Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání
Povinná školní docházka… Tento novověký prostředek demokratizace v přístupu ke vzdělání má svůj rub i líc. Nelze rozumně popírat dobro širokého rozšíření gramotnosti ve společnosti, vždyť snadná dostupnost vzdělání má bezprostřední vliv na kvalitu života nejen jednotlivců, ale společnosti jako celku. Také však nelze přehlédnout, že školy se pod kuratelou moderního státu stávaly a do velké míry dosud zůstávají převodovou pákou novodobých a s křesťanstvím neslučitelných ideologií. V případě komunismu to je zcela zřejmé, ale stejnou měrou to platí o školství, spoutaném duchem liberalismu.
V jistém smyslu představovala školní docházka v letech normalizace menší nebezpečí pro duševní a duchovní vývoj dítěte, než je tomu dnes. Zatímco dětem nekomunistických rodin bylo více méně jasné, že vládnoucí ideologie je snůškou hloupostí, neméně destruktivním smyšlenkám z oblasti genderismu, dětských práv, multikulturalismu či sexuální výchovy podléhá dnešní mládež v míře podstatně větší. A učitelům či žákům, kteří se tomuto pojetí „výuky“ aktivně brání, hrozí ostrakizace či postihy.
Co s tím? Jednou z forem sebeobrany je vzdělávání svých dětí svépomocí. A po letech praxe se ukazuje, že se nejedná jen o nouzové řešení pro děti s poruchami učení či sníženou schopností sociálního začlenění, ale o plnohodnotnou alternativu, i když okolnostmi vynucenou, ke kolektivní formě vzdělávání. O jednotlivých pozitivních aspektech domácí školy, a to zvláště pro katolíky, pojednám v druhé části tohoto článku, dnes se zmíním o zákonném rámci a s ním souvisejících praktických aspektech domácího vzdělávání v České republice.
Legální možnost vzdělávat svoje děti doma je plodem dlouholeté snahy skupiny rodin v druhé polovině devadesátých let minulého století. Náš první úspěch se dostavil ve školním roce 1998/99, kdy se za přechodné vlády Josefa Tošovského vytvořily na MŠMT personální podmínky pro prosazení tzv. pokusného ověřování domácího vzdělávání na 1. stupni základních škol. První „domácí školáci“ se museli zapsat na jednu z pěti vybraných škol (jejich ředitelé byli domácí škole vesměs příznivě nakloněni) a „český homeschooling“ spatřil světlo světa. Následující socialistické vlády se opakovaně pokoušely život domácích školáků co nejvíce ztížit změnami pravidel, směřujících k větší kontrole a omezování možností volby, díky aktivitám rodin a části jim nakloněných médií se však plíživou likvidaci domácí školy podařilo odvrátit.
Nová etapa českého domácího vzdělávání nastala rokem 2005, kdy vstoupil v platnost nový školský zákon. Končí doba „pokusného ověřování“, od tohoto roku je domácí vzdělávání na prvním stupni ZŠ zákonem uznáno za rovnocennou formu plnění školní docházky. Od předchozí praxe se ta dnešní liší především tím, že se dítě může doma vzdělávat při jakékoli základní škole, působící na území České republiky. Podmínkou je písemná dohoda mezi školou a rodiči o kontrole výsledků výuky, vyjádření pedagogicko-psychologické poradny a středoškolské vzdělání rodiče či jiné osoby, jež dítě vzdělává. Dosažené vědomosti a schopnosti dětí se ověřují minimálně vždy před uzavřením pololetí, děti doma vzdělávané obdrží stejné vysvědčení, jako děti školu navštěvující. Na mnoha školách je praxe taková, že hodnocení píší rodiče, neboť to jsou oni, kdo vzdělanostní klady a zápory svých dětí znají nejlépe. Vzhledem k tomu, že jsou doma vzdělávané děti kmenovými žáky školy, mají tyto nárok na učebnice a školní pomůcky ve stejném rozsahu, jako děti vyučované kolektivně. Rodiče mohou školu žádat o asistenci i v rámci vlastní výuky, pro doma vzdělávané děti určí ředitel školy konzultanta, jehož mohou (na některých školách musejí) rodiče s dětmi navštěvovat a s ním případné nesnáze řešit.
Za velice důležité považuji to, že navzdory předchozím snahám omezit možnost domácího vzdělávání jen pro úzce vymezený okruh dětí (poruchy učení, zdravotní hendikep, časté cestování rodiny), zákon přiznává právo na výuku svépomocí všem rodinám, pokud splňují základní předpoklady pro zodpovědné plnění svých rodičovských práv a povinností.
Další úspěch byl dosažen v roce 2007, kdy se pro děti na druhém stupni ZŠ otevřela možnost v domácím vzdělávání pokračovat. Vzhledem k tomu, že školský zákon nebyl v tomto smyslu zatím novelizován, je tato možnost prozatím zajištěna formou „pokusného ověřování“, vyhlášeného MŠMT. Rodiče si musí vybrat jednu z pěti experimentálních škol (ZŠ Vrané nad Vltavou, ZŠ Středokluky, ZŠ Ostrava -Výškovice, ZŠ Praha 7 – Letohradská, Jedličkův ústav a školy v Praze). Oproti vyučování na 1. stupni musí vzdělávající rodič doložit dokončené bakalářské studium (ředitel může udělit výjimku).
Podle informací MŠMT se ve školním roce 2009/09 vzdělávalo doma 433 žáků.
Od samotného počátku domácího vzdělávání v ČR hledaly zúčastněné rodiny cesty, jak si vzájemně vyměňovat svoje zkušenosti, pomáhat si radou i příležitostnou společnou výukou a hájit svůj společný zájem vůči státu a společnosti. V prvních letech se této role ujala Společnost přátel domácí školy, jež později splynula s dnes aktivní Asociací pro domácí vzdělávání.
Michal Semín
Autor je zakladatel Společnosti přátel domácí školy, s manželkou vzdělává 5 ze svých 8 dětí.
Redakce požádala pana Semína o tento článek, neboť se domnívá, že jde o důležité téma, které si zaslouží podrobnější zpracování na stránkách našeho časopisu. Další díl bude časem následovat. Ti, kteří se ještě nevyjádřili, mohou zahlasovat v anketě o domácím vyučování.
Obdivuji rodiče, kteří učí doma.
Jen dotaz:kdy maminka obstarává domácnost?
nemůže normálně stihnou obojí a hospodyni si může dovolit málokdo.
Proč by to nemohla stihnout?
Po pravdě řečeno – já svoji ženu také obdivuji. Momentálně učíme 4 děti, nejstarší dcera začně v září studovat na střední škole. Další dvě děti se ještě neučí a ještě jedno je na cestě 🙂 Mám tu možnost – než začnu pracovat – učit každé ráno a tak své ženě alespoň trochu pomoci. Za ty roky praxe jsme se naučili organizovat rodinný život tak, že se stíhá učení i péče o domácnost. I když to není vždy snadné a když přijde „den blbec“… Zpětně viděno bych však zcela jistě neměnil.
„Spoutané duchem liberalismu“ je kouzelný obrat od člověka, který se dovolává liberalizace vyučování, aby uchránil děti před výukou v duchu liberalismu.
Obecně bych byl pro maximální liberalisaci vyučování, pokud bude nějak garantována jeho kvalita. Ale zase pokud vidím, že se do toho hrnou hlavně fundamentalisti, jejichž hlavním motivem je uchránit děti před informacemi i svobodným myšlením, tak bych začínal mít obavy. A katolíci začnou mít obavy taky, jen co se příležitosti chytnou také jiné sekty a jiní fundamentalisté, kteří budou chtít své děti důsledně uchránit před všudypřítomnou propagandou katolíků nebo vůbec křesťanů.
Promiňte, ale ta vlastnost českého školství nespočívá ve svobodném myšlení a liberální výuce, jde o rychle rostoucí indoktrinaci dětí liberalismem a socialisme. Což vůbec liberální není.
O tom, že by na školách probíhala nějaká propaganda katolíků, opravdu nic nevím. Za své školní docházky jsem si toho na státních školách nijak nevšiml. Pravda, státní gymnázium jsem nezažil, protože jsem dal přednost kvalitnějšímu a civilizovanějšímu prostředí Ágéčka
http://cs.wikipedia.org/wiki/Arcibiskupsk%C3%A9_gymn%C3%A1zium_v_Krom%C4%9B%C5%99%C3%AD%C5%BEi
Můj názor je, že učit a vychovávat děti je úkol rodičů a škola by měla pomáhat těm, kteří to nemohou zvládnout (přičemž je v tom dost neefektivní, domácí vyčování, pakliže je rodič na výši, je mnohem efektivnější). Nikoliv je indoktrinovat různými nefunkčními ideologiemi.
Moc pěkný článek! Díky!
@“Každá mince“
Jak už tu bylo řečeno, vy tu zaměňujete pojmy „liberální“ ve smyslu „levicový“ a „liberální“ ve smyslu „svobodný“ či „svododomyslný“. Mezi těmito významy je zásadní rozdíl.
Kvalita domácího vyučování zajištěna je, kdybyste četl článek pozorněji, tak byste věděl, že rodič, případně jiná osoba, která bude dítě vzdělávat, musí mít minimálně středoškolské vzdělání a děti jsou pravidelně přezkušovány.
Mluvit o snaze uchránit děti před informacemi je směšné, vzhledem k tomu, že studie ukazují, že děti vzdělávané doma mají lepší studijní výsledky než děti vzdělávané v běžných školách. Podívejte se třeba sem:
http://www.lifesitenews.com/ldn/2003/oct/03102903.html
nebo sem:
http://www.lifesitenews.com/ldn/2009/aug/09081008.html
Pokud jde o svobodné myšlení, tak mám obavu, že právě to je ve veřejném školství ohrožováno nejvíc. Konkrétní příklad? Nedávno naše ministerstvo školství vydalo příručku o tzv. „homofóbii“, která zavádí homosexuální indoktrinaci dětí do základních a středních škol. Můžete se tam třeba dočíst, že pokud se chlapec odmítá nechat okukovat homosexuálním spolužákem ve společných sprchách, jedná se o homofóbii a tudíž extremismus. To samé už před několika lety zavedl socialista Zapatero ve Španělsku. Tam se už desetileté děti musí učit, že homosexuální životní styl je „přirozený“, žádoucí a rovnocenný normálnímu vztahu mezi mužem a ženou. Žádný jiný, alternativní názor není tolerován. Rodiče, kteří odmítají, aby jejich děti procházely tímto vymýváním mozků – ideologickým školením, které nemá se vzděláváním nic společného – čelí obrovským problémům.
Totéž vidíme u tzv. sexuální výchovy, která je často jen zástěrkou pro propagaci antikoncepce a abortiv. Užívání těchto „prostředků“ je žákům předkládáno jako naprostá samozřejmost; důvody, které mluví proti nim – a že je jich dost – nejsou vůbec vpuštěny do debaty. (Tohle je mimochodem moje vlastní zkušenost z hodin biologie na osmiletém gymplu.)
A málokde najdete takové potírání svobodného uvažování, jako v otázce ochrany lidského života. Zabíjení nenarozených dětí je snad ještě víc než výže zmíněné body považováno za naprostou samozřejmost o níž se nediskutuje; pokud je však někdo přesto natolik drzý, že si dovolí myslet vlastní hlavou (a například se zmíní o tom, že věda jako začátek lidského života jednoznačně označuje početí, což je fakt, o němž se v hodinách biologie cudně mlčí – když už jste zmínil tu ochranu dětí před „nepohodlnými“ informacemi), okamžitě se stane terčem urážek, vyhrožování a SKUTEČNÉ diskriminace. Před několika lety dostali studenti jedné nejmenované francouzské školy za úkol napsat esej, ve kterém měli pojednat o tom, proč bylo zavedení potratů ve Francii správné. Pokud si nějaký student nemyslel, že zavedení masového vyvražďování bezbranných nenarozených dětí bylo správným krokem a do práce to napsal, dostal nedostatečnou. V Kanadě zase byla loni vyloučena 12-letá dívka ze školní řečnické soutěže, protože si připravila projev o zabíjení nenarozených dětí. Teprve když se do věci vložily organizace pro ochranu svobody projevu, bylo jí dovoleno projev přednést.
(Mimochodem, ten projev je na dvanáctiletou dívku skvělý. Najdete ho tady:
http://www.youtube.com/watch?v=wOR1wUqvJS4 )
Podobných případů, kdy byli žáci ve škole diskriminováni nebo napadáni učitelem jenom proto, že zmínili pravdivý, ale politicky nekorektní FAKT, že život začíná početím, se stala celá řada.
Tolik ke svobodnému myšlení.
To už je spíše článek, než diskusní příspěvek… 🙂 Každopádně ale díky Ti zaň.
No jo, když se pustím do těhle úvah, tak nevím, kdy přestat 🙂
Evo, reakce povedená! Díky. Koukala jsem letmo na Váš web, taky povedený. Škoda, že se neznáme, hned bych Vás zaměstnala 🙂
Patrně jsi ji zahlédla ve Strmilově… 🙂
Zdravím, Evo, dovolil jsem si prolinkovat na svůj webík i Facebook. Děkuji za popsané zkušenosti – máme podobné.
Tematický příspěvek Zdenky Rybové na Res Claritatis…
http://res.claritatis.cz/s/s/poznmka-k-tdnu-nmeck-ostuda-evropy/3661
Aha, to jsem zapomnela – podepsat se 🙂 Nejak nestiham cist. Zdenka Rybova
[…] za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání II V první části tohoto dvoudílného článku o domácí škole jsem se zaměřil na politicko-právní aspekty […]