svolává-li, ať už na kohokoli, hromy a blesky. Ano, podle Buchananových slov Západ skutečně umírá, ale každé umírání nějaký čas trvá, jistě aspoň tak dlouho, aby do toho umírání ještě mohl zasáhnout Pán Bůh. Tu pak najednou smrt, která už se nám podle našich měřítek zdá být nevyhnutelnou, se náhle mění v život. Snad i proto se modlíme v Credu: věřím v Ducha svatého, Pana a Oživovatele.
Připomeňme si všecky ty stíny smrti, které se kolem nás mihají v množství nesmírném a které vlastně nejsou ničím jiným, než předobrazem pekla. Pokud však máme víru v Boha, tyto stíny se vskutku jen míhají a hned na to zmizí v nenávratnu.

Říkají o nás, že jsme ateistická země, prý jsme se odkřesťanštili, žádný Bůh není – leda v pohádkových knížkách. Pozor na taková slova! Ono je to všecko jinak. Zatím ještě nežijeme v pekle.

Václav Durych

6 Responses to Odkřesťanštění

  1. Podiven napsal:

    Díky!

  2. Hamish napsal:

    S mnohým nesouhlasím, s mnohým zase ano.
    Nežijeme v pekle? Nežijeme, ale moc bych za to nedal, že peklo se od toho, co vidíme kolem sebe, moc neliší.
    Ostatně Dante…

  3. Felix napsal:

    Je otřesné, jak povrchně, nekonkrétně, rozháraně a bezzubě lze psát tak dlouhý článek o – myslím – největším zlu, a tedy i problému, nové doby. To se ani nedivím, že odkřesťanštění tak zdárně bují, kdy se proti němu, čí spíš, když za pokřesťanštění bojuje tak zmatečně. Můj názor.

    • cinicius napsal:

      Napište lepší. Co Vám brání?

      • Felix napsal:

        To máte asi jako s nechutným obědem. Neumím uvařit dobrý. Umím třeba připravit brambory, ale na bramborový salát nebo na řízek si netroufnu. Čtete správně: netroufnu. Ale jak patrno, jsou takoví, kteří si troufnou a není to k jídlu. A já vím, co mi napíšete: tak to nejez. A když ti to naservíruji, tak to třeba nejez, ale nekritizuj to.
        Vážený pane cinicie, odkřesťanšťování, které trvá již století, je smrtelně vážná věc. Zrovna včera jsem vyslecl debatu, jak před nějakými 65 lety učitelka vodila celou třídu do kostela, a jak v té třídě skoro nikdo nevěřil. Čili uř za tzv. 1. republiky, i před Únorem to pěkně smrdělo. Jak se to tehdy řešilo? Chyby posledních 50 let se možná vidí, konservativci na ně poukazují, ale co říkají době předchozí? Nedělaly se už tam hrozné chyby a opomenutí? Víte, pan Durych jr. se asi považje za konservativce, nevím, ze zmateného textu to nepoznávám. Ale co říkají konservativci té předúnorové či předkoncilní době? Stojí tu otázka Proč?
        Já k tomu jídlu můžu říct jedniné: Jednak je to otázka na vnitřní činnst tehdejší hierarchie, jednak je to otázka na působení tehdejší hierarchie na stát a společnost. Není to otázka tehdejšího státu a společnosti, kterou naopak pisatelé rádi a zbytečně popisují a posuzují.

  4. Papo napsal:

    Safra, to je síla.. ještě si to budu muset přečíst 2x, abych věděl, jestli je text geinálně jednoduchý nebo jednoduše geniální, popřípadě něco naprosto jiného..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *