Umění a mravní řád
Největší požitek aesthetický vzniká pro člověka z krásna, kteréž idee nejvyšší a nevznešenější v lepé formě smyslné co nejdokonaleji zobrazuje a takto názoru duchovému člověka představuje.
Ideami nejvyššími a nejvznešenějšími jsou idee náboženské a mravní, poněvadž v nich poslední účel člověka obsažen jest. Proto jsou pravdy nábožensko-mravní nejvelebnějšími ideály všeho uměleckého snažení. Nikdo nebude zajisté pochybovati, že na př. božská komedie Dantova jest a vždy zůstane jedním z nejvelebnějších a nejvznešenějších plodů básnických všech věkův a národův, podobně jako i „madonny“ Rafaelovy (na př. Sixtinská, della Sedia, di Foligno), jeho „proměnění Krista P.“, „theologie“ a m. j. zůstanou na věky nedostižitelnými díly umění malířského. – Idee nižší, které na př. k výjevům obyčejného života lidského se vztahují, mohou ovšem také ve smyslné formě se zobraziti a tak aesthetický požitek nám připraviti (jako jsou na př. obrazy genrové a t. p.); avšak nesmí nikdy nějaké pravdě vyšší, především nábožensko-mravní odporovati.
Poznání mohutnosti nižší může jen tenkráte pro člověka s pravým aesthetickým požitkem spojeno býti, když stojí v souladu a v souhlasu s poznáním pravd, na nichž důstojnost života lidského svou vniternou jestotou závisí.
Přirozenost naše, která jest svou bytností k náboženství a mravnosti určena, nemůže naprosto žádné člověka důstojné záliby míti v zobrazení, byť i sebe dokonalejším a umělejším, nějaké idee nemravné a protináboženské.
Má-li nějaký předmět býti v pravdě krásným, musí lidské rozumné a mravní přirozenosti úplně přiměřen býti.
Kdykoli tedy nějaké tak zvané umělecké dílo, buď si básní, obrazem aneb sochou, životu nábožensko-mravnímu, tomuto vrcholu a chlumu vší lidskosti odporuje, krásným již není a nazývati se nemůže.
Jiného názoru jest moderní aesthetika.
Lessing ve svém „Laokoonu“ praví, že nejvyšší úkol výtvarného umění záleží v zobrazení tělesné krásy. Nejvyšší tělesná krása jest prý ideálem pro všecko umění výtvarné.
Že tento názor je zcela lichý, vyplývá již z principů svrchu uvedených. Popíráť právě podstatu všeho krásného umění, jehož úkolem jest krásu ideální přiměřenými smyslnými tvary znázorniti. Jakmile tato ideální krása nějakému dílu schází a vše jen ve smyslné, tělesné kráse se soustřeďuje, přestává býti dílem aesthetickým, jelikož mu oživující duše, formální princip vší krásy schází.
Proto jest také nesprávno, jak moderní aesthetika z principu Lessingova důsledně dovozuje, že tvary plastické musí všeho výrazu pohřešovati. V plastickém umění platí prý jen reálnosť, jen dokonalá tělesnosť má prý se jeviti, jen krása formy má prý ideálem umělcovým býti.
Avšak zobrazování tvarů tělesných jest prací čiře technickou, a uměleckou se stává teprv tím, když krásnými zevnějšími tvary krása duchová se jeví. Pouhý tělesný tvar bez výrazu nemůže nikdy krásným se nazývati. všem musí tento výraz býti takový, aby nebyl zevnější kráse formy na ujmu a na závadu. Jinak by dílo umělecké pohřešovalo druhého podstatného momentu, krásy totiž zevnější formy.
S lichým názorem, že předmětem výtvarného umění jest tělesná krása, souvisí jiná zásada nové aesthetiky, podle níž se připisuje nahotě ve výtvarném umění význam nesmírný.
„Šat jest prý potřebným buď k fysické ochraně aneb k zachování studu. Pro umění prý však této potřeby není. Umění může prý vším právem žádati, aby na nahotě nikdo pohoršení nebral, poněvadž nahota jest mu nejvíce přiměřena“.
Názor tento jest v této všeobecnosti nesprávný; neboť
a) odporuje nejvniternější bytnosti všeho pravého umění, nešetří zákonův ethických.
Nikdo nemůže uměleckého díla, byť i nejdokonalejší formou se honosilo, krásným nazývati, když jest mravně ošklivo.
Mravně ošklivo jest však vše, co s věčným zákonem mravnosti se nesrovnává; když tedy umění nahoty znázorňujíc zákona mravního nedbá, mohou jeho díla míti krásnou formu, krásna však nejsou.
b) Mimo to nemají tyto zobrazené nahoty žádné psychologické pravdy do sebe.
Kdykoliv umění osobnosti lidské znázorňuje, musí se způsob tohoto znázornění srovnávati s jejich povahou, jejich zásadami, jich duchem atd. Jinak není toto znázornění psychologicky pravdivo.
Jak může však někdo říci, že osobnostem idealisovaným – neb jen tyto jsou předmětem krásného umění – jest úplně přiměřeno, když zrakům našim v nahotě se objevují?
Vždyť každý člověk se ostýchá tělo své obnažiti, a umění, kterému jest ideál Člověka pozorovateli přede zraky předváděti, má pak v názorňování právě nahot lidských svůj nejvyšší úkol hledati? Kdyby tyto zobrazené nahoty nejpřednějším předmětem krásy býti měly, pak není pochopitelno, proč lidé po způsobu adamitů nežijí a oděvu nanejvýš jen proti zimě a jiným klimatickým nepohodám nenosí. A přec i mouřeníni a národové na nejnižším stupni vzdělanosti postavení v dospělém věku vždy (aspoň částečně) tělo své odívají!
Také nepochopitelno, proč onino umělci, kteří v nahotách tak velice si libují (na př. vídeňský Mackart: Vjezd Karla V. do Antorfu, Pět smyslův a j.), přece namnoze se neosmělují celé tělo lidské na odiv stavěti. –
Mnozí chtějíce oprávněnosť nahot ospravedlniti, odvolávají se k umění antickému.
Avšak mezi Řeky počali mnozí teprv po Phidiovi, tedy v době, když již umění klesalo, některé osobnosti bez oděvu zobrazovati. A i tu byli to pouze bohové a bohyně, kteří tvoří temnou stránku řecké mythologie, jako jest Afrodita (Venuše) a personifikace s ní těsně souvisící.
Kde vsak věk a důstojnost žádaly oděvu, tu jistě nescházel. Tak na př. Joviš, Neptun, Aeskulap, přísná Pallas Athene, cudná. Diana, vážná Juno, Ceres a j. nebyli nikdy bez oděvu. Sami tedy Řekové cítili, že nahota s ideou těchto povah nikterak se nesrovnává.
Prostá nahota nemá tedy v umění nejen žádného důležitého významu, nýbrž vůbec žádného místa. Jen tam, kde jí historická pravda nezbytně žádá, lze ji připustiti na př. na obrazech ukřižovaného Spasitele, mučeníků a t. p. a i tu jest umělci tělo jen potud obnažiti, pokud historické pravdě přiměřeno, a při tom se všeho vystříhati, co by cudné oko urážeti mohlo.
Že totéž platí o uměni básnickém, rozumí se samo sebou. Ba působí tu líčeni a opěvování nahot ještě mnohem odporněji, vzbuzujíc ošklivost místo aethetické záliby.
Z toho také plyne již rozdíl mezi naukou scholastickou o krásnu a mezi aesthetikou moderní, jež formovou slove.
Aestetika formová zavrhujíc moment idealní klade při krásnu vši váhu výhradně jen na úměrnosť zevnější formy, kdežto scholastika učí, že v krásnu musí se krásnou formou idea jeviti. Scholastika nepodceňuje důležitosti krásy formové, ano pokládá tuto krásu formy za moment rovněž tak důležitý a nezbytný jako moment ideální.
Kdyby názor moderní aesthetiky byl správný, pak jest znázorňování nahot nejvyšším ideálem všeho umění, poněvadž lidské tělo přede všemi ostatními bytostmi v oboru přírody nejkrásnějším tvarem a nejdokonalejší úměrností se vyznamenává a proto také v tomto smyslu nejvelebnější předmět všeho uměleckého snažení poskytuje. – –
Josef Pospíšil
Z knihy: POSPÍŠIL, Josef. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského : materiální logika, noetika a všeobecná metafysika. 1. vyd. Sv. 1. Brno : Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1883.
