Kterak se děje rozumové poznání krásy?

Zjevy krásných těles chápou ve příjemných pocitech naší smyslové zevnější, zvláště zrak a sluch, jakož i vni­terný smysl povšechný. Od zjevů abstrahuje rozum náš, proniká k bytností tělesa, která ve zjevech se prokazuje, a shledává jí dokonalou, tj. idejí své odpovídající, a jed­notnou, tj. s částí souladně v jeden celek složenou. Avšak v dokonalosti a jednotě záleží základně krása. Krásu přivlastňujeme hlavně bytnosti tělesa, přidružně jeho vlast­nostem, jež se jeví.

Jsou však zjevy např. myšlenka, výkon ctností, o kterých rozum náš nemůže souditi, že vycházejí z bytností čiře tělesné; podmíněny jsou podstatou netělesnou. Ku poznání jejímu veden jest rozum náš nutným zákonem příčinnosti. Zjevů právě lidských, kterých zvíře postrádá, jest pod­mínkou duše povahy duchové. Odpovídají-li tyto zjevy zákonům a činí-li pospolu souladný celek, poznáváme, že duše, ze které vycházejí, jest dokonalá a fysicky jedno­duchá, tedy krásná. Tato krása přivlastňuje se přidružně těmto zjevům.

Od krásy tvorů přicházíme nutným zákonem logickým k její podmínce, kráse tvůrce, Boha, bytostí naprosto do­konalé a naprosto jednoduché, ku kráse svrchované.

Toto poznání rozumové spočívá na zkušenosti při­rozené. Kromě ní jest však také zkušenost nadpřirozená, které se nám dostalo zjevením Božím nadpřirozeným a kterou si osvojujeme vírou. Tato víra nás učí, že jsou také pouzí duchové, kterým pro jejich dokonalost a jed­noduchost přísluší krása; dále vede člověka, aby nabyl krásy nadpřirozené; posléze nám odkrývá krásu Boží měrou větší než zkušenost přirozená.

Ukojení této rozumové činnosti.

Jestliže rozum náš poznal krásu nějakého bytce, kte­rá jest založena v jeho bytnosti, tj. v dokonalosti a jed­notě, jest ukojena jeho činnost, jejíž cílem jest poznání bytnosti. Ukojení však činností rozumové jest provázeno rozkoší, libým dojmem snaživosti. Proto jest nám říci, že krása, rozumem poznána, plodí rozkoš.

Tuto pravdu, obecně známou ze zkušeností samozřejmé, uznávají mudrcové. Stoikové učili, že krása svou přiroze­ností rozkoš plodí, takže se jí nikdy nenasytíme. Novoplatonik Maximus Tyrský píše : Kdykoli vyslovíš krásu, vyslo­vil   jsi   zároveň  rozkoš;  neboť   krása  nebyla  by  krásou,  kdyby nebyla předmětem značné rozkoše.  Podobně  soudí sv. Augustin, sv. Tomáš Akv., Leibnitz, Lotze a jiní.

Rozkoš, kterou jest provázeno poznání krásy samo, není smyslná, ale jest nadsmyslná, duchová, jelikož poznání jest rozumové, tedy nadsmyslné, duchové. Tento dojem nadsmyslný může býti spojen s dojmem smyslným, jako jest u člověka spojeno poznání rozumové s poznáním smy­slným. Ale hlavní dojem jest nadsmyslný, vedlejší pak smyslný, a hlavní může býti bez vedlejšího.

Důsledek: Jaký jest poměr mezí pravdou a krásou?

Jelikož rozum lidský, který poznává krásu, k tomu jest jedině určen přirozeně, aby se zabýval pravdou objektivnou, srovnalostí mezi věcí a myšlenkou, podle které původce ji učinil tak, že o ní dává svědectví, a aby se domáhal pravdy subjektivné, srovnalosti mezí věcí a myšlenkou poznávajícího: musí krása býti pravdou a pravda býti krásou. Než jest přece rozdíl mezi nimi při věcné totožnosti, rozdíl virtuálný, jenž záleží v tom, že při kráse máme zřetel k rozkoši, kterou plodí její poznání, kteréhožto zřetele při pravdě nemáme.

Odtud následuje, že krása a nepravda se naprosto vylučují. Krásné není nepravdivé a nepravdivé není krásné.

Ku poměru krásy k rozumu, jenž vysvětluje počátek požívání krásy, přistupuje nutně její poměr k vůli, jež po dobrém se snaží.

Kterak se má krása k dobrotě?

Pravdivé a  dobré.

Co jest základně pravdivé, jest i základně dobré; co jest činností rozumu formálně pravdivé, jest prostřednictvím rozumu a činností vůle formálně dobré. Proto jest pravdivé a dobré věcně totožno. Než k této věcné totožnosti při­stupuje rozdíl virtuálný; neboť totéž jest pravdivé, pokud se vztahuje k rozumu, a dobré, pokud se vztahuje k vůli.

Než krásné jest věcně totožno s pravdivým a virtuálně rozdílno od pravdivého.

Tedy jest krásné věcně totožno s dobrým a virtuálně rozdílno od dobrého.

Co jest dobrota ?

Je tedy vniterná dobrota věci její skutečná srovnalost s duchem rozumným, skrze kterou věc jest schopna býti předmětem jeho snažení.

Co udílí věci vniternou dobrotu, pro kterou může býti věc předmětem snahy ducha rozumného ? Na kterých vlastnostech záleží   srovnalost  věci s duchem   rozumným?

Slyšme nejprve vlastnosti duše lidské.

1.  Duše lidská jest podstata živá, činná, jež ze sebe, ze svého nitra pohybuje sebe samu a tělo jí náležející; působí svobodně, podle své vůle.

2.  Duše lidská jest podstata nezničitelná; chová v sobě samé tušení o své nesmrtelnosti a o svém povolání k usta­vičnému trvání.

3.  Duše lidská jest podstata povahy duchové, duchově viditelná a jiné věci duchově viditelnými činící, duchovým světlem ozářená a ozařující, sama v sobě jasná a ze sebe duchové světlo udílející tomu, co jest samo v sobě temno. Jest, jak se říká latině, intelligibilis et intelligens.

4.  Duše lidské duchovost jeví se zvláště v rozumnosti, která záleží v tom, že duše lidská při prvním vývoji své intelligence nutně si tvoří základní pojmy a základní věty, aby jimi a podle nich všecko myslila a chápala, aby na jejich základě všecky ostatní pravdy poznávala, jež ná­ležejí řádu fysickému a  ethickému.

S těmito vlastnostmi duše lidské se  srovnává:

1.  všecko, v čem se prokazuje život, činnost, pohyb, svoboda;

2.  všecko, co ve své látce, svém tvaru a své vniterné úpravě svědectví dává o pevnosti, trvalosti a stálosti;

3.  všecko, co se jeví světlým a jasným, ozářeným a ozařujícím;

4.  všecko, v čem na jevo vycházejí podstatné normy řádu fysického anebo zákony řádu ethického.

Touto srovnalostí skutečnou, jež přísluší věci samé o sobě lišíc se od mohoucně, jak uslyšíme, dostává se věcem vniterné dobroty.

Od vniterné dobroty liší se dobrota věci zevnější čili vztažná, skrze kterou věc jest schopna býti předmětem snažení  a  která záleží v  příjemnosti anebo v užitečnosti.

Uvažme nejprve příjemnost.

Všestranné zdokonalení naší přirozenosti, které jest přirozeným a nezbytným předmětem našeho snažení, naší lásky, naší žádosti, jest plná blaženost, jaké jsme schopni. Neboť zdokonalení bytosti záleží v dokonalé, ničím neru­šené činnosti všech její mohutností; avšak z dokonalé činnosti každé mohutnosti vyplývá rozkoš  mohutnosti  odpovídající: tedy z plné a volné činnosti všech našich mohut­ností vyplývá celá náplň všeliké rozkoše, které jsme schopní, t j. dokonalá blaženost naše. Směru je-li však naše snažení nutně a vždycky k naší blaženosti, jež záleží v nerušené činnosti všech naších mohutností, musí přirozeně se obrá­titi ke každé věci, jež se nám představuje jako příhodný předmět některé mohutnosti naší, jež se nám jeví rozkoš­nou, příjemnou.

Uvažme nyní užitečnost.

Věci mezi sebou souvisejí poměrem příčinným jako příčiny a účinky, takže jedna jest schopna učiniti, zacho­vati, zdokonaliti druhou. Pozorujeme-li, že jedna věc ku věci druhé, která jest předmětem našeho snažení buď pro svou dobrotu vniternou anebo pro svou příjemnost, jest v poměru příčinném a schopna, aby jí nějak prospěla: musí naše snažení přirozeně k oné věci se obrátiti, jelikož může k tomu sloužiti, aby této věci druhé bylo dosaženo. Ona věc prvá jest užitečná a zove se prostředkem, tato věc druhá účelem.

Věci příjemné anebo užitečné přísluší dobrota zevnější, vztažná, tj. vlastnost věci, skrze kterou jest schopna, aby jiné bytosti zjednala účinek jí příhodn, pro který by se stala této bytosti předmětem snažení, anebo mohoucná srovnalost věci s jinou bytostí, skrze kterou jest schopna státi se této bytosti předmětem snažení.