Tři bitvy, které zachránily Evropu
Sluší se poděkovat Radomíru Malému, že ve svých „Církevních dějinách“, které vydala Matice cyrilometodějská v Olomouci roku 2000, zaznamenává aspoň ve stručnosti tři bitvy, jejichž význam ani nedokážeme docenit. Ve všech třech případech šlo o víc než o mnohé. Křesťanská Evropa se měla pokořit před vyznavači Lžiproroka, měla se stát mohamedánským kontinentem.
První z těchto bitev se odehrála roku 732 ve Francii u Poitiers (340 km JZ od Paříže). V této bitvě porazil francký vojevůdce Kartel Martel Araby, kteří se drali do Evropy z již jimi pokořeného poloostrova Pyrenejského. Bitva znamenala definitivní konec islámského postupu proti křesťanské Evropě. Od tohoto letopočtu mohamedáni už jen vyklízejí země, které z Božího dopuštěni vyrvali křesťanům. A nebyly to země všelijaké.
Nejprve tedy v jižním Španělsku mohamedáni porazili Vizigoty. To nebyli původní obyvatelé Pyrenejského poloostrova. S jeho původním obyvatelstvem však splynuli a také od něho přijali křesťanství. V osmém století mělo zřejmě křesťanství mnoho nedostatků; dnes už víme, že ani svatí Cyril a Metoděj nebyli skutečnými věrozvěsty v našich zemích, těmi že byli s největší pravděpodobností irští a skotští mniši na prvním místě a zcela jistě i němečtí misionáři, kteří to k nám neměli daleko. Svatí soluňští bratři spíše naše předky v křesťanství utvrzovali, t.j. zejména je umravňovali.
Víme, že i severoafričtí křesťané, např. v době svatého Augustina, byli s mnoha křesťanskými příkazy na štíru; svatá Monika se jistě nemodlila pouze za svého syna Augustina, aby se obrátil a stal se skutečným křesťanem, jistě mnoho proseb vyslala k nebesům za obrácení svých spoluobčanů v dnešním Alžírsku.
Nejsem oprávněný na těchto místech dokládat, že právě za rozmařilý život potrestal Bůh vlažné křesťany vizigótské a dopustil, že roku 711 byl od mohamedánů na hlavu poražen vizigótský král Roderich, který pak zahynul na útěku. Dopadlo to tedy špatně nejen s králem, ale i s křesťanským obyvatelstvem Pyrenejského poloostrova. Toho se muslimové zmocnili až po samé Pyreneje, a nejen po Pyreneje, nýbrž až k řece Loiře ve Francii. Udává se sice, že nešťastná bitva u Xeres de la Frontera byla nad pomyšlení krutá, že trvala několik dnů, a že padlé nikdo nebyl schopen spočítat. Vizigóti si už zřejmě tehdy, v roce 711 uměli spočítat, co bude představovat mohamedánské panství. Nuž – statečnost nepomohla, území celého dnešního Španělska i Portugalska padlo do rukou pohanů. Jak znamená P. Blažej Ráček TJ ve svých Církevních dějinách z roku 1940, že „…svobodu si uhájili jen horalé v severním okraji /pyrenejského poloostrova/ a houf Gotů, kteří se tam také utekli“.
Teprve v těchto nehostinných oblastech se křesťané znovu vrátili k Bohu a v podstatě až po 400 letech zahájili boj na život a na smrt proti okupantům. V této „reconquistě“ jak známo, se vyznamenal v bojích s pohany Cid Campeador. Reconquista skončila až po třech čtvrtích tisíciletích od bitvy u Xeres de la Frontera; roku 1492 dobytím Granady a jejího okolí.
Bylo to opravdu strašidelné období, které však z evropského povědomí doslova vypadlo. Staří mudrlanti vždy připomínali odvěkou pravdu, že „toho, koho chce Bůh zničit, raní nejprve slepotou.“
PRO MILOSRDENSTVÍ BOŽÍ – NENECHME SE PODOBNOU SLEPOTOU TREFIT MY, MODERNÍ A DALEKO NEJMOUDŘEJŠÍ KŘESŤANÉ 21 . VĚKU! ! !
