Mnohdy se mi zdá až neuvěřitelnou katolická lhostejnost, se kterou přihlížíme k urážkám Boha Otce, jeho Syna i Ducha Svatého, jakož i k urážkám  Panny Marie, andělů a světců. Je dobře známo, že hříchem je každé přestoupení Božích příkazů, a to i tehdy, když si ani dobře neuvědomujeme, že přestupujeme Boží zákon a že tedy Boha urážíme. Že jsme se dopustili hříchu, to nás napadne až o určitý čas později. Mnohem častěji urážíme Boha ze slabosti, uvědomujeme si, že se dopouštíme hříchu, ale naše vůle je slabá na to, aby hříchu zabránila. Leckteré takové hříchy možno hodnotit jako lehké, neboli všední, ale tím se příliš neutěšujme. Hranice mezi lehkým a těžkým hříchem leckdy ani nelze stanovit.

Často jsme však svědky toho, že se naši bližní Bohu a všemu, co s Bohem souvisí, vědomě vysmívají, rouhají se mu a zahrnují ho urážkami. Jak tito lidé nakonec dopadnou, to nevíme, vždyť  i Kristus na kříži se za takové hříšníky u svého nebeského Otce přimlouval, že nevědí, co činí. Na poslouchání urážek Boha jsme si zvykli za bolševické diktatury a samozřejmě jsme mlčeli, poněvadž každá obhajoba Boha a Církve byla trestným činem. Takový obhájce mohl být snadno označen za agenta Vatikánu, za velezrádce a mohl být za to krutě potrestán.

Dnes je tomu ovšem jinak. Proti každému tupení Boha a svatého náboženství se katolík SMÍ ozvat a dokonce se MUSÍ ozvat., protože jinak se vystavuje nebezpečí, že s těmito urážkami  a výsměchem souhlasí. Přiznejme si, že jednáme jinak. Děláme, že neslyšíme, raději skončíme rozmluvu,převedeme řeč jinam, odcházíme. Proč se takto chováme? Jen z pouhé obavy, že budeme považováni za netolerantní, za nekorektní?  Bojíme se zejména svého zesměšnění. Nejen že je to zbabělé, je to i neskonalé hloupé, protože se sami ochuzujeme o  Boží odměnu – viz  Mt 5, 11 a 12   

Nemusíme se pouštět do teologických sporů. To každý nedokáže a Bůh to ani po nás nechce. Je dost na tom, že rouhače  okřikneme, nebo třebas  i jen klidně napomeneme, aby se svými urážkami a výsměchem skončil. To učinit musíme, nikdo jiný to za nás neudělá. 

Zvykli jsme si na to, že katolíkům se vyčítá všecko špatné. Nemusíme proto být překvapeni, to nám předpověděl náš Spasitel. Pokud však máme možnost, musíme se bránit a nenechat na sebe a na naši víru kydat hnůj. Bránit se musíme přiměřeně, avšak účinně,  zejména pak nesmíme zameškat žádnou příležitost k obraně. Nejednejme tak, jako činí katolický tisk, který na svých stránkách nepřipustí jediné slovo, které by mohlo protivníka katolického náboženství urazit. Takový tisk pak jen přilévá oleje do ohně, dodává nepřátelům odvahu k dalším výmyslům, dalšímu výsměchu a sebeuspokojení, jak to katolíci zase dostali.

Ona to však není hra. Třebaže není každé protikatolické tažení dílem ďábla, je dílem jeho přisluhovačů a obdivovatelů. A to pak stojí za hluboké zamyšlení. Není ovšem snadné tyto ďáblovy pomocníky objevovat, ale přesto se o nich můžeme leccos dovědět z vidění světců.

Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová  vypravuje:          

Viděla jsem tajnou společnost, která podkopávala veliký chrám (sv. Petra) a blízko nich  odporné zvíře, které vyvstávalo z moře. Mělo ocas jako ryba, drápy jako lev a bezpočet hlav, které ležely jako koruna na jedné velké hlavě; její čelisti byly velké a rudé. Jeho tělo skvrnité jako u tygra.

Zvíře se velmi dobře znalo s těmi, kdo bořili kostel, leželo vedle nich, zatímco oni pracovali a opět se skrylo v jeskyni… Když byl kostel skoro skácený, kůr a oltář samotné zůstaly nedotčené, viděla jsem bořitele, jak je zaplnili v doprovodu zvířete. Ale setkali se s vysokou vznešenou ženou, která se zdála být těhotná, protože šla velmi pomalu. Ničemové byli naplněni děsem, když na ni hleděli, a zvíře leželo ochromené, hněvivě na ni doráželo hlavou, jako by ji chtělo sežrat, ale ona se obrátila a zdrcená padla na tvář. Pak jsem viděla, jak zvíře prchlo do moře a nepřátelé utíkali v nepořádku pryč.

V jiném vidění bitvy mezi církví a anticírkví viděla Anna Kateřina, že chrám sv. Petra téměř zničila sekta, ale její pracovníci byli obětováni marně, a všechno, co jim patřilo, jejich zástěry a nástroje spálili kati na veřejném prostranství hanby.“ V tomto vidění jsem viděla Matku Boží, která pracovala pro církev tak usilovně, že moje úcta k ní velmi vzrostla“.

