O pochybnostech v duchovním životě
Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu.
Dobře edukovaná duše ví, kolik svatých bylo obtíženo mnohými duchovními zkouškami různého typu, a také ví, jak velmi Bůh oceňuje ty, kteří Mu slouží stejně věrně v obtížích i ve zdaru. Ten, který se osvědčí v utrpení, má větší zásluhy než ten, kdo koná skutky zbožnosti a lásky jen tehdy, když má duchovní útěchy a pohodlí. Proto každá dobře edukovaná katolická duše ví, že musí bezpodmínečně odmítnout veškeré pochybnosti proti víře a zcela zavrhnout jakoukoli pravděpodobnost takových iluzí a svodů. Je vyloučeno, aby Dobrý Bůh byl a zároveň nebyl, aby nás volal ke svatosti a věrné lásce a zároveň si liboval v tom, že o Něm a o Jeho dobrotě pochybujeme. Už vůbec nepřichází v úvahu, že by si Stvořitel liboval v pochybnostech o neomylnosti Jeho úradků, které nám zjevuje prostřednictvím učení Církve svaté. Pochybnosti o učení Církve svaté a stavění do opozice autentického Boha a Jeho Církev jsou záludným dílem satanovým. Proč by Bůh založil Církev, která by neodrážela Jeho vůli? Nepřátelé Boží, kteří zároveň nenávidí i Jeho Církev, jsou snad dokonce méně víře druhých nebezpeční než ti, kdo údajně „věří a důvěřují“ Bohu, ale nenávidí Jeho církev a tvrdí, že jsou to lidské výmysly odlišné od skutečné Boží vůle. Pak se totiž neví, komu a čemu věří, komu slouží. Ona víra se nemusí obracet na správnou stranu a její ovoce může být zhoubnější než ovoce úplných bezvěrců.
A toto všecho je dílo nepřítele Boha i lidí.
Nyní se zamyslíme nad fenoménem, který v moderních kruzích Církve svaté stále více a více zapouští kořeny a sklízí neklamné plody na duších. Mnohdy je to hra s pojmy: zaměňuje se totiž pokora a pochybnost. Pochybnost je těžce hříšná, pokora je naopak ctností. Pokora předpokládá pochybování o SOBĚ, nikoli pochybnost o Bohu, Církvi, Nauce.
Věřící, zvláště konvertité, jsou odváděni od tradiční víry a nauky, která odjakživa a navěky považovala a považovat bude dobrovolné pochybnosti proti víře (článkům víry) za těžký hřích. Nyní je jim předkládána jakási obskurní teorie o tom, že čím více o předmětu své víry pochybujeme, tím bude naše víra pevnější a trvalejší. Ale to je hluboký omyl. Vzhledem k tomu, že pochyby proti víře jsou dílo Božího nepřítele, je zcela nemožné se s nimi „bratřit“ a očekávat, že nám v něčem pomohou. Naopak, dostáváme se do stále hlubší jámy sebeklamu, bludu, lži a podvodu. Jelikož naše duše dobrovolně vložila své pohnutky do rukou ďábelských, nejsme již v tak pronikavém kontaktu s Boží milostí a dostáváme se do nebezpečné vlády zla. Jakkoli původně zbožní, nemůžeme se vlastními silami vymotat z tohoto klamu, nemáme nadhled a ďábel se velmi raduje. Odtud se dostáváme k oddělování Boha a Jeho Církve a následně k úplnému bezvěrectví.
Kdo má aspoň minimální zkušenosti s duchovním životem, ví, že pokušení a zkoušky mohou mít enormní rozměry a zcela zatemnit rozum. Jen jejich odmítání a odhánění, společně s vroucí modlitbou a důvěrou k Bohu, nás může zachránit. A tehdy, vydržíme-li, skutečně budeme posíleni a naše víra se opravdu upevní a osvědčí. Nikoli však tehdy, budeme-li v sobě tyto jedy živit a vítat.
Velmi často jsou propagátory dobrovolných pochybností proti víře překrucovány myšlenky svatých a jejich životy. Světci jako například svatá Terezie z Lisieux nebo svatý Ignác z Loyoly, kteří trpěli těžké vnitřní boje, ale obětovali je za záchranu druhých, se prezentují jako vyznavači žádoucích pochybností a jako sympatizanti ateismu. Nic není vzdálenější pravdě. Snášení zkoušek a nechtění, aby jim Pán ulevil, má u svatých jediný účel, a to je láska k Bohu a jeho tvorům. Totou obětí svatí duše k Bohu přitahují, nikoli motivují, aby pochybovaly a otevíraly dveře zlu.
Teorie žádoucích pochybností o článcích vlastní víry a o neomylnosti církevního učení je dalším z plodů modernismu a progresivismu, protože ona bezbřehá důvěra v člověka, který se považuje za natolik dobrého, poctivého a soudného, že je schopen intelektuální analýzou spojenou s opozicí vůči pravdě Boží dospět k pevnější víře, je vstupní brána k totální relativizaci pravdy a následnému bloudění nebo úplnému ateismu. Nemluvě o tom, že kombinace těžkého hříchu – dobrovolných pochybností o článcích víry – a jejího posilování, je nelogická a absurdní.
Nea Marie Brkičová
Hezke.
Halik by Vas poslal na vysetreni, coz je znakem, ze jste tala do ziveho 🙂
Diky
Halík by na žádné vyšetření neposílal, ten by měl hned jasno v diagnóze:
Člověk labilní povahy, který v církvi hledá spíš úkryt před životem, militantní ultrakonzervativní konvertita, který tímhle článkem akorát překřikuje své vlastní nejistoty – prostě dětská nemoc víry.
Viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7082&webSSID=b2c0b70cf151976fb9db1ca972c8f7c4
Taky si říkám. 🙂
Úkryt před zkaženým světem je parádní věc. Otázka je, v čem tkví ona nejistota, kterou pater zmiňuje. Pokud je to nejistota o hodnotě svodů tohoto světa a jeho vládce, pak Bohu díky za ni.
Náhodou, já jsem si ubohostí tohoto světa docela jistý. Jeho svody pohrdám a svedených je mi docela líto – tolik energie vydané na tolik marnosti! Brr!
„Úkryt před zkaženým světem je parádní věc.“
Takových úkrytů je. Ale svoji posedlost izolovat se od všeho kolem tebe už si tu předvedla mockrát. Máme se nepřizpůsobovat světu, ne před ním utíkat.
Ad HK: „Svoji posedlost izolovat se od všeho kolem tebe už si tu předvedla mockrát“
Že jsem nic takového nezaznamenal a to jsem přečetl vše, co zde napsala.
Honza – jak se to v Pismu rika o tom uteku pred dablem? Ja tedy vyraz „svet“ chapu jako totez co „dabel“.
Jak jinak rozumet tomu tebou zminovanemu neprizpusobovani se svetu?
Hamish: A to je právě chyba chápat svět jako ďábla. Svět byl stvořen Bohem. Všechno v něm. Ďábel nestvořil nic. Ten pro sebe používá Boží věci. Pokud myslíš, že ve světě není nic, co by nebylo od ďábla, pak s tebou nesouhlasím. Ve světě je mnoho zla, ale i mnoho dobra.
Přece když sedím na pivu s někým, kdo není katolík, tak se mu taky nemusím přizpůsobovat tím, že mu odkývu jeho bludy nebo pokud mluví vulgárně, tak budu taky mluvit vulgárně, abysme byli na jedné vlně, ale současně nemusím říct: platím a jdu domů – tedy utéct.
To jistě ne. Ale budu-li trávit dlouhé večery v hospodě, kde moji společnost budou tvořit individua vulgárně hlásající své bludy, tak: a) minimálně postrádám-li dostatečně zdravé základy, velice rychle se stanu vulgárně mluvícím bludařem; b) svojí přítomností ty bludy a vulgarity, kterým pravidelně naslouchám, v jistém smyslu legitimizuji.
Pravidelně (denně) sleduji současná zpravodajská média. Současná zpravodajská média často lžou, zkreslují a manipulují. Pokud je sleduju dál, jistým způsobem legitimizuji jejich existenci (tím pádem i všechno co obsahují?). Nevybíráme si všichni ze světa něco dobrého? Minimálně informace o dění v něm a i z toho, že si přečtu lživý článek o církvi přece vytěžím minimálně to, že poznám rétoriku protivníka a poznám jakým způsobem manipuluje. Ale souhlas, že bez zdravých základů to jde těžko.
Chodit se často bavit s určitou společností je jistě něco trochu jiného, než se kouknout na relativně nejlepší zprávy, co mám k dispozici, a snažit se z nich dovědět něco užitečného.
Něco trochu jiného to je. Každé přirovnání kulhá. Člověk se chodí bavit s tou společností, ve které se pohybuje (škola, zaměstnání, zájmová aktivita). Stejně jako čteš iDNES.cz, protože přinese informace nejrychleji (třeba), tak se jdeš bavit se společností, která je ti dostupná. Která tě obklopuje.
To Honza:
Ucel sveti prostredky?
Navic, jak muzes si byt tak jisty, ze v soucasne medialni stoupe rozlisis pravdu od lzi?
„Ucel sveti prostredky?“
Špatné prostředky nelze posvětit. Nelze je používat za dobrým účelem. Pokud jsou ale proti nám použity někým jiným prostředky obsahující špatné i dobré, lze si z nich vybrat to dobré a to dál rozvíjet.
„Navic, jak muzes si byt tak jisty, ze v soucasne medialni stoupe rozlisis pravdu od lzi?“
Vůbec si nejsem jistý. Proto přistupuju obezřetně.
Aha, a co tedy znamena ono neprizpusobovani se svetu? Logicky to implikuje to, co jsem zminoval vyse.
Samozrejme, ze svet a priori neni spatny, ALE je dablem zkazeny.
Jiste ze dobro vitezi nad zlem, ale o tom jsme se nebavili.
Ja tvrdim, ze v Pismu slovo „svet“ ma prevazne negativni konotace. Jak ostatne dokazuje i tebou citovany uryvek o neprizpusobovani se svetu, coz jsi ve sve „odpovedi“ zcela obesel a zameril svou pozornost nekam zcela jinam.
Hamish: Nemám celé Písmo v hlavě, takže ti nedokážu vysypat nějaký citát, kde by byl svět v pozitivních konotacích. A ve větě: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“ je svět použit pro pojmenování toho negativního z něj. Nemáme se zkrátka přizpůsobovat tomu zlému, co ve světě je, ale máme dál žít ve světě mezi tím vším zlem, aniž bychom se sami stali zlí. Nemáme před ním utíkat. Protože svět nás potřebuje a protože Bohu o svět jde.
Dovolil bych se těch psychiatrických diagnóz zastat. Lidé, na které Halíkovy diagnózy sedí, v katolické církvi existují. Nemusíme se bát si to přiznat. Z vlastní zkušenosti vím, že je jich málo, ale jsou. Mám na mysli různé pobožnůstkáře, pošuky a autory divných časopisů (např. Řád). Chybou (a velkou) Tomáše Halíka je, že to používá jako nálepku bez označení konkrétních lidí a příliš paušálně a vytváří tak falešný obraz církevního prostředí. Katolíci jsou přitom konkrétní lidé z masa a kostí, ne prázdné kategorie.
A pochopitelně takovéto psychologické charakteristiky nemají žádný dopad na dogmatiku!
Jayef:
Časopis Řád je šílenost a pobožnůstkářů je mi líto. Ale je jasné, že Halík těmi svými diagnózami označuje spíš jiné lidi, třeba autory a čtenáře Duší a hvězd. Myslím, Jayefe, že ty by sis od Profesora nějakou pěknou nálepku taky vysloužil. 🙂
Jo, to vím, že bych si ji vysloužil 🙂
Hamish: také děkuji. Léčitelství mě neláká 🙂
Tý jojo! Tak já se klidně vymezím negativně – učení má člověk přijímat, nikoliv pouze tupě (stádně) následovat. A přijímání se neobejde bez pochybností (resp. srovnáváním s jinými možnostmi). Takže pochybnosti jsou vždy na místě.
Nemáš katolickou víru, proto se nedivím, že nemáš páru, co to vlastně je. Ona je to vlitá ctnost a vzděláním se jen rozvíjí, ne získává. Bez této nadpřirozené víry katolické doktríně nemůžeš rozumět, ani kdyby ses rozkrájel. Když někdo rozumově ověřuje, jestli dává nauka dobrý smysl, neznamená, že o ní pochybuje. Maximálně to může být určité pomocné potvrzení, ale spíš je to určitá estetická záliba – protože zjevené pravdy jsou prostě úžasné. Nicméně pro bezvěrce jsou naprosto prázdné.
To pak není ověřování, ale potvrzování – to je docela rozdíl, řekl bych.. Ověřování by mělo znamenat neutrální postoj a vybírat si.
Víra se ověřit nedá. Tedy přesněji: dá se ověřit, když je plně předpokládaná, ale ne tak, že by měl člověk o její pravdivosti evidenci ještě za tohoto života. Proto je to víra. Jediné, co si mohu ověřit je, že dává smysl, že v ní není logický spor. (Filosofická evidence, že Bůh je, víru člověku nedá, o Boží existenci jsou přesvědčeni i démoni – viz List Jakubův – a přesto nejsou věřící).
Papo: když někdo přijal pravou katolickou víru, nechal se poktřít nebo biřmovat a stal se aktivním věřícím katolíkem, nemá co pochybovat, zda učení, které mu předkládá Ten, který ho povolal, je takové nebo makové podle jeho labilního úsudku, podobného korouhvi ve větru, manipulovaného ďáblem. Samozřejmě, pokud ještě v Církvi není a hledá, je to jiná situace. Ale já mluvím o věřících katolících, kteří jsou pod těžkým hříchem zavázáni nevystavovat se dobrovolným pochybnostem o víře.
A já tvrdím, že ŘKC o ovce nestojí.. cílem není TUPĚ následovat, ale PŘIJÍMAT. A přijímat bez pochybností nelze.
„když někdo přijal pravou katolickou víru, nechal se poktřít nebo biřmovat a stal se aktivním věřícím katolíkem, nemá co pochybovat, zda učení, které mu předkládá Ten, který ho povolal, je takové nebo makové podle jeho labilního úsudku“
A pokud se někdo stal jehovistou, tak nemá co pochybovat o tom, že ten, který ho povolal je opravdu Ten.
http://www.watchtower.org/b/20090501/article_05.htm
Tady se bavíme o pochybnostech o článcích víry. Tyhle pochybnosti jsou úplně zbytečné, když důvěřujeme autoritě, která zaručuje pravdivost těch článků a autentičnost (Bůh skrze katolickou církev). Něco jiného je přijetí té autority – katolické církve – tady si musí každý člověk dát pozor, aby nezakládal svou víru na nějakých svých iluzích, ale aby dovedl kriticky hodnotit důvody své víry. Ale pro takové prověřování není vůbec nutná subjektivní pochybnost, jedná se o pochybnost metodickou. Tolik ke „slepé“ víře.
Jestli kecám, klidně mě opravte. 🙂
A kdo hledá poctivě pravdu a setká se s Kristovou církvi, nemůže než se k ní připojit, protože má jistotu, že tam je všechno to, co hledal.
Pokud vím, že něco zjevil Bůh, pak je mi docela jedno, jestli tomu, že to bez výhrad přijmu navzdory eventuálním vnitřním pokušením, někdo říká tupost a ovcovství.
Pokud to víš? A jak to víš? Já jsem to nikdy nevěděl a nevím. Pokud bych řekl: VÍM, že mi to zjevil Bůh, lhal bych jak nejvíc v životě.
Honzo, zřejmě se jedná o smýšlení v duchu – dogmatické prohlášení církve = boží zjevení.. To je zdroj jistoty..
Takze Cirkev vlastne, dle tebe, lze, kdyz o uceni, ktere predklada tvrdi, ze si je jista tim, ze ho Buh zjevil?
Ja pokud bych si nebyl jisty a nevedel bych, ze nauka Cirkve je zjevena Bohem, nikdy bych se katolikem nestal.
Hamish: „Takze Cirkev vlastne, dle tebe, lze, kdyz o uceni, ktere predklada tvrdi, ze si je jista tim, ze ho Buh zjevil?“
Nevím, jestli lže, každopádně nedokážu s jistotou říct, že nelže.
„Ja pokud bych si nebyl jisty a nevedel bych, ze nauka Cirkve je zjevena Bohem, nikdy bych se katolikem nestal.“
Však proto jsem se zatím nestal evangelíkem, kvůli tomu, že nemám tu jistotu, že evangelická víra je ta pravá. Jsem si poměrně jistý, že existuje Bůh (alespoň zatím jsem nenarazil na nic, co by mi tuto jistotu vyvrátilo), ale stejnou jistotu nemám o pravdivosti Katolické církve.
Vím, že mi to Bůh zjevil, říká Církev. A já když vidím Církev, čtu Evangelium, tak říkám: Církev má pravdu. Duch svatý je s ní.
„Církev má pravdu. Duch svatý je s ní.“
Ale to právě nevím.
Každý z vás si může říci se svatým apoštolem Pavlem: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem přesvědčen…“ (2. Tim. 1, 12) Ano, vím a jsem pevně přesvědčen, že Ježíš Kristus je nejen člověk, ale zároveň všemohoucí Bůh, že je všechno pravda, čemu učil a čemu učí svatá Církev katolická. V této víře se chci pilně vzdělávat a posilovat modlitbou, mší svatou, svatým přijímáním. Podle této víry chci žít až do smrti, abych byl jednou vzkříšen nikoliv ke svému zahanbení, nýbrž k věčné slávě a radosti u Spasitele.
ThDr. František Tomášek – KATECHISMUS KATOLICKÉHO NÁBOŽENSTVÍ
„Každý z vás si může říci…“
Což o to. Říci si to může, na tom není nic těžkého. Namluvit si můžu cokoliv. Ale opravdu si to myslet, to sám sebe nedonutím. I když si to řeknu tisíckrát, tak pořád vím, že vlastně nevím. Že pouze říkám, že vím.
Aha, takze jsi vlastne obycejny modernista. To to ale trvalo.
Jinak, evangelicka vira prava je. Evangelicka vira je virou Katolicke Cirkve.
Pouzivat pro protestanty vyraz „evangelik“ je odpudivy eufemismus, ktery nema s realitou co delat. Kdyby se protestante ridili evangeliem, zadni protestante nejsou.
„Aha, takze jsi vlastne obycejny modernista. To to ale trvalo.“
Vzhledem k tomu jak nesystematicky jsou zde přípspěvky řazeny za sebou, tak nevím, na co to je reakce.
Ad HK: „Svoji posedlost izolovat se od všeho kolem tebe už si tu předvedla mockrát“
Že jsem nic takového nezaznamenal a to jsem přečetl vše, co zde napsala.
Tak s tímhle souhlasím taky!
Proč Jayef říká, že Řád je divný časopis?
Je pravověrný,a kněz, který ho vydává přečte množství cizích periodik.Je to dobrý „výcuc“ časopisů,ke kterým se nedostaneme, ne?
Pravda, tu jeho poesii nemusím…O:))))
Myslím, že to dobře vystihl jjs.
Nicméně podle mě onen úryvek ze článku p. Halíka nehovoří o psychicky zcela chorobných jedincích. Proč by tedy potom hovořil jen o těch, kteří mají konzervativní orientaci? Pokud by mu šlo o zvýraznění faktu, že v Církvi sv. existují lidé duševně nemocní (kteří si nezaslouží žádné pohrdání!), mohl by uvést i případy exaltovaných modernistů či charismatiků. Tady nešlo o poukaz na duševní chorobu v pravém slova smyslu. Tady se jako duševní choroba (vyléčitelná) označila neústupná inklinace ke katolickému pravověří, tradici a konzervativismu. Vytrvalé zastávání konzervativního katolicismu podle p. Halíka pochází z duševní lability a touhy uniknout před životem, je to však dětská nemoc víry a dá se vyléčit. Pomocnou rukou trpělivých progresivistů. Jinak je velmi odpudivé pohrdat duševně nemocnými lidmi, ale to myslím nebyl záměr toho článku.
Ale útok pomocí psychoanalýzy neznámých lidí je starou, leč nepřesvědčivou zbraní.