Mohamedánští Arabové měli ovšem zálusk i na jiné země. I pro Itálii se mohamedáni stali strašlivou pohromou. Po celé 9. století se rvali s Byzantinci o bohatý ostrov Sicílii a i když zde domácí obyvatelstvo kladlo hrdinský odpor, bylo to marné. Mohamedáni zde vládli 150 let.
Byly zde ničeny, především však znesvěcovány, kostely a kláštery. Znesvěcování se dělo zejména jejich přeměnou v mešity . V mešitu byla přeměněna i katedrála v hlavním městě Sicílie Palermu. Je ovšem na pováženou, že s mohamedánskými okupanty kolaborovali křesťané všech druhů i národností. Je známo, jak sicilské moslimy miloval německý císař Fridrich II, a to zejména proto, že mu pohanské rozkošnictví vyhovovalo daleko spíš, než křesťanský řád.
Ze Sicílie nebylo daleko do jižní Itálie. Mohamedáni přepluli na Apulský poloostrov s městem Bari, kde se usadili na třicet let. Nad řekou Garigliano měli v držení loupežné středisko, odkud podnikali úspěšné nájezdy po celé jižní Itálii. Ohrožovali i poměrně vzdálené ostrovy Sardinii a Korsiku a dokonce i zpustošili okolí Svatého města Říma. Středozemní moře bylo až do doby, dokud se Francouzům nepodařilo pokořit alžírského lupiče Abdel Kadera (v l9. století!) v moci námořních pirátů. Alžírští a libyjští piráti nebyli jen brzdou ekonomického rozvoje celého Středomoří; odvlekli tisíce lidí do otroctví, prolili nesmírné množství křesťanské krve, nepočítané množství křesťanů přivedli k odpadu od víry.
Nuž, odpusťme svým odloučeným bratřím! Zřejmě nevěděli, co činí. Odpusťme jim bez výhrady. Tím je tak překvapíme, že se z toho nikdy nevzpamatují.
Evropa si zajisté oddechla, když poslední mohamedán opustil její břehy /přesněji řečeno břehy západní a jižní Evropy/. Ne tak břehy Evropy jihovýchodní. Zde začali běsnit Turci.
Lze říci, že Turci rozvrátili Byzanc a stalo se tak s největší pravděpodobností proto, že i tato kvetoucí křesťanská velmoc se spustila Boha, rozhodla se řídit své osudy po svém, a proto ani tato říše nemohla skončit jinak než království Vizigótské; úplnou a dokonalou zkázou. Mnohem méně viny nesou státy balkánské, které se tak říkajíc s Byzancí „svezly“. Mohamedánští Turci spolkli Bulhary, Rumuny, Srby, Makedonce, Řeky i Albánce. A život otrávili i mnoha jiným národům – mimochodem i Slovákům.
Padl Cařihrad, ale předtím se už Turci rozlili jako moře po celém jeho zázemí. Cařihrad se ve skutečnosti udržel déle, než se předpokládalo. Je strašlivou hanbou, že západní Evropa, t.j. i katolická církev, Byzanci žádnou pomoc neposkytla. Utírala jí toliko slzy, a to je ve válečnictví málo. Západ se Východu mstil zejména pro jeho bohatství. Boj s Turky nebudu popisovat: jen se zmíním o další ze světodějných bitev, o námořní bitvě u Lepanta. K té došlo dne 7. října 1571 v Korintském zálivu, oddělujícím kontinentální Řecko od poloostrova Peloponésos. Admirálem křesťanského loďstva byl nevlastní bratr španělského krále Filipa II. Don Juan d ´Austria. Pod jeho velením bylo 105 benátských, 81 španělských, 12 papežských a 9 italských galejí /od ostatních italských států/. Turecké síly byly obdobné.Útrapy bitvy postihly nejprve Benátčany, ti se však ubránili a naopak v zápětí zaútočili. Bitvu rozhodla pravděpodobně španělská admirálská loď „Real“, které velel Don Juan d´ Austria. Turecké admirálské lodi „Alláh“ se Španělé zmocnili po třetím útoku.
Turků zabito 8 tisíc, deset tisíc jich bylo zajato. Křesťanů padlo 7500, právě tolik bylo i raněných. Mezi raněnými byl i slavný španělský dramatik Cervantes.
