( Vincentinum )

 …brzy přijdeš na to, že láska se roznáší těžko. Tíž, než plný koš… Jenom si zachovej laskavost a úsměv. To není všechno, když se dává polévka a chléb, To mohou dělat boháči. Ty jsi malá služka chudých, dcera křesťanské lásky, vždy usměvavá, vždy dobré nálady… Oni jsou tvými pány. A víš, že jsou to páni strašně citliví, nedůtkliví, nároční. Ale i kdyby byli jakkoli špatní a špinaví, nespravedlní a drsní, tím více jim máš projevovat svou lásku. Pro tvou lásku, a jenom pro tvou lásku, ti chudí odpustí i chléb, který jim dáváš

Sv.  Vincenc  z Pauly

Těmito zdánlivě paradoxními slovy se představuje zakladatel moderní katolické charity svatý Vincenc z Pauly. Jeho slovům tuze nesnadno může rozumět   jinověrec, nedovedu si představit, jak by jim měl porozumět muslim. A přesto jsou těžce srozumitelná i katolíkovi, který  m u s í   vědět, co to znamená být pokorným a vpravdě   m u s í   (alespoň někdy) pokorně jednat se svými bližními. Vždyť pokora má být nejskvělejší ozdobou křesťana, pokorou si dláždíme chodníček do nebe, jen tehdy můžeme splnit nejsvětější Boží příkaz lásky k Bohu a k bližnímu, jsme-li pokorní. Pokora je protipólem pýcha a o té dobře víme, jak těžký je s ní zápas. Skutečným klíčem od Božího království je upozornění tohoto světce, že JEN A JEN PRO LÁSKU mi chudý odpustí almužnu, kterou mu dávám…  

Pomocník chudých, utěšitel nemocných, otec sirotků, zakladatel všeobecné charity  –  toto všechno jsou označení, jichž se po právu dostalo Vincencovi z Pauly, jednomu z nejvýznačnějších světců sedmnáctého století.                                        

Vincenc se narodil 24. Dubna 1581 v gaskoňské vesničce Pouy, ležící na samém jihu Francie. Jelikož již v mládí projevoval vroucí náboženský cit, poslali ho rodiče do Toulouse, aby se věnoval studiu bohosloví.  Vincenc, který studium řádně dokončil, přijal roku 1600 kněžské svěcení a brzy na sebe upoutal pozornost předních osobností soudobé Francie.  Bývalá královna Markéta z Valois ho jmenovala svým almužníkem a hrabě Gondy mu nedlouho poté svěřil výchovu svých dětí.   Vincenc však netoužil po zámeckém životě, jeho cílem bylo kázat slovo Boží a věnovat se chudým a opuštěným..Roku 1617 proto učinil slib, že zasvětí svůj život péči o nemajetné. Za tímto účelem založil společnost laických sester, známou pod jménem Společnost lásky, a o tři roky později vytvořil podobnou  společnost pro muže. S tím se ovšem jeho činorodý duch nespokojil. Roku 1625 vznikla z jeho podnětu kongregace lazaretů, jejíž hlavní náplní se stala misijní práce, a roku1633 kongregace milosrdných sester (zv. Vincentky), zaměřená na charitativní a výchovnou činnost. Vincenc z Pauly zemřel v Paříži 27. září 1660.

