Záhada jednovaječných dvojčat

Je jakýmsi záhadným druhem šamanismu pěstovaným zastánci potratů, že poté, co se seznámí s argumentací, že už zygota je jedinec druhu Homo sapiens, a zjistí, že běžnými prostředky už s ní nepohnou, tak se vytasí s existencí jednovaječných dvojčat a začnou okolo této podivné relikvie tančit prazvláštní rituální tance, které spočívají v neustálém omýlání tvrzení, že existence jenovaječných dvojčat nějakým (většinou raději blíže nespecifikovaným) způsobem tvrzení o zygotě jako o jedinci vyvrací.

Přiznám se, že jsem nikdy nepochopil, jakým způsobem by existence jednobuněčných dvojčat měla vyvracet tvrzení, že zygota je jedinec, a jak jsem stihl zaznamenat, většinou to vlastně nevědí ani sami ti, co to tvrdí. Ta nejchytřeji znějící a nejsrozumitelnější interpretace (která ovšem z absolutního hodnocení nevychází ani chytře, ani srozumitelně), se kterou jsem se zatím setkal, poukazuje na fakt, že po vzniku jedince se zárodek určitou dobu vyvíjí (jako údajný jedinec) a až pak se rozdělí. Z tohoto je odvozeno tvrzení, že pokud by platil pohled, který jsem v předchozím článku prezentoval, tvrdil bych vlastně, že jednovaječná dvojčata jsou jeden jedinec, což je zjevný nesmysl.

Tento způsob argumentace je samozřejmě zcela pomýlený, jak musí být jasné každému, kdo má nějakou páru o byť jen středoškolské biologii. Tedy: jednovaječná dvojčata jsou dvojčata, která vznikla díky tomu, že se zárodek (jeden jedinec) rozdělil na dva zárodky (dva jedince). Jde o tzv. nepohlavní rozmnožování, které je, jak ví každý středoškolák, v přírodě běžné.

Nepohlavní rozmnožování existuje prakticky u všech organismů, od bakterií po savce, přičemž u složitějších organismů je ovšem zpravidla vzácnější a omezené na úzký úsek životního cyklu. U člověka k němu vzácně dochází u zárodku v ranné fázi těhotenství. U rostlin je takovýto typ množení běžný po celý život, stejně tak pro některé živočichy. Nezmar hnědý, ploštěnky či sasanky nemají za určitých okolností problém praktikovat takovýto typ rozmnožování i v dospělosti a nikdo se nad tím nepozastavuje, nikdo netvrdí ani že ploštěnka není jedinec, protože to dokáže, ani že dvě dceřiné ploštěnky takto vzniklé jsou jeden jedinec.

Jednovaječná dvojčata jsou důsledkem toho, že se jeden malý človíček ukázal být nadmíru zdatným jedincem a našel vhodné podmínky k tomu, aby se dokázal rozmnožit ještě před tím, než se narodil. Což je docela výkon. Díky tomu máme človíčky dva. Co je na tom proboha divného?

Zoufalí zastánci potratů Vám po probrání výše napsaného začnou mávat před očima duší a ptají se, jak by se ta při nepohlavním dělení dělila? Upřímně řečeno, ta otázka mne nechává zcela chladnou.

Za prvé: já k tomu, abych dokázal, že zygota je člověk, žádnou duši nepotřebuju, nikdy jsem s ní neargumentoval, a když se duše coby pověstného stébla chytají potratáři, kteří jsou zpravidla militantní ateisté, co na žádnou duši nevěří, mám většinou co dělat, abych se nerozesmál.

Za druhé: tuto otázku řešili už otcové prvotní církve, např. sv. Řehoř z Nyssy (* 335, + >394) byl dokonce přesvědčen o tom, že zárodek v prvních fázích vývoje nemá duši a není plnohodnotný člověk. Nicméně toto přesvědčení nijak nezměnilo jeho názor na umělý potrat, sdílený s ostatními církevními otci, tj. že jde o smrtelný hřích a těžký zločin.

Ignác Pospíšil

47 Responses to Záhada jednovaječných dvojčat

  1. Honza Kohoutek napsal:

    Tak jednota duše a těla ne? To je to hlavní, co na tom nesedí. Rostliny nemají duši, tak jejich nepohlavní rozmnožení je něco jiného. Může být člověk (i když krátkou dobu) jen tělo bez duše? A byl by to pak člověk?

    • jjstodola napsal:

      Rostliny samozřejmě duši mají. Duše je princip života. Ergo – vše živé má duši. Duše je podstatná forma těla živého jedince – rostliny, zvířete, člověka. Leč duše rostlin má toliko vegetativní funkci, duše zvířat umožňuje i smyslové vnímání, duše člověka – myšlení. Zatímco duše rostlin a živočichů jsou zcela ponořeny do své látky a společně s ní zanikají, duše člověka subsistuje (tj. je schopna samostatného bytí) a je nesmrtelná. Na to usuzujeme z z toho, jakou činnost umožňuje, protože „agere sequitur esse“ neboli „jaká je činnost, takové je bytí“.

  2. cinicius napsal:

    @HK: Hledáte problém, kde není. Nepohlavní množení se s duší nijak nebije.

  3. Honza Kohoutek napsal:

    cinicius: Tedy předpokládáš dělení jedné duše do dvou? Nebo existenci dvou duší v jednom těle (krátkou dobu)?

  4. cinicius napsal:

    Buďto to první, či vznik druhé duše. Ale jak jsem již řekl, je to zbytečná starost, která přísluší Bohu a znuděným teologům. Pro nás nemá význam.

  5. tlapka napsal:

    Nemohu u Vás najít duševní nemoci. Co se děje s duší při těžké duševní nemoci?

    • jjstodola napsal:

      Duševní nemoc je špatná funkce mozku. Myšlení je závislé na smyslových představách (fantazmatech), ze kterých produkuje pojmy. Myšlení je smyslovými představami doprovázeno. Při špatném fungování mozku může dojít k tvoření fantasmat bez závislosti na realitě (halucinacím) a podobným jevům – kupříkladu k nesprávnému produkování dopaminu, který ovlivňuje, na co smyslová stránka poznání klade důraz – odtud kupříkladu přikládání významu banalitám u schizofreniků. Rozumu jsou pak ze smyslového poznání předkládány zcestná data, takže on jakkoliv může pracovat o sobě správně, co do výsledku zcela selhává.

      Duše je sice co do možnosti samostatného bytí na těle nezávislá, co do způsobu získávání poznání je závislá tělesném smyslovém poznávání.

      • Jashar napsal:

        „Duše je sice co do možnosti samostatného bytí na těle nezávislá“

        Jak to je vůbec přesně s duší a tělem?

        Duše je substanciální forma těla.
        První materie je tedy tělo?