Tato porážka zbavila Turky pověsti nepřemožitelných. Turecké výboje na Balkáně sice neustaly, ale už se neprojevovaly takovou zuřivostí. Navždy byla zlomena turecká námořní síla.
O vítězství křesťanského loďstva se přičinil svatý papež Pius V., který prý se po celou dobu trvání bitvy modlil růženec. Ten také den 7. října zasvětil památce Růžencové Panny Marie. Tento svátek je dodržován do dnešních dnů a je zřejmě natolik známý po celém katolickém světě, že se ho nikdo neodvážil zrušit.
Toto se již nedá říci o svátku Jména Panny Marie, který připadal na den 12. září. Toho dne totiž, roku 1683, došlo pod kopcem Kahlenberg u Vídně, k bitvě, která skončila drtivou porážkou mohamedánů. Obranu města řídila císařem Leopoldem I. jmenovaná prozatímní vláda Vídně a Dolních Rakous, tzv. „tajné kolegium deputovaných“ v čele s hrabětem Kašparem Kaplířem ze Sulevic, vnukem v Praze popraveného Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Vlastní obranu Vídně vedl údajně vojenský velitel města Starhemberg. Jako o skutečném vítězi se hovoří i o polském králi Janu III. Sobieském, který spolu s jinými přispěchali obležené Vídni na pomoc. Těžko dnes rozhodnout, kdo z těchto 3 mužů byl skutečným vítězem nad Turky, jedno je jisté, že morální zásluhu o vítězství má kapucín Marco d´Aviano. Vítězství bylo víc než jednoznačné, Turkům byla zabavena posvátná korouhev a ta se pak dostala do církevního majetku.
Dosah vítězství nebyl ihned patrný: Turci však byli v této bitvě definitivně poraženi a od tohoto dne začali ustupovat z jihovýchodní Evropy. Svátek Jména Panny Marie byl slaven do nedávných dob, až jednomu z nejvyšších nedávných katolických představitelů se zazdálo, že přechovávání insigníí poražených machometánů by mohlo ubližovat ekumenickému duchu aggiornamenta. Insignie byly vráceny, což by ani tak mnoho nevadilo, byl však zrušen, nebo lépe řečeno pozastaven, svátek Panny Marie, která jediná tehdy zvítězila. Možno tedy říci, že Panna Maria byla popravena nejen 3. listopadu 1918 na pražském Staroměstském náměstí, ale i ve Vatikánu. A to už je slovo do pranic. A nejen to. O vítězství pod Kahlenbergem se nelze nikde dočíst. Kupodivu o tomto vítězství nenajdeme ani zmínku ve zmíněných „Církevních dějinách“ P. Blažeje Ráčka TJ, jakoby i tohoto úctyhodného předkoncilového historika mohlo napadnout, že zmínka o tomto křesťanském vítězství a pohanské porážce, by mohla poškodit všude tak hystericky prosazovaný pseudoekumenismus.
Neznáme přesné datum, kdy Karel Martel /čili KLADIVO/ porazil mohamedánskou pýchu u Poitiers. Ale dvě další data, která mají pro křesťanskou Evropu vskutku nedozírný význam nezapomeneme ani tehdy, kdyby nás už zítra chtěli rozčtvrtit a usmažit všichni „naši odloučení bratři“ všech proveniencí.
A dobře si pamatujme, že kromě jména JEŽÍŠ je právě jméno PANNY MARIE to nejsvětější a největší ze všech jmen, co jich na světě bylo, jest a bude.
Já se ptám:kdo nás před machometány zachrání dnes, v tomto století?
Bude nějaká „bitva“?
Duchovní modlitební tažení zahájili laici /cyrilometodějská matice/…náš episkopát/klerus/ se tváří,jako by nás nic nečekalo.Hlavně, abychom se všichni napříč církvemi a sektami měli rádi!
Dnes nás nezachrání nic. Není žádná ozbrojená armáda, která by měla náboženské motivy, v evropě vládne konzum a multik. Ideální je se zahrabat někam na venkov do západní evropy a žít pohodový život na vysoké úrovni. O náboženství není zájem.
Jediné, na koho lze spoléhat, jsou blaničtí rytíři. Až bude nejhůře, vyjedou se svými plamenomenty, m-4kami a ak-47, a budou kosit co se dá. Do té doby tady budeme hnít a usmívat se, že je všechno celkem dobrý.
Ba né, ještě se dá působit na duchovní rovině jako tenkrát v prvních stoletích. Akorát je nevýhodou, že křesťanství má v očích mnoha lidí máslo na hlavě. To sice tenkrát taky, ale přece to bylo něco zcela nového. Zdá se mi, že obnovovat vyčpělé je těžší, než stavět nové.
Armáda není, ale bude.
Dnes nás může zachránit jen modlitba.A to modlitba růžence co největšího počtu lidí na úmysl Panny Marie, jak o to žádá v Medjugorii.Věřím Matce Boží, že nám pomůže a zachrání nás,jak to učinila mnohokrát v dějinách.Dnes se vede bitva duchovní.Je mi líto, že třeba katolické noviny nerozšiřují tyto zprávy. Nejlepší je SVĚTLO matice cyril.Snažte se získat co nejvíc lidí pro modlitbu zázračného,posvátného růžence.
[…] Václav Durych: Tři bitvy, které zachránily Evropu […]
[…] 1) Václav Durych: Tři bitvy, které zachránily Evropu […]
Turecká vlajková loď nesla název „Sultana“
Houby….zachrání nás semknutí Slovanů, pod vedením prezidenta Putina. Nic jinýho. Modlitbám se slimáci leda tak vysmějí. Jejich Quran hlásá jen zabíjení.
Pane Vázlere, asi jste to s tím Putinem myslel jako vtip. Zachrání nás něco jiného. Všichni katolíci uznávají, že jsou potřeba silné rodiny. Ale stačí to? Vůbec ne. Rodiny žijí v národě, jsou jeho součáístí. Rodina sama se neubrání v kosmopolitním prostředí, bez národa, jako se jedinec neubrání bez rodiny. Chce-li někdo rozbíjet rodiny, musí rozbít národy, jinak by se mu to nepodařilo. Proto např. ta masová migrace, proto EU s mizejícími hranicemi a nejrůznějším splýváním. Zatímco ale katolíci podporují a chrání rodiny, platí totéž o podpoře a ochraně národa? Zdá se mi, že ne tak docela. Mnozí katolíci si neuvědomují, že bez zdravého a silného národa je jejich snaha o zdravou a silnou rodinu úplně marná. Tak je zřejmě potřeba se dívat i na Vaši zmínku o semknutí Slovanů, semknutí zdravých a silným slovanských národů.
Bez křesťanství, tedy u nás ve vyostřené formě tak od poloviny 19. století, je silný národ leda synonymem pro rovrácení střední Evropy, zbourání Rakouska a pendlování mezi ruským a německým dubiskem. To vše doprovázené rozpadem rodiny, rychlým vymíráním populace a sněním.
Lze ty národovecké teze prosím doložit někde z NZ? Kde a jak přesně Pán Ježíš či apoštolové mluví o potřebě zdravého a silného národa? A co přesně to podle písma či tradice znamená? Kdo třeba patří do zdravého národa a kdo z něj má být přísně vyloučen, aby to zdraví bylo ochráněno? Jistě to nejsou jen planá prázdná slova, ale musí to mít, je-li to skutečně katolické, konkrétní přesah do reality, ale já teda znám jen všelijaké fašizující interpretace, či přímo realizace takovýchto myšlenek. Nic kloudného jsem nenašel ani v Tomáškově katechismu, leda mezi výklady k 4. a 5. přikázání je odstaveček o národu, ovšem zcela bez, jinde četných, odkazů, takže není moc jasné, odkud z Písma či z jaké nauky církve to plyne. A o zdraví a síle národa a jejich zajištění se tam nepraví už vůbec nic, že to až vypadá, že to, o čem mluvíte, nemá s katolicismem nic společného. Ono je to logické, jak by mohl katolicismus starý dva tisíce let nějak smysluplně rezonovat s moderním sociálním konstruktem starým (v dnešním chápání) dvě století, no ale tak rád se nechám překvapit. 🙂
