Nepodceňujme nepřítele…
Několikrát jsem se poslední dobou setkal s tvrzením typu: „Český ateismus/antikatolicismus není ateismus/antikatolicismus, ale náboženský analfabetismus“. Pořád mi to tak ňák nešmakuje. Nevěřím tomu. Prostě to tak není…
Samozřejmě, Češi jsou v náboženských věcech hodně nevzdělaní. A mezi těmi, kdo nás napadají, je jistě nemálo těch, co vycházejí z mylných informací. ALE! Podle mých poznatků většina z těch agresívních „ateistů/antikatolíků“, kteří vycházejí z nenáboženského prostředí, sice s mylnými informacemi operuje, ale nevychází z nich.
Nenalhávejme si, že nás feministky, anarchisté, komunisté etc., etc. nenávidí kvůli mylným informacím, které o nás mají. Nevěřme tomu, že když vřískají o církvi jako nepřítelkyni svobody a pokroku, že změní názor, pokud jim někdo vysvětlí, že to je nesmysl. Nedostatky v tom, jak nás napadají, nelze zaměňovat s tím, proč tak činí.
Víra v Boha je velký dar, ale také velký závazek. Naši nepřátelé nesnáší závazky a omezení. Vyčítají nám nesmysly, záminky které používají před světem, před námi a možná i před sebou, ale nesnášejí nás a naši víru pro věci, které o ní vědí a v nichž se nemýlí. Ať už jde o to, že podle katolické víry účel nesvětí prostředky, že krást se nemá, že sex není jen pro zábavu, že manželství je svazek muže a ženy, že homosexuální styk je hříšný nebo že lidský život je dar Boží, který je nutno chránit po celé jeho délce. Nebo o to, že křesťana loajálního k Bohu je těžké ovládat a ovlivňovat.
O to jde. Jsme nežádoucími svědky jejich hříchů a neřestí, které odmítáme prohlašovat za mravně indeferentní či dokonce dobré. Nevěřte tomu, že nás nenávidí omylem. Že můžeme být dobrými křesťany a zároveň být bez mnoha nepřátel. Kristus nám předpověděl, že nás budou nenávidět, že nás budou pronásledovat. Tak to bylo, tak to je a tak to bude.
Ignác Pospíšil
Ono když lidem připomínáš, že dělají něco špatně, že ten hlodající červíček pochybností by mohl mít reálný základ, tak Tě prostě rádi mít nemůžou..
Já bych ty dvě věci nevzdělanost/nenávist nestavěl proti sobě. Vedle skutečných satanských špiček, které ví, jak to je, ale odmítají a lžou, je běžný antiklerikál nenávidějící a zároveň nevědomý. Samozřejmě že v jeho případě osvěta nepomáhá, protože on vědět nechce a lžím věří zcela záměrně. Ale je také řada lidí, kteří jsou „antikřesťanští“, proto, že jim ve škole řekli, že… Těch není málo a na osvětu obvykle reagují údivem.
Článek Ignáce Pospíšila je jistě správný a nedá se s ním nesouhlasit. Jenže položím otázku, jestli my, katolíci, neusnadňujeme těm bezbožníkům situaci tím, že sami nerespektujeme mravní principy naší víry? Sám vím, kolik katolických párů žije „na hromádce“ a kolik jich bere antikoncepci, někdy i se souhlasem kněze, encyklika Humanae Vitae sem nebo tam, to nikoho nezajímá. Další katastrofou našeho katolicismu je kolosální neznalost základních pravd víry, mnoho českých katolíků neumí argumentovat, nedokáže oponovat ateistům, když tvrdí nesmysly, že tomu tak není, protože svoji víru nezná. To jsou naše velké slabiny v duchovním zápase se současným antikatolicismem.
To je pravda.
Velmi často se setkávám s tím, že katolíci hledí na nevěřící svrchu a dávají jim „sežrat“ svou (bůhvíodkud seslanou) nadřazenost – a přitom lžou, podvádějí a kradou, jakoby se nechumelilo. Největším a nejčastějším hříchem katolíka je pýcha!
S konstatováním, že výše uvedené je pravda -a je to tak, se nesmímě smířit,nebo se nic nezmění.
Je třeba vydávat informace o zákl.pravdách víry,apologii,,ale ne tlusté knihy,ty by nikdo nečetl, ale drobné brožurky, dávat do kostelů a veřejná místa.
Kdysi vycházela útlá brožurka Životem-před válkou.Otázky a odpovědi na různé situace v životě katol.křesťana.Už tenkrát se objevovali nepřátelé katolíků.
V nakl.řád jsem objevila malinký sešitek:jak se správně zpovídat.Protože znám názory „dobrých katolíků“ že zpověď není tak potřeba akdyž nikoho nezabili a nekradou, není proč chodit do té kostelní budky-koupila jsem všechny zbylé sešitky.asi 200 ks.
Měla jsem radost, že během adventní doby na stolečku v kostele postupně mizely.
Myslím, že by bylo prospěšné vydávat takové drobnosti.
Je to hezky napsáno, ale přesto s tím nemohu plně souhlasit. Proč? Nejprve nutný delší úvod:
Jsem křesťan a silný introvert, takže nejsem dosud členem žádné církve. Prostudoval jsem stovky publikací, pravidelně čtu Bibli, a i proto je jasné, že správnou cestou je pro mě Katolická církev. Mám za sebou několik pokusů o připojení se ke společenství na různých místech, kde jsem dosud bydlel. Dosud však skončila každá návštěva kostela velkou frustrací.
Poslední pokus jsem provedl v neděli na mši svaté v kostele sv. Vavřince v Žebráku (v sousední vesnici jsem si pořídil domek a snad se tak definitivně usadil). Tato návštěva byla snad nestrašnější, jakou jsem zažil. V kostele byla strašlivá zima, 20 věřících osamoceně čekalo sedící v lavicích. Většina mě ignorovala a těch několik jednotlivců, co mě zaregistrovalo, pro mě nemělo ani úsměv.
Ani samotná mše mě též nepotěšila. Polskému knězi nebylo rozumět (mluvil příliš potichu a zesilovač byl nastaven příliš potichu), do toho mluvil dost monotónně, takže jsem se nudil. Ačkoliv bylo jasné, že jsem host, nikdo si mě nevšiml a tedy jsem ani nevěděl, jak se mám správně chovat.
Pak si věřící začali podávat ruce, i mě jí podali, ale ani v tomto případě se na mě nikdo neusmál, takže přání „pokoj vám“ měl pro mě dost hořkou příchuť. A když začala večeře Páně, vyhnalo mě mé prostydlé tělo pryč z kostela někam do tepla…
Nebýt věřící a relativně informovaný, začal bych katolíky považovat za zapšklé blázny, co z nepochopitelného důvodu chodí mrznout do kostela. Problém tedy ani nevidím v tom, že by nevěřícím byly nepříjemné mravní apely. Potíž je především v ohromné „praktické“ bariéře mezi věřícími a světem.
Jak by nám mohli rozumět, když ani já, věřící, nejsem schopen se připojit ke společenství věřících? Jak by Církev mohla přitahovat nevěřící, když ani věřící není schopen do vašeho společenství vstoupit?
Ohromnou pravdu napsal ve své knize „Oslovit Zachea“ profesor Halík. Takových, jako jsem já, je značná řada, ale Církev není schopná je oslovit. Inspirujte se prosím Ježíšem a oslovujte nás. Třeba tím, že nás nenecháte stát na prahu kostela, ale budete se nám věnovat. Pak zmizí bariéra a mě se konečně podaří stát se součástí Církve.
Pane Koubo, ten problém je v tom, že způsobem, který by se vám zdál pro nevěřícího oslovující, Mše svatá nefunguje. Nefunguje prostě primárně jako místo setkání věřících mezi sebou, ale jde o určité dění v nadpřirozeném řádu (zpřítomnění Kristovy oběti) a setkání věřících s eucharistickým Kristem. Proto nevěřící může stěží chápat, proč věřící na Mši chodí, když se tam spolu nebaví. Oni se ale nebaví proto, že při Mši svaté se děje něco, co zcela zastiňuje fakt, že jsou vedle mně nějací lidé. Kristus se tam vydává za lidstvo a já ho mohu přijmout.
Abych řekl pravdu, tak já bych do kostela, kde by mně jako nově příchozího přivítali, už nikdy nevkročil, protože by mne zcela rušili v sledování cíle mé návštěvy.
Nestůjte na prahu kostela, v klidu vejděte, ale neočekávejte zájem o sebe ze strany věřících. My prostí katolíci se vzájemně při Mši svaté nevyrušujeme. (Abych řekl, tak nejnepříjemnější část Mše je pro mne tzv. „pozdravení pokoje“, které se v dřívějších dobách nepraktikovalo – a ne nadaromo chce papež Benedikt změnit jeho místo).
Pozdravení pokoje je dobrá věc, jenže je na nevhodném místě a především se často stává, že v rámci nesmyslné snahy obejít celý kostel se přetáhne do modlitby Agnus Dei, což považuji za vyloženě odporné…
To vysvětluje důvod mého tápání, ale de facto tím potvrzujete onu bariéru, o které mluvím.
Neznám vnitřní pravidla Církve (nebo jim nerozumím) a tak upřímně nechápu, jak se k Církvi může připojit někdo nový? Návštěva kostela je nejpřirozenější cesta pro nevěřícího, respektive neznalého. Navíc jsem v kostele nenašel ani použitelnou nástěnku, kde bych se něco dozvěděl (na koho se obrátit, kam zajít).
Musím tedy položit tuto otázku: Jak Církev šíří evangelium, když člověk ani při aktivním hledání není tak dlouho úspěšný? Co mám udělat proto, abych se stal katolíkem? Kostel není správná cesta, email ani telefon taky ne (nulová odezva)…
Smutné je, že takto na tom nejsem sám. V mém okolí jsou další (asi se navzájem přitahujeme) a někteří to už vzdali (sic!) s tím, že je nikdo mezi sebe nechce.
Neberte to prosím jako útok. Jsem už prostě jenom rozladěn…
Musíte zajít za panem farářem. Patříte do určité farnosti podle svého bydliště. Zajdete za farářem a řeknete mu, že se chcete stát katolíkem. On vás buď připraví na křest a pokřtí, nebo vás připraví k přijetí svátostí (pokání a Eucharistie), pokud jste již od dětství pokřtěn.
Já jsem také konvertita a také mohu říci, že si Církev nenašla mne, ale já ji. Ve skutečnosti nás přitahuje sám Kristus a my odpovídáme. Církev pak musí technicky zjednat osloveným ke Kristu přístup. Může to dělat dobře či hůře. Ale myslím, že nejdůležitější je, že tu Církev je a že se na nějakého zástupce může člověk obrátit (farář) a on se mu bude věnovat.
Nebuďte rozladěn, Katolická církev je pravá Církev Kristova, v níž je spása, ale lidé v ní vás budou štvát úplně stejně jako lidé jinde. Snad o to víc, že ně ně člověk klade větší nároky.:-)
ad pozdravení pokoje: Poté, kdy kněz řekne: Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi., říká rubrika: Potom MŮŽE kněz nebo jáhen vyzvat věřící … aby se navzájem pozdravili …
Pokud je ve všední den v kostele pár lidí, pak tuto výzvu neříkám.
@JK: Tady je možná problém spíše v tom, že katolíci chodí do kostela na Mši a ne se družit. Nijak se při Mši mezi sebou nevybavují, baví se spíše před a nebo zejména po Mši, v živějších farnostech pak bývá po Mši setkání farníků či podobně. Mše je okamžik, kdy se všichni soustředí (mají soustředit) na modlitbu na prožívání Mše. Možná by bylo lepší začít náštěvou nějakého Spolča, a nikoliv Mše.
Milý pane Koubo,jsem ráda, že jste napsal své dojmy a zkušenosti. Já jsem byla v podobné situaci jako Vy a zpočátku mě zajímalo, jak se budou ke mně chovat lidé v kostele, kam jsem chodila na Mši svatou ještě jako nepokřtěná a potom po křtu velmi často. Po křtu, kdy už jsem směla přijímat, se můj prožitek a koncentrace při Mši svaté úplně změnily. Dříve jsem nebyla s to pochopit její podstatu tak, jako právě po přijetí Eucharistického Krista, které bylo nejvýznamnější událostí mého života a za své největší štěstí považuju, že ta možnost pokračuje. Poté mi došlo, že ten, který dává opravovou srdečnost, lásku a přijetí není ten, kdo sedí vedle mě, ale ten, ke kterému se všichni blížíme ve Mši svaté a se kterým se nakonec setkáme. A společenství věřících, které postrádáte při Mši svaté, se nakonec realizuje mnohem intenzivněji právě sjedocením modlících se křesťanů, než nějakými vnějšími projevy přízně. Proto si nevykládejte atmosféru, kterou jste nalezl, jako chlad. Jistě nikdo nemá zájem Vás ignorovat, ale mají pozornost upřenu na cíl návštěvy kostela. Je mnoho míst a situací, kde se můžete s věřícími setkat v neformálním rozhovoru.
Nemluvě o tom, že později jsem se musela konfrontovat se situací, kdy lidé, kteří na Mši svatou přišli, měli tak velkou snahu konverzovat (i během Mše svaté) a nabízet mi různá společenství, pouti, modlitební skupiny a hnutí, že bylo téměř nemožné opět tam přijít a v klidu se pomodlit. Když někteří farníci viděli čerstvě pokřtěnou osobu často chodit do kostela, považovali ji za dobrý objekt, na který navalí veškeré své návrhy, žádosti a doporučení. Při vší úctě a vděčnosti k jejich pozornosti jsem ten kostel nakonec přestala navštěvovat.