V dalším vidění blahoslavená Anna Kateřina viděla Svatého otce ve velkém nebezpečí.“ Viděla jsem, jak nepřátelská napodobenina církve získává půdu, a viděla jsem její osudový vliv na veřejnost. Těžkosti Svatého otce a církve jsou opravdu tak veliké, že by se člověk měl modlit k Bohu ve dne v noci. .“ Viděla Svatého otce tak slabého, že již nemohl sám chodit.

Viděla v chrámu S. Maria Maggiore davy chudých, zbožných duší ve velkých těžkostech a strachu, poněvadž papež již nebyl v Římě. Vedeni společným popudem přišli vzývat Matku Boží. Nejsvětější Panna se jim zjevila a varovala je, že přijde velké soužení. Vyzvala je, aby se upřímně modlili především za porážku „temné církve“.

O tomto  modlícím se, věrném zbytku, Anna Kateřina poznamenala: „Byli dobří a zbožní, ale nevěděli, kam se obrátit o radu a pomoc. Nebyl mezi nimi žádný zrádce ani nepřítel, a přesto se jeden druhého báli a navzájem si nedůvěřovali.“

Cyklus vidění pokračuje:

„Pak jsem viděla Svatého Petra  zcela zničeného kromě kůru a hlavního oltáře. Svatý Michael, opásaný a ozbrojený, sestoupil do kostela a svým mečem zahnal několik špatných kněží, kteří se snažili vstoupit. Po této obraně přicházeli za všech částí kněží i laici, kteří budovali zdi z kamene, aby nepřítel nemohl otřást pevným základem.“

Opět viděla znesvěcený chrám.

„Viděla jsem srdcervoucí bídu, hraní, pití, pomlouvání, dokonce námluvy, které se děly v chrámu. Páchaly se tam všechny druhy ohavností, kněží nechávali věci jít svou cestou a sloužili mše velmi neuctivě. Jenom málokteří z nich byli ještě trochu inteligentní a zbožní. Viděla jsem Židy, stojící kolem dveří. To všechno mě hluboce zarmucovalo. Potom mne můj nebeský Ženich přivázal k sloupu, tak jako i on byl přivázán, a řekl: Tak bude ještě církev svázaná. Bude pevně svázaná, dokud opět nepovstane.“

Následující popis Říma zcela jistě nepochází z její doby:

„Náboženství tam je tak dovedně podkopané a potlačované, že tam je stěží sto věrných kněží. Vidím, jak roste mlha a tma. Všechno musí být znovu vybudováno, protože všichni, včetně duchovních, pracují na zničení  –  brzo to zničí.

Když jsem viděla Svatého Petra v tomto zničeném stavu a tolik duchovních, usilujících, i když tajně, o jeho zničení, tak mě to přemohlo, že jsem volala k Ježíšovi o milost. Pak jsem před sebou uviděla svého nebeského Ženicha v podobě mladíka.  Řekl mi, že toto přeložení Svatého Petra znamená, že církev bude zdánlivě zcela zničená, ale že opírajíc se o oporu věrných, povstane znovu. I kdyby měl zůstat jenom jeden katolický křesťan, církev opět zvítězí, protože její základy nejsou vzdělány rozumem nebo radami lidí. Nikdy nebude bez příslušníků, kteří se za ni modlí a trpí.

Ukázal mi všechno, co sám pro ni podstoupil, jakou účinnost udělil zásluhám a práci mučedníků, a skončil slovy, že by to všechno podstoupil znovu, kdyby mohl opět trpět. Ukázal mi také v nesčetných obrazech ubohé cíle křesťanů a duchovních po celém světě. Vidění se rozšiřovalo, bylo rozprostřenější, dokud nezahrnulo moji vlastní zemi, a potom mne Ježíš vyzval k vytrvalosti v modlitbě a smírném utrpení. Byl to nevýslovně úžasný a žalostný obraz. Nemohu jej popsat  -„

Pak se Anna Kateřina ocitla v Římě se svatou Františkou Římskou.

„Viděla jsem Řím  ve stavu, že by jej nejmenší jiskra zapálila. Viděla jsem církev osamocenou, všemi opuštěnou a kolem ní hádky, bídu a nenávist, zradu, zlost, naprostou slepotu.Viděla jsem posly, rozesílané na všechny strany z temného ústředního bodu s poselstvími, která vycházela z úst jako černá pára, zapalující v hrudi jejich posluchačů hněv a nenávist. Modlila jsem se naléhavě za utlačované. Na místech, na kterých se duše ještě modlily, jsem viděla sestupující světlo, ale na ostatních místech byla smolná tma. Situace je hrozná. Kéž je Bůh milosrdný! Tolik jsem se modlila ! „´O město Říme, jaké vychytralosti tě ohrožují!“ Bouře se blíží. Buď na stráži!“

Poučíme se včas z varování Anny Kateřiny Emmerichové ?