Katolíci i utrakvisté toužili po míru. Na husitské války se nedalo zapomenout a jen letmá vzpomínka na ně naháněla husí kůži. Nenávist však přetrvávala a ďábel se z toho radoval.

Skutečným koncem husitských válek neměla být bitva u Lipan, nýbrž její důsledek : intronizace císaře Zikmunda. Zikmund se pokusil dodat zle sužované zemi opětného lesku a toho by jistě Čechy znovu dosáhly, kdyby se jen Zikmund zdržel na českém trůně o něco déle. Bylo již řečeno výše : Zikmund byl   Č e c h,  ať se to komu líbí či nelíbí a tuze stál o kralování v této zemi, kterou na pokraj zkázy přivedl jeho nešťastný bratr Václav. Zikmund by byl dosáhl uznání českého utrakvismu Římem, dosáhl by časem i jeho asimilaci s katolictvím. Zikmundova svíce však dohořívala a on to sám věděl nejlépe. Chtěl zbývajícího času využít , domníval se, že už nemá čas na přemýšlení a začal provádět zbrklé chyby.

V dnešních dobách je nesnadno k uvěření, že nejvíce si ublížil u prudérních Čechů svým liberalismem v otázkách košilatých a lechtivých.  Jak bylo výše řečeno, jeho odchod z Prahy spolu s jeho rozsáhlým fraucimorem se podobal spíš útěku, nicméně jeho smrt však byla neštěstím pro celou střední Evropu. To ovšem zatím nikdo netušil.

Habsburské interregnum „na pokračování“, jakož i české námluvy v Polsku a v Bavorsku   – (Albrecht Bavorský byl 15. května 1440  řádně zvolen za českého krále, ale on  –  po zjištění a zvážení, že by se nejspíš stal králem sršňů  –  velmi rozumně Svatováclavskou korunu odmítl.)

To vše skončilo neúspěchem. Jediným vážným kandidátem na královský trůn zůstal po mnoha zkouškách ohněm Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad.. Tak jako dnes se  může stát hlavou státu toliko úd té či oné zednářské lože, tak ve středověku, ale i mnohem později se mohla stát králem osoba „nad jiné nejvýše urozená“   –   ne-li král, tedy aspoň královský synáček či synovec, počatý samozřejmě v loži manželském   –   ať už to byl ochlasta, syfilitik, epileptik či jiná troska rozumu či těla mdlého;  nikterak nebylo zapotřebí, aby znal řeč svých budoucích poddaných, jenom když kandidátu trůnu kolovala v cévách krev přesně určené, i když bohužel toliko domnělé kvality. Naši předkové na tom obzvlášť  lpěli. (Ještě v roce 1918 hledali naši monarchisté panovnický rod, který by nahradil habsbursko-lotrinské samoděržaví v Čechách… Tehdy tento bohunelibý záměr zkrachoval jen díky Američanům. Evropským vítězům I. světové války, Francouzům, Angličanům, kterým dodnes zvrácenosti monarchů nepřipadají zvrácené, by to bylo vyhovovalo.)

Dle Starých Letopisů českých :

22. února 1458 svolali čeští páni, rytíři, panoši, zemani, města a další obce sněm, kde byla prozkoumána  „stará česká práva a listiny,  ve kterých se říká, že kdyby vymřel královský rod v Čechách, mohou si zvolit českého krále z panského rodu, anebo někoho jiného, kdo by k tomu byl vhodný.“  To také účastníci sněmu učinili. 2. března 1458 si krále vskutku zvolili a 7. května 1458 Jiříka z Kunštátu a z Poděbrad za českého krále řádně korunovali.

Štěstí odevšad přetékalo.  „Všichni věrní Čechové se z toho radovali, mnozí radostí plakali, že je jejich milý Pán Bůh konečně vysvobodil z moci německých králů, kteří měli zlé úmysly s Čechy, zvláště s těmi, kteří se drží Písma svatého.“ Takto radostí štkali utrakvisté;  zdaleka ne všichni katolíci.. Odmítla tu volbu uznat Jihlava a slezská Vratislav, města převážně německá.  Uznání odmítla řada znamenitých českých pánů a měst a král Jiří nestačil hasit jedno povstání za druhým. Měl výtečné vojsko, vedené husitskými hejtmany či jejich žáky. Sám Jiří byl výtečným vojevůdcem, bohužel však špatným politikem a ještě horším ekonomem. Svou dceru Kunhutu měl raději poslat do Turecka do sultánova harému, než provdat ji za proradného uherského krále Matyáše (kolikrát už se Češi v Maďarech trpce zklamali ). Neuměl zprostředkovávat, obracel se jako z udělání vždy na ty nesprávné osoby a tak či onak s nimi neuměl jednat.  Ožebračil zemi povolením německých platidel, bezcenných měďáků, které začaly vytlačovat hodnotnou českou stříbrnou měnu. (Pokoušel se už tehdy  –  chudák král  –  o ekonomický liberalismus ?)

Jeho duchovním rádcem nemohl být nikdo jiný než Jan Rokycana. To byl muž moudrý, bezúhonný, bohužel nehodil se za rádce korunované hlavy. Rokycana, jak už bylo výše řečeno, neměl rád ve „svých utrakvistických Čechách“  katolíky. Nebylo zapotřebí vést s nimi dialog;  ten by byl stejně k ničemu;  dialog sám o sobě nemůže z černé udělat bílou a naopak;  měl se však smířit s jejich existencí. Od krále pak měl požadovat přesnou legislativu. Dělal ze sebe liberála, ale to se mu nedařilo;  nikdo ho neposlouchal, ani vlastní…  JAK NERADI SE UČÍME Z HISTORIE !

Nakonec, dle zákona přirozeného,  se musilo stát přesně to, co se stalo roku 1471. 22. února zemřel  Jan Rokycana a na den přesně za měsíc nato, dne 22. března,  zemřel král Jiří. Byli to blíženci. Jako by si jejich společnou smrt byly vyžádaly hvězdy. ..

A národ se náhle ocitl „ve vakuu“…

Král se po celou dobu své vlády snažil vymoci Rokycanovi potvrzení platnosti jeho volby pražským arcibiskupem. To ovšem tehdy bylo záležitostí vysoké diplomacie, jejíž finesy si příliš upřímný a poctivý král Jiří nikdy neosvojil. Za svou chvályhodnou  snahu udržet v Čechách utrakvismus s katolicismem v míru, byl pronásledován papežskou kurií jako zločinec. Křížové výpravy však už za jeho časů neměly naději na úspěch, nebyly ani brány vážně a vážně je nebral zřejmě ani ten, kdo je vyhlašoval.. Svatokrádežné vyhlášení křížové výpravy proti hluboce věřícímu křesťanskému králi přivítali s jásotem toliko odvěcí nepřátelé Čechů, Němci a Maďaři, bohužel však i jiné národy. Husitství se Čechům neodpouštělo…

Křižáci si pak byli až příliš dobře vědomi, že ani zdaleka nebojují za Kristův kříž   –   ten se kymácel jinde   –   pod zběsilým náporem mohamedánských Turků, kterých se všichni evropští panovníci včetně papeže báli jako ďábla. V Čechách se „za Krista“ bojovalo nesrovnatelně pohodlněji. Čechy byly blíž, stále se v nich dalo něco ukrást, znásilňovat a „pro potěchu“ i zabíjet;  o nic jiného také nešlo. Českému královskému vojsku sice bylo radno zdaleka se vyhnout;  mnohem snadněji se křižákům bojovalo proti bezbrannému vesnickému obyvatelstvu, které však jen zčásti bylo utrakvistické.

Co se za vlády Jiříkovy natropili v Čechách   k a t o l i č t í  Němci a Uhři, to je neodčinitelné a nezapomenutelné. Nedovedu si představit, jak se poctiví vytrvalí čeští katolíci, kterých přece jen bylo ještě hodně, musili hluboce stydět za své souvěrce.

Tehdy   k a ž d ý    k ř i ž á k   působil „pohoršení maličkých“, třebaže lépe řečeno: on ani ty maličké nestačil pohoršit    –    zabil je dříve, než si ono české dítě, jehož   rodiče  se neprovinili  ničím jiným, než že přijímali Oltářní svátost pod obojí způsobou, uvědomilo, že s ním obcuje „MILES CHRISTI“ a že mu chce svým mečem udělat křížek na čele, aby mu tak dopomohl k snazšímu vstupu do království nebeského. Běda oněm „bojovníkům Kristovým“, třikrát běda tomu , kdo je vyslal !

Papežova vojenská intervence jen pramálo uškodila samotnému králi Jiřímu. To byl příliš mocný pán a žoldnéřská sebranka ze všech koutů Evropy by se nejprve od něho musila DLOUHÁ LÉTA UČIT VOJENSKÉMU ŘEMESLU, ABY SE MU MOHLA POSTAVIT !

Vyvražďovala však venkovské obyvatelstvo a působila i jiné nesnáze. O spásu českých kacířů usiloval počátkem padesátých let patnáctého století svatý Jan Kapistrán. Byl prý to vynikající kazatel a zaznamenal jisté misijní úspěchy na Moravě, ale prý i v  Čechách: vlivem jeho kázání se někteří utrakvisté vrátili ke katolictví. Snad mu i dokonce napomáhaly zázraky,  které ovšem protestant Palacký zákonitě   m u s í     zpochybňovat. To, že Kapistránovi se podařilo obrátit ke katolictví třebas i značné množství utrakvistů, byl z hlediska věčnosti  úspěch toliko relativní. Jak by se asi k podávání Nejsvětější svátosti pod obojí způsobou stavěl v dnešní době, kdy prý čeští katoličtí kněží podávají Tělo Páně namočené do Krve Páně jen proto, aby nebyli nuceni je podávat na dlaň.. Kdo by ho dnes za tuto horlivost pochválil? Mnohem spíše se zdá, že tento světec u nás „narazil“ na zapomenuté „pikharty“ kdoví jaké provenience a právě ty vrátil pravé víře. To samozřejmě byla zásluha nesmírná. Pikharti totiž nezmizeli šlehnutím kouzelného proutku. Ani u nás ne. Staré Letopisy české připomínají k roku 1455, že  „v létě toho roku ve vrbinách po lukách a v obilí pobíhali n a h á č i,  kteří strašili ženy a dívky a byli jim na obtíž.“

Patnácté století umožnilo v Čechách vznik sekt. Ty se ´utěšeně´ rozmáhaly díky Jiříkovu liberalismu. U Rokycana zpočátku trpěl České bratry Petra Chelčického, třebaže si z nich nebral příklad ani poučení. Vznik a šíření sekt však tehdy bylo jevem celoevropským a není proto nikterak   nutno se na Čechy kvůli tomu zlobit. Králi Jiřímu i Rokycanovi sektáři bezpochyby vadili, ale nikde není znamenáno, že by proti nim byly organizovány krvavé represálie. Ty musil král Jiří podnikat proti nebezpečnějším ptákům, kteří terorizovali venkovské obyvatelstvo a ovšem i kupce. Jiříkův boj proti loupeživým rytířům byl nadmíru účelný, potřebný a spravedlivý. Ať již byl lapka urozený nebo neurozený, pokud se Jiříkovi dostal do rukou a byla mu prokázána vina, pak ho neminul trest smrti. Za to byl král Jiří ctěn a milován. Právem. Podobně by byli ctěni a milováni dnešní vladaři, kdyby…

Vladaři prý však nekradou, oni majetek národa toliko  s p r a v u j í,  a   protože prý jest „dělník“ hoden své mzdy, berou si za tuto svou správu národního majetku tolik, kolik potřebují. Nechce se mi věřit, že by i ten nejchamtivější panovník středověký předčil v porušování či aspoň ve svérázném pojetí a výkladu sedmého  a desátého Božího přikázání vladaře současné. Není zřejmě všeho toho rozkrádání vinna toliko nedostatečná legislativa….

Pro  Palackého je král Jiří „zástupcem a hájitelem    n o v o v ě k o s t i“, a to snad i „mimo jeho vědomí a vůli.“

To jsou ovšem slova do pranice. Já se domnívám, že mnohem spíše by se slušelo klást konec středověku a počátek novověku do dob mnohem pozdějších, nežli do konce patnáctého věku.

Kloním se k názoru, že teprve tzv. průmyslová revoluce  dala vznik novověku a chceme-li pátrat po tom, kdy tato průmyslová revoluce začala, pak na prvním, nejčestnějším stupni, stojí  vynález parního stroje a jeho uvedení v život. Veškerý rozvoj techniky by byl bez parního stroje nemyslitelný. Netřeba dokazovat, jaký to mělo význam pro vývoj lidské společnosti

Ta se od té chvíle měnila den ode dne. Jsou též historici, kteří považují za počátek novověku Velkou francouzskou revoluci. Ta se především pokoušela zničit katolickou církev, pro pokrok lidské společnosti  učinila spíš méně než více. Časově však souvisí se světodějným uváděním parního stroje do služeb lidstva. Chybí zde samozřejmě jakákoli souvislost společenská. Vůdcové VFR neměli ani potuchy o Jamesu Wattovi a i Wattovi mohly být „požadavky“ volnosti, rovnosti a bratrství ukradeny.

Při vší úctě ke králi Jiřímu nelze ho považovat za žádného „revolučního ducha“, kterým by nutně musil být, aby nabyl práva být  označován „zástupcem a hájitelem novověkosti“. Ani James Watt nebyl žádný revoluční duch, jeho objev však vydal  za řadu těch největších revolučních  myšlenek.

Palacký by nesměl být protestantem, aby za přelom věků nepovažoval náboženskou „reformaci“, která následovala v zápětí po Kolumbově objevu.

Podle Palackého byly reformační ideje na počátku l6. století nové „jen co do rozsahu a důrazu své působnosti“. „Nebyly tehdáž nové, co do     v n i t ř n í    p o v a h y    s v é“. Tyto ideje dle Palackého vstoupily do života národů již  za dob koncilu kostnického. Jenže prý se „potkaly od počátku s přízní velice omezenou, a téměř jen u jediného národu.“

Nemusíme dlouho hádat, jaký to národ má Palacký na mysli, a mohli bychom se proto nadouvat pýchou. Avšak jsou tu hned dva důvody, proč si nemusíme  ´povolovat knoflíky´.

Češi totiž    n e m ě l i   vlastních reformačních idejí. Hus nevytvořil žádné ideje;  on pouze se pokoušel upravit a pro české potřeby usměrnit ideje anglické, ideje Viclefovy. O „českém pokusu o reformaci“ lze hovořit toliko ve spojitosti s Jakoubkovým zavedením přijímání Oltářní svátosti pod obojí způsobou. To ovšem nebyla žádná nová idea. To bylo jen    d ů s l e d n é   uposlechnutí a praktikování  Kristova odkazu. Z tohoto důvodu by si Jakoubek zasloužil mnohem více pozornosti, než jaká se mu věnuje. Kde vzal tu odvahu ? Vždyť jeho bezprostředním učitelem byl ortodoxní  ,mistr Matěj z Janova.

Ani náboženská reforma nebyla ničím novým. Přemnoho pokusů o deformaci víry ve tři božské Osoby se událo za půldruhého tisíciletí ve všech zemích, kde se křesťanství uchytilo. Víru je možno    d e f o r m o v a t,   nikoli    r e f o r m o v a t. Mnoho tuze moudrých lidí si však osobovalo právo opravovat samotného Krista, od něhož víra pochází. Samozřejmě též Církev pochází od Krista   –   tak aspoň věří katolíci   –   a ani tu nelze reformovat. Církev totiž  nikdy nepřestane být skálou, kterou podle Kristovy připovědí nepřemohou brány pekelné. Co je možno s Církví provádět, je pouze opatrná a nejvýš citlivá modernizace. Nikoli však modernizace Církve jako instituce, nýbrž pouze její    a d m i n i s t r a t i v y. Pakliže si nějaký modernizátor církevní administrativy představuje sebe jako reformátora, pak je to jen jeho namyšlenost, troufalost, především však hloupost.

Na jiném místě si dovoluji připomenout , že veškeré disproporce vztahů mezi stavem společnosti a stavem Církve nelze řešit opravami, tj. reformami Církve. Opravu  akutně vyžaduje pouze nemocná společnost. Té nezbývá, než se Církvi přizpůsobit. Nikdy  se tak nesmí dít naopak. To je ovšem zdánlivě neřešitelné dilema. Opravu společnosti nelze nadekretovat, k té je nutno se s tisícerými obtížemi  propracovávat   –   nejspíše pokáním.

A do toho se lidem nechce.

K usnadnění a vůbec k realizaci reformy společnosti vysílal Bůh proroky (jejichž éru slavně  zakončil vysláním  svého jednorozeného  Syna na svět), od dob Kristových pak nám posílá světce. Posílá i kazatele a teology a tu již záleží na pomoci Ducha svatého, zda za ´Boží muže´  lidé nepřijímají i falešné proroky, služebníky a prekurzory Antikristovy. Schopnost  rozpoznávání duchů je jeden z nejcennějších Božích darů, je to nesmírná Boží milost. Ta bývá udělována každému, kdo o ni upřímně stojí. Nutno si však uvědomit, že k poctivému vnitřnímu přerodu, který by člověk měl podstoupit, aby žil v souladu s Božími přikázáními a s požadavky Církve, je třeba sebezapření. Kdo je pokládá a svým bližním je představuje jako procházku růžovým sadem, je lžiprorok.

Nedávno vyhlášené „aggiornamento“ lze přijmout pouze v tom smyslu, že jde o    m o d e r n i z a c i.   Tu pak by měl s hadí opatrností hlídat a posuzovat sám papež. Neuhlídá-li ji, pak nutno z něho vyplývající omyly považovat za Boží zkoušku. Jsou to ohnivé jazyky, které vyšlehávají z výše zmíněné brány pekelné;  dokáží bolestivě popálit a mnohdy i sežehnout každého, kdo se neopatrně přiblíží.

Na samém počátku XV. knihy  svých Dějin, kde se pojednává o panování Jiřího z Poděbrad, Palacký uvádí krásný odstavec o řízení duchovního života. Dovoluji si ho ocitovat doslova:

„Život  duchovní veškeren řídí se buď   r o z u m e m   aneb   a u t o r i t o u, tudíž buď důmyslem a vědomím, aneb návykem a věrou;  a následkem rozdílu tohoto panuje v něm buďto právo a svoboda, aneb moc a pořádek. Nedíme, žeby odpor zásad obojí strany byl neskrotitelným;  anobrž máme za to, že spása lidského pokolení záleží právě na jejich obapolním spříznění a pronikání sebe,  tak aby rozum požíval autority a zase autorita aby byla rozumnou;  jakož pak vůbec ve věcech lidských zásada jedna málokdy jevívá se beze všeho přimíšení druhé. Zjevův ale životních rozmanitost nekonečná, nedadouc se obsáhnouti a vyměřiti žádnou formulí stálou, požaduje všude pokroku, a sice opravami, čili proměnami ve státu, proměnám životu přiměřenými. Násilné zajisté ustálení uvodí za sebou ztuhlost, a tato smrt;  neskrocená zase nestálost nedává pravému životu ani vzniku. Proto kdekoliv nehoví se opravami přiměřenými, tam život časem buďto zaniká dokonce, aneb pomáhá sobě převraty násilnými.“

To jsou moudrá slova s takřka obecnou platností. Kdyby se jimi řídili všichni státníci a vladaři, dýchalo by se snáze. A kéž by se jimi řídili i preláti, papeže nevyjímaje. Pro zdraví společnosti jsou nezbytné leckdy i důrazné a zásadní  opravy státu. Pro zdraví duše nutno připouštět opravy, které ani v nejmenší míře nepoškozují víru a ovšem ani tradici. Lze opravovat jen to, co se    p ř e ž i l o,  co se do jisté míry stalo balastem a co by dokonce mohlo víře i škodit  (čtenář nechť si laskavě připomene, kam může státní autoritu dovést důsledné plnění jejích příkazů a nařízení !). Papeže vskutku není třeba přenášet na nosítkách, netřeba prokazovat prelátům přehnanou úctu, jíž si přečasto nezasluhují. Je možno modernizovat řadu církevních předpisů, ale vždy jen do té míry, aby tím neutrpěla víra a tradice.. Najít správné meze se může zdát obtížné a někdy i zcela nemožné, ale je nutno utěšit se  faktem, že při nejobtížnějším rozhodování napomáhá Duch svatý. Běda tomu, kdo jeho pomoci zneužívá při prosazování vlastních ambicí ! Běda i tomu, kdo se pohoršuje nad staletými tradicemi Církve a zneuctívá liturgii třebas jen proto, aby se zavděčil jinověrcům či dokonce  bezbožníkům! Běda odpadlíkům, kteří se nadále prohlašují za údy Církve, zastávají v ní často i vysoké postavení a Církev poškozují všude, kde se jim k tomu naskytne příležitost.