Na začátku svého kněžského působení navštívil Vincenc Marseille, aby tam vyřídil jistou záležitost. Jakmile byl se vším hotov, rozhodl se svůj pobyt neprodlužovat a vstoupil na loď, která ho měla dovézt domů.  Počasí bylo příznivé a slibovalo klidnou plavbu. Nikdo netušil, že se nekonečná vodní hladina stane brzy dějištěm tragedie. Na koráb si totiž počíhali pověstní severoafričtí piráti, došlo k zahákování a posádka byla přemožena. Ti, kdo nepadli, mezi nimi i raněný Vincenc,  byli odvlečeni do Tunisu, kde je prodali na trhu s otroky. Vincenc se dostal do služeb poturčeného Francouze Louise Mericourta a spolu s jinými nešťastníky pracoval na jeho statku. Mimořádná zbožnost, jíž vynikal,  dodávala všem zajatcům sílu. Vincenc jim vyprávěl příběhy ze života svatých a učil je nábožné písně. Náhoda tomu chtěla, že jedna ze tří Mericourtových manželek, muslimka Zulma, zaslechla, jak si zajatci prozpěvují píseň „Zdrávas, Královno“. Zulma požádala Vincence, aby jí vysvětlil obsah křesťanských písní a poté, co tak světec učinil, zatoužila stát se křesťankou. Její obrácení natolik zapůsobilo na Mericourta, že se znovu vrátil ke staré víře. Zulma, Louis i Vincenc pak tajně opustili Afriku a odebrali se do Francie. V Avignonu je přijal papežský legát, který pokřtil Zulmu a kajícího Mericourta přijal zpět do lůna Církve.

Fréderic Ozanan (1813  –  1853)

Fréderic Ozanan se narodil v italském Miláně roku 1813. Jeho otec byl lékařem, pedagogem a vojensko-vědeckým spisovatelem V Miláně působil jako Bonapartův husarský důstojník. Po zhroucení napoleonského imperia ve Francii, když byl ztracen Milán, rodina přesídlila do francouzského Lyonu. Zde Fréderic prožíval své dětství. Jeho matka předsedala v Lyonu spolku pracujících žen. Jednou týdně navštěvovala chudé a nemocné. Malý Fréderic ji často doprovázel.

V době, kdy Fréderic studoval na gymnáziu, Francie trpěla nespokojeností a neklidem, jenž byl podněcován republikány, royalisty i proletariátem, který požadoval svá práva. Propukaly stávky. Nejvíce byla potírána církev. Inteligence zastávala názor, že Církev již není schopna dosáhnout pokroku a že nemůže moderní společnosti nic nového přinést.

Frédericovi se dostalo katolické výchovy. Působením různých společenských vlivů a především nevěřících dělnických rodin prožíval  pochybnosti víry. Pomoc přišla v osobnosti učitele filosofie abbé Noirota. Ten ho upevnil ve víře a naučil, jak své poznání předávat druhým. Tato myšlenka stála na začátku Frédericovy misionářské činnosti a vydržela mu do konce života.

„Slíbil jsem Bohu, že zasvětím svůj život službě pro pravdu.“

Ozanan publikuje a burcuje společnost poukazováním na obrazy velkoměstské bídy a vyzývá bohaté, aby pomáhali. Zastával názor, že kdyby se křesťané a duchovní starali o dělníky, mohli bychom s větší  důvěrou hledět do budoucnosti. Podporoval  dělnické spolky a pěstování solidarity. Od státu požadoval sociální zákony, které by zajistily pracovní klid,stálou  mzdu rodinám a zaopatření pracujících ve stáří. Bída pracujících by však podle něho nebyla vyřešena jen zlepšením životních podmínek. Bída je především duchovního a mravního rázu a musí být odstraněna duchovními a mravními prostředky. Proto syn dělníka  měl mít stejné možnosti vzdělání jako syn akademika. Tak by mohl stát přispět k mravní a duchovní úrovni pracujících. Zainteresoval do svých snah některé profesory z university Organizoval přednášky pro dělníky. Zapojil se do politického dění,aby získal další příznivce pro své myšlenky. Založil  noviny „Nová doba“, které však nevycházely dlouho. Kolem roku 1849 se Ozanam stáhl z politiky, ale dále neúnavně setrvával v praktické činnosti pomoci pro lidi, trpící nouzí.

