1. Mnozí znají mnoho a sebe neznají, jiné si prohlížejí a sami sebe zanedbávají. Boha hledají pomocí těchto vnějších věcí, nevšímají si svých vnitřních věcí, nad něž Bůh je vnitřnější. Proto od vnějších přejdu k vnitřním a od vnitřních vystoupím k vyšším, abych mohl poznat, odkud pocházím a kam jdu, co jsem, nebo odkud jsem a tak pomocí poznání sebe budu moci přistoupiti k poznávání Boha. Neboť kolik pokročím v poznání sebe, tolik vystoupím v poznání Boha.

2. Podle vnitřního člověka nalézám ve své mysli tři věci, jimiž na Boha vzpomínám, jej pozoruji, po něm toužím. Jsou to tyto tři: pamět, rozum a vůle neboli láska. Pomocí paměti se rozpomínám, rozumem pozoruji, vůlí objímám. Když se rozpomínám na Boha, nalézám jej ve své paměti a v ní z něho a v něm se těším, podle toho, jak sám mně ráčí uděliti. Rozum pozoruje, co jest Bůh sám v sobě, co v andělích, co ve svatých, co v lidech, co ve tvorech. Sám v sobě jest nepochopitelný, poněvadž je počátek i konec, počátek bez konce, konec bez konce. Sám na sobě poznávám, jak je Bůh nevyzpytatelný, poněvadž nemohu pochopit sama sebe, jehož on učinil. Andělům je toužebným, neboť touží na něj patřiti. Svatým jest potěšením, neboť se v něm ustavičně radují plni štěstí. Ve stvoření je podivuhodný, neboť mocí vše tvoří, moudře spravuje a dobrotivě řídí.

3. V lidech jest lásky hodný, neboť jest jejich Bohem a oni jsou jeho lid. Sám v nich přebývá jako ve své svatyni a oni jsou jeho chrámy. Neopovrhuje jednotlivci ani množstvím. Kdokoliv na něj vzpomíná, jej chápe a miluje, jest s ním. Jsme povinni jej milovat, neboť on sám nás dříve miloval. K obrazu a podobenství svému nás učinil, což nechtěl dáti žádnému jinému tvoru. K obrazu Božímu jsme učiněni, to jest, k pochopení a poznání Syna, skrze něhož chápeme a poznáváme Otce a k němu máme přístup. Taková příbuznost jest mezi nimi (lidmi) a Synem Božím, že on sám jest obrazem Božím a my podle jeho obrazu jsme učiněni A toto poznání dosvědčuje také samo podobenství, neboť nejsme učiněni jen k obrazu, nýbrž i k podobenství. Proto je nutno, aby to, co je podle obrazu, bylo shodno s obrazem a neosvojovalo si nadarmo jméno obrazu.

4. Zpřítomněme si tedy v sobě jeho obraz v touze po míru, v pozorování pravdy a v lásce dobročinnosti. Uchovávejme jej v paměti, nosme jej ve svědomí a všude přítomného uctívejme. Neboť naše mysl již tím jest jeho obrazem, že jej chápe a že může být jeho účastna. Není proto duše jeho obrazem, že na sebe vzpomíná, sebe poznává a miluje, nýbrž proto, že dovede mysliti, poznávati a milovati toho, od něhož je stvořena; jestliže to činí, je moudrá.

Nic totiž není tak podobné oné nejvyšší Moudrosti, než rozumná duše, která pomocí paměti, rozumu a vůle spočine v nevypravitelné Trojici. Nemůže však v ní spočinouti, leč dříve na ni vzpomene, ji poznává a miluje. Vzpomíná tedy na Boha, k jehož obrazu je učiněna, jej poznává, miluje a ctí, s nímž může být vždy blažena.

5. Blahoslavená duše, u níž Bůh nalézá pokoj a v jejímž stánku odpočívá. Blahoslavená, která může říci: Ten, jenž mě stvořil, spočinul v mém stánku. Nebude moci jí odepříti odpočinku nebeského. Proč tedy si ho nevšímáme a hledáme Boha vně, jenž jest v nás, jestliže my chceme býti v Bohu? Vpravdě je s námi, ano v nás, avšak dotud jen věrou, dokud si nezasloužíme jej viděti, jak jest. Víme, praví apoštol, že Kristus věrou přebývá v našich srdcích; poněvadž Kristus ve víře, víra v duši, duše v srdci, srdce v prsou. Věrou tedy ctím Boha Stvořitele, klaním se Vykupiteli, očekávám Spasitele. Věřím, že jej vidím ve všech tvorech, že jej mám v sobě, a co jest nad toto všechno nevypravitelnější a blaživější a příjemnější, že jej poznávám v sobě. A poznati Otce, Syna s Duchem sv. je život věčný, dokonalá blaženost, nejvyšší rozkoš.

6. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo ani na srdce lidské nevstoupilo, jaká jasnost, jaká líbeznost, jaká rozkoš nás očekává v onom vidění, kdy spatříme Boha tváří v tvář, jenž je světlo osvícených, mír bojovníků, vlast vracejících se, život žijících, koruna vítězů. Tak ve své duši nalézám jakýsi obraz oné nejvyšší Trojice. Celý můj život musí směřovati k tomu, abych tuto nejsvětější Trojici ctil, ji poznával a miloval, na ní se rozpomínal, jí se těšil, ji objímal a na ni nazíral. Duše je obrazem Boha, v níž jsou tři věci: pamět, rozum a vůle. Paměti přikládáme vše, co víme, i když nepřemýšlíme odkud. Rozumu přikládáme vše, co uvažováním nalézáme jako správné, což také svěřujeme paměti. Pamětí jsme podobni Otci, rozumem Synu, vůlí Duchu sv. Nic v nás není tak podobno Duchu sv., jako vůli, čili láska, nebo milování, což jest vznešenější vůle. Neboť milování je darem Páně, takže nic není nad tento dar vznešenější. Vždyť milování, jež jest z Boha a jest Bůh, jmenuje se vlastně Duch svatý, skrze něhož láska Boží rozlita jest v našich srdcích, skrze něhož celá Trojice v nás přebývá.