„ …Nevím, ale mám pocit, že jsem byl něčím ovládán, a když jsem se probudil, bylo již pozdě. Celý svůj život jsem měl plný neúspěchů. Po celý svůj život jsem měl s touto společností problémy, mám pocit, že nepatřím do této doby. Protože jsem jako další oběť systému, rozhodl jsem se, že moje utrpení musí skončit navždy. A1e ne někde v ústraní ale na veřejnosti. Ať už má na tom podíl kdokoliv – satan, špatná doba – to je jedno, chci, aby se lidé nad sebou zamysleli a snažili se zmírnit zlo, které každý den páchají. A to lze udělat jediným způsobem. …“

   „ …Jsem další oběť takzvaného demokratického systému, kde ale nerozhodují lidé, avšak peníze a moc…“

   Potud student průmyslovky v Pelhřimově Zdeněk Adamec.

   Stalo se to ve čtvrtek, dne 6. března, v den následující po Popeleční středě, v den, kdy katolická církev po dlouhá staletí slaví památku dvou kartaginských mučednic, zavražděných právě před 1 800 lety, roku 203 po Kr. Byla to mladičká matka Perpetua a otrokyně Felicita, které se ve vězení krátce před popravou nerodila holčička. Jména těchto dvou mučednic byla připomínána v mešním kánonu až do rozbourání liturgie. Dnes jsou tato svatá jména připomínána toliko v řídce užívané I. eucharistické modlitbě, a to jen tehdy, pokud si v modlitbě „Nám pak, svým hříšným služebníkům“,  udělá velebníček čas k tomu, aby při ní vyjmenoval všech sedm světců a sedm světic, do jejichž společenství by nás Bůh měl uvést, a to „nikoli dle našich zásluh, nýbrž podle jeho slitování“.

   A co že se vlastně stalo? Zemřel pouze mladý člověk. Tedy nestalo se nic moc, snad ani tolik ne, kolik předpovídal Jiří Wolker, že se stane, až umře.

   Zdaleka ne všichni lidé, kteří byli svědky chlapcova upálení – neboť právě t o h o byli svědky – nečinně přihlíželi. Snažili se plemeny živé pochodně uhasit, zavolali sanitku. Na všecko však bylo pozdě. Zdeněk dobře věděl,  kolik hořlaviny je třeba použít, aby skutečně zemřel.

   „Zda byl Adamec duševně nemocný, to si experti netroufají odhadnout“, znamená Mladá fronta dnes a připojuje slova experta nejznamenitějšího, psychologa Slavomila Hubálka: „Zmínky o satanovi či vesmírných lidech ve mně vzbuzují podezření, že nějakou chorobou trpěl“. Ovšem. Víra v satana sama o sobě musí experta Hubálka přesvědčiti, to je přece dostatečný důkaz duševní choroby. Víra v nadpřirozeno se dnes v naší vlasti považuje za obzvlášť těžkou  duševní chorobu.

   Nemiluji Václava Klause, ale takový úvod do jeho prezidentské kariéry přece jen světoznámému kupónovému privatistovi nepřeji. To je příliš silný tabák.

   Zdeněk Adamec dobojoval ještě dřív, než mohl do boje vytáhnout. Snad ani bojovat nechtěl. Snad ani neznal modlitbu: Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji proti zlobě, a úkladům ďáblovým… Možná ji i znal, ale nevěřil, že ji kníže vojska nebeského vyslyší.

   Se svými kamarády šidil rozvody elektřiny a tuze se mu líbily oslnivé výboje 22. 000 voltů. To ovšem je zločin, jednak proto, že tím poškozoval cizí majetek, jednak přerušením dodávky proudu mohl snadno ohrozit životy svých bližních. Prý mu hrozily dva roky vězení… Starou bačkoru mu hrozily!

   „Vzhledem k tomu, že se jednalo o osobu blízkou věku mladistvého, nikdy nebyl trestán a veškeré posudky na něj byly velice kladné, vyvázl by z obvinění s nejnižším trestem“, míní zástupce pelhřimovského policejního šéfa Jiří Košler. O případu by rozhodl soud, ale podle zkušeností, které policisté mají, by prý Zdeňka Adamce čekala maximálně podmínka. V žádném případě nebylo důvodem sebevraždy toto obvinění, tvrdí Košler.

   „BLESK“ kdesi vyšťoural, že Zdeněk, syn kamenosochaře z Humpolce, byl hluboce věřící. Ve svém memorandu. „POCHODEŇ 2003“ prý „vyjmenoval všechno, co podle něj vede lidstvo do záhuby“. To se mu samozřejmě nemohlo plně zdařit, protože právě tak, jako jsou nám skryty cesty Boží, jsou nám utajeny i cesty Satanovy, které ani zdaleka nejsou přímé, zdánlivě postrádají všechnu logiku a – mnohokrát bohužel – zmátly mnohem zkušenější a chytřejší lidi, než byl student druhého ročníku průmyslovky. Ďáblovy cesty přivedly nespočet lidí do záhuby časné; o „záhubě věčné“ nám není dovoleno spekulovat. A třebaže je sebevražda, ať již v jakékoli podobě z hlediska katolické morálky čin nedovolený, hřích těžký, smrtelný, přesto věříme, že svaté kartagiňanky Perpetua a Felicita se ze chlapce budou u Boha zvlášť usilovně přimlouvat a že zejména nezměrné milosrdenství našeho Spasitele nejen že Zdeňkovo selhání pochopí a že mu v plném rozsahu odpustí, ale že mu ještě ukáže mnohem jasnější světlo, než jaké vydává výboj velmi vysokého napětí v temné noci.