Vznikla KONFERENCE SVATÉHO VINCENCE, jejíž základy Ozanam položil již ve svých 20 letech. Osobně snižoval své zásluhy na jejím založení. Přikládá vše vůli Boží. Oficiálně byla Konference svatého Vincence ustavena roku 1833. Tvořilo ji šest studentů. Prvním jejím   předsedou se stal majitel tiskárny a vydavatel novin Bailby, který poskytl spolku redakční místnost pro schůzky. Ozanam stál skromně v pozadí. V následujících letech     byla „Konference“ svěřena pod ochranu svatého Vincence z Pauly. Při spolkových shromážděních se četl životopis tohoto světce, aby se členové seznámili s jeho příkladem a dědictvím.

V dopise svým přátelům Ozanam píše:

„Nejsilnějším poutem skutečného přátelství je činná láska. Je ohněm, který bez potravy zhasne. Chléb života pro lásku je stálé činění dobra. Než budeme pracovat pro obecné blaho, můžeme zkusit prokazovat dobro jednotlivcům.“

Ozanam získával pro Konferenci stále více lidí. Snažil se o rozšiřování těchto spolků v dalších zemích. Jen ve Francii vzniklo do roku 1841 třicet Konferencí. Ozanam tak založil první větší laickou charitativní organizaci. Stal se příkladem „laického apoštolátu“.Od počátku narážely Konference na nepřátelství a nevraživost. Někteří duchovní projevovali pochyby  proti tomuto podnikání údajně svévolných katolíků. Také ve vládních kruzích se Konference jevila jako  orgán  nebezpečných politických proudů a liberálních sklonů.

Přes tyto potíže se práce Konference dařila. Členové navštěvovali kolem 5 000 rodin v Paříži. Jen ve Francii vzniklo 500 Konferencí. I v mnoha dalších zemích jako v Anglii, ve Španělsku, v Belgii a v Americe, až po Jeruzalém   –   úspěšně pracovaly spolky svatého Vincence.

„Tak může pokorný začátek vést k něčemu velikému.  Bůh vzal naše dílo za své a svým požehnáním je rozšířil po celém světě.“

V roce 1845 se ustavila první Konference v Německu a 1849 existovalo již 160 dalších. V Itálii se k příznivcům svatého Vincence přidali Silvio Pellico a Don Bosco..

 Po smrti  Ozanamově spolky nezanikly, Jejich činnost spočívala v četných aktivitách ve prospěch chudých, nemocných, opuštěných a osob, žijících na okraji společnosti. V současné době tato celosvětová organizace prokazuje dobrodiní ve 144 zemích všech 5 kontinentů. Mimo hmotnou pomoc (potraviny, oděv, palivo) je od počátku pamatováno na duchovní útěchu. Členové se ujímají vězňů vyučují chudé děti náboženství, pořádají přednášky a učební kursy pro dělníky a vojáky, půjčují knihy. Potřebné prostředky získávají pravidelnými sbírkami a MILODARY. Ozanam trval na tom, aby dary byly rozdělovány všem potřebným bez rozdílu.

„Křesťanská láska je něžně pečující matkou, která upírá své pohledy na děťátko, které nese na hrudi;  už nemyslí na sebe a zapomíná na svou krásu pro svou lásku.“

Takové sebezapomínající lásky byl Ozanam příkladem. Když v Paříži vypukla cholera, jež si denně vybírala až 300 obětí, pečoval beze strachu o nemocné.

Poslední rok před svou smrtí Ozanam stále neúnavně pracoval, i když byl těžce nemocný. Jeho duch zůstával pružný. Ještě cestoval a přednášel a zakládal nové Konference. Bylo mu 40 let, když trpělivě a odevzdaně přijal smrt. Denně četl bibli , utěšovalo ho psaní listů, které byly sebrány do „Knihy pro nemocné“.

Končí slovy:  „Přicházím, Pane, když mě voláš…Dny, které mám ještě před sebou, jsou příliš krátké, abych ti poděkoval za ty dny, které jsem prožil. A jsou-li tyto řádky poslední, které kdy napíšu, ať jsou chvalozpěvem na tvou dobrotu!“

Papež Jan Pavel II. prohlásil Fréderica Ozanama za   b l a h o s l a v e n é h o   dne 22. srpna 1997 v Paříži.

