Jako červená nit se vine Buchananovou knihou „Smrt Západu“ prastará zkušenost, že rozkvět, právě tak jako úpadek civilizaci je přímo úměrný populačnímu růstu, či naopak jeho útlumu. Tato úměra platí v obou směrech: roste a prohlubuje-li se civilizace v kladném smyslu, narůstá i populace. Skutečně tomu tak je, ale přece jenom… Růstem a zkvalitňováním civilizace vskutku šplhá vzhůru populační křivka, ale není tomu vždy, i když by tomu vždy být mělo. Buchanan nachází čtyři důvody, proč dochází k výjimkám, které mohou způsobit katastrofu. Na  Západě, především však v Americe.

1) „Kulturní revoluci“, kterou rozjeli pokračovatelé „klasiků“ marx-leninismu, Lukács, Gramsci, Adorno a Marcuse, zjednodušeně řečeno „frankfurtská škola“ podkopala kulturu a zrušila starou Ameriku (víceméně i celý evropský Západ!) Nenalezl se nikdo, kdo by se této „kulturní revoluci“ uměl bránit. Kulturní revoluce „osvobozuje“ ženu. Od čeho? Nuž od dětí, přece.

2) Dobře živení a bujní mladí lidé byli v obrovském měřítku, takřka bez výjimky, postiženi nudou. Poválečné studium se nedá srovnávat se studiem předválečným. Je to celoevropská záležitost a není důvodu předpokládat, že by tomu bylo v Americe jinak. Buchanan naříká nad tzv. universitními campy, které se v poválečných letech staly pro mladé lidi rájem na zemi. Na těchto universitních srazech se na prvním místě bezuzdně souložilo a když už ani drogy nepomohly k znovunabytí vyčerpaných tělesných sil, s dojemnou odevzdanosti či spíše až nadšením dopřála celá mladá generace sluchu libě znějícím proroctvím kulturní revoluce. Nejliběji prorokoval Herbert Marcuse: nikdo neuměl k mládeži vhodněji promluvit. Holou katastrofou bylo to, že spolu s mladými pány a  jejich slečnami zbožně Marcusovi naslouchali i  jejich prošedivělí preceptoři.

3) Propagaci Kulturní revoluce si vzala za své televize. V naši zemi teprve dnes nabývá televize orlího vzmachu, ve Spojených státech se televize stala pánem všedního života již před půl stoletím. Ničím neomezený liberalismus, pohrdání všemi autoritami, zprvu jen tolerování, ale posléze oslava a nakonec až vnucování sexuální nevázanosti – to vše se posléze stalo televizním uměním, které nemělo za úkol mládence a děvy toliko oslovovat, od samých počátků televizního rozvoje šlo jen a jen o vymývání mozků. Buchanan viní americkou televizi toliko z „přenášení idejí“. Nebylo to ovšem přenášení, bylo to vtloukání  postmarxistických idejí do unuděných mozků americké mládeže.

4) Vietnamské neštěstí. Nijak jinak se nedá nazvat toto americké dobrodružství, které dle Buchanana „spustil liberalismus“. Zde se s Buchananem neztotožňuji. Účast Spojených států ve II. světové válce prý vyprovokovaly anglické tajné služby, které svého času byly vskutku špičkové a mnohdy působily dojmem kouzelnictví. Těžko lze domyslit, co by se bylo s Evropou stalo, kdyby Japonci nebyli napadli Havaj. Raději ani nedomýšlejme! Američané tehdy nešli do války ze soucitu s ubohými Evropany, které utiskoval zlý Hitler. Nešli do války ani proto, když je o pomoc „prosila“ hrstka vietnamských „demokratů“. Dodnes si nejsme jisti, jak to s Pearl Harbourem bylo ve skutečnosti. Jistě to však nebyla láska k demokracii, která nechala ve vietnamských džunglích vykrvácet nedozírné zástupy mladých Američanů. Nelze se divit, že se Američanům do téhle pochybné války nechtělo, že před ní uhýbali, kde se dalo, a jestliže Marcuse nejen že nabádal k simulantství, ale dokonce zdůrazňoval nadřazenost těch, kdo se vietnamské válce vyhnuli, pak mluvil většině americké mládeže k duši. Demoralizace byla tehdy úděsná, stovky a tisíce amerických konservativců nad touto „zradou staré, dobré Ameriky“ lkalo, ale nic to nebylo platné. Vietnam se stal  „tavícím kelímkem“, ne však cti, nýbrž hlouposti. Vietnamskou zkušenost lze v mnoha směrech považovat i za Boží trest.

Jisté je, že počátky šedesátých let znamenaly pro Ameriku „osvobození“ od zatuchlé minulosti. Na americkou minulost Buchanan nedá dopustit. Na Kryštofa Kolumba sice Buchanan nikoho nenechá brblat, nicméně kolumbovská Amerika ho nezajímá. Španěly Buchanan rád nemá, vadí mu, tak jako každému Američanovi, že ilegálně odcházejí do Spojených států a nedají si vymluvit, že by to dělat neměli. Buchanana jako katolíka zajímá toliko Amerika „anglosaská“, neboli protestantská. To by ovšem neměla být žádná katastrofa. A tak či onak, protestanti přicházející do Nového světa, tuze často prchali před zákonem, ale tím pádem ještě nepřestali být křesťany a jako křesťané se také chovali ve svém novém domově. Katolíků přicházelo do Nového světa méně, byli to zejména Irové, Italové a pak Středoevropané, včetně Čechů a Slováků. Nebylo jich málo, ale v protestantském moři se utopili. Protestantství dalo nově vzniklým Spojeným státům americkým ráz, jehož tato velmoc nikdy nepozbyla. Středoevropané a Irové ovšem byli plodnější, takže katolíků silně přibývalo, ale i tak je americký katolicismus něco zcela jiného než katolicismus evropský: byl ovlivněn protestantismem již tuze dávno, dávno před Vatikánským koncilem. Buchananovi se tento protestantský ráz americké společnosti libí a já mu to ani nezazlívám. Ale bohužel ani protestantismus, ani katolicismus se nedokázal úspěšně ubránit idejím neomarxistické „frankfurtské školy“.

Ve Spojených státech rostly školy jako houby po dešti – zejména ve dvacátém století. Přibývalo inteligence (oproti Evropě téměř geometrickou řadou) a tato inteligence si vzala do svého štítu nikoli Boha, nýbrž levičáctví. Právě tak jako v Evropě. Zatímco u nás se levičáctvím zdobili především mladí umělci  (a to zejména umělci literární a snad i výtvarní), na západ od nás už byl levičák každý, kdo složil maturitu. Vynikla tím zejména Francie, v ostatních západoevropských zemích to nebylo tak zřejmé, protože vzdělání nebylo tak snadno dostupné a mladí lidé si ho mnohem více cenili, než aby je lacino prodávali tak jako kněžky lásky prodávají své tělo. V Americe, tak i v Anglii rostly nové university (či aspoň školy, které se jako university tvářily), ale zatímco v Anglii studium na každé takové škole stálo spoustu peněz, v USA to nebylo nijak dramatické. Zlé jazyky tvrdily, že v Americe je universita na každém městě, odpovídajícím našim městům okresním. (Dlouho jsem se styděl, když jsem se dozvěděl, že většina mých bývalých spolužáků z gymnázia se stala v USA universitními profesory!)

Ideje „frankfurtské školy“ lze poměřovat toliko idejemi katolickými. Dá se to říci i opačně: Ze všech atheistických ideologií jediná frankfurtská škola se může katolicismu postavit. A ona to také dělá. Čtyři její stvořitelé (a vždy rozmnožitelé), Lukács, Gramsci, Adorno a Marcuse, byli přičinlivými žáky svého Mistra, Knížete Světa. Nedali se opít rohlíkem nacismu či bolševismu. Poznali včas dekadenci obou quasiideologií a svého Mistra ve všem uposlechli. Ten byl v zásadě proti veškerému násilí. Proti  němu postavil trpělivost. Svým žákům nedovoloval pýchu (ta je hříchem nejen proti Bohu, nýbrž i proti Pánu Temnot; Opice Boží je jen tehdy úspěšná, opičí-li se důsledně a od svých premiantů vyžaduje absolutní pokoru).

Vraťme se na začátek této úvahy. Bezdětnost či „vícedětnost“ není otázkou ekonomickou. Počet narozených děti v USA klesá, přestože mít více dětí je do jisté míry módou a ta, jak známo, stále určuje náš život. Není to ani otázka pohodlí či nepohodlí (i bohaté moslimky přenechávají výchovu svých „proroků“ svému Alláhu slitovnému a společnost tím nijak netrpí). Zatím se biologie žádné ženy nezměnila natolik, že by jí cokoliv na tomto světě poskytlo větší štěstí, radost a uspokojení nežli vlastní dítě. Třebaže Hospodin Evu v Ráji nikterak svými prognózami nepotěšil, když jí spolu s ostatními ženami zaručil porodní bolesti;  dalo by se i vystopovat, že se ženy svým způsobem na tyto bolesti i těší.

Kde je tedy jádro pudla?

Je to všecko jen a jen ve víře, v odevzdání se příkazům Božím a zejména Jeho milosrdenství. Víra v Boha přináší požehnání, které člověka „pronásleduje“ na každém jeho kroku. Početná rodina je nejmarkantnějším projevem tohoto Božího požehnáni, které si leckdy ani nevykládáme jako klad. Máme totiž často „tuze dlouhé vedení“.

Mrzí mě, že Buchanan pláče a naříká, jak nás pokles natality s naprostou jistotou přivádí ke katastrofě. Ovšem, nepomůže zvýšeni daní na bilióny, nepomůže strach z třetího světa, že nás barevní i méně barevní umlátí čepicemi, nic nám nepomůže než důsledný návrat k Bohu.

Nechci být soudcem svých bližních, natož pak soudcem Buchananovým, ale zdá se mi, že Buchanan v tento návrat k Bohu nevěří, a proto o něm nepíše jako o řešení.

Dá-li Bůh kravičku, dá i travičku a pomůže i tam, kde žádná pomoc není možná. Stane se tak samozřejmě jen díky jeho milosrdenství, jemuž nerozumí ani andělé (jak nás o tom poučuje litanie k Božímu milosrdenství). Buchananova jasnozřivost nemá hranic. Předpovídá smrt Západu a nelze se s jeho tvrzením přít. Ale jen právě proto jsme věřící křesťané, abychom si nedali vzít přesvědčení, že na samém konci konců zbývá místečko pro absolutní pravdu: že je tu ještě Boží milosrdenství, které na štěstí na nás lidech nezávisí.

Václav Durych