A vtip to nebude, to by byl hodně nepovedený… Spíš pan Karel skrytě fandí islámu, tak by se mu líbilo, kdyby to tu bylo jako v tom Rusku: před dvaceti lety 10, dnes spíše 13 procent veškerého obyvatelstva muslimové [https://cs.wikipedia.org/wiki/Isl%C3%A1m_v_Rusku], plus ovšem hromada muslimských pracovníků, třeba podle odhadů je jich v Moskvě více než samotných muslimských obyvatel [https://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Russia#Islam_in_Moscow], veliké mešity ve městech jako je třeba Petrohrad (https://en.wikipedia.org/wiki/Saint_Petersburg_Mosque) či Moskva (tam hned čtyři) atd. atp. Islámu se v Rusku pod panem Putinem daří natolik výborně, že třeba jeho chráněnec pan Kadyrov může vesele islamizovat část Ruska, aniž by jej někdo nutil lámat si hlavu se nějakou sekulární ústavou RF. Tak patrně něco takového by pan Karel rád viděl i zde, jinak tu adoraci pana Putina v tomto kontextu nelze chápat. Tedy v přepočtu na ČR řekněme milion muslimských spoluobčanů plus třeba další půlmilion migrantů-brigádníků, no a kde by jich byla lokálně většina, zavedli by si vlastní právo s podporou z centra, jako to v Rusku funguje právě díky podpoře pana Putina. Nu však co, dnes je takový pohled moderní, pan Karel zjevně jde s dobou. 🙂 Nebo prostě náhodně plácá, aniž by vůbec chápal, co mluví…
Nechce se mi to celé číst, je to unisono. Tak třeba Pán Ježíš o Zacheovi: Vždyť i on je potomek Abrahámův; genetický, nezdá se, že měl Abrahámovu víru. A právě dnes HPŽ rozesílalo mail „Izrael: Země, kde se rodí děti.“ Nevím, kdo z čtenářů DaH to četl, ale je s podivem, že HPŽ, tak profesionální v těchto otázkách, podle textu tohoto článku se podivuje, proč je „Izrael: Země, kde se rodí děti;“ asi v žádném vyspělém státě není národní uvědomění tak silníé, jako právě v Izraeli. A konečně: katolickou zemí, kde „se nerodí děti,“ je Polsko. Je v tomto na úrovni Němceka. Čili v katolictví to není. Nechci se Poláků dotknout, ale mám pocit, že spíš, než ke svému národu nevzhlížejí právě k Německu? Lze jistě namítnout, že to není správné, když Židi drží tak příslovečně při sobě nejen v dobré, ale i ve špatném, ale nikdo nemůže popřít, že postavení Židů v dnešním světě je zcela ojedinělé. Nakonec i ta mnohými a často právem haněná Amerika je zemí, kde je tzv. patriotismus postavený hodně vysoko.
Polské statistiky jsou zkreslený tím, že mnoho mladých Poláků se stěhuje za prací na Západ, kde mají i děti…
To nesvědčí o dobré ekon. situaci ani o výrazném národním uvědomění v Polsku. Vnuci našich emigrantů, kteří šli před 100 lety za prací na Západ, už česky většinou neumějí. Ale právě teď čtu z Polska naopak dobrou zprávu: „Výuka sexuální výchovy a osvěta na školách má být v Polsku trestána třemi až pěti lety vězení.“ Takže: snad.
Ekon. situace je prostě na Západě lepší. Současná vláda šla ale hodně na ruku rodinám, dává, tuším, 500 zl měsíčně na dítě, k 1. září dostalo každé dítě 300 zl na šk. pomůcky atd.
Poláci jsou vůči Němcům odjakživa nastaveni ostražitě, vzhlížejí k nim (stejně jako k Bruselu) pouze ti, kteří svou polskost neberou vážně a rozplizávají se v tom opěvovaném neosobním nadnárodním celku.
Omlouvám se za ještě jeden vstup. Panuje obecné veselí nad zprávou „Rodičovský příspěvek se zvýší o 80 tisíc korun, rozhodla Sněmovna. Ve středu večer schválila navýšení z 220 tisíc na 300 tisíc korun.“ Já se naopak obávám, že: 1. Takto rodiny ani národ nezesílí, ale oslabí. 2. Kolektivistické řešení. 3. Dotace obecně stav nezlepšují, ale zhoršují. Jak jsem uvedl, cesta k silným rodinám je, skoro by se dalo říct, opačná (např. úlevy na daních a vše, co posílí národní sebeuvědomění).