Toto všechno jsou „reformátoři“ novověcí, současní, kteří, třebaže se nedotýkají článků víry, jsou mnohem nebezpečnější než tzv. reformátoři l5. a l6. století.

Výše uvedená vysvětlení jsou nezbytná k tomu, abychom dokázali spravedlivě posoudit české reformy l5. století a zejména úlohu krále Jiřího v obraně českého utrakvismu.

Za strůjce neštěstí považuje Palacký papeže Martina V., právoplatně zvoleného papeže na koncilu kostnickém. Tento papež prý nesplnil očekávání, která se do něho kladla, tj. neprovedl žádnou významnou reformu. To je řečeno velmi zjednodušeně. Kostnický koncil chtěl řešit tuze mnoho věcí najednou a jak jsem se již zmínil, měl velmi mnoho společného s II. vatikánským koncilem, a to nejen v tom, jak tvrdí klevetníci a zlomyslníci, že oba koncily byly svolány papežem téhož jména   –   Janem XXIII. Oba koncily měly význačný cíl : oslabit papežskou autoritu, posílit liberalistické tendence ve všech oblastech církevního života, především pak zavést diskusi i o věcech nejposvátnějších, o kterých nejen že není třeba diskutovat, ale každá diskuse o nich představuje zjevnější či skrytější svatokrádež.  Na obou koncilech se zhola nic důležitého nevyřešilo: omylní lidé se toliko  snažili upravit věci církevní podle    o m y l n ý c h    lidských představ.  Byla odložena všechna důvěra v Boží prozřetelnost, která by sama dřív nebo později všechny problémy vyřešila nesrovnatelně prostším, účelnějším a elegantnějším způsobem, než jaký vymyslili moudří konciloví otcové. Nechce se mi zdát,  že k svolání kostnického koncilu vedlo „trojpapežství“;  pravý důvod se skrýval někde jinde.

Martin V. žádnou reformu neuskutečnil. Snad „na to ani neměl“,  snad byl příliš bázlivý. Proto se raději zahalil lacinějším mlčením.Římská kurie buď neuměla nebo nechtěla si uvědomit, že je nezbytné provést opravy, omezující či aspoň znesnadňující působení ďáblů a jiných zlých duchů, kteří svou energii získávají ze zlořádů, panujících v církevní administrativě.. Bohužel mnoha hierarchům nešlo ani tak o zachování čistoty víry jako o zachování vlastních prebend;  nestoudně se rozmohla zpupnost   –   moderněji řečeno  A r o g a n c e    –    všeho duchovenstva, do o d l i d š ť o v a l o.  Toto všechno Martin V. nedokázal zastavit, neuměl se neohroženě postavit zástupům zlých duchů, kteří  na Církev  útočili ze všech stran. Jejich útokům však mohl účinněji čelit důsledným vyžadováním kázně a ovšem i všech dosavadních předpisů a ustanovení, která by shledal nezbytná a potřebná. Nemohl-li zajistit kázeň dobrovolnou, měl    p o v i n n o s t   si ji vynutit.  Tehdy ještě k tomu měli papežové  potřebnou moc.

Touha po majetku a láska k němu je strašlivou zbraní v rukou ďáblových. Mnohem nebezpečnější zbraní je však pýcha a ješitnost, která vychází z nekontrolované ctižádosti. Jestliže s tímto arzenálem vytáhne ďábel proti tomu či onomu služebníku Božímu, který je ponechán sám sobě a nikomu nepotřebuje skládat účty, pak ďábel zpravidla vítězí a služebník Boží se může stát služebníkem Satanovým. Není třeba připomínat, že tomuto nebezpečí ani zdaleka nejsou vystaveni toliko kněží na zapadlých dědinách.

Špatný kněz bývá horší než žádný kněz. Za vlády Jiřího z Poděbrad nebylo u nás kněží, kteří by suverénně dokázali ovládat své ovečky. Byli tu špatní kněží, ale jejich moc byla silně omezená. Hierarchie byla víceméně odstavena na vedlejší kolej.

Palacký se příliš nemýlí,( aspoň ve smyslu politickém), tvrdí-li :

„…sám skutek ten, že v lůně křesťanstva i uprostřed říše Římské mohl mimo poslušenství císaře a papeže, národ a stát zvláštní netoliko udržeti se, ale i prospívati nad jiné v pokoji, pořádku a blahobytu národním, byl příklad vládě Římské nebezpečný: sloužilť zajisté na důkaz, že idey středověké již se byly přežily, že svět křesťanský dospělý nepotřeboval více poručnictví a vodítka Římského, slovem, že nastával v dějinách věk nový.“

Inu – tak docela ještě nenastával ! Ideje středověké ještě ani zdaleka se nepřežily a křesťanský svět nebyl o nic dospělejší  než v dobách římských katakomb a samozřejmě vodítka římského, třebaže o mnoho poctivějšího  a  spravedlivějšího potřeboval víc než naléhavě.

Jsou to „zbožná přání“  Palackého  –  protestanta:  on tak mluvit    m u s i l . Velmi cennou je Palackého charakteristika Poděbradovy vlády:  ona vskutku poskytovala křesťanskému světu   n e b e z p e č n ý    p ř í k l a d ! Něco podobného jsme zažili v roce 1968 a kdo těch pár měsiců „svobody na čestné slovo“ mohl prožít jako objektivní pozorovatel, ten už si stále bude pamatovat své a „nedá se opít rohlíkem.“ Lze vytušit smutnou pravdu, že  2l. srpen nebyl tak docela výplod chorého mozku ruského hosudara,  nýbrž že se spíše vyplnilo snažné přání přestrašených plutokratických  ´demokracií´.

Je fakt, že král Jiří nevycházel z problémů. Jak již bylo řečeno, byl to neprozíravý ekonom, jako diplomat pak nebyl nepodobný Donu Quijotovi. Byl to jeden z posledních rytířů, který se po celý život spoléhal na dané slovo a jen proto byl tak nestoudně podváděn zejména od těch, kteří mu byli nejvíce zavázáni. Nechybělo mnoho a mohl se stát nejvyšším velitelem křižácké výpravy proti pohanům, o které i Jiříkovi nepřátelé byli přesvědčeni, že bude úspěšná a že mohamedáni budou jeho válečným uměním vyhnáni nejen z Balkánu, nýbrž i z Cařihradu. Této myšlence byl silně nakloněn Pius II., který věděl své o českých bojovnících, zatímco jeho nástupce Pavel II. neměl pro krále Jiřího a jeho vojsko nic než slova pohrdání. Kardinál Karvajal, pravá ruka Pavla II., se v odpovědi Ludvíku Bavorskému, který se pokoušel prostředkovat mezi českým králem a Apoštolskou stolicí, takto se pokoušel Jiříka zesměšnit:

„Směšná věru jest věc, že člověk pro těžkost těla  svého nespůsobného k boji, podává osoby své, jakoby to cos velikého bylo… atd.“

Římu tedy  A.D. 1466  vadila Jiříkova  „těžkost těla“. Jestliže na Jiřím z Poděbrad nebyla nalezena vada ducha, musila stačit vada těla, samozřejmě nezaviněná. Ještě pět let po tomto spasitelném  Karvajalově ocenění král Jiří úspěšně honil po svém království loupežné bandy s křížem na prsou a svého zbabělého a křivopřísežného zetě Matyáše a nic mu přitom nesměla vadit „těžkost těla“. Nutno však přiznat, že tato těžkost těla, třebaže snad králi Jiřímu nečinila z života peklo, přece mu jen vykoupila mnoho let muk očistcových. Jen silou vůle překonával král Jiří svou nemoc, která se mimo jiné projevovala nápadnou otylostí a teprve snad až po jeho smrti, když ranhojiči otevřeli královo tělo, posměváčci umlkli. Není totiž každá „těžkost těla“ vyvolána obžerstvím, jedním to ze sedmi hříchů. Jiřík z Poděbrad trpěl vodnatelností.

Václav Durych