Jelikož na Štědrý večer vysílala Česká televize novou „čertovskou“ pohádku z dílny Hynka Bočana (režiséra proslulé pohádky S čerty nejsou žerty) a dnes na svátek Mláďátek betlémských bychom měli myslet na ty nejmenší, na jejichž duše je novodobými Herody, kterým nestačí zabíjet je v tělech matek, útočeno, dovolujeme si publikovat studii, která již jednou vyšla pod názvem O roli čertů v pohádkách v časopise Te Deum v čísle 1/08.  Snad pomůže přispět k zjištění, že ani svět pohádek není prost ideologické manipulace a že rodiče by měli být velmi opatrní ve výběru pořadů pro své děti.

*****

Bohové, andělé a démoni

Na formování postavy čerta, jak ji známe z pohádek, se podílely pravděpodobně dvě tradice – pohanská a křesťanská. Náboženství starověkého Řecka a Říma, jejichž kultura mocně ovlivnila vývoj Evropy, je polytheistické. Řečtí bohové později přijatí rovněž Římany nemají atributy, které můžeme přirozeným rozumem přisuzovat Bohu, ale jsou to nadlidské bytosti vyznačující se nesmrtelností (ale ne věčností), silou (ale ne všemohoucností). Hypertrofované jsou u nich vlastnosti tělesné, popřípadě rozumové, nikoliv však morální. Řečtí bohové se vyznačují stejnými slabostmi jako lidé, snad jen umocněnými tím, že jsou bohové. Našli se filosofové, kteří řecké náboženství odmítali jen z etických důvodů. Varro píše, že bohům se přičítají takové činy, za něž by se styděl i ten nejopovrženější člověk, Seneca je nazývá nečestnou společností. Mezi lidmi a pohanskými bohy nezeje nekonečný rozdíl jako mezi člověkem a pravým Bohem, pohanští bohové jsou sice mocnými vládci, kterým se lidé klaní a přinášejí jim oběti, nejsou však vládci absolutními, už proto, že sami jsou podřízeni neosobnímu osudu. Proto není nemožné, že si bohové vyhlédnou lidské dcery, se kterými obcují. Plodem lásky bohů a lidí bývají polobohové neboli Héroové, bytosti obdařené jak lidskými (smrtelností), tak nadlidskými schopnostmi (obrovskou silou a statečností). Kromě bohů a polobohů zná řecká mytologie zvláštní tvory obývající přírodu a rovněž ryze duchovní bytosti. Shodně je nazývá daimóny.

O získání přízně bohů lidé usilovali prostřednictvím obětí. Oběti se konaly veřejně i soukromě, obětovaly se zemědělské plodiny i zvířata, víno i olej (úlitby). Maso z obětovaných zvířat se jedlo nebo pálilo. Popis pohanských obětí připomíná po technické stránce oběti starozákonní (když odmyslíme fakt, že zatímco i v Řecku se výjimečně konali oběti lidské, Starý Zákon lidské oběti přísně zakazuje). Tím, čím se odlišují oběti vyvoleného lidu od obětí pohanských, je jejich vnitřní smysl, který vzhledem k rozdílu mezi Bohem a pohanskými bohy je značný. Zatímco úcta k Bohu jakožto svrchovanému pánu všehomíra je morální povinností každého tvora, který má rozum, úcta k pohanským bohům jako o stupeň vyšším bytostem než jsou lidé, je vedena spíše utilitarismem. Před Boží tváří se neskryje nikdo, před tváří rozhněvaného boha je možné najít útočiště u boha jiného, který prvního zrovna nechová v lásce.

Bůh, který se po tělesné stránce nápadně podobá čertům, je bůh stád a lesů Pan. Má lidskou postavu, ale kopyta, bradu, uši a ocas kozla. Je symbolem plodivosti a sexuální síly. Býval považován nejčastěji za syna boha Herma a nymfy Kallistó, která jej po jeho narození pro jeho vzhled pohodila. Toulal se po lesích v doprovodu nymf a pronásledoval zvěř a nymfy. Miloval samotu, ukrýval se v jeskyních a na opuštěných místech a těm, kdo ho rušili, naháněl náhlým zjevením a křikem „