        Jestliže ano, pak je takto vymezen člověk ve své esenci. Existenci mu udílí Bůh.

        Při smrti se dělí duše a tělo. Dělí se tedy forma od materie a nastává rozpad esence, rozpad identity.
        Jak pak může duše jakožto forma subsistovat, když forma není spolu s materií? Co sama o sobě forma esenciálně vymezuje a jaktože jí Bůh dává po identickém rozpadu novou existenci?

        Lidské tělo po smrti ale evidentně zůstává v bytí, jen v sobě nemá život a rozpadá se. Tělem ve smyslu první materie je tedy myšleno něco jiného než soubor orgánů?

        Duší je podstatná forma.
        Tělo je pasivní princip, který spolu s formou vymezuje esenci. To znamená, že člověk je tělesné jsoucno.
        Pak ale ještě existuje skladba tělesných orgánů, které mají své vlastní bytí (z toho, že po smrti nemizí)

        Jaký mají vztah k člověku, když není vymezen tímto tělem jakožto souborem orgánů, nýbrž tělem jakožto pasivním principem, který spolu s duší – formou, esenciálně definuje člověka?

      • jjstodola napsal:

        Duše je forma subsistující. Co do subsistence je podstatou úplnou. Částečnou podstatou je co do druhu – proto samotná subsistující duše není vlastně člověk jako druh. V případě smrti de facto zaniká existence člověka jako člověka a pokračuje život pouze lidské duše, protože ta je z podstaty nesmrtelná.

        Po smrti přestává být lidské tělo formováno duší, vrací se však formy látek, ze kterých se skládalo, a které v něm virtuálně přetrvávaly.

        První materie je naprosto beztvará, je ryzí potencí. Tomisté soudí, že při zániku dochází k rozkladu až na první materii, nicméně ta nikdy nemůže být bez formy, takže ve stejném okamžiku je forma nahrazena formou (formami) jinými. Scotisté soudí, že v těle zároveň nějakým způsobem zůstávají formy organických látek, takže při smrti je nedojde k rozkladu na první materii, ale zmizí jen hlavní organizující forma. Ale možná to píšu nepřesně.

        Konkrétní skladba těla a funkce orgánů je pravděpodobně dána různými akcidentálními formami, které po smrti v těle zůstávají alespoň co do účinku, takže lidské tělo alespoň nějakou dobu vypadá jako člověk.

      • jjstodola napsal:

        První materie není tělo jako organismus, to už je organizovaná materie, kterou vymezuje podstatná forma a akcidentální formy. Duše je vlastně podstatná forma člověka. Tělem v tomto smyslu nemůžeme asi rozumět hlavu, ruce, nohy atd., ale hmotnou stránku člověka v nejširším smyslu. Když už má někdo konkrétní tělo, tak už je to látka informovaná podstatně i akcidentálně.

      • jjstodola napsal:

        Mimochodem jsou to asi dva roky, co jsem se ptal, jak to, že tělo zůstává, přestože ztrácí svou podstatnou formu. Schválně jsem si to našel v poště.

        „Já:
        A jak vysvětlit
        1) že tělo bez duše – mrtvé – zcela nezmizí, ale jakéstakés bytí stále má“

        Lukáš Novák:

        „Příčina, která působí zánik, nikdy nepůsobí zánik
        o sobě, ale zánik je vždycky vedlejším efektem
        nějakého vzniku. Takže příčina smrti edukuje z
        látky těla nějakou jinou formu, která duši
        „vypudí“. Skrze tu formu (nebo formy) pak existuje
        mrtvé tělo.“

      • jjstodola napsal:

        Ještě pár názoru Lukáše Nováka:

        „Tomisté se domnívají, že při smrti člověka dochází k substanciální
        změně (zániku člověka). Mně se to zdá velmi problematické ani ne tak
        filosoficky, jako teologicky. Tomisté a aristotelikové navíc
        ztotožňují čirou potenci s hmotou, a proto tvrdí, že nemateriální
        substance (jako duše po smrti, nebo anděl) jsou pouhé formy. Mně
        se zdá ztotožnění první látky a hmoty zkrat. Pokud by to tak bylo,
        nemohli bychom první látku chápat jako čirou potenci, ale museli
        bychom se scotisty a jezuity a vůbec s každým kromě tomistů přisoudit
        látce přece jen nějaký ten akt. Ale to je podle mě cesta do
        (filosofických) pekel.
        Když tudíž budeme chápat čirou potenci jako opravdu čirou a nebudeme
        ji spojovat s hmotou, pak se mi zdá, že není důvod zamítat univerzální
        hylemorfismus, který třeba Tomáš zamítá proto, že by znamenal, že andělé
        jsou také materiální.“

        LuNo

      • jjstodola napsal:

        „Ten problém je v tom, že je třeba jednak zachovat identitu
        individua před a po smrti, ale také (alespoň nějak) identitu
        těla před a po smrti. Pokud by obojí identita měla být plnokrevná
        individuální, tj. numerická, tak to nejde jinak než dualismem
        duše – tělo. Pokud máme zůstat monisty, pak musíme jednu z těch
        identit obětovat; podle mě je rozumnější to udělat u identity
        těla. Tomisté se pokusili obětovat-neobětovat obě dvě; kdyby to
        fungovalo, bylo by to skvělé, ale já se bojím, že to nefunguje…“

        LuNo

      • jjstodola napsal:

        Ono je v tomismu vůbec problém mluvit o „těle“ –
        protože formě neodpovídá žádné tělo, ale první
        látka = čirá potence. Takže celá ta řeč o dvou
        „neúplných substancích“ je podle mě nekonsistentní
        průšvih. I kdyby se podařilo uhájit subsistentní
        formu jako duši, tak tam pořád chybí to tělo,
        protože první látka je čirá potence, jak jinak
        tomisté proti všem zdůrazňují (a správně, podle
        mě!).

        LuNo

      • jjstodola napsal:

        Já osobně mám dost problém s interpretací duše jako aristotelského
        životního principu. Zdají se mi logické námitky Fuchse, že přece
        po smrti musí přetrvávat totéž individuum (jinak by za mé hříchy
        trpěl někdo jiný), dále, buď duše jako substanciální forma subsistuje
        už za života člověka, pak ale jsou v člověku 2 substance: duše a
        člověk, anebo začne subsistovat až při smrti, ale pak v tom okamžiku
        vznikne jako individuum a nemůže být zodpovědná za hříchy člověka,
        který už neexistuje; dál je problematické, zda vůbec substanciální
        forma, tj. princip, může existovat, nebo naopak, zda existující
        jsoucno může zároveň hrát roli esenciálního konstitutivního principu,
        dále je otázka, jestli vůbec není sporný pojem separované formy, dál
        pokud duše je jediná substanciální forma, je problém s identitou těla
        po oddělení formy – no prostě problémů moře.

