Nedávno jsem četl ve směsi nějakého časopisu, jak prý jsou některé květy ošklivé, když vadnou; zvláště ohyzdný prý jest zahradní zvonek a také růže. A tu jsem se styděl s těmito květinami před lidmi, zvláště před těmi, kteří mají tak vnímavé smysly pro ohyzdnost vadnoucích květin a takový smysl pro čistotnost a správnost, že je vadnoucí květiny pohoršují. Ale kdyby se chtěl člověk stydět pro každou takovou výtku, musil by se stydět po celý život, a to by bylo špatné. Proto jest dobré všímati si žen zcela starých a zvadlých, žen stárnoucích, žen, které se již blíží odkvětu; babiček, stárnoucích matek a tet, stárnoucích panen, ale i mladších žen, které jsou odděleny od všeho ostatního světa vysokou ohradou mateřství a jsou k tomuto vadnutí odsouzeny bez pomoci a léku.

Městské parky jsou výborným pozorovacím místem pro všecky tyto druhy. Stařeny sedávají nebo chodí o samotě, ale někdy také sedají pospolu na lávku jako vlaštovky na telegrafní drát. Jsou opravdu různé rostliny; některé jsou skoro pyšnější, když květ jejich opadne nebo uschne a plod se pyšní podivným, vzpurným, hrdým nebo i delikátním tvarem; jsou ženy, kterým stáří teprve dává pravý majestát. Pak jsou ovšem také rostliny, jimž podzim urve nejen květ, plod i list, ale i všecky haluze, takže zbudou jen pahýly, dosti podivné, neforemné, ba i směšné na podiv, z nichž nelze uhodnouti praničeho; ale jsou tedy i takové zvonky a růže, jichž zvadlé květy se nechtějí loučit s hnijícími a zažloutlými stopkami. A tyto vlastně  vzbuzují největší tesknotu. Tvář stařeny, na níž jsou zachovány přežilé zbytky mladosti, ze které lze vyčísti původní mladistvou podobu, původní opál i ovál uprostřed vrásek a stařecké žluti, musí strhnout k soucitu. Snad zapomněla či nechtěla dáti všecko, úplně všecko ze svého těla a srdce, ze svého spánku a snu, ze své lásky i ze svého klidu svým dětem či vnukům a tento zadržený zbytek drží se nyní za trest před očima světa její  tváře, zpola kmetské, zčásti bezradné, a z nepatrné části jen prozrazující marný půvab, dnes již ubohý.

Jako jest krása povinností, tak i stárnutí jest povinností, a to stárnutí dokonalé a upřímné.

Babičky mají v očích hvězdy. Mladé ženy mají v očích zář, nejmladší ženy a dívky mají v očích jen jiskry. Ovšemže jiskry oslňují více než hvězdy, poněvadž hvězdy září zdaleka,  jiskry zblízka.

Ale čteme-li romány a vzpomínky, zdá se nám, že tváře žen  jsou tuze málo prozkoumány, a jest to asi těžko takovou živou tvář popsati. Kdyby se mohly tyto tváře odlíti do sádry a kdyby spisovatelé měli jejich odlitky doma na stole a mohli si je v klidu prohlížet, dovedli by o těchto odlitcích něco napsat či povědět.

Obecně však pozorujeme, že lidský smysl pro lidskou tvář jest  nevalný. I pes pozoruje lidskou tvář, a zdá se, že velmi dobře. Zdá se, že pes, kdyby uměl mluvit, byl by  nejen velkým básníkem, ale že by nás i zahanbil ve mnohém svou moudrostí a jemností. Psa ovšem snad nebolí pohled do lidské tváře tak jako člověka, neboť pravý, skutečný pohled do lidské tváře, který jest vlastně pohledem skrz lidskou tvář, bolí lidské oči asi tak, jako světlo ultrafialové jest bolestno mravencům. Člověk se dívá na člověka jen tenkráte bezbolestně, odmýšlí-li si jeho duši a dívá-li se na něho jako na živočicha nebo na tvora řádu nižšího, před kterým se nemusí ostýchat.

V dopoledních hodinách lze viděti v parku hospodyňky, pospíchající z trhu ve městě do předměstí s taškami z plátna voskovaného nebo z kratonu. Ať jsou to staré matky mnoha dětí, nebo maminky mladé, nebo ty, které se jimi teprve poprvé stanou – tady nezáleží na letech, na postavě, na bohatství půvabů –, všecky nosí mimo své tašky, v nichž bývá maso, chléb, zelenina a ovoce, mnoho či málo, a taštička na peníze, prohřátá a otřená tisknutím, stálým dětským a dětinským  tisknutím v ruce, též zvláštní světlost kolem sebe a před sebou. Jsou to ovšem jen některé, ty, které musily počítati, chytře a nevinně počítati jako děti, chtivé nějakého ovoce, krásně zabarveného a vonného, které nějakou radost, třebas jen vteřinovou a nejlacinější, musí domů přinést, a to za cenu složitého počítání. Neboť hospodyňka, která chce opatřiti jiskřičku radosti, jest jako sklenice s květinami, kterou každý den chce někdo rozbíti palicí. Úzkost ptáčete před dravcem i radost  ptáčete, že dosud ještě uniklo a že již spěchá k hnízdu, tvoří vlastní melodii, k níž spěšné a jakoby ještě dívčí kroky udávají takt. Radost se nesmí dlouho ukazovati, neboť jest nebezpečná, což vědí všichni živočichové dědičně po svých předcích; radost přivolává všecky zkoušky života. Proto trochu blednou, aby přikryly zardělost, a rty, které by se rády rozšířily v úsměvu, stahují se přísnou  ostražitostí, spíše pudovou než intelektuální. Jest to oblíbená souhra radosti a studu, mateřské radosti a mateřského studu, který je  pojmem velmi málo známým, ač je snad ještě  krásnější  než stud panenský.

Tyto oči, které mohou poroučeti dětem i nemluvňatům, aby se radovaly, poněvadž udílejí radost a zase ji, rozptýlenou, chytají zpět a ukládají v hlubinách snad jako věno pro nové dítě, neboť radostí se musí šetřiti více než pěnězi, musí být neuhasitelný a nevyčerpatelný. Představte si matku, která uklízí po dětech; smetí uklízí lopatkou a smetákem, ale radost, na kterou již děti zapomněly, musí sbírati jako neviditelné hedvábí, jako neviditelná peříčka, pro  která dobrá hospodyně skáče přes devaterý plot. Viděli jste již hospodyni uklízející radost? A přece se to děje a hospodyňky mají při tom zvláštní tvář, roznícenou a zadumanou, a duše jejich jako by byla v rukou.

Bylo by třeba popisovati i ruce, které nesou tašky z trhu, a první oddech, když z vedra ulice vstoupí do stínu parku. Je to nejen jakási námaha tělesná, větší či menší, ale velký kus práce duševní, ve které jest úpění života a velká část jeho podivné slávy. Zvláštní teskná radostnost tohoto stavu mohla by se přirovnati ke zbožnosti,  k vděčnosti  za nalezení chleba, poněvadž člověk přece jen nevěří penězům, platům a ziskům. Lze ztratiti peníze,  službu i zisk, lze ztratiti i  tašku, snad i tu ruku, která  ji nese, neboť do hnízda jest daleko a láska jest plna strachu. Čím větší láska, tím větší strach, a naopak. Proto takový úkon jako let z hnízda a návrat jest vždycky něčím mimořádným. A tu se nám zdá, že tyto ruce jsou proto tak krásné a všecko, co vidíme, proto tak slavnostní, tajemné a vroucí, poněvadž nesou v té tašce vymodlený chléb a vymodlenou radost a že tato zbožnost, ať už se projevila jakýmkoli způsobem, jest vlastním tajemstvím této krásy.

Nevím, zda se kdo modlí za hospodyňky, vracející se z trhu ke svým dětem. Většinou nebývají organizovány a jsou jako ptáci neučení, které lze zničiti ohněm nebo mrazem. Výhody udělené ptákům nebeským jsou pro lidi valně omezeny. Ale jest v nich přece jen zachována a střežena svobodná tvář země proti všem úkladům a osidlům věku.

LIDOVÉ  NOVINY, roč. XXXII, 24. srpna 1924

DURYCH, Jaroslav. Hospodyňky. In Kněz a baba. Votobia: Olomouc 1999.

Vybrala Nea Marie Brkičová