Jest mi jasné, že tento článek měl reagovati toliko na námitky mnou nastolené pod předchozím článkem na toto téma. Tomistické pojetí aesthetiky může se státi dnes zbraní proti veškerému „umění“ i jiné tvorby, kterou uměním těžko zváti lze. Vytváří se tak těsné cenzorské síto, kterým i přes opakované ujišťování Neuš nemůže drtivá většina současné produkce projíti. Neb by vždy jednotlivec musel vlastní hranici určující přípustnou míru stanoviti, aby dle vlastního úsudku mohl uměleckou tvorbu filtrovati. Pak ovšem nesprávné jest, když tuto svou vlastní hranici, kterou si ráčil z prstu vycucnouti a díla jemu líbivá omlouvati (proto, že nesprávné motivy vedlejším jevem v něm jsou či je podle sebe přeinterpretovávati), chce všem bez rozdílu vnutiti.
Z podstaty pak nemohu s tímto článkem souhlasiti.
„Vytváří se tak těsné cenzorské síto, kterým i přes opakované ujišťování Neuš nemůže drtivá většina současné produkce projíti.“
– to je omyl, drtivá většina současné produkce těsným sítem mravní bezpečnosti pro křesťana skutečně projít nemůže – tvrdila jsem pouze, že není nemožné najít dostatek filmů dobrých a neohrožujících mravy. Současná filmová i literární produkce obsahuje obrovské množství děl, která jsou pro křesťany opravdovým hnojem. Je mi líto.
Právě poesie má zbožnovati hřích pro možnosti života a život pro hřích druhých. Žádati od umění, by mělo vnější pravdivost, je tolik, jako žádati od něho, by bylo vulgární.
Čím větší rozpor mezi životem a dílem umělcovým, tím větším uměním dílo bylo vytvořeno. Jen u malých umělců se kryje život a dílo.
JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC
Ó ano. Proto je J.K. ze Lvovic dodnes autorem živým v povědomí všech generací a jeho popularita den za dnem stoupá. Splňoval všechny sebou vytyčené podmínky a proto zaujímá přední místa na hitparádě oblíbenosti napříč věky.
A takový Jan Čep, který potíže s harmonií svého života, víry a umění neměl, jest archívním nudným zaprášencem, který jen tak nudně kuňká a neví která bije.
@Pavel Vrtal: Tomu se říká zásah… 🙂
Zásahem do černého je získání Neuš do redakce. Nejen že vybírá a píše výbornou poezii, ale jako kritička má inkvizitorské sklony, jaké měl ve své době benediktin a literární kritik Timotheus Vodička, jehož soudů se obávali i katoličtí autoři. Na jeho odkaz se tak trochu při vší skromnosti snažím navázat. Pokud v Neuš najdu spolehlivou spolupracovnici, pak: „Třeste se hrůzou moderní umělci!“
Mně je taky líto, ale pod tím, co jsi označila jako „hnůj“ se jistě dá najít mnoho zajímavého a podnětného. Nezlob se na mě, ale nedokážu se s tebou ztotožnit.
Primární příčinou pečlivého výběru takových a onakých projekcí a děl je touha po věrnosti Bohu v zachovávání Jeho přikázání. Určité jevy obsažené v negativní produkci porušování přikázání podněcují nebo rovnou způsobují. Není nic prostšího, než toto si uvědomit.
@Neuš: Amen!
Neuš: Já myslel, že jsi tvrdila toto: „Viděla jsem poměrně dost filmů a situace zdaleka není taková, že by každý druhý nemohl projít sítem toho, co vnímáš jako cenzuru. Jde jen o dobrou vůli při výběru.“
A nyní: „drtivá většina současné produkce těsným sítem mravní bezpečnosti pro křesťana skutečně projít nemůže“
Já mám za to, že slovní spojení „drtivá většina“ je více než „každý druhý“.
A že své postoje měníš jak se ti zachce. Někdy je cenzorské síto poměrně široké, jindy už těsné.
‚Neuš: Já myslel, že jsi tvrdila toto: “Viděla jsem poměrně dost filmů a situace zdaleka není taková, že by každý druhý nemohl projít sítem toho, co vnímáš jako cenzuru. Jde jen o dobrou vůli při výběru.”‘
Tento výrok hovoří pouze o filmech, které jsem viděla já, ne o celkové současné produkci.
„Jde jen o dobrou vůli při výběru“ – Tím míním vůli dát si práci a vybírat si vhodné filmy, nikoli být benevolentní vůči tomu, co budu ve filmu považovat za nevhodné.
Žádné síto jsem nenastavila, tento pojem jsi zavedl Ty. Poměrně jasně vyjadřuju už poněkolikáté, co považuju za ohrožující a škodlívé elementy v umělecké produkci.
To, že jsem viděla poměrně velké množství filmů a mezi nimi nepřevažovaly ty, na které bych se podruhé dobrovolně nepodívala a nikomu je nedoporučovala, vypovídá spíše o tom, že je možné nalézt i filmy vhodné a není jich nepatrně. Nikoli o tom, že drtivá většina současné produkce těsným sítem mravní bezpečnosti pro křesťana skutečně projít může.
Neuš: Je to už jen slovíčkaření, ale „viděla jsem dost filmů“ a „situace je taková“ se dá číst také jako viděla jsem dost filmů, a proto mohu na základě této skutečnosti říct, že celková situace je taková a taková.
A právě tak jsem to četl já. Jestli to bylo myšleno jinak, pak beru zpět.
Kdybych si dal práci a vybíral filmy, které neobsahují žádnou protikřesťanskou ideu, tak se musím omezit pouze na menšinu současné produkce a mnoho zásadních snímků by mi uteklo a neorientoval bych se v celkové produkci. Což si v oboru, kterým se zabývám a v němž mám zálibu nedovolím.
Být „benevolentní“ k určitým scénám či celým filmům neznamená souhlasit s obsahem a nezamýšlet se nad ním kriticky.
Pojem síto jsi zavedla ty ve svém příspěvku. To, co považuješ za ohrožující a škodlivé elementy, se může stát při pěstování odolnosti a svědomí, neškodným.
Honza:
Ale filmový kritik jako ty je jen málokdo. Pro většinu platí to, co psala Neuš – že člověk musí vybírat. Protože normální konzument filmů se dívá na film proto, aby si ho užil, ne aby ho kriticky hodnotil.
Přehodnotil jsem to. I filmový kritik musí mít stanovené meze, na co už se dívat nemůže. Existují filmové scény, a není jich málo, na které se člověk dívat prostě nesmí.
Jestli máš na mysli milostné scény, pak je to těžké, protože takové scény jsou ve většině filmů. U mě to dřív bylo tak, že jsem s tím měl problémy: myšlenky na různé scény přetrvávaly a vedly k hříchu. Někdy jsem ty filmy vyhledával právě pro ty scény. Pak jsem přišel na to, že mám dvě možnosti: a) buď se na ty filmy přestat dívat, což by pak nemělo skoro smysl se zabývat současnou produkcí b) naučit se odolávat a tyto scény přecházet. I když u nich mohu zažít sexuální vzrušení, je třeba to nerozvíjet ve fantazii a přejít. (resp. inspirace pro pozdější manželský život nemusí být na škodu). Je to jako s učením o blízké příležitosti k hříchu: když se ti občas stane, že se opiješ, neznamená to,že by ses měl zcela vyhýbat alkoholu, ovšem když by se to dělo skoro při každém setkání s alkoholem, je třeba se mu vyhnout zcela. Dnes, když si přečtu, že film stojí za to a obsahuje takové scény, tak mě film zajímá. Pokud se většinou o filmu dočtu, že je to jen laciná provokace, nemám chuť si na něj dělat názor (výjimka je, když mě na tom zajímá něco jiného – třeba režisér apod.). On ten, co tento film označil za lacinou provokaci se mohl mýlit, že? Mohu mít jiný názor.
Co se týče filmů s nesprávnou ideou – většina filmů napříč historií byla natočena levicovými tvůrci, jsou filmy přímo propagující ateismus, buddhismus, judaismus, islám či komunismus (např. celá sovětská avantgarda, která dala základ filmovému střihu a z níž vyšlo mnoho dalších proudů v dějinách). Nelze film odmítat jen proto, že byl natočen v Turecku či Senegalu a postavy v něm se nechovají v souladu s křesťanskou etikou. Např. islámské či buddhistické umění nebude nikdy už z podstaty v souladu s křesťanstvím.
zkusme být trochu konkrétní:
Trier a jeho ANTIKRIST(neviděl jsem), ale všichni určitě o něm slyšeli…
Jen těžko lze sledovat film jen jako kritik bez diváckého zájmu. To je naprosto absurdní představa o filmové kritice. Když náhodou půjdu na Avatar, tak proto abych si ho užil v kině (v horším přadě na videu). Teprve jeho echo ve vědomí mimo kinosál či obrazovku vyvolává kritickou reflexi. Nikdo se nerodí filmovým kritikem. Každý je ponejprv divákem a záleží jen na něm jak se později bude kriticky stavět k tomu co viděl.
J8 osobně bych navrhnul zkusit nasměrovat debatu trochu jinak; a sice zhodnotit motivace proč se na ty a ty filmy (když už jsme u nich) dívat/nedívat, a pak z hlediska nejvyšších hodnot a důležitých okolností zhodnotit, která motivace by měla být silnější (a tedy vítězná) a proč.
Pořád je řeč o filmu a ten si jak známo bere za cíl obrazové sdělení. Film v sobě ukrývá obrazové poselství stejného významu jako malůvky v altamiře.
Každý film chci primárně vidět, protože je to moderní technologie zobrazování…jaký jiný smysl má koukat na filmy?…k pochopení děje a zápletky my stačí literární nebo technický scénář. O čem film má být pochopím i ze synopse…ale nikdy, nikdy nepochopím o čem skutečně je dokud jej neuvidím.
jako kritička?
kromě akademického mlžení, zde žádná kritika nebyla představena,
výbornou poezii?
že by proto, že většina jejich básní je na duších a hvězdách publikovaná skoro vždy s nějakým osvědčeným a prověřeným autorem…takový levný marketingový trik…
my moderní umělci se hrůzou třesem, už se nemůžem dočkat až to Neuš na nás vybafne…
Vy jste umělec? Nejspíš dadaista, ne? Ale to už je, myslím, mimo kritiku.
to je všechno co znáte z umění? Dadaismus…?
Nějak z mé otázky vyplývá, že tento směr je jediný, který znám? Na dadaismus usuzuji proto, že Váš způsob vyjadřování svým smyslem pro nesmysl dadaismus připomíná.
jeli nutná nálepka:
Renesanční člověk.
Pro vysvětlení panu LTZ:
a) ad kritika: myslím, že každý si udělá obrázek sám
b) ad poesie:
1) S Neuš jsme se domluvili na modelu nějakého tématu a k tomu básně ode dvou básníků (původně měla na mysli jednu báseň k tématu, ale poprvé mi dala na výběr ze dvou básní a obě byly tak pěkné… Tak jsem přišel se dvěma, abych žádnou nemusel vyřadit a model se IMHO osvědčil).
2) Taky jsem Neuš řekl, že upřednostňujeme valstní dílo a pokud tedy bude mít k tématu vlastní báseň, ať ji bez obav použije, že to bude jedině fajn.
3) Tedy – existující model není výsledkem snahy Neuš a její marketingové obratnosti o snadnější sebeprosazení, ale aplikace dvou logických a osvědčených principů, které jsem jí zadal jako směrodatné pro její rubriku – já!
c) pokud máme podobné chápání pojmu „moderní umělec“, tak já nic o třesoucích se moderních umělcích nepředpokládám, 1) protože si nekonkurujeme a 2) „moderní umělci“ pravděpodobně tento časopis vůbec nečtou.
d) slovo kritika je velmi obsáhlé a my se zde asi na jeho definici asi eshodneme. Mimochodem, tahle Vaše „kritika“ je značně neprofesionální, skoro bych řekl, že to z vnějšku může vypadat jako čistá závist. 🙂
Bez ironie:
Jestliže jak píše Neuš viděla dost filmů, tak bych rád četl její filmové analýzy…právě z důvodu jak píše jjs, tedy pro jejich jinakost…právě pro její postoj mě zajímá její pohled na současnou filmovou produkci.
Ve společnosti umělců je závist nejsilnějším hnacím motorem tvorby. Žádný recenzent nedokáže být tak sžíravý a krutý jako výtvrný umělec VS výtvarný umělec, režiser VS režisér tanečník VS tanečník, herec VS herec atd …
Domnívám se, že „orientovat se v současné produkci“ má skutečně význam jen pro kritika. Studnice dobrého katolického umění je hluboká a život krátký; TO je dostatečný důvod, proč většině moderního umění nevěnovat pozornost.