        Všichni kromě tomistů (vlastně včetně tomistů, když se dostanou do
        konkrétnějších poloh a začnou naprosto neorganicky místo o první látce
        a substanciální formě mluvit o dvou „neúplných substancích“) to řeší
        víceméně příklonem k nepřiznanému dualismu, kdy se duše považuje v
        podstatě za duchovní substanci a tělo má ještě nějakou svojí vlastní
        aktualitu, buď formu corporeitatis nebo aspoň entitativní akt látky.
        Ale tyhle teorie vedou k rozkladu aristotelismu jako takového, jak je
        vidět na Arriagovi. Tomu se pak Descartes oprávněně vysmívá.

        Proto se mi zdá celkem rozumné chápat duši jako individuální _subjekt_
        života, který při smrti nezaniká, ale pouze pozbývá komplex akcidentů
        spojených s materiální kvantitou. To není popření materiality člověka:
        mít tělo je něco, co esence člověka vyžaduje a pokud to nemá, tak je
        to těžká deprivace. Myslím, že je ale neslučitelné s individuální
        nesmrtelností, abu člověk při smrti zanikal. To bychom se pak nemohli
        modlit ke svatým (ti neexistují), ale k jejich duším (což jsou jiná
        individua).

        LuNo

      • jjstodola napsal:

        Mimochodem tento Fuchsův názor, který Lukáš prezentuje je v rozporu s katolickým dogmatem. A to se nedomnívám jenom já, ale i přední český tomista Stanislav Sousedík.

      • Jashar napsal:

        Díky.

        A nabízí se ještě jiné vysvětlení, které by nebylo v rozporu s dogmatem a zároveň nevedlo k rozpadu identity?

      • jjstodola napsal:

        Ono to nějak jde. Nevím, jestli se mi to podaří dobře formulovat.

        Co se týče identity člověka před a po smrti. Člověka tvoří tělo informované duší. Jde o jedinou substanci co do druhu. Duše je její forma, tělo (první látka) je její materie. Tato druhová forma je však zároveň úplnou substancí co do schopnosti subsistence. Duše nezačíná subsistovat po smrti, bez těla, subsistuje od samého počátku, ale jelikož jejím úkolem je tvořit člověka, musí informovat látku. Změní-li se tělesné akcidenty natolik, že už je substance nemůže unést, substance zaniká a vzniká něco jiného. V tuto chvíli zaniká člověk jako druh. Jelikož však jeho podstatná forma je subsistentní – existuje dál. Je to tatáž substance co do subsistence, která zároveň informovala lidské tělo jako forma. Za svobodné lidské skutky nese odpovědnost duše. Není to sice celý člověk, ale je to ta metafyzická část člověka, která dělá člověka člověkem.

        Identitu těla, které má být vzkříšeno, může zajišťovat vztah duše k tomu, co původně informovala a co zůstalo po smrti jako tělesné ostatky (v jakékoliv podobě). To pak bude při vzkříšení informováno duší, takže vznikne nové tělo.

        To je zhruba ta odpověď, která v sobě podle Lukáše obsahuje skrytý dualismus, nicmnéně já to tak nevidím. Duše s tělem tvoří jedinou substanci – člověka. Samotná forma je jen částí této druhové substance. Tato forma je přirozeně vybavena schopností subsistovat, ale nikoliv jako člověk, ale jako jeho část. Je tedy částečná substance co do druhu a úplná, co do subsistence.

        Ano, obsahuje to ty kritizované částečné substance, což je podle Lukáše jakýsi zastírací manévr pro dualismus. Nicméně, mně se to nezdá být mimo.

        Nějak tomu intuitivně rozumím, že to jde, i když to neumím asi dobře formulovat. Co vím jistě je jen to, že prostě jsem tomista. Svatý Tomáši, oroduj za nás!

      • Jashar napsal:

        Potíž vidím v tom, že spor se odvíjí na úrovni esence, jejíž rozpad je nepřípustný. Mě z toho furt vychází buď rozpad identity, nebo že tělo je akcident.

        Krom toho nevím jak je myšlena ta druhová forma. Mám za to, že forma je plně individuální, protože je subsistující duší, jejíž identita nemůže být vymezena ničím jiným, než sama sebou. Při vazbě na tělo (první materii) by došlo při smrti k jejímu identickému rozpadu.

        Jako možná tuším, co asi tak myslíte.

        Já bych to zkusil po svém vyjádřit takto:

        Když uvážím nějaký rozum, tak při poznávání objektů postihuje jejich esence (předpokládejme, že v individuální plnosti). Jejich formy tento rozum informují, jsou v něm toliko formami, a takto existují (jakožto individuální DUŠE) a dělají poznanou věc tím, čím je. Objekty ve světě jsou ve své plnosti složeny esenciálně z této formy, která je plně identická s tou dokonale poznanou, a navíc z látky (jakožto ČLOVĚK).

        Je analogicky myslitelné, že by se naše identita po smrti nějak „přenesla“, aniž by došlo k jejímu rozpadu? Vím, že to zavání krajním realismem, ale lepší příměr mě fakt nenapadá. Navíc, když to uvážím vzhledem k rozumu, jakožto Bohu, který stejně vše udržuje v bytí, nepřipadá mi to zas tak šílené.
        Co si o tom myslíte?

      • jjstodola napsal:

        Podstatná forma určuje druh jako druh. Podle tomistů je principem individuace „látka označená kvantitou“ (materia signata quantitatem). Takže člověk získává svou individualitu skrze látku, tedy skrze tělo. Jak ale může být tedy lidská duše po oddělení od těla individuální? Právě zřejmě jakýmsi virtuálním vztahem k tělu. Duše je stále směrovaná k informování těla.

        Co na to Gredt:

        „…rozumová duše jakožto duchová substance sice má bytí o sobě (subsistenci), ale bytí, skrze něž duše je o sobě (subsistuje), je dáno pro celek složený z duše a těla. Je to úplné bytí, dané k tomu, aby učinilo existujícího člověka složeného z duše a těla. Duši toto bytí náleží pouze zprostředkovaně: proto působí, že o sobě jsoucí duše existuje jako část. (…) Tělo a duše mají tedy pouze jedno bytí, a tak je člověk složený z těla a duše naprosto jedním jsoucnem; podvojnost těla a duše se ruší ve skutečné jednotě.“

        Krajní realismus je nebezpečný v jednom: vede nakonec k pan

      • jjstodola napsal:

        …panteismu. Pokud uděláme z esencí věcí Boží myšlenky, co to znamená? Že jde o Boží atributy. A jaké jsou Boží atributy? Totožné s Boží esencí. Tedy Boží myšlenky jsou Bůh. Avšak věci jsou Boží myšlenky. Ergo věci jsou Bůh.

        To nejde. Věci participují toliko na Božím bytí, jejich esence nemůžeme klást do Boha. Ony mají Boží esenci jakýsi vzor, ale tímto vzorem je – podle Tomáše – jen Boží poznání nakolik je jeho esence skrze tvory napodobitelná. Tedy nejde o ideje, na kterých věci participují.

      • Jashar napsal:

        Je ta tomistická teze o principu individuace nějak zdůvodněná? Pokud je forma opravdu jen specifická, není v ní přece už místo pro nějaký virtuální vztah kamsi (k tamtěm rozkládajícím se orgánům?), když subsistuje sama po smrti. Pakliže nějaký takový vztah má, tak ale není tak úplně specifická, ne?

        Podle Gredta je tedy subsistence pro duši formující tělo i pro duši neformující tělo stejná. Funguje to nějak tak, že když duše přestane informovat tělo, tak neztrácí akt bytí, subsistuje dál. Došlo sice k esenciální změně, ruší to identitu jedince jakožto člověka, ale ne jakožto jeho duše, protože duše, jejíž identita zůstává (a proto se mi nezdá, že by měla být specifická) subsistuje kontinuálně od početí dál.

        Otázka zůstává, co s tělem. To jako původně informovaný pasivní princip ustupuje do potenciality první materie a mělo by tudíž anihilovat. Jenže orgány existují dál. Jakto? V člověku sdílely existenci jako akcidenty a po oddělení od něj se staly substancemi? Kde ale vzaly akt bytí? Nebo měly snad v člověku své vlastní bytí? Ale jak by na něm byly závislé? Byla by tu substance člověka plus mnoho substancí orgánů nějak na člověku závislých? Jak by potom měla vliv změna v těchto orgánech na život člověka, tj. na formování první materie?

      • jjstodola napsal:

        Zdůvodnění tomistické teze o principu individuace samozřejmě existuje. Forma materiálních věcí jako to, co na věci poznáváme, musí být obecná, protože jedině obecné poznáváme, na jedinečné pouze usuzujeme. Individuální pro nás vlastně nemá vůbec žádný vymezitelný obsah.

        Když nemůže být principem individuace forma, musí jím být látka. Jenomže látka je zcela beztvará, nevymezená. Proto musí být nejprve „označena“ kvantitou.

        —-

        Jak už bylo řečeno, zánik substance je zároveň provázen nějakým vznikem substance (substancí) jiných. Organické látky tvořící lidské tělo jsou v těle přítomné formaliter et eminenter (tedy vyšším způsobem), tj. jejich formy tam jsou, nicméně jsou „zapojeny“ do fungování skrze podstatnou formu těla. Když dojde ke smrti, podstatná forma je vytlačena, dojde k rozkladu na první látku, ale její místo ve stejném okamžiku zaujímají materiální substance tvořící lidské tělo – z tohoto těla se pak stává agregát těchto látek. Své bytí ony už vlastě měly, když fungovaly v těle. Po ztrátě organizujícího principu zůstávají, i když se velmi záhy pod vlivem dalších příčin začnou měnit a zanikat.

        (Toto je nauka, kterou tomismus – Gredt – přejímá částečně od scotistů, nicméně ne zcela).

      • Jashar napsal:

        Jak vyplývá z faktu, že poznáváme (tím doufám myslíte postihování esencí, jakožto identit objektů, rozumem) obecné, to, že forma materiálních objektů musí být také obecná?

        Ve Vaší další větě stojí, že na individuální pouze usuzujeme.

        Není ale právě podstatná forma to, co nám dává poznat tuto konkrétní věc takovou, jaká je? Neurčuje právě forma to, že jsou objekty mnohé, a tedy různé? Není forma koneckonců tím, co nám dává poznat materii? Nevymezuje snad celou individuální esenci forma? Není tedy i forma individuální?

        Nebo snad forma tvaruje materii jen do druhu a další část materie v esenci individua je tvarována akcidentální formou kvantity, skrze právě níž poznáváme nějakou konkrétní osobu? A proč to určuje zrovna kvantita? Proč ne třeba poloha, kvalita, nebo třeba souhrn všech akcidentů daného individua?

      • Jashar napsal:

        Beru zpět obrat „část materie v esenci“. Je to blbost, pže esence je určená právě formou.

        Tedy individualita by byla ontologicky vymezena i logicky poznávána skrze akcidentální formu kvantity (a proč zrovna kvantity?). Ta ale nepatří k esenci substance. Ovšem ta je právě principem její identické určitosti a umožňuje různost a mnohost individuí. Pokud není individualita určená esencí a esence jsou jen specifické, není různost takových individuí, tedy není mnohost takových individuí, bylo by tu jen jedno druhové jsoucno „člověk“. Avšak mnohost takových individuí je z evidence. Ergo individualita je v esenci substance, a proto její princip není v akcidentu kvantity ani žádného jiného.

      • jjstodola napsal:

        Tomismus vlastně nezná formu, která by nebyla specifická (druhová). Andělé, kteří jsou podle sv. Tomáše čisté formy, jsou proto každý svého vlastního druhu. Protože jejich esence se neskládá z látky, nemůže být jejich druhová forma nijak multiplikována.

        Pro princip individuace v látce Tomáš argumentuje tak, že to, co na individuích rozeznáváme jako společné je jejich forma, a to tudíž nemůže být principem toho, čím se od sebe liší. To by byl spor.

        Podle umírněného realismu je obecné to, co je sdělitelné mnohým, v individuích je však individualizováno (má jen potenciální obecnost) a multiplikováno. Právě toto u materiálních jsoucen činí látka.

        Když vezmeme první látku jako čistou potenci, která je zcela beztvará, tak v takovéto podobě nemůže individualizovat a multiplikovat jedinou druhovou formu. Chybí jí tam princip, kterým by to dělala. Kvantita jako vlastnost, která umožňuje existenci částí vedle sebe, musí označovat právě tento „kus“ látky, aby mohl přijmout specifickou formu a stát se tímto individuem. Kvantita odděluje právě tuto látku od každé jiné látky.

        Kvantita je jistým způsobem individualizována svou podstatou.

      • jjstodola napsal:

        Je třeba si uvědomit, že první látka jako čirá potence se bez formy nevyskytuje. Vznik a zánik – jdou ruku v ruce. Substanciální změna je však nejprve připravována skrze akcidenty, ty se stávají neúnosnými pro jednu formu a základem pro formu novou. Kvantita je první a společný akcident všech materiálních věcí, látka je skrze kvantitu oddělena a rozčleněna. Tímto způsobem je tedy látka kvantitou „označena“ a je principem individuace specifických forem.

      • jjstodola napsal:

        Esence věcí jsou individuální. Avšak esence materiálních věcí se skládá z látky a formy. Avšak forma je specifická. Tedy, aby mohla být esence individuální, musí být forma individualizována látkou.

      • Jashar napsal:

        To, co na individuích poznáváme, nemusí být celá forma, ale jen její myšlená část společná individuím téhož druhu. Stejně tak jako generická forma je principem společného pro všechny jedince v rodu a zároveň tatáž ale specifická forma je principem odlišnosti mezi druhy stejného rodu, tak tomu může být i mezi druhem a jedinci. Tedy spor to není.

        Princip individuace se stále odehrává na úrovni akcidentů, ale to je mimo esenci, která dělá objekty různými. Že tato akcidentální forma formuje první látku? To nic neřeší. Dokud nebude individualita v podstatné formě, může si forma kvantity značit látku seberůzněji, ale stále se to bude týkat jen jedné substance určené touž jednou substanciální formou. Mnoho multiplikací určených akcidentem bude stále náležet jen jediné substanci.

        Krom toho tam je kauzální kruh: Kvantita označuje právě tento kus látky. Ale jaký je to kus látky? Aby mohl být nějaký, musí být určitý. Co mu dává určitost? Kvantita? Ta nemůže, protože je akcidentem. Tak jedině podstatná forma, ale ta předpokládá kvantitu jako vymezující princip kusu nějaké látky. Jenže podstatná forma musí formovat a určovat právě tento nějaký kus látky (ač zatím ne co do rozlehlosti, nýbrž čistě identicky), až pak takto identické existující jsoucno může přijímat nějaké další formy. Ale ty už se nepodílí na principu individuace, protože ten nutně určila substanciální forma, aby na ní mohly nějaké akcidenty vůbec být. Akcidenty, které zprostředkovávají některé znaky individuality jsou tam pak jako (nutné) důsledky individuality, která samotná ale je přímo v esenci konkrétního objektu, tedy vymezená substanciální formou, která formuje první látku.

        „Esence věcí jsou individuální. Avšak esence materiálních věcí se skládá z látky a formy. Avšak forma je specifická. Tedy, aby mohla být esence individuální, musí být forma individualizována látkou.“

        Esence je vymezena jedním určujícím aktem formujícím látku – substanciální formou. Tato forma je specifická. Aby mohla být esence individuální, musí být substanciální forma individualizována látkou. Avšak látka, která má být individualizující substanciální formu, musí být nejprve aktualizována v nějaké určitosti. Avšak substanciální forma je již aktem vymezujícím esenci, a to specificky. Látku tedy musí aktualizovat jiný akt, než je substanciální forma. Takový akt ale není totožný se substanciální formou, protože vymezuje něco jiného. Ale pokud není totožný, nemůže být určujícím esenci. Avšak pokud neurčuje esenci, není esence individuální, nýbrž specifická. Tedy neexistují individua, což je spor s evidencí.

      • Jashar napsal:

        Druhá možnost: Pokud by akt aktualizující první látku, která má individualizovat substanciální formu, byl totožný se substanciální formou, tak by substanciální forma nebyla specifická, nýbrž individuální.

        A to mi přijde přijatelné.

    • jjstodola napsal:

      V rozumu sice poznáváme imateriálně formy věcí, nicméně takto „přenesená“ esence z věci do rozumu není totožná s esencí věci. Je poznána skrze obecný pojem, což je akcident lidského rozumu.

    • jjstodola napsal:

      „Co mu dává určitost? Kvantita? Ta nemůže, protože je akcidentem.“

      Pokud tomu rozumím tak kvantita vymezuje látku jakožto akt stávajících substancí, které svým zánikem, umožní vznik jiných substancí. Tak je látka vždy nějak vymezena kvantitou, jelikož nikdy není bez formy, tak kvantitu nikdy neztrácí.

      Myslím, že se, Jardo, zcela přirozeně blížíte scotistickému stanovisku, které soudí, že individace musí být dána skrze nějaký pozitivní akt, tedy formou a zná tzv. „haecceitas“, což je poslední forma přistupující k specifické formě a individualizující ji, či stanovisku Suarézovu, podle kterého jsou formy samy o sobě individuální.

      Já nemám dost erudice na to, abych hájil tomistické stanovisko. Vyřiďte si to třeba se Stanislavem Sousedíkem.:-)

      Zde je kritika tomistického stanoviska: http://agora.metaphysica.skaut.org/unitas.htm

      Zde také něco k tématu: http://agora.metaphysica.skaut.org/cislo.htm

      Zde je něco k Suarézově pojetí:
      http://abicko.avcr.cz/cs/2008/12/07/suarez.html

      • Jashar napsal:

        Dobrá, takže jsme se dostali k tomu, že kvantita je atributem hmotných substancí. Ale nechcete doufám tvrdit, že je součástí esence? Nebo je nakonec esence složená ze dvou aktů? To snad ne. Který akt je tedy ten identizující? Ten určující kvantitu? Ale ten už identickou, substanciálně zformovanou látku předpokládá. Že by látka byla vždy vymezena kvantitou, a tu by neztrácela ani při zániku substance? To by kvantita nakonec přebírala úlohu esence a nebyla by tedy akcidentem. Pak by ale kvantita byla zároveň esencí, takže při sebemenší změně rozlehlosti by došlo k rozpadu identity a tvorbě nové substance. To nahrává akorát tak ontologickému dynamismu. Lidský jedinec je esenciálně vymezený kvantitou, tedy při každé její změně přestává být tím dosavadním jedincem a je to náhle jedinec nový. Proč pak trestat lidi za zlé skutky, když se jich dopustil někdo jiný, dávno jiná bytost, stokrát proměněná? A proč nakonec řešit nějaké potraty, když přece identitu zárodku určuje látka značená kvantitou, a ta se stále mění, jak víme z evidence. Důsledky vidno v praxi…

        Nechápu, že když nemáte dost erudice na to, abyste tomistické stanovisko hájil, máte jí přece dost na to, abyste ho pevně zastával, jak to jinde jistotně potvrzujete a dovoláváte se k tomu pomoci sv. Tomáše. O pravdu jde předně, to jo, ale Tomáše taky za žádnou cenu nepustit. Co kdyby se náhodou někde vyskytl mezi pravdou a učením mistra spor? No tak se to nějak zamázne.

        Jaký je vlastně důvod sledovat jednu školu? Kvůli Aeterni patris a Pascendi? Fakt se tím přispívá k odhalování pravdy?
        Pro katolíka se možná naskýtá takovýto, nebo podobný sylogismus: Církev v nauce neklame, tomismus je oficiální filosofií Církve, tomismus tedy vede spolehlivě k pravdě. Ale vážně je to oprávněný závěr? Vede tomismus ve všem k pravdě? Jsou všechny jeho teze pravdivé? Můžu je apriori přijmout, takřka de fide, prohlásit se za tomistu, a prostě věřit v záštitu Církve, přímluvné modlitby světce a spoléhat, že ony se ty nejasnosti nějak vyřeší?

        Mě osobně je celkem šumák, jestli jsem blíž panu Suarezovi, Skotovi, či Akvinskému. Pokud bude jeden z nich zastávat stanovisko, které se zdá rozporné, a nikdo to nedokáže bezrozporně vysvětlit, tak mi nezbývá, než přijmout jinou bezrozpornou alternativu. A to v zájmu pravdy.

        Myslel jsem, že když jste tomista, tak mi to vysvětlíte. Vždyť to přece není nic tajemného, ale pravda dostupná přirozenému rozumu. Místo toho mě odkazujete na S. Sousedíka a na závěr mi dáváte k přečtení tři články (to jste převzal od něj? :) )

        Nicméně díky za to a za Váš čas.

      • jjstodola napsal:

        Nemám dost erudice, abych hájil tomistický princip individuace, proti vašim námitkám, kterým – upřímně řečeno – příliš nerozumím a které se mi zdají s problémem mimoběžné. Připadá mi naprosto logické, že se individuum od individua stejného druhu liší akcidentálně, numericky pak skrze kvantitu. Nutnost individuace specifické formy, aby mohla existovat individua stejného druhu, považuji za logicky nezbytnou. Rovněž mi příjde smysluplné, že látka je principem individace, když jí nemůže být forma.

        Naprosto nesmyslné mi přijde Suarézovo stanovisko o tom, že formy jsou individuální. Scotovo stanovisko mi připadá jako zbytečná multiplikace principů.

        Ale abych toto stanovisko sv. Tomáše byl schopen v disputaci hájit, na to se necítím: zajímá mne především sémantika a filosofie umění.

        K sv. Tomášovi jsem dospěl ani ne tak proto, že to řekla Církev, ale protože jsem zjistil, že mému osobnímu filosofickému (a někdy i nereflektovanému) názoru sv. Tomáš nejvíce vyhovuje. To, co jsem si nějak konfúzně o řadě věcí myslel a co jsem potřeboval vyjasnit, to mi zodpověděl sv. Tomáš.

        Nejsem tomista-filosof, jsem estetik aplikující tomismus. Obhajobu Tomášových stanovisek musím přenechat povolanějším. Sám za sebe nemám pocit, že by určitá tomistická stanoviska byla argumenty rozbita. Maximálně došlo k jejich korekci. Ale tyto detaily já řešit nemusím. Argumentace proti tomu, co je lidská duše J. Fuchse mne nepřesvědčila, že tomistické stanovisko není nejpřijatelnější, vaše argumentace proti principu individuace také ne. Myslím, že se s tím tomismus dobře vyrovnává, i když já to přesně reprodukovat neumím.

        Takže: a) nemám důvot nepřijímat tomismus,
        b) mám důvod přijímat tomismus – funguje v té oblasti, kterou se zabývám (proto jsem rád, že jej preferuje i katolická Církev).

      • jjstodola napsal:

        Pokud si myslíte, že v zájmu pravdy můžete zaměňovat identitu s principem individuace, pak je vám, myslím ještě třeba hodně studovat.

        Princip individuace znamená jediné: základ pro to, aby druhová forma mohla být multiplikována a určovat individua stejného druhu. Esenci tvoří látka a forma. Aktem je forma. Princip individuace je tu prostě něco pasivního, nemá nic společného s určením, čím esence je, ani se způsobem bytí substance – UMOŽŇUJE jediné: aby se jednotlivá individua od sebe numericky lišila. Všimněte si napsal jsem: UMOŽŇUJE, nikoliv ZPŮSOBUJE. Esenci způsobuje forma, ale její individuální bytí umožňuje látka označená kvantitou. Nevidím na tom nic problematického a nemám žádný důvod „v zájmu pravdy“ toto stanovisko opouštět.

      • Jashar napsal:

        Substance je dána z esence a existence. Substancí je mnoho. Proč je jich mnoho? Protože jsou různé. Proč jsou různé? Protože každá z nich je určena esencí. Co je určujícím aktem esence? Podstatná forma. Ta je tím důvodem, proč jsou jsoucna různá a mnohá – ta to ZPŮSOBUJE. Z této individuální esence ovšem vyplývají další určení, přičemž některá jsou společná jedincům téhož druhu, nebo vyšším rodům, a některá jsou individuální, a UMOŽNUJÍ rozlišit jedince mezi sebou podle jedinečných znaků. Přičemž toto umožnění je způsobeno primárně individuální esencí. Analogicky ZPŮSOBUJE individuální forma to, že jiné akty z ní vyplývající UMOŽNUJÍ rozlišit druhy společného vyššího rodu. K individuální formě jakožto esenciálnímu aktu ustavujícím jednotlivé substance v tom, čím jsou, se dá dojít usuzováním ze snáze rozumem dostupných akcidentů, které na tento společný esenciální princip odkazují.
        Co Vám na tomto stanovisku přijde naprosto nesmyslného?

        Předpokládejme tedy, že podstatné formy jsou specifické a individuace je dána toliko akcidenty. Pak ale existuje od každého druhu jedna specifická substance určená specifickou esencí, jejímž určujícím aktem je podsatná forma, samozřejmě specifická. Jedinci jsou v takové substanci vymezeni jiným aktem, akcidentální formou, případně akty, nebo formami. Co to znamená? Že existuje reálně jedna substance člověka, která je jenom rozdělená akcidenty tak, aby se jedinci mohli rozlišit v prostoru. Nebo že by byla taková substance znásobená v každém individuu? Ale to nelze. Je totiž určená v tom, čím je, esencí. Ale ta je u každého jedince téhož druhu totožná – specifická, tedy nemůže být různá, a tedy ani mnohá. Je tedy jen jedna. A teď už jenom stačí poukázat na rozpory v této jedné substanci mezi jedinci, kteří mají různé znalosti, různé mravní kvality, navzájem neslučitelné, a je to. Máte tu sporné pojetí člověka jako když vyšije.
        Ještě furt nemáte důvod nepřijímat tomistickou tezi o principu individuace?

        Mno, vypadá to, že nejsem jediný, komu je potřeba ještě hodně studovat :)

      • jjstodola napsal:

        Nesmyslné je to, že podstatná forma, která působí druhovou identitu (je tedy obecná), působí zároveň individuální odlišnost (je tedy individuální). Spor.

        Ano, máme individuální esenci. Ale proč? Protože je specifická forma individualizována látkou. Látka tu není určující akt, tím je forma. Látka je tu pasivní princip, který umožňuje, aby se forma individualizovala v esenci.

        Indiviuace není dána akcidenty, ale LÁTKOU! Označenou kvantitou (a tou je vždy!), aby každá jednotlivá materiální věc mohla mít svůj „kus“ látky. Nejsou žádné individualizující akcidenty!!!

        Nemám sebemenší důvod.

        Mám takový dojem, že jsme se dostali do situace, v níž si jeden o druhém myslí, že ten druhý nechápe jednoduché věci, které jsou mu předkládány a sveřepě trvá na svém. Já si to myslím o vás, protože podle mne pletete akcidenty s látkou, vy si to o mne myslíte, protože podle vás nechápu, že pokud je látka označená kvantitou je určující pro individuaci tento akcident jako akt. Není, nechápu.

        Prostě mi přijde logické, že individuální esenci určuje specifická forma, avšak možnost její multiplikace, umožňuje látka.

        Andělé mají specifickou formu, která zároveň tvoří individuální esenci, proto, že jejich specifická forma nemůže být rozmnožena díky látce.

        Esence hmotných tvorů se skládá z látky a podstatné specifické formy. Může existovat více individuí téhož druhu, protože forma může být „vtištěna“ do mnoha „kusů“ látky.

        Představte si, že máme dvě pečetidla A a B. A je podstatná forma aděla, B člověka. A je „pečetidlo“, které se k pečetění neužívá – slouží dejme tomu jen jako určité znamení, kterým se prokazuje posel. Proto neexistují žádné pečeti vytvořené tímto pečetidlem, jeho obraz není zmnožen v konkrétních pečetích.

        Pečetidlo B se užívá k pečetění. Aby mohlo existovat mnoho pečetí, musíme mít pečetní vosk. Pro každou konkrétní pečeť je třeba oddělit kus vosku (nemůžeme pečetidlo otiskovat do beztvaré hroudy vosku, to by nevznikla žádná konkrétní pečeť) z našich zásob a do tohoto kusu pečetidlo otisknout.

        Tento příklad je samozřejmě velmi nepřesný, ale snad trochu k ilustraci slouží.

      • jjstodola napsal:

        Abych předešel nedorozumění, napsal jsem, že mi přijde logické, že individua jednoho druhu se liší od sebe akcidenty, protože podstatnou formu mají stejnou. To neznamená, že považuji akcidenty za princip individuace! Ne, tím, že je forma individualizována látkou, tím vzniká individuální esence. A tím už se od sebe individua numericky liší. Jednotlivé substance pak nabývají různých akcidentů, už tím, že jsou individuální, nemohou se nacházet na stejném místě dvě individua atd. Liší se tedy od sebe akcidentálně.

      • Jashar napsal:

        Aha, a nepřipadá Vám vůbec sporné to, že generická forma, která působí generickou identitu působí druhovou odlišnost? Víte, co to je abstrakce? Zrovna tak, jako mluvíme o specifické formě abstrahované z individuálních forem, tak můžeme chápat formu generickou abstrahovanou ze specifických forem, akorát je to o abstrakční úroveň výše než individuální -> specifická. Nikdo přitom nemusí vymýšlet nějaké principy specifikace odlišné od generické formy.

        Individuální esence je určená jedním aktem, a tím je individuální forma. Kdyby tomu tak nebylo, byla by esence složená, což je nepřípustné, vedlo by k esencím esence a to do nekonečna, takže do neurčita, ale esence je určitostí, vymezením substance v tom, čím je. Ergo je vymezená jediným aktem. Žádný jiný akt nemůže vymezovat substanci v tom čím je, jen jeden – substanciální forma. A protože substancí je mnoho a jsou individui, substanciální forma musí být také individuální.

        Pokud je individuace dána látkou, tak ale látka musí být nejdřív nějaká učitá. Látka sama o sobě není nic určitého, ale pasivní princip, který musí být nejprve zformován. A to buď substanciální, nebo akcidentální formou (např. kvantitou). Aby mohla látka přijmout formu kvantity, musí být nejdříve nějaká určitá. Určitost ale dodává substanciální forma – ta je podmínkou pro to, aby určité jsoucno mohlo mít akcidenty, tedy i kvantitu.
        Pokud ale je substanciální forma druhová, tak všechna vymezení aktem kvantity se týkají téže jedné látky určené substanciální druhovou formou, což vede k rozpornému monismu jak jsem ukázal ve svém minulém příspevku.

        Nevím co brání tomu, aby z individuální formy vyplývala také jiná určení, akcidentální, jako třeba kvantita.

        Váš příklad s pečetidly je myslím dost matoucí. A se nepoužívá k pečetění, ale každý anděl se jím „prokazuje“. Chápal bych to raději tak, že formou pečetidla je anděl přímo určen ve své identitě jako individuum. Nemůže nejdříve existovat posel, který se prokazuje něčím jiným než je sám, dokud tento posel není určena ve své určtosti, a dokud takto neexistuje. K existenci posla je podmínkou tato pečeť, nějaká určitost. Pokud jste to ale myslel jako že se prokazuje svou identitou, tím čím je, tak bych souhlasil.
        U pečetí lidí ale vzniká dojem, jako by pečeť byla doopravdy jedna a v jedincích multiplikována. Ale je třeba si uvědomit, že látka, do které se tato pečet tiskne, je nejdříve rozdělená, určitá, je individuem, které je určeno individuální substanciální formou (jinak by tento kus vosku prostě nebyl) a kvantitou (jinak by nebyl rozlehlým kusem). Po vtištění pečeti se ale mění substanciální forma daného kusu – vzniká tedy nové individuum a až potom na tomto kusu teprve mohou být akcidenty. Jenže tento příklad je dost matoucí. Substanciální forma totiž de facto určuje objekt mnohem konkrétněji – přímo v tom, čím je, ale u příkladu s pečetidlem a pečetí vzniká dojem, jako by jenom nějaká látka převzala nějaký jiný vnější tvar. To totiž nebrání skutečnému zániku původní substance, ke kterému ale při substanciální změně dochází.
        Ten koncept pečetidel, kromě toho, že je silně motivován fantazií, zavání krajním realismem. Fakt to není dobrý příklad a už vůbec ne přesvědčující.

      • Jashar napsal:

        Další možnost je ta, že člověk by byl složené jsoucno ze dvou substancí. Principem jedné by byla nehmotná duše jakožto substanciální forma jedné esence a principem druhé by byla látka značená kvantitou tak, že tato látka určená nejprve esencí, tedy svou podstatnou formou, by svou rozlehostí (jejímž principem je akcident kvantity nutně vyplývající z esence této látky) konstituovala tělo. Dualismus jak poleno.
        Problém je v tom, že takovýto složený jedinec má své činnosti a vlastnosti, jak organické (tedy pramenící údajně z tělesné substance), tak duchovní (myšlení, jednání) v těsné souhře, z téhož pramene, patří všechna jemu konkrétnímu, takže by musel být jako takový určen v jednom určitém, což je rozpor s dualismem. Takže zase nic.

      • jjstodola napsal:

        Jediná aktuální forma v individuích je specifická forma. Metafyzické grady nejsou přece v individuu reálně rozlišené. To, co je třeba individalizovat je druh, pod nímž jsou už jen individua. Genus se neidividualizuje, ale logicky se určuje druhovou diferencí. To je přece něco jiného než individuace!

        Jistě, že ten příklad s pečetí je nepřesný, protože vosk je samozřejmě formovaná látka, vtištěním pečetidla do něj, z něj nevzniká substance zvaná „pečeť“ atd., ale vosk získává jen vnější tvar, což je určitý akcident atd. Tohle samozřejmě víme oba, a od toho můžeme odhlédnout.

        Proč je nepřijatelné, že látka při vzniku a zániku – při substanciální změně jaksi podržuje kvantitu. Tato kvantita ji však nijak neurčuje, jen ji odděluje, aby mohla přijímat různé podstatné formy. Jinak by totiž byla schopna přijmout jen jedinou podstatnou formu a zbytek by byly akcidenty. A měli bychom monismus, jak vyšitý.

        Jashare, vy mě chcete zničit! Vy mne chcete donutit, abych místo psaní disertace z oblasti estetiky, začal podrobně studovat různá pojetí principu individuace!

        Na druhé straně mi dost pomáháte, ovšem paradoxně k tomu, že se mi zdá tomistické stanovisko, čím dál jasnější a logičtější. Že by sv. Tomáš se na to díval?

        O vašem Suarezovi se neví, zda je v nebi. Kyš, kyš!!!

      • Jashar napsal:

        „Metafyzické grady nejsou přece v individuu reálně rozlišené.“

        No jistě, na to se celou dobu snažím ukázat, akorát o úroveň níž.

        „To, co je třeba individalizovat je druh, pod nímž jsou už jen individua. Genus se neidividualizuje, ale logicky se určuje druhovou diferencí. To je přece něco jiného než individuace!“

        To, co je třeba specifikovat, je rod, pod nímž jsou případně další rody, druhy a nakonec individua, které je třeba nakonec individualizovat úplně stejně jako se specifikuje z rodu na druh, akorát je to obtížnější, protože ne tak snadno pro náš rozum dostupné.

        „Proč je nepřijatelné, že látka při vzniku a zániku – při substanciální změně jaksi podržuje kvantitu.“

        Protože kvantita je akcident, a ten nemůže nikde jen tak subsistovat.

        „Tato kvantita ji však nijak neurčuje, jen ji odděluje, aby mohla přijímat různé podstatné formy. Jinak by totiž byla schopna přijmout jen jedinou podstatnou formu a zbytek by byly akcidenty. A měli bychom monismus, jak vyšitý.“

        Tak to je gól do vlastní brány. Tak už asi chápu v čem je Váš problém.
        Vy si snad myslíte, nebo spíš představujete látku jako nějaké neviditelné vzduchoprázdno v prostoru, které musí být nejdříve rozsekáno na určité kousky – ještě amorfní bez substanciální formy, a pak tyto neviditelné „kusy“ nabývají určitosti.
        Jestli se na TOHLE sv. Tomáš dívá, tak teda radši nechci vědět, co si o Vás myslí.

        První látka není vymezena zatím vůbec ničím, a už vůbec ne kvantitou! Nejdříve k ní přistoupí podstatná forma jako akt esence nějaké konkrétní jedinečné substance, která takto identická může existovat sama o sobě. Zatím žádný prostor, žádná rozlehlost, nic než substance, která je pochopitelná akorát rozumem. Až pak, tuto substanci mohou blíže určovat další formy, třeba kvantita, kvalita nebo poloha. Ale v žádném případě nemůžou existovat někde jen tak samy o sobě. Nemůžou formovat první látku bez toho, aby tato byla nejprve formována substanciální formou. Takových substancí může být, a také je, pochopitelně víc. Ovšem především pochopitelně, ne představitelně.

        Domnívám se, že byste se neměl tak rychle utvrzovat ve svém pojetí principu individuace.

        Ono je nakonec docela jedno, kde je sv. Tomáš, a kde František Suárez. Důležitější je, kde jste teď Vy, a přiznám se, že já bych v dané situaci s Váma neměnil.

      • jjstodola napsal:

        První látka je potence materiálních substastancí.

        Avšak tyto substance mají vždy kvantitu.

        Ergo: první látka se aktuálně vyskytuje vždy vymezená kvantitou.

        Váš problém, a problém Jiřího Fuchse, je, že odmítáte u hmotných esencí rozlišení na látku a formu. Proto vám splývá individuální esence s individuální formou. Fuchsova ar

      • Jashar napsal:

        Já nepopírám, že z individuálních esencí tělesných substancí nutně vyplývají některé další akcidenty. Nejen kvantita. Jen trvám na tom, že jakékoliv akcidenty nejsou inseitní a týká se to i kvantity. Je vlastností hmotných substancích, což znamená, že není součástí jejich esence, má svou esenci, a tedy nemůže určovat jejich identitu. Může však rozum navést k individuální esenci jednoho identického individua, jakožto k nejhlubšímu principu jeho identity, ze kterého nutně vyplývá.

        Látka je především nijak neurčený princip, který se nijak nikde nevyskytuje. Nejprve musí být aktualizována v substanciální formě, která je principem individuální esence nějaké určité tělesné jednotliviny, substance. Z této individuální esence vyplývají další akty, které formují první látku. Některé jsou společné rodům, některé druhu, a některé jsou pro individuum jedinečné. Některé z esence nevyplývají a jsou formovány jiným činitelem. Důležité je, že všechny tyto patří jedné identické substanci určené jednou identickou esencí, jejímž principem je podstatná forma aktualizující první látku.

        Kdyby reálné esence byly toliko specifické, byly by všechny jednotliviny v jednom druhu určené stejnými, totožnými esencemi, které by se od sebe nijak nelišily a nemohlo by být mnoho substancí. Což je rozporný monismus.

        Vězte, že mi esence s formou nesplývá, jen si nepředstavuju první látku jako nějakou hromadu písku, ke které vždycky přijde dítě s plastovou formičkou a nabere si příslušnou kvantitu materiálu, který je zároveň v této formičce vytvarován.

  6. cinicius napsal:

    Otázka duševní nemoci je zcela mimo záběr tohoto článku. Pokud je otázka směřována k obsahu celého časopisu, tak pravda, zatím jsme se touto otázkou nezabývali. Obávám se ale, že ani k tomu nejsme dost kompetentní.

    • jjstodola napsal:

      No, nevím, jak jsem k tomu kompetentní, faktem je, že se problematikou poznávacích defektů, včetně podstaty duševního onemocnění zabývám poměrně dlouho a to prakticky i teoreticky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *