Před 65 lety, 30. března 1945, byl zrovna Velký pátek a město Győr, u nás známé též pod jménem Ráb, zažívalo velkou změnu. Vstupovala do něj Rudá armáda. Pro některé přicházelo osvobození, pro další výměna utlačovatelů. A pro další čas utrpení a mučednictví.

Bl. Vilmos Apor (1892-1945)

Být v Maďarsku osvobozovaném Rudou armádou totiž nebyla žádná výhra. Osvobozena se při jejím příjezdu cítila pouze levice, respektive ta její radikálnější část, a židovští obyvatelé. Ale i leckterý nadšený levičák občas dostal příležitost rychle vychladnout, zejména měl-li doma hezkou dceru nebo manželku. Ovšem levicově orientovaných Maďarů zas až tolik nebylo, neboť zkušenosti z časů Maďarské republiky rad byly poměrně silným lékem na levicové třeštění.

V Győru se v čase příchodu Rudé armády nacházel kromě řádných obyvatel i poměrně značný počet utečenců, které boje a postup vojsk připravily o střechu nad hlavou. Do města je hnala nejen logika dopravní sítě, ale i pověst rábského biskupa Viléma (po maďarsku Vilmos) Apora, který byl znám pro své rozsáhlé charitativní aktivity  jako „biskup chudých“.

Biskup Apor, čestný konventuální kaplan maltézských rytířů, dělal za války čest své pověsti. Hojně se zasazoval o chudinu a později i o osud Židů, kterým poskytoval potraviny i pomoc při útěku. Pro své protesty proti špatnému zacházení se Židy a veřejné odsouzení jejich pronásledování mu bylo od vlády šípových křížů vyhrožováno vězením i smrtí. Hodně se nelíbila zejména následující promluva pronesená na Bílou sobotu 1944:

Kdo odmítá první příkaz křesťanství a vyhlašuje, že zde jsou lidé, skupiny a rasy, které mohou být nenáviděny a pronásledovány, kdo předpokládá, že lidé jako černoši či Židé mohou být týráni, musí být považován za pohana, byť by se sám vydával za křesťana. Každý, kdo schvaluje týrání lidí, nebo se na něm podílí, páchá těžký hřích.

Pro uprchlíky biskup připravil ubytování v klášterech, na farách a rovněž ve své biskupské rezidenci. K té se hojně utíkaly zejména ženy, které děsily pověstí o rudoarmějcích páchajících na dobytém území masové v masovém měřítku znásilnění. V biskupské rezidenci, vyplundrované ustupujícími jednotkami SS, byly oceněny zejména hluboké sklepy, které poskytly úkryt i místo pro bohoslužbu během dělostřeleckého bombardování města. 30. března ovládly Ráb jednotky Rudé armády a jejich příslušníci prohledali rezidenci, přičemž pochopitelně nepřehlédli, že je v ní spousta mladých žen.

Pár hodin poté se dostavila delegace rudoarmějců, že chtějí nějaké ženy, které by vypomohly s loupáním brambor a přípravou jídla. Byla to pochopitelně jen záminka, nicméně biskup byl připraven vyhovět – mladé ženy byly dávno dobře poschovávány a delegace byla zavedena do místnosti, kdy byli ubytováni staří lidé, kde se na loupání brambor nabídla celá řada dobrovolníků a dobrovolnic. Delegaci to  pochopitelně nepotěšilo, leč se skřípěním zubů zachovala dekórum  a dobrovolníky si odvedla.

Později se ovšem v rezidenci objevila další skupinka ruských vojáků, notně opilých, a ti narazili na jedno děvče, které neprozřetelně opustilo svoji skrýš. Ihned se za ní pustili a děvče utíkalo a volalo o pomoc biskupovo jméno. Biskup se vyřítil ze své pracovny, postavil se mezi děvče a vojáky, ukázal na dveře a maďarsky (rusky neuměl) se na ně rozkřikl, že zde nemají co dělat, ať okamžitě odejdou.

Pohled na urostlou postavu v sutaně křičící na ně nesrozumitelným jazykem vojáky natolik konsternoval, že se skutečně dali na ústup, jeden z nich se ale ještě ve dveřích otočil a vypálil po biskupovi dávku. Tři kulky zasáhly svůj cíl. Dvě způsobily jen lehká zranění, ale třetí prostřelila břicho. Biskup zůstal stát, dokud vojáci neodešli a pak se nechal odvést do své pracovny, kde se zhroutil.

Jeho věrní zajistili převoz do nemocnice, kde byl  operován a přijal svátosti. Lékaři nejprve doufali, že by mohl navzdory nepříznivým okolnostem přežít, neboť držel přísný půst, den předtím jedl jen velmi málo a na Velký pátek vůbec nic, nicméně o dva dny později už museli konstatovat rozsáhlou infekci, s níž nemohli nic dělat. 2. dubna, na Velikonoční pondělí, biskup Apor zemřel. Když mu ještě před smrtí řekli, že rezidence zůstala dalších návštěv ušetřena, odvětil slovy „Děkuji Bohu, že přijal moji oběť.“

Tělo biskupa Apora bylo provizorně uloženo v kostele karmelitánského kláštera, nicméně počítalo se s tím, že až bude jeho katedrála opravena a připraví se v ní hrobka, bude pohřben tam. Hrobka byla vybudována, ovšem komunistické úřady těsně před plánovaným obřadem zakázaly veřejný pohřeb i přesun těla.

Snaha potlačit biskupovu památku se nesetkala s úspěchem: lidé se chodili modlit i k zatím prázdnému hrobu a nemožnost pohřbít biskupa tam, kam patřil, se postupně stávala jedním ze symbolů náboženského útlaku v Maďarsku a komunistům působila čím dál více problémů. V roce 1985 komunistický režim kapituloval a povolil přemístění biskupova těla do hrobky, byť bez veřejných obřadů.

V listopadu 1997 prohlásil papež Jan Pavel II. biskupa Apora za blahoslaveného, vzpomínáme na něj 2. dubna.