Děkuji za vaše reakce. Rozumím Vaší argumentaci. Na druhou stranu na člověka z vnějška to působí velmi odpudivě, když si na něj všichni „mračí“. Stačila by drobnost: třeba dát na nástěnku u vstupu do kostela základní informace: na koho se obrátit, nebo co dělat…
V mnoha kostelích takové info skutečně je, nebo v různých farních zpravodajích. Já považuju za velmi dobrou Uhříněveskou farnost, kde slouží otec Jan Gerndt. Zkuste se na něj třeba obrátit.
Jiří Kouba: to je zvláštní, na nástěnce by měl být telefon či e-mail na kněze. Zatím se mi nestalo, že by nějaký kněz odmítnul rozhovor, než jsem vstoupila do katechumenátu, hovořila jsem s několika. Knih, které vysvětlují nauku katolické Církve je mnoho, katechismus, mravouka, věrouka, dějeprava, koneckonců i beletrie – mezi katolíky jsou vynikající literáti! (Bernanos, Mauriac, Bloy, Claudel, Čep, Durych)a hlavně Vám jistě pomůže modlitba, třebas v prázdném kostele, to přece není problém, „jednáte-li“ s Bohem. Můžete taky vstoupit do katechumenátu a připravovat se na křest – tam se dovíte základy víry určitě.
Děkuji mnohokrát všem za reakce. Ještě že existuje internet a lidé, kteří rádi odpoví. 🙂 Díky!
V podlední době jsem četla skvělou knihu: Scott Hahn -Hostina Beránkova (vydalo Karmelitánské nakl.). Myslím, že by Vám pomohla porozumět Mši sv. Je to o propojení Knihy Zjevení a Mše sv.
Děkuji za tip!
Jo, Scott Hahn je skvělý!
Píšete ,že jste svědky „jejich“ (tedy alias Vašich)nepřátel a jejich hříchů .
Mne osobně odrazuje církev svých chováním a moralisováním .
I já jsem svědkem nepěkného počínání církve , včetně erotických výstřelků s mladistvými .
To jen dokazuje , že člověk je jen člověk , ať má na sobě cokoliv a je čímkoliv .
Proto těžko někoho moralisovat , když sám nejsem lepší .
Mne osobně je milejší člvěk , co se obejde bez víry v Boha ve Vašem pojetí .
Pro me je Bůh to , co bylo před velkým třeskem a co bude po velkém krachu .
A nazývat nepřítelem někoho , jen proto , že Vám neskáče na Vaše pojetí boha je také velmi podivné .
Správně máte milovat „nepřítele“ svého jako bližního .
Já jako nestoupenec jakékoliv víry proto tyhle problémy nemám a proto nepotřebuji nikoho nálepkovat .
Proto také jsem již několikrát pomohl i tomu , kdo mi slovně i jinak ublížil .
„Kdybys spatřil vola nepřítele svého , an bloudí , dovedeš jej k domu nepřítele svého .
„kdys spatřil osla neb mezka nepřítele svého , kterak poklesl pod nákladem svým , zdvihneš jej a dopravíš i s nákladem k domovu nepřítele svého , kterého chováš v nenávisti .
Já jako nikoliv věřící to dělám dost často ,
co je v těch starověkých verších , jež si vyprávěli beduíni u ohně a pak byly přejaty do jednotlivých knih , tvořících to, čemu věřící říkají Bible a bez Vašeho Boha se i tak obejdu .
Stačí dodržovat , když nemohu pomoci , alespoň neublížím a vzdalte své domovy a přibližte svá srdce .
To bohatě stačí .
Svědkem je každý, ať už sám dělá chyby, či ne. Církev je z lidí a tak chyby dělá. Nepohodlným svědkem je nikoliv protože by chyby neměla, ale protože bez ohledu na své chyby podává svědectví o tom, co je dobré a špatné. Jinými slovy, že lidem, kteří hřeší, říká, že hřeší, i když oni by chtěli předstírat, že činí dobře.
Článek Pana I.P. přímo hýří nepřátelstvím to není při víře správné.
Jste na omylu. Za prvé nechápu, jak jste přišla na to, že článek hýří nepřátelstvím. Za mdruhé, křesťan si nemá nepřátele zbytečně dělat a ty co má, má milovat. Nikoliv, že nepřátele nemá mít. Naopak je jeho povinností být nepřítelem Ďábla, jeho Zla a všech, kteří mu slouží.
Vysvětlím: Slovo Nenávist 4x, slovo Nepřitel 2x, dále nevzdělanost, nesmysl, nedostatek, neřest, nesnášeti. To Není nic pozitivního.