Ad časpois Řád: to je Řád, který navazuje na časopis, do kterého přispívali katoličtí literáti 1. poloviny 20. st.? Mj. J. Durych? Nebo něco jiného? Můžete mi o tom prosím něco napsat, nevím, oč jde. Díky.
Asi takto: starý pan Václav Durych uděluje svolení k užívání názvů, na které má po svém otci autorské právo velmi benevolentně. Takže vznikly stránky Revue Katolík, časopis Rozmach i časopis Řád, kdesi existuje i revue Akord. Řád je takový amatérsky vyráběný tištěný časopis, který produkuje P. Dachovský. Je to kněz velmi horlivý, ale někdy poněkud nerozvážný. Celý časopis má apokalyptické ladění.
Děkuji pěkně.
Je zajímavé, že v první části článku (dle mého názoru zcela správně) rozdělujete pochybnost na pochybnost o sobě a pochybnost o Bohu. A v druhé části tyto pochybnosti „motáte“ dohromady. Nebo je snad pochybnost „o vlastní víře“ pochybností o Bohu? Ne. Je to pochybnost o sobě.
Děkuji Vám za upozornění na nedostatečně jasné formulace v druhé části článku. Pochopitelně míním stále totéž – nikoli pochybnosti o kvalitě a intenzitě vlastní víry, ale dobrovolné pochybování o pravdě učení katolické Církve, to jest o článcích vlastní víry – tj. té víry, kterou vyznávám. Proto jsem ty pasáže aktualizovala, aby to bylo zjevné.
Trochu to tady vytapetuju.
Co řekl Pán Ježíš o zapírání víry?
O zapírání víry řekl Pán Ježíš: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před Otcem, jenž je v nebesích
(Mat. 10, 33)
Co řekl Pán Ježíš o nepravých prorocích?
O nepravých prorocích řekl Pán Ježíš: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci.“ (Mat. 7, 15)
223. Jak se máme chovat k jinověrcům?
K jinověrcům se máme chovat snášenlivě. „Bludy potírejte, bloudící milujte.“
Hříchy proti víře. – Proti víře se prohřešuje, kdo ji lehkomyslně vydává v nebezpečí, kdo dobrovolně pochybuje o některé pravdě víry, kdo svou vinou v Boha nevěří, víru zapírá nebo od ní odpadá.
Když někoho obtěžují myšlenky proti víře, je to obyčejně pokušení a není to ještě hřích. V tomto případě se má člověk pomodlit alespoň krátké vzbuzení víry: „Pane Ježíši, pevně věřím všemu, co jsi zjevil a čemu učí Církev katolická. Posilni víru mou!“ Když něčemu z Božích pravd dobře nerozumíš, požádej kněze, aby ti je vysvětlil.
Kdo některé pravdě křesťanského náboženství tvrdošíjně věří jinak, než jak učí Církev, dopouští se bludařství neboli hereze. Kdo odpadá od Církve, dopouští se odpadlictví. Kdo svou vinou v Boha vůbec nevěří, je nevěrec neboli ateista. Tyto hříchy proti svaté víře jsou těžké. Bylo by hříchem proti víře být ve víře lhostejný. Člověk ve víře lhostejný říká: „Víra jako víra…, víra není hlavní věc…, každé náboženství je stejně dobré.“
K jinověrcům se máme chovat snášenlivě. Pro jejich víru jimi neopovrhujeme, neposmíváme se jim a nepronásledujeme je. Byl by to hřích proti lásce k bližnímu. Proto praví svatý Augustin: „Bludy potírejte, bloudící milujte!“ Kdo byl od mala vychován v nepravé víře a pokládá ji pevně za pravou, nemá za to hřích, dokud nepozná víru pravou.
Je však výslovně zakázáno chodit na kázání a bohoslužby jinověrců, přijímat od nich svátosti a být jim kmotry při náboženských úkonech.
Kdo má vzácný poklad, chrání ho pečlivě před každým nebezpečím. Podobně i ty opatruj co nejlépe své velké bohatství: Svatou katolickou víru! Pečlivě se v ní vzdělávej a vroucně se modli, aby sis ji vždy zachoval.
„Boží je to dar.“ (Efes. 2. 8)
ThDr. František Tomášek – KATECHISMUS KATOLICKÉHO NÁBOŽENSTVÍ