V současnosti se ve sdělovacích prostředcích mimo jiné opět přetřásá téma kněžského celibátu. Téma jistě aktuální, ale pro lidi světa skýtající především možnost rýpnout si do Církve. Téma, které – jako mnoho jiných témat souvisejících s křesťanskou vírou – nemůže být právě bez správně chápané katolické víry dobře pochopeno. Toho jsem si všiml, když jsem o něm vícekrát diskutoval s nevěřícími přáteli či příbuznými.

Také jsem jednou zažil diskuzi s povětšinou nevěřící mládeží, kde odpovídali kněz a učitel na teologické fakultě (ženatý laik). Snažili se „přizpůsobit“ a vysvětlit toto téma „přijatelně“. A tak se „teolog“ vyjádřil o celibátu v tom smyslu, že přítomní nabyli dojmu, že o jeho zrušení v budoucnosti vůbec nepochybuje. Kromě toho jsme se z jeho úst také dozvěděli, že ani otázka svěcení žen není definitivně vyřešena a že si myslí, že v budoucnu i zde Církev může říct své ano. Z úst kněze, který nebyl ovlivněn tak radikálními modernistickými názory, jsem se nicméně dozvěděl, že v prvotní církvi byly jáhenky (tedy ženy s jáhenským svěcením). Dále vysvětloval smysl kněžského celibátu ve spojitosti s orientálními náboženstvími, kde také člověk sexuálně zdrženlivý může lépe meditovat a  tu nevyužitou sexuální energii přeměnit na duchovní.

Co podstatného by měl tedy vědět o celibátu věřící katolík? V první řadě je třeba zdůraznit, že kněžský celibát je připodobněním se Ježíši Kristu – panici a odpovědí na specifické Boží povolání ve shodě s učením ap. Pavla (srov. 1 Kor 7,7-8). Ačkoliv se samozřejmě může vysvětlovat i prakticky, funkcionálně, tato vysvětlení a zdůvodnění zůstanou vždy plochá. Bez pochopení osoby Ježíše Krista a jeho misie není možno pochopit smysl celibátu. „Kněz, jenž přináší Bohu Oběť, není nikdo jiný než sám Kristus.“ (sv. Řehoř Nysský, Mnichovi Olympiovi o dokonalosti) Pokud je kněz „alter Christus“, tak má Ježíše Krista napodobovat co nejplněji. „…Vůle církve nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu církve. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev.“ (Pastores dabo vobis, č. 29)

Motivem pro dobrovolné přijetí celibátu, který je spojen se svátostí kněžství, je tedy na prvém místě láska. Láska v pravém biblickém slova smyslu, agapé, láska, která se obětuje a dává. Je to láska snoubenecká, spočívá „v úplném darování sebe sama církvi podle vzoru Kristova a v účasti na jeho vydanosti…“ (Tamtéž, č. 23) Proto je celibát nepochopen, protože je nepochopen požadavek pravé lásky. V myšlení tohoto světa znamená láska především brát, přijímat, ano i využívat druhého. Jejím synonymem bývá sex a podle běžného chápání nelze bez sexu žít, proto je celibát něco nepřirozeného. Zapomíná se na to, že čistota zavazuje i mimo stav kněžský, že ani lidé svobodní, ani manželé si nemohou se svou sexualitou dělat, co chtějí. Bohužel tato mentalita pronikla i do myšlení mnohých křesťanů, takže se lze potom dozvědět, že ten či onen kněz říká snoubencům, že pokud již jsou pevně rozhodnuti, že se vezmou, tak spolu mohou už před svatbou sexuálně žít.

Celibátní kněžská láska k církvi má být láskou plodnou (srov. Gal 4,19; 1 Kor 4,15). Kněz je duchovní otec (srov. sv. Jan Zlatoústý, O kněžství, III, 6), což nechápou mnozí věřící, kteří se zdráhají mladého kněze oslovovat „otče“ (s „pater“ už tolik problémů nemají, neboť tomu příliš nerozumí nebo to pro ně přinejmenším není běžné oslovení). Samozřejmě, že duchovní otcovství je potenciální, spojené se svátostí svěcení a musí být uvedeno do praktického života především hlubokým osobním duchovním životem kněze. (Ačkoliv i kněz nedokonalý a třeba i nehodný „rodí“ především prostřednictvím udělováním svátosti křtu.) Duchovní otcovství kněze je plodem jeho lásky k Nevěstě Kristově – Církvi, (a tedy také ke konkrétním členům Církve, především ve svěřené farnosti), ne však lásky typu „mějme se rádi, skotačme, jezděme na výlety a bavme se, Bůh je dobrý…“ Je plodem lásky náročné, vyžadující, především od sebe samého, a pak v potřebné míře i od druhých. Nakolik je kněz v hlubokém vnitřním spojení s Ježíšem Kristem, „Věčným Otcem“ (Iz 9,5), natolik může rodit duše pro nebe. Proto také nelze mluvit o celibátu a nemluvit o prožívání oběti mše svaté a modlitebním životě. Celibátní láska kněze je láskou věrnou, věrnou až na smrt, kterou denně prožívá s Ježíšem Kristem (Gal 2,19b-20; 1 Kor 11,26; 2 Kor 4,11-12) na Golgotě oltáře. „Oběť svaté Liturgie bude pro kněze každodenní školou posvěcení. Stačí jen jednou spatřit ukřižovaného Krista na kříži, jednou vidět jeho utrpení, jednou se zadívat do hlubin citů jeho Srdce, aby nás to zasáhlo pro celý náš život. A k jaké lásce, k jaké připravenosti k jakékoliv oběti dovede Kristovy učedníky tentýž pohled, opakovaný každodenně?“ (metrop. A. Šeptyckyj).

V neposlední řadě je požadavek celibátní čistoty připomínkou, že kněz má být čistý nejen tělesně (ve smyslu sexuálním), ale také především duchovně. „Kněz musí mít duši čistější než samotné sluneční paprsky, aby ho nikdy Duch svatý nenechával bez své přítomnosti a aby mohl říct: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20)… co myslíš, jakou sílu a stálost musí mít kněz, aby mohl svou duši uchránit od každé nečistoty a zachovat její duchovní krásu neposkvrněnou?“ (sv. Jan Zlatoústý, O kněžství, VI, 3) „Proto sám musí ve všem převyšovat všechny, za které se modlí… a když svolává Ducha svatého a koná úžasnou oběť a často se dotýká Vládce všehomíra, pověz mi, s kým ho máme porovnat? Jaká čistota se od něho žádá a jaká zbožnost? Jen si pomysli, jaké mají být ruce, které konají tuto službu, jaký má být jazyk, jenž vyslovuje tato slova, čí duše má být čistší a svatější, když přijímá tolikerou milost Ducha?“ (Tamtéž, VI, 4). Celibát je tedy pro kněze připomínkou závazku svatosti, závazku připodobnění se v co nevětší míře Svatému Bohu, v jehož jménu a zastoupení kněz koná. Tato výzva ke svatosti však prostřednictvím kněze připomíná také všem pokřtěným, že mají dorůst do plné míry věku Kristova (Ef 4,13; srov. Gal 4,19). Proto je celibát darem nejen pro kněze, ale i pro celou církev, neboť je svědectvím o Boží moci (nadpřirozené plození a rození) a svatosti. Je výzvou k pozvednutí srdcí – sursum corda – a pohlédnutí skrze tento eschatologický průzor v nebeské klenbě k budoucím skutečnostem, které jsou pro nás připraveny, neboť „ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.“ (Lk 20,35)

P. František L. Juchelka