*****

Společnost svatého Vincence z Pauly je mezinárodní katolická organizace, kterou založil Fréderic Ozanam roku 1833 v Paříži. Jak bylo výše uvedeno, inspiroval se dílem a myšlenkami svatého Vincence z Pauly.   –   „Vincentini“ se sdružují ve skupinách, zvaných dne mezinárodních stanov „Konference“. Ústředí je v Paříži.

V našich zemích působila Společnost od roku 1863, ale teprve v roce 1876 daly rakouské úřady souhlas, aby mohla být řádně zaregistrována (SIC!) Jejím zakladatelem byl P. Josef Všetečka, člen rytířského řádu křižovníků s Červenou hvězdou. Jeho dílo se rychle a úspěšně rozvíjelo, postupně byly zakoupeny domy, zvané VINCENTINUM pro tělesně a duševně postižené, byly zřízeny kuchyně, kde chudí dostávali vydatnou polévku buď zcela zdarma nebo za symbolickou cenu. S nástupem komunismu  však byla tato Společnost, tak jako mnohé jiné dobročinné organizace, zrušena. Její majetek připadl státu a dosud  NEBYL VRÁCEN !

Teprve v roce 1990 byla česká Společnost svatého Vincence obnoven. Její činnost je ve srovnání s minulostí značně limitována finančními možnostmi i počtem členů a dobrodinců. Společnost svatého Vincence by se měla stát věcí každého katolíka.. Její činnost je vskutku „limitována“, a to nikoli pro nezájem státu, ale pro nezájem českých katolíků, PRO JEJICH TVRDÉ A LHOSTEJNÉ SRDCE !

Snažně prosím každého čtenáře této kusé informace, aby nabídl svou pomoc této společnosti, která je po všech stránkách nejvýznačnější charitativní organizací RYZE KATOLICKÉHO CHARAKTERU!  Pamatuji na činnost Vincentina  v kratičkém poválečném období, kdy mu byla popřána svoboda. VINCENTINUM  tehdy sídlilo v Praze – Břevnově, v Radimově ulici. Udělalo pro chudé, nemocné a opuštěné lidi víc, než kterákoli jiná charitativní organizace.

Je v našich silách, abychom radikálně posílili tuto svou organizaci. Je to společnost, která nám do slova OTEVÍRÁ  CESTU DO  NEBE ! Nestojí za to se nad touto nabídkou zamyslit ?

V daných podmínkách VINCENTINUM  pracuje a pomáhá v nejrůznějších oblastech:

A  –  osobám starým, nemocným a opuštěným, a to jak v jejich domácnostech, tak i v nemocnicích a jiných sociálních zařízeních;

B  –  mladým rodinám, početným a  sociálně slabým, vdovám s dětmi, svobodným matkám s vlastními nebo adoptovanými dětmi;

C  –  dětem – na území ČR  –  dětské domovy, postiženým dětem, výchovná činnost v zájmových kroužcích. Mimo území ČR adopce na dálku, pomoc válečným sirotkům, indickým sirotkům po malomocných, sestrám Matky Terezy;

D  –  pomoc osobám, žijícím na okraji společnosti, spolupráce s ženskou věznicí v Pardubicích;

E  –  pomoc církvi – té se zúčastňují    prakticky všecky naše Konference: práce na farách, v kostelích, praní kostelního prádla, účetnictví, knihovny, chrámové sbory, katechese;

F  –  činnost kulturní  a  sbírky

Kontaktní adresa na ústředí českých Konferencí:

SPOLEČNOST SVATÉHO VINCENCE Z PAULY

Haštalské náměstí 788, 110 00  Praha l.  (Společnost nemá vlastní bankovní spojení !)