Benedikt XVI.: Ne víra, ale nevěra
Skandál v Irsku, týkající se sexuálního zneužívání chovanců církevních zařízení, byl předmětem setkání Sv. Otce s irskými biskupy ve dnech 15.-16.2. Není to první aféra tohoto druhu během posledních let. Před několika roky bylo odhaleno něco podobného v USA, letos v Německu, kde na prestižní katolické střední škole v Berlíně se podobného zločinu dopustili dva bývalí jezuité, dnes již apostaté nejen z řádu, ale i z Církve.
Tyto skandály jsou vítaným kanonenfutrem protikatolické propagandy všeho druhu. Ta zveličuje a zkresluje, někdy i vyloženě lže, jenže skutková podstata žel zůstává. Nelze upřít, že jistí jedinci z řad kléru nebo laických církevních zaměstnanců se dotyčného hříchu skutečně dopouštěli a někteří biskupové je kryli, i když v dobré víře v jejich polepšení, přeložením jinam. Nelze však omluvit, že zanedbali to podstatné: znemožnit jim kontakt s mládeží, která měla být chráněna.
Odpůrci Církve poukazují na souvislost těchto zločinů s celibátem a „přísnou“ katolickou sexuální morálkou. Jedinci, kteří selhali, prý neunesli tuto tíhu. Takovou argumentaci přejímají žel i někteří katolíci, konkrétně představitelé jezuitského řádu v Německu. Katolická církev by podle nich měla korigovat svůj negativní vztah k homosexualitě a svoji „tvrdost“ ve věci sexuální morálky. Jinak údajně budou podobné případy narůstat, neboť jde o „reakci lidské přirozenosti“ na nesnesitelné příkazy a zákazy. Jinými slovy tedy: Na vině je katolická nauka. Pokud Církev chce podobným případům v budoucnu předcházet, musí ji korigovat podle direktiv svých odpůrců: zrušit celibát, uznat homosexualitu a posuzovat shovívavěji hříchy proti 6. a 9. přikázání.
Papež Benedikt XVI. na to nepřímo odpověděl při jednání s irskými biskupy tím nejadekvátnějším způsobem: Na vině není katolická nauka, ale naopak její popření. Vnitřní příčinou těchto provinění není katolická víra, nýbrž její úpadek a duchovní krize. Tak to přesně řekl a tím udeřil hřebík na hlavičku.
Jak to, že ještě před 50-100 lety se tyto skandály v Katolické církvi téměř nevyskytovaly? Důkazem je, že tehdejší média, ovládaná tak jako dnes bezbožníky, o žádné aféře tohoto typu neinformovala. Byly samozřejmě případy, kdy někteří kněží nerespektovali celibát, což se odráželo v ironických komentářích protikatolického tisku, ale o sexuálním zneužívání mladých mužů v církevních ústavech ani slovo. Je to náhoda?
Ani omylem. Zhoubný neomodernismus, relativizující katolickou věrouku a mravouku, který se od 60. let vetřel do církevních seminářů a na fakulty, požadoval mj. i „liberalizaci“ sexuální morálky. Svůj nemalý vliv tady měla i tzv. sexuální revoluce mládeže r. 1968. Součástí toho byl i postulát „odstranění diskriminace“ homosexuálů – a to nejen ve společnosti, ale i v Církvi. V tomto odboji proti tradiční katolické nauce, proti ortodoxní katolické víře, byli do mnohých seminářů, zejména právě v anglosaské oblasti, nejvíce poznamenané liberalismem a neomodernismem, přijímáni homosexuálové i přesto, že předpisy to striktně zakazovaly. Ti se stali kněžími a pokud měli kontakt s dospívajícími adolescenty, lze se divit, že „využili příležitosti“?
Nikoliv, vinu na skandálech v USA, Irsku a Německu nenese katolická víra a nauka Církve, ale naopak její popření a odboj proti ní, jenž zasáhl během posledních cca 50 let i církevní prostředí. Jinak totiž objektivně nelze vysvětlit, proč ještě v první polovině minulého století byly tyto případy vzácné asi tak jako dvouhlavé tele – a pokud se vyskytly, církevní autorita okamžitě viníkům znemožnila styk s mladými lidmi. Souvislost s úpadkem víry uvnitř Církve v důsledku relativizace katolické nauky neomodernistickými teology je tady více než zřejmá. Sv. Otec má naprostou pravdu, když vidí hlavní příčinu ve ztrátě víry a duchovní krizi.
Proticírkevní kruhy to moc dobře vědí, proto se uchylují k manipulacím se slovy, která ve svém důsledku jsou hrubou lží. Provinilé duchovní označují jako „pedofilní“. Jenže to nejsou žádní pedofilové, nýbrž homosexuálové. Nezneužívali děti, především ne dívky, ale mladé muže v adolescentním věku, což je typicky homosexuální, nikoliv pedofilní. Jenže homosexualita je dnes tabu. Média, bojující za „práva“ homosexuálů, nesmějí připustit, že právě homosexualita je příčinou odporného jednání dotyčných kněží, proto se uchylují ke lžím o „pedofilii“ (kampaň za „práva“ pedofilů ještě totiž není v plném proudu, i když se jí nejspíš také brzy dočkáme). U kořene sexuálních skandálů duchovních stojí tedy nikoli katolická morálka, ale její popření, nikoli odmítání homosexuality, ale naopak její prosazování a požadavek „rovnoprávnosti“ s heterosexualitou, nikoli její zákaz, ale naopak otevřené dveře pro ni.
Hřích konkrétních irských, německých a amerických duchovních je samozřejmě hříchem osobností Katolické církve, ale nikoli „hříchem“ katolické morální nauky. Naopak je to hřích nauky odpůrců Církve, nauky těch, kteří chtějí legalizovat homosexuální chování a protlačit je i do církevního prostředí. Když se potom ukážou jeho plody ve formě uvedených skandálů, pokrytecky zvedají prst a ukazují na Církev.
Lze připojit ještě jiné argumenty na obranu Církve. Časem se zřejmě ukáže, že některé z irských „obětí“ si své „zneužití“ vymysleli v naději na tučné odškodné. V USA v poslední době vycházejí tyto případy najevo. Krom toho i přes nepochybný nárůst zneužívání v církevních zařízeních jsou tyto kauzy mnohem méně početné než u světských institucí nebo dokonce přímo v rodinách (především tam, kde je po rozvodu rodičů nevlastní otec). I protikatolicky orientovaný německý časopis Spiegel musel přiznat, že ze 210 tisíc hlášených případů pohlavního zneužití v Německu připadá pouze 94 na církevní zařízení a katolické prostředí, což je tedy v řádu pouhého zlomku promile.
To ovšem nic nemění na faktu, že některé z uvedených hanebných zločinů se v církevních zařízeních skutečně udály a že církevní představení jim nečelili s náležitou razancí. I kdyby se jednalo o jeden jediný případ, nelze ho zlehčovat a nutno z toho vyvodit důsledky. Především ale je třeba hájit nikoliv konkrétní provinilce, ale katolickou víru a morální nauku, kterou oni hrubě porušili. Jednali a chovali se nikoli podle ní, ale podle bezbožeckých receptů současného liberalismu a socialismu. Svým postojem odmítli Krista a přijali Beliala – a to v duchu současného falešného trendu „přizpůsobení se“ současnému světu a jeho hodnotovému systému. Viníkem tu není víra, ale nevěra, ztráta víry, jak řekl papež Benedikt XVI.
Radomír Malý
Zajímalo by mě odkud bere autor své informace, např slova o homosexuální kampani. Dále chci říci, že problém zneuživání dětí v Katolické církvi se neřeší. Není to jenom problém víry či nevěry, ale problém výchovy seminaristů a kandidátů do řeholí, jak tvrdí někteří něměčtí biskupové. O celibát jde také, ale není to podstata problému. Jde o autentický osobnostní růst mladých kněží, který oni většinou nemají šanci zakusit. Autor uvádí příklad Německa, ovšem už dnes víme, že počet zneužívaných překročil číslo sto. Jak dlouho bude Církev čekat na reformu? Až přijde další Luther?
Autor by měl vážně zvážit koho svým článkem podporuje!
Tvrzení, že se neřeší, je lež. Řaší se a to mnohem odpovědněji, než v okolní společnosti.
Na www. christnet.cz.
To tvrzení autora, že se podobné skandály před 50 – 100 lety nevyskytovaly, je myslím – bohužel – prokazatelně nepravdivé.
Alespoň pokud jde o těch 50 let. Právě v Irsku byla řada případů starších. Sice jich je méně, než těch současných, ale vzhledem k obtížnosti jejich dohledání při takovém časovém odstupu tvoří ty staré dohledané případy určitě menší část tehdejšího celku, než v pozdější době.
Podle mne mnohé svědčí o tom, že jde o hluboce „předkoncilní“ „tradici“. Je pro nás laciným únikem si to nepřiznávat.
Nemám teď čas více argumentovat, ale nepíši to z nějakého momentálního impulsu. Dlouho o tom přemýšlím.
V mnohém má ovšem Dr. Malý (a Benedikt) pochopitelně pravdu. Je to skutečně příznak krize víry.
Jo, to souhlasím.., zrovna čtu Irvinga a např. ve výmarské republice to bylo taky zajímavé, sexuálně motivované vraždy v klášteřích a podobně..:-(
Odpověd´ panu Antonovi: Irving není pro mne historik, ale vyprávěč bajek. Pokud vím, tak se opírá pouze o dohady bulvárních plátků, které si ještě po svém „upravuje“.
Odpověd´ Oslíkovi: Já jsem nenapsal, že se tyto skandály v Církvi před 50-100 lety vůbec nevyskytovaly, ale že se „téměř“ nevyskytovaly. Sám přiznáváte, že v Irsku v tomto období (tj. před r. 1960) jich bylo méně než později a to, že jich bylo ve skutečnosti více, protože je obtížné při takovém časovém odstupu to dohledat, je pouze nedoložená spekulace. Pro mne jako pro historika a novináře jsou směrodatné informace tehdejších proticírkevních médií. A tam se – jak jsem napsal už v článku – s žádným útokem na Církev kvůli tomu, s žádným skandálem tohoto typu v církevním zařízení, nesetkáváme. Tvrdit, že to Církev tehdy lépe dokázala před veřejností „skrýt“, by bylo naivní. Vlastně abych byl přesný, s masivními kampaněmi proti údajnému „zneužívání“ mládeže kněžími se setkat lze – a sice v tisku hitlerovského Německa, desítky kněží byly právě za to odsouzeny do koncentráků. Po válce se až asi na dva případy ukázaly všechny jako vylhané.
Radomír Malý: Jako přes kopírák – http://blog.ihned.cz/c3-40417630-YSemin_d-hrichem-pospinene-sakristie-na-pozadi-pokrytecke-liberalni-kritiky-cirkve
Dnes je pod pojem homofobie zahrnováno kde co, ale pokud se vůbec o něčem jako homofobii dá mluvit, tvoří ji mimo jiné zřejmě hlavně tento předsudek:
Homosexuál musí sexuálně žít – jde o představu, že homosexuál je více než heterosexuál hnán chtíčem a veškerá jeho činnost (i výběr zaměstnání) je tím motivována. Tak to není. Drtivá většina dnešní společnosti žije v představě, že musí žít sexuálně, jinak nenaleznou štěstí. Totéž je u homosexuálů. Ale jsou mezi nimi takoví, kteří se snaží držet se katolického učení. A proč by mezi nimi nemohli být ti, kteří se cítí být povoláni k duchovnímu životu?
Copak to, že jsou přitahováni muži a ne ženami znamená, že se nedokážou ovládat? I heterosexuální kněz přesvědčený o tom, že to zvládne, může udělat chybu. Ale zavést nulovou toleranci a vyřazovat někoho z možného adeptství na kněžství jen kvůli tomu, kdo ho přitahuje, to se mi zdá nefér.
Kritériem by mělo být jak se člověk dokáže ovládat a ne, kým se cítí být přitahován.
„Ti se stali kněžími a pokud měli kontakt s dospívajícími adolescenty, lze se divit, že „využili příležitosti“?“
Ano, lze se divit. Pokud někdo jde na kněze proto, aby mohl souložit s ministranty, pak se tomu lze divit. Stejně jako se lze divit, když jde někdo na kněze proto, aby mohl osahávat děvčátka.
Homosexuál ani heterosexuál nesmí jako kněz využít příležitosti k sexuálnímu zločinu. Ale předpokládat dopředu o každém homosexuálovi (narozdíl od heterosexuála), který má touhu být knězem, že je to člověk hledající pouze příležitost k ukájení, mi přijde hodně nesprávné. A nevěřím takovému předsudku.
Je třeba zamezit, aby do kněžského stavu vstupovali lidé psychicky nemocní, nevyrovnaní (připouštím, že u některých homosexuálů jde psychická nestálost a nevyrovnanost ruku v ruce se sexuální orientací), ale to mohou být i heterosexuálové.
Ano, homosexuál je více než heterosexuál hnán chtíčem, protože homosexualita je úchylka. To je známá věc.
Tvrzení, že homosexualita je úchylka je lež. A už vůbec to není známá věc. Přečtěte si aspoň jednu pořádnou Katolickou morálku a zjistíte, že se stále k homosexualitě neumíme jednoznačně vyjádřit.
Homosexualita samozřejmě je úchylka/nemoc/porucha. Tvrdit, že není je nelogické. A pokud jde o vyjádření církve k homosexualitě, připadá mi jasné a jednoznačné.
Logika tohoto výroku mi uchází. Homosexualita sice je určitý druh úchylky, ale netuším, jak jsi přišel na to, že tato úchylka automaticky znamená silnější chtíč?
Co říci k Jurovi? Homosexualita je úchylkou, přinejmenším v katolickém pojetí. Úchylkou od přirozeného zaměření sexuality na plození, a tudíž na opačné pohlaví.
Teď nevím, kdo se neumí k homosexualitě pořádně vyjádřit. Já? Nebo ty pořádné katolické morálky, které jsou mi k přečtení doporučovány? Osobně mohu prohlásit, že jsem pořádnou katolickou morálku četl, například:
DACÍK, R. M. Mravouka : katolická mravouka podle zásad sv. Tomáše Akvinského. 2. vyd. Olomouc : Krystal, 1946. 419 s.
A myslím, že jak dané mravouky, tak já, se k homosexualitě vyjadřujeme JEDNOZNAČNĚ.
K Cinikovi: sexuální úchylky jako určité psychické poruchy dané různými faktory, obvykle se projevují silnějším puzením. U homosexuálů je to patrné – velké množství z nich je hypersexuálních, což se projevuje obrovskou promiskuitou a životním stylem, kde hraje sexualita obrovskou roli.
Soudí se také, že ono nezvládání své sexuality u deviantů je projev toho, že ji člověk nedokáže akceptovat, protože ji společnost odmítá či v mnohých případech i kriminalisuje (pedofilie). Ať tak či tak – lidé se sexuální úchylkou zvládají sexualitu hůře než „intaktní“ většina.:-)
pohlavní pud může být narušen v kvalitě svého projevu. Rozumíme tím odchylku ve výběru objektu (inverze, diviatio in objecto) nebo abnormní způsob uspokojování pohlavního pudu (perverze, deviatio in modo)
homosexualita je trvalé upřednostnění osob stejného pohlaví v korelaci s nezájmemo sexuální kontakty s osobami opačného pohlaví. Upřednostněním rozumíme i citovou účast, homosexuální chování může probíhat i bez ní.
cit. podle Molčan J, Bárdoš A, Vybrané kapitoly zo sexuologie a hraničných odborov, Osveta Martin, 1989
kapitola Sexuálne deviácie, str.85
Nejznámější úchylkou v tomto směru je homosexualita.Tento stav se natolik rozšířil, že se s ním musí zabývat i zákonodárství, aby určilo jakým trestům podlehají.
cit podle Pogády J., Guensberger E, Základy psychopatologie, Osveta Martin, 1987
kapitola Abnormity pohlavní funkce s úchylným objektem, str.108
Homosexualita patří k důležitým úchylkám zaměření sexuálního pudu.
cit. podle Klimo F., Všeobecné lekárstvo 4, Osveta Martin, 1991
kap. Sexuální aberace a deviace str.463
Bohužel, „poté, co se sexualita vymanila z své VROZENÉ a REPRODUKČNÍ funkce, její výrazné patologizování přestalo být udržitelné“- to je náhled většiny sexulogů- patologizování nemá cenu- stejně se sexualita vymanila ………(cit. Mitchel SA, BalckMJ, Freud a po Freudovi, Triton, Praha 1999 st.252
při queer parade- vidíte spořádané občany, ktří manifestují proti útisku
nebo sexuální exhibici?- to jen poznámka k „zvládání“ pohlavního pud…….
Díky za obsáhlé citace. Bylo cílem Vaší argumentace říci, že homosexualita je „úchylka“? Já se problémem homosexuality nezabývám, nicméně pro mě je to odchylka, nikoli úchylka. A mám zato, že jste špatně přeložil citované slovenské originály. Nemá se slovenské „úchylka“ přeložit jako české „odchylka“? Můj slovník mi nabízí obě dvě varianty. Díky za odpověď. J
Pravděpodobně hraje velkou roli, zda se člověk od přirozeného řádu „odchyluje“ či zda se k něčemu nepřirozenému „uchyluje“.
Akorát nevím, v čem ten rozdíl spočívá.:-)
deviatio- to je původní výraz.
že se slovo úchylka stalo pejorativním, s tím nic nenadělám
tedy deviace od normy
„Homosexualita – trvalá pohlavní orientace na příslušníky stejného pohlaví s podobnými citovými a partnerskými vztahy jako u heterosexuality a zejména s nalezením uspokojení. V minulosti byla považována za perverzi, dnes se z lékařského hlediska chápe jako odchylka od běžné sexuality, skutečnou homosexualitu nelze vyléčit.“ (citace: Velký lékařský slovník, Martin Vokurka, Maxdorf, sro, 2006)
„V minulosti byla považována za perverzi, dnes se z lékařského hlediska chápe jako odchylka od běžné sexuality“
Pěkné. Tomu se říká eufemismus. Zatímco dříve říkali, že homosexuální orientace je perverzní neboli zvrácená (to je silný výraz pro vybočení z řádu), dnes říkají, že je odchýlená (což je slabší výraz pro vybočení z řádu).
Jakkoliv „odchylka“ zní lépe než „perverze“, obojí znamená, že se svou orientací a chováním člověk dostává mimo řád. A to si netroufnout popřít ani moderní sexuologové.
Málokterý heterosexuál dokáže celý život vydržet bez sexuálního kontaktu. Stejně tak u homosexuálů. Nicméně homosexuál, podobně jako heterosexuál, který nenašel partnera pro manželství, i když ho najít chtěl, musí podle katolické morálky žít v nedobrovolném a nezvoleném celibátu. To, že většina homosexuálů je promiskuitních, je podle mě způsobeno více faktory: 1) dnes je většina společnosti alespoň do doby než založí rodinu (což se homosexuálovi nepovede) promiskuitní. 2) Život bez sexu je považován za něco nenormálního. 3) I když je homosexuál věrný jedinému partnerovi (a takových je pořád dost), tak je společností odsuzován a jeho jednání je považováno za zvrácené, což může vést k tomu, že si řekne: Stejně budu vždycky zatracen, odsuzován apod., tak proč setrvávat v jednom partnerském vztahu. 4) Promiskuitou se „řeší“ psychická nevyrovnanost, neujasněnost identity.
Ale, i kdyby bylo u homosexuálů silnější puzení (což si nemyslím), pak to stále neznamená, že to puzení je tak silné, že by ho ani jeden homosexuál nemohl zvládnout. To bychom vlastně říkali, že homosexuál nedokáže žít bez sexu, tedy nedokáže být mimo stav těžkého hříchu.
Nejde o to, že by někdo chtěl označit homosexuály za předurčené těžce hřešit. Nikoliv jako lidé se svobodnou vůlí a díky Boží milosti, mohou žít svatě. Ale jde o to, že i díky faktorům, které uvádíš jsou rizikovější skupinou. A obecná pravidla musí brát v potaz spíš věc ze statistického pohledu s tím, že umožní individuální výjimky.
A takové jsou instrukce o homosexuálech přijímaných do seminářů. Obecně platí, že spíše ne, ale dveře pro jednotlivce, u kterých se ukáže, že na to mají, nejsou zcela zavřeny. A to je myslím správné.
Jirka: Body 1) a 2) co jsem uvedl se týkají i heterosexuála. Bod 3) se týká i svobodného heterosexuála, který nemůže vstoupit do manželství, protože nemá s kým (ale řeholní či kněžský stav by neměl být brán jako únik, jako něco ve stylu: nemůžu si najít manžela, jdu do kláštera nebo jsem homosexuál, jdu na kněze, co mi zbývá). Takže jen bod 4) je typický pro homosexuála. Ale já napsal, že by se mělo dbát, aby se do duchovního stavu nedostávali psychicky nevyrovnaní lidé – jak heterosexuálové, tak homosexuálové. Což by eliminovalo bod 4. Ano, pokud se někdo cítí být homosexuálem, je zde větší riziko psychické nevyrovnanosti a proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Což ale není to samé jako nulová tolerance každému homosexuálovi – automaticky jen proto, že je homosexuál. To je myslím nesprávné.
Jsem proti větám typu: „Bukvice nemají v seminářích a školách co dělat“ To mi opravdu nepřijde jako citlivý křesťanský přístup a pastorační ohleduplnost (neztotožňovat se sebemenší tolerancí k hříchu).
Takže, co k tomu říká moderní sexuologie: „Homosexualita se vyskytuje u mužů, žen a zvířat, zvláště u vyšších savců, takže je nemožné ji pojímat jako lidský civilizační projev…zda vzniká geneticky, v důsledku tělesného typu, nebo vztahů k vnějšímu světu zůstává jednou z nejspornějších otázek sexuologie.“ (citace: Encyklopedie sexuality, Ernest Borneman, str. 182 -205,r. 1990). Není tu ani slovo o tom, že by homosexualita byla „mimo řád“, a už vůbec v této věci neexistuje shoda na poli moderní sexuologie.
Na to říkám, že sexuologie jako empirická disciplína není kompetentní posuzovat otázky lidské přirozenosti a morálky. To je záležitost filosofické antropologie.
Každopádně i moderní sexuologové se těžko odpoutávají od evidentní teze, že kritérium normality sexuality spočívá v tom, jak ona plní primární účel sexuality, kterým je plození. V případě, že tomu tak není hovoří i ti nejprogresivnější z nich o odchylkách.
Od čeho se však lze odchýlit? Lze se odchýlit od něčeho, co není nějak pevně dané? Lze sejít z cesty, když cesta neexistuje? Z toho vyplývá, že každý sexuolog, který hovoří o odchylce, předpokládá také nějaký řád, od něhož se lze odchýlit. Kdyby takový neexistoval, nebylo by nic, od čeho by se bylo možné odchylovat.
Takže podle vás filozofická antropologie není empirickou disciplínou? A z čeho tedy čerpá své poznatky, když ne z empirie?
Otázku lidské přirozenosti nelze rozřešit bez teologické antropologie. Filozofie stojí před branami Zjevení, které nám terpve dává celostní pohled na člověka a jeho přirozenost.
Dále primárním účelem sexuality není plození. Jsou dva cíle sexuality, které jsou si rovnocenné a to, jak jste řekl plození a obdarování se druhému v intimitě pohlavního aktu.
Nechci se hádat, ale vaši odpověď by jste na půdě teologické fakulty neobhájil. Neobhajujeme totiž sebe, ale Pravdu. Nicméně děkuji za dobrou diskuzi. Byla podnětná. J
Filosofická antropologie je disciplínou filosofickou, tedy empiricko-speklulativní. Sexuologie je disciplinou ryze empirickou.
Otázka lidské přirozenosti (sic!) je řešitelná přirozeným rozumem. Teologie přidává k znalostem o člověku poznatky ze Zjevení, to ovšem neznamená, že na půdě filosofie není možný celostní pohled na člověka. Bez teologie není možné vědět, že je přirozenost člověka porušená, je ale možné vědět, že je člověk bytost tělesně duchovní.
Primárním účelem sexuality je plození. To je evidentní biologický poznatek. A tvrzení církevního magisteria (Casti connubii). To, že toto není zdůrazněno v novějších dokumentech, neznamená, že je to popřeno. Spekulace o rovnosti dvou účelů stále zůstávají na úrovni soukromých názorů teologů. Ale i kdybych vzal novější teologické teorie v potaz, nezměnilo by to nic na tom, že homosexualita odporuje jednomu ze základních účelů sexuality, kterým je plození.
Jsem si vědom, že bych se svou odpovědí na teologické fakultě, kde vyučují lidé jako C. V. Pospíšil OFM neuspěl. To ovšem vůbec neznamená, že nemám pravdu.
Zatímco já bych před podivným řeholníkem na KTF neobstál, protože považuje katolickou nauku za černoprdelnické žvásty, vy byste neobstál ani v elementárním kurzu argumentace.
„…kritérium normality sexuality spočívá v tom, jak ona plní primární účel sexuality, kterým je plození“
„Dále primárním účelem sexuality není plození. Jsou dva cíle sexuality, které jsou rovnocenné, a to jak jste řekl plození a obdarování se…“
Pokud jsou dva rovnocenné cíle, pak to znamená, že jsou oba tyto dva cíle primární. Můžete pod vlivem modernějších interpretací tvrdit, že primárním cílem sexuality není JEN plození, ale i… Nic to nezmění na tom, že i tak plození zůstává mimo jiné primárním cílem. A tím se nic nemění na tom, že sexualita mimo řád plození, je nepřirozená.
Ale hlavně, že víte, jak bych neuspěl na teologické fakultě (já si to myslím taky, ale úplně z jiných důvodů než vy – protože nevydávám novoty za učení Církve, ale držím se toho, co je učením Církve spolehlivě)
Pane kolego Stodolo! Trochu bokem: Nemám o řeholníkovi, o němž píšete, žádné iluze. Máte ale svědky na to, že skutečně se vyjádřil o katolické nauce jako o „černoprdelnických žvástech“? Jen si to chci ověřit, nebo´t to je tedy síla.
Povídal mi to bývalý student KTF. Nemám důvod tomu nevěřit. Předpokládám, že to slyšelo více lidí, kteří by se dali dohledat. Ještě jsem tak však neučinil. Nepředpokládám, že by se kvůli tomu chtěl se mnou fra P. soudit, pokud ano, pak bych se svědky pokusil sehnat.
Děkuji, pane kolego, celkem mne to od toho pána ani nepřekvapilo.
Nesouhlasím s vaší argumentací, ale to OK. Mám diplom z teologie, nestudoval jsem nicméně v ČR, takže mohl by jste mi vysvětlit toho „podivného řeholníka“?
Dále chápu, že vnímáte učení Církve jako spolehlivé, mě jde však o to, aby lidé jako vy dokázali vyložit toto učení způsoběm dialogu, empirie a ne konfrontačně.
Pro mě je teologie vědou, která má svoje hranice, a pro některé oblasti je nekompetentní, a podobně je tomu s Magistériem.
Pojem deviatio
Upozornění:definici formuloval uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc. a ověřil editor
Význam:odchylka, úchylka, vybočení, odchylka, odklon od normy, odchýlení se od přirozenosti, deviace
http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/deviatio
Molčan a Bárdoš hovoří o odchylce- po slovensky odchylke- v závorce o inverzi o pohlavního pudu.
citát z lékařského slovníku mne pobavil- chcete-li tím říct že nejde o deviaci ale odchylku- potom smrkejte do nosočistopleny a ne šnuptychlu 🙂
Slovo:inverze, inverse
Význam:• zvrat, obrat, přemístění, převrácení
„I heterosexuální kněz přesvědčený o tom, že to zvládne, může udělat chybu.“
Máte o kněžském stavu poněkud podivné informace.., kněz není „předsvědčený, že to zvládne“, on sám se odevzdávává do Božích rukou, které mu pomáhají kněžský úděl zvládnout, on sám jako člověk by nezvládl nic.
Bukvice zkrátka nemají v seminářích ani ve školách obecně co dělat, to je bez debat. Teď teprve sklízíme binec Rýnu vlitého do Tibery! 🙂
Anton.
Dovolím si nesouhlasit. Homosexuál se knězem stát samozřejmě může, je to člověk jako každý jiný. Něco jiného jsou lidé tíhnoucí k tzv GLTB kultuře a ideologii, ti nemají v seminářích co dělat, jak to tak také stanoví církevní předpisy. I když je možné, že jsi výrazem bukvice, nemyslel homosexuály obecně, ale pouze onu úžeji vymezenou skupinu, kterou jsem výše zmiňuji.
Já bych to srhnul tak, že lidé popírající jakoukoliv část nauky Církve, nemají v semináři, co dělat. GLBT kultura a ideologie je spojena se sexuálním životem, a tedy proti nauce Církve. Totéž by platilo pro adepta kněžství tíhnoucího k antikoncepční ideologii apod.
Pokud jsem napsal, že homosexuál by měl šanci být knězem, myslel jsem samozřejmě homosexuála plně přijímajícího nauku Církve a rozhodnutého podle ní žít.
Pánové Semín a Malý vlastně tvrdí, že homosexuál nedokáže podle nauky Církve žít, a proto nebrat. A to považuji za nesprávné a předsudečné.
Žena je člověk také jako každý jiný, přesto se knězem stát nemůže.:-)
kde to semín a malý tvrdí?
být knězem na to není žádný právní nárok, Církev takto diskriminuje např. závislé na alkoholu- nepřipouští jejich svěcení….
třebaže by mohli argumentovat odevzdáním do Božích rukou……..
jiná otázka je jak zjistit že je někdo závislák či odchylák…pokud se to ví.. nepřijmu ho do semináře…pokud se to zjistí v průběhu formace, mohu ho vyloučit.. rozhodně netutlat a tvrdit, že je to normální a běžné a hlavně, že to není nebezpečné jak pro spásu vlastní duše, tak kvůli spáse ostatních..
porov. Krabec M, Němec D, Možnosti kněze závislého na alkoholu , in: Alkoholizmus a drogové závislosti 31/1996,2 s.81-84
dichtung und wahrheit:
http://3.bp.blogspot.com/_SYA86neiR8Q/S4BCV_wVtxI/AAAAAAAADFE/hYdn8kwD9uk/s400/05.JPG
http://3.bp.blogspot.com/_SYA86neiR8Q/S4BCWFtk-xI/AAAAAAAADFM/suZm5Nlsai0/s400/04.JPG
http://www.pwsd.gniezno.pl/page/index.php?page=aktualnosci/09-10/09_10_11_26
Semín a Malý tvrdí, že u homosexuála se nelze divit tomu, že využije příležitosti k těžkému hříchu. Jak to, že se tomu nelze divit? Copak homosexuál je předurčen k tomu, aby páchal těžký hřích? Copak každý člověk nemá téměř denně příležitost k nějakému těžkému hříchu? A přesto nesmí takovýchto příležitostí využít, protože má svobodnou vůli rozhodnout se těžký hřích nespáchat. Homosexuál to samé. A nelíbí se mi, že se dopředu řekne: Ty nemůžeš do semináře, protože si myslíme, že jednou spácháš těžký hřích. Tvá orientace tě k tomu předurčuje. To, co napsal J. Stodola, že je třeba k homosexuálům toužícím po kněžství přistupovat opatrně a pozorně, ale přitom nemusí být každému zavřené dveře, to je mi bližší.
Malý napsal:Zhoubný neomodernismus, relativizující katolickou věrouku a mravouku, který se od 60. let vetřel do církevních seminářů a na fakulty, požadoval mj. i „liberalizaci“ sexuální morálky. Svůj nemalý vliv tady měla i tzv. sexuální revoluce mládeže r. 1968. Součástí toho byl i postulát „odstranění diskriminace“ homosexuálů – a to nejen ve společnosti, ale i v Církvi. V tomto odboji proti tradiční katolické nauce, proti ortodoxní katolické víře, byli do mnohých seminářů, zejména právě v anglosaské oblasti, nejvíce poznamenané liberalismem a neomodernismem, přijímáni homosexuálové i přesto, že předpisy to striktně zakazovaly. Ti se stali kněžími a pokud měli kontakt s dospívajícími adolescenty, lze se divit, že „využili příležitosti“?
je to to samé jako: „u homosexuála se nelze divit tomu, že využije příležitosti k těžkému hříchu“ ????
proč je homosexuál homosexuálem netuším, je to jistě trápení a kříž, ale proč by měl mít nárok na svěcení?
V zásadě to to samé je. Pokud Malý myslel, že chybou bylo, že do seminářů přijímali každého, aniž by zjišťovali, zda mezi uchazeči nejsou lidé, kterým nejde o kněžskou službu, ale o ukojení svých (třeba homosexuálně nebo pedofilně zaměřených) choutek, měl to napsat.
Pokud napíše: přijímali se homosexuálové (jen tak obecně homosexuálové, ne jen ti bez schopnosti se ovládat) a u těch se nelze divit, že využili příležitosti, pak mě to vede k tomu číst to jako – u jakéhokoliv homosexuála se nelze divit, že sexuálně zhřeší. Narozdíl od heterosexuála, u kterého se to nepředpokládá.
Jaké jsou možnosti kněze závislého na alkoholu?:-)
Anton: Moje věta, kterou citujete, nebyla kompletním shrnutím všech informací, které o kněžském stavu mám. Chtěl jsem vyjádřit také to, že kněz by měl přistupovat k přijetí svátosti s vědomím toho, co to obnáší a na základě vlastních zkušeností by si měl být vědom, zda se dokáže ovládat. Pak se odevzdá do Božích rukou.
Proč by se homosexuál nemohl stejně upřímně odevzdat do Božích rukou?
Homosexuálové, pokud to o nich bylo známo, nesměli nikdy do semináře. ˇRíkám jasně homosexuálové, tj. lidé s orientací, ne pouze gayové, tj. ti, kteří cílevědomě propagovali tuto subkulturu. Bylo tomu tak proto, poněvadž u tohoto člověka nikdy nebyla záruka. Zkrátka a dobře: Od čekatele kněžského stavu Církev vždy čekala a čeká (resp. měla by čekat) i odpovídající tělesné dispozice. Na tom nic nemění, že dotyčný za své postižení nemůže. Tak jako nemůže být knězem němý, jenž neumí mluvit – nebo ve východním ritu někdo, jenž neumí zpívat, tak nemůže být knězem homosexuál. Samozřejmě máme soucit s jeho postižením, ale pokud má tuto vadu, je to důkazem, že není povolán ke kněžství a nezbývá mu, než toto akceptovat a hledat své uplatnění v Církvi jiným způsobem.
Jaktože u homosexuála nikdy nebyla záruka? Co to znamená? Jak se liší upřímný a odhodlaný slib heterosexuála a upřímný a odhodlaný slib homosexuála? Vždyť je to o vůli, a to by měla být stejnou zárukou. Pořád mám pocit, že homosexuálům přiznáváte méně svobodnou vůli než heterosexuálům.
Němý a bez hudebního sluchu mají handicap, který jim částečně brání vykonávat kněžské povolání. Odlišné sexuální preference ničemu takovému nebrání, protože kněz je stejně nemůže nijak aplikovat v praxi.
jestliže mne budou sexuálně přitahovat mladé zdravé ženy- což je docela běžné, budu mít velké potíže se ovládat pokud budu s nimi téměř 24 hodin denně, nejen ve škole, ale i v ložnici i ve sprše..
homosexuál v semináři je v podobné situaci- denně skoro 24h s objekty jeho sex. touhy. Proč se vystavovat tomuto riziku?
Jestližu budu preferovat malé holčičky , je vhodné být vedoucím dívčího tábora ?
Proč se vystavovat pokušení?
Celé je to o umění se ovládat. Lékař může být v kontaktu celý den s nahými mladými ženami, které vyšetřuje a prohmatává a nemusí to znamenat, že jen čeká na příležitost. Pokud se nedokáže ovládat, neměl by to dělat a měl by to sám uznat.
Pedofilové skutečně často pracují s dětmi, protože mají třeba citlivější přístup, rozumí dětem apod. Jistě existuje dost těch, kteří se dokážou ovládat a své touhy udržet na uzdě. Pokud by cítili, že mají problém a musí vyvíjet opravdu nadměrné usilí o potlačení a hrozí, že to nezvládnou, měli by odejít.
Je pravda, že v čistě mužské či ženské skupině dlouhodobě nucené koeexistovat jen spolu, se projevuje homosexuální chování i u nehomosexuálních jedinců – armáda, vězení. Pak může hrozit, že i ti, kdo se cítí být přitahováni ženami po nějaké době začnou toužit po sexuálním kontaktu s muži. Tedy v seminářích potenciálně hrozí, že tam dojde k homosexuálním kontaktům mezi heterosexuály nebo ne? Ne, pokud jsou tam lidé uvědomělí a ovládající se. Ale znovu tvrdím: pokud se dokáží ovládat, není třeba je předem diskriminovat.
Otázka proč by měli homosexuálové mít nárok na to být kněžími je špatně postavená. Stejně bych se mohl zeptat: Proč by černoši měli mít nárok na to být kněžími? A odpověď: Proč by neměli, pokud se dokáží ovládat.
jeden o voze druhý o koze
Pokud bychom to ještě rozšířili, tak by homosexuál neměl vůbec místo v Církvi ani křesťanské společnosti. Různé akce pro mládež, setkání, duchovní obnovy, tábory, letní školy, výlety…všude se spí odděleně kluci a holky. Ve snaze nevystavovat většinu mladých lidí pokušení, jsou homosexuálové (kteří mají podle některých silnější puzení) vystavováni pokušení o to víc. Není to zvláštní?
Zkrátka a dobře, pokud je homosexuál křesťan a touží po křesťanském životě v souladu s vůlí Církve, má to o dost těžší než heterosexuál. Na to si musí zvyknout. A pokud chce jít do semináře, měl by s tím být srozuměn a měl by to mít vyřešené. Pokud to tak je, pak nevidím důvod mu odpírat kněžskou službu.
Mimochodem, neexistuje žádný rozpor mezi naukou starší, která mluví o ÚČELECH sexuality a říká: účelem je primárně plození a sekundárně pěstování vzájemné lásky a utižení žádostivosti. A naukou novější, která hovoří o VÝZNAMECH sexuality a rozlišuje dva neoddělitelné: spojivý a plodivý. Obě teze jsou vzájemně kompatibilní.
Účel a význam jsou něco trochu jiného. Účel je to, co má být dosaženo, význam je jednak vnitřní hodnota věci, jednak také to, co sama věc označuje. Zatímco účel má jakákoliv sexualita, význam má pouze sexualita lidská.
Já jsem však mluvil o ÚČELU sexuality, a jím skutečně zůstává plození. Zatímco o účelu sexuality mohou hovořit i sekulární sexuologové, o významu sexuality se dá hovořit jen v souvislosti s filosofií či teologií.
Účel:
„Neboť při manželství samém a při užívání manželského práva jsou také druhotné účely, jako je vzájemná pomoc, pěstění vespolné lásky a utišení žádostivosti; manželům se nikterak nezapovídá usilovati o tyto cíle, jenom když se řádně zachová vnitřní povaha onoho úkonu a tudíž jeho náležité usměrnění vzhledem k prvotnímu cíli.“ (Casti connubii)
Význam:
„Učitelským úřadem vícekrát vyložená nauka se zakládá na nerozlučném spojení dvojího významu manželského styku, který je Bohem chtěný a který člověk z vlastního popudu nemůže rozbít: je to význam spojivý a plodivý.
Manželský styk totiž svým vnitřním ustrojením hluboce spojuje manžely a uschopňuje je k početí nového života ve shodě se zákony, vepsanými do samotné bytosti muže a ženy. Sjednocuje oba tyto podstatné aspekty – aspekt spojení a početí. Je projevem vzájemné a pravé lásky a je zaměřen k význačnému povolání člověka k rodičovství. Domníváme se, že lidé naší doby jsou zvlášť schopni potvrdit hluboce rozumný a lidský charakter tohoto základního principu.“ (Humanae vitae)
Oba texty se však shodují v tom, co je primárním ÚČELEM:
„…usměrnění vzhledem k prvotnímu cíli.“ CC
„je zaměřen k význačnému povolání člověka k rodičovství.“ HV
K tématu:
http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=668
Ještě tady uvidím nějaký odkaz na odpověď otce Petra „Antikoncepce není těžký hřích a lidská duše není nesmrtelná“ Šikuly, tak ti dám ban.:-)
Já jsem myslel, že budeš rád 🙂
Děkuji, pane kolego Stodolo, od toho pána mne to nepřekvapuje.