A kde teda jsou v katolické nauce nějak smysluplně definované termíny, které používáte, aby bylo zřejmé, jak se chovat v praxi? Například: v ČR studuje hodně Slováků, mnozí tu pak zůstanou, někdy založí rodinu s někým místním, někdy mezi sebou. Taková slovenská katolická rodina náš národ oslabuje, nebo posiluje? Je potřeba k posile našeho národa tlačit, aby se z nich stali Češi, nebo mohou zůstat Slováky? A pokud to druhé, je to proto, že vlastně jde o národ československý? To ale asi těžko, protože to by byla zřejmá nakloněná rovina k národu evropskému, a to by zde počítám neprošlo. 🙂 Nebo mohou zůstat Slováky, protože vlastně nevadí, že tu bude sílit více národů? Jenže měl by pak „našinec“ posilovat český národ na úkor zdejších Slováků, nebo ve spolupráci s nimi? To první nezní příliš křesťansky, to druhé zase přestává dávat smysl, pak by mi jen šlo o prospěch společnosti, ve které žiji, bez ohledu na nějaké nacionálno.
Tomu, co říkáte o silném národu, nedokážu dát žádný smysluplný obsah, tedy přinejmenším rozhodně ne takový, který by byl v souladu s katolickou naukou. Ale opravdu by mě zajímalo, jak lze sladit nacionalismus s doslova všeobecností katolicismu, zvlášť když má tento, na první pohled aspoň, kulatý čtverec tolik příznivců.
Kéž by všechny problémy byly tak snadné, jako je mnou pochopený smysl Vašeho povídání. Pročpak se tolik Slováků pouští k nám? Protože Slováci jako celek nejsou nijhak zvlášť zdravý a silný národ. Copúak není před Slovenskem dost úkolů, které je třeba řešit? Jistěže i do starého Izraele vstupovali přistěhovalci, jak se tam museli chovat, o tom je mnoho psáno. Ale byly to výjimky nestovnatelné s počtem Slováků u nás. A utíkali před hladem. Copak je na Slovensku hlad? Hledáte poučení v NZ, možná že by neškodilo zapojit i zdravý selský rozum. Lidská společnost je hierarchická: jedinec, rodina, kmen, národ, svaz národů, universální-celosvětová je jen katolická církev. Taková hierarchie je nutná. Vyšší chrání nižšího. Hierarchie je nutná ne jen zmíněná pozemská, ale i nadpřirozená: farnosti, diecéze, apošt. stolec. Porušuje ji i nový nálezek, tzv. kolegialita. Ještě k těm Slovákům: Máte Vy rodinu? Co kdyby k Vám přišel Slovák, že chce u Vás bydlet? Samosebou nějaký hňuop mě obviní, nevím, jakou nálepkou. Mám rád všechny národy, ale považuji za správné, ať se každý národ stará především sám o sebe, aby prosperoval a rostl. Tomu se vůbec nepomůže, když z něho budou rodiny emigrovat, naopak. Je-li v národě zlý rtežim, ať se každý snaží o jeho nápravu. Dnes každý uctívá emigranty za minulého režimu. Ale málo se oceňují ti, kteří zde doma trpěli, vytrvali a nakonec – zvítězili. Končím tím, co by mělo zajímat HPŽ především: V silném a zdravém národě mají rodiny silné a zdravé děti. To se nedá zajistit dotacemi, naopak, ty všechno oslabují.
Nacionalismus a všeobecnost katolicismu, tedy ideologii a bohaprostý, církevně laděný byrokratický aparát, můžete výborně propojit v Německu.
Naproti tomu koexistenci národů rozvíjející se s vědomím milujícího Boha názorně předváděla křesťanská kultura.
Byla zde zmínka o Hnutí pro život. To pořádá každý rok v Praze pochod pro život. Minulý rok jsem při předcházení jedné skupiny zaslechl, jak starší pán vypráví, že má dvacet sedm vnoučat. Bylo to velmi povzbuzující. Též jsem zaznamenal, že asi tři roky se zúčastňuje kardinál Duka, který projde celou trasu.