Kněží nehodní a vlažní

Obávám se, že tzv. soukromá zjevení, třebaže dosáhla uznání církevních představitelů, anebo i samotného papeže, příliš nezajímají značnou část katolíků, a to mnohdy i jen z toho důvodu, že o nich nic neslyšeli a ničeho se o nich nedočetli. Pokud se o nich něco dovědí, jen málokdy se dotknou jejich srdce   –   jak se dnes říká   –    citově je nijak neosloví. Soukromá zjevení jsou hojně znevažována:  vizionář prý při nich   n e h o v o ř í    s Matkou Boží (Berbardette Soubirous), ani s naším Spasitelem (Faustyna Kowalska), tím méně se samotným Bohem Otcem (Eugenie Ravasiová). Vize je prý jen jakýsi mystický vnitřní rozhovor duše. Domnívám se, že leckterá zbožná duše by si takový rozhovor toužebně přála navázat, ale nepodaří se jí to.

Vize je vždy iniciována nadpřirozenou bytostí, vizionář není na žádný takový rozhovor připraven a zpočátku z něho mívá strach. Takto se dělo i starozákonním prorokům.  Boha samého zpravidla nikdy nespařili, zastupoval ho anděl. To proto, aby vjem sluchový byl doprovázen i vjemem zrakovým. Bůh dobře ví, jak je člověk důvěřivý, vidí-li něco na své vlastní oči. Předpokládám, že žádná andělská návštěva se neodehrála jen tak, že by se adresátovi nebeského poselství pouze  něco   z d á l o. Sen zůstává vždycky jen snem, třebaže  je to sen sebeživější. Živé sny mívá každý člověk a nevěřím tomu, že Bůh, andělé a svatí by spoléhali toliko na lidské posouzení a zhodnocení. Připomeňme si, kterak nás Spasitel varoval před falešnými proroky a lžimesiáši. Doporučoval nám krajní nedůvěru. Až on sám se vrátí na náš svět, bude to patrné po   c e l é     o b l o z e, od východu až po západ.  Tehdy by pak mohl o Kristově příchodu pochybovat jen slepec, ale i ten jistě bude o nastálém konci času přesvědčivě informován.

Není pravda, že už žádné nadpřirozené zjevení nepotřebujeme, že o všem podstatném už nás dostatečně informovalo Písmo svaté a eventuální mezery že prý vyplňuje Tradice a posvátné Magisterium. Řekněme spíše: jsme vskutku dokonale informováni o všem, co nás přivede k spáse. O tom nemůže být pochyb. Dodržujme Zákon, milujme Boha a svého bližního a spása nás nemůže minout. Víme však dobře, jak se vyděsili apoštolové, když si tuto skutečnost uvědomili: jak tvrdé jsou to podmínky. Kdo potom může být spasen ?   –    Kdyby o naší spáse rozhodoval někdo jiný, než sám Bůh, byl by asi spasen vskutku jen málokdo. Ale je tu ještě Bůh.

Jen ze svého milosrdenství nám Bůh neustále posílá rady, připomínky, varování i pohrůžky. Podruhé k nám již nebude posílat svého Syna, aby znovu opakoval, co nám již jednou bylo přikázáno. Božího Syna bychom nepřijali ani teď, ani kdy jindy. Znovu bychom ho ukřižovali, nebo bychom mu provedli ještě něco mnohem horšího. To dovedeme.

Adresáty svých sdělení, varování, pohrůžek atd. Bůh často označuje stigmaty. To nám ovšem nikdy nechce stačit a i kdyby nám byl každému osobně takový vizionář představen třebas jen v plavkách a mohli bychom do jeho stigmat vložit své prsty, ani tehdy bychom neuvěřili v pravost poselství. Jak nás tedy Bůh má přesvědčit, že si vizionáře vskutku vyvolil   o n    s á m ? Nebylo uvěřeno zázrakům proroků, zázrakům Kristovým, zázrakům světců či světic Božích.

Vychází z toho bohužel jediné resumé: KDO NECHCE, NEUVĚŘÍ.

Silně na mne zapůsobila Kristova slova, která jsem si přečetl v jednom katolickém časopise, který se honosí církevním schválením. Jsou to zápisky   s n a d     d o s u d     ž i j í c í    stigmatizované bolivijské vizionářky Cataliny Rivas. Je to prý diktát našeho Spasitele, který se udál nedávno  –  v devadesátých letech.

Svými vlastními slovy nám tedy náš Spasitel prostřednictvím vizionářky vypravuje o svém umučení. Hned v úvodu mne zaujala tato pasáž:

„Mnoho  kněží   je takových, protože jsem je chtěl učinit svými služebníky, a ne proto, že mne opravdu následují…. Modlete se za ně!…. Měli by Otci obětovat smutek, který jsem pocítil, když jsem v Chrámu převracel stánky směnárníků a vytkl jsem služebníkům oné doby, že proměnili dům Boha ve spolek vydřiduchů….

Když se mne zeptali, z jaké autority to dělám, cítil jsem ještě větší zármutek, protože se prokázalo, že nejhoršího popření mého poslání se mi dostalo právě od mých služebníků.

Z tohoto důvodu se modlete za kněze, kteří zacházejí s mým Tělem zvykově a tudíž s velmi malou láskou.

Brzy poznáte, že jsem vám to musil oznámit, neboť jsem přislíbil odpuštění všech časných trestů těm, kdo se modlí za mé kněze. Pro ty, kteří se rmoutí nad vlažností kněží, nebude očistce, ale ihned po svém posledním vydechnutí půjdou rovnou do ráje…“

Budeme přemýšlet o hodnověrnosti či nehodnověrnosti těchto Kristových slov, které skeptik za Kristova slova považovat    n e b u d e ? Je to vskutku silný tabák a nebylo by divu, kdyby se z těchto slov každému katolíku roztočila hlava.

Modlit se za jakési nehodné kněze ? Za kněze, kteří chovají k svému Pánu jen „velmi malou lásku“? Je jen málo kněží, jako byl farář arský Jean Vianney. Kněz je naším prostředníkem s Bohem a má s ním i nejintimnější vztah, bere-li ho do svých rukou. Činí-li tak neuctivě, s opovržením nebo i s nenávistí, co mu bude platná naše modlitba. Co však znamená ona „velmi malá láska“? O tom se ani neodvažuji uvažovat, zdá se mi, že je to nad mé síly. Snad je to i tím, že i já sám chovám ke svému Spasiteli „velmi malou lásku“, což ovšem je má převeliká vina, jsem si jí dobře vědom, protože spočívá na mé duši nesmírnou vahou. Neumím si s ní poradit… Je to jen proto,  že mi Duchem svatým nebyl darován dostatek   z b o ž n o s ti, nebo je to tím, že   n e m i l u j i    Pána Boha svého ? Co by mně pak byla platná víra ? Zde je snad rozhodující, zda aspoň   z a c h o v á v á m    Boží příkazy.

Každého kněze by mělo těšit, když se něho ať už kdokoli modlí. Modlíme-li se za kněze živé, prosíme zejména Boha Ducha svatého, aby tomu či onomu knězi daroval hojnost rozumu, moudrosti  a rady, avšak také hojnost síly, zbožnosti a bázně Boží. Jen podvědomě prosíme Ducha svatého, aby své kněze zahrnul i darem umění. Evangelizace, není-li spojena s knězovým uměním,málokdy bývá účinná. Modlíme se tedy za udělení   v š e c h   7    d a r ů    Ducha svatého. To si od nás zaslouží nejen kněz dobrý, k němuž máme plnou důvěru, ještě však spíš kněz nehodný či dokonce kněz vlažný, což může být i horší.

Katolíci jsou povinni modlit se za duše v očistci. Tím spíše se musíme modlit za duše kněží a zdaleka nejspíše za duše kněží vlažných a nehodných. Dávám k posouzení laskavému čtenáři, které formě modlitby „Otčenáše za duše v očistci“ je třeba dát přednost.

l. – Čtvrtý odstavec této modlitby, zveřejněný v 45. čísle časopisu SVĚTLO z roku 2009 na str 8.. .“Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi! Prosím Tě, nejmilostivější Otče, odpusť ubohým duším, že ne vždy se podřizovaly Tvé vůli a nesnažily se plnit  ji ve všech věcech, ale příliš často žily podle své vlastní vůle a tak také jednaly….

2. Čtvrtý odstavec této modlitby, zveřejněný v knížce „Zdravý pramen preyssticý se k žiwotu věčnému“wytisstěné roku 1702 v Starém Městě Pražském w Kollegi Towarišstwa Gežíšowého u sv.  Klymenta blž Mostu: 

„Buď Vůle twá jako v Nebi tak y na zemi. Prosým tebe ó dobrotiwý Otče ! rač ubohým Dussičkám w očistcy, obzwlásstně duchowních osob, odpustiti, že wůle twé wůli swé nepředlložily, a gi  we wšem nemilovaly: nýbrž často podlé wůle swé žiwy byly a činily…..(doslovně přepsáno)

Novočeské znění tedy   n e p a m a t u j e   na osoby duchovní. Jistojistě za to nemůže „Světlo“, čeština prvé verze nepochází z tohoto století., nýbrž ze století 20. či l9. Modlitby tohoto rázu  zprostředkovávaly a překládaly ať už z němčiny či z latiny kněží a tak je mi až nevolno z pýchy“upravovatele“ této modlitby, kterou údajně měl naučit náš Spasitel svatou Mechtildu. Tento kněz tedy nestál o modlitbu za své zesnulé bratry. Vedlo ho k tomu něco jiného než pýcha ?

V dějinách Církve bychom našli veliké množství kněží nehodných a vlažných. Posuzovat duchovní osoby smí zajisté jen Bůh, ale i naše vlastní nedokonalé poznání nás naplňuje děsem.  Duše těchto lidí zoufale volají o naši pomoc.

Modleme se k Duchu svatému, aby obdaroval všemi svými dary kněze živé   Jedinou nadějí d u š í  zemřelých  osob duchovních     –     nehodných a vlažných     –    je samozřejmě   Boží milosrdenství, ale právě v tomto případě budeme   p l a t n ý m i   pomocníky Božími, když se za duše všech zemřelých osob duchovních budeme vřele  modlit.

Ne nadarmo nám za to náš Spasitel  slibuje odpuštění očistce.Může nás něco více potěšit ?

2 Responses to Kněží nehodní a vlažní

  1. Maftík napsal:

    „KDO NECHCE, NEUVĚŘÍ“

    I když odpověď na otázku „a proč nechce“ se může zdát zcela jednoduchá, možná bych ji trochu rozebral. Pouze takhle řečeno to na mě zní příliš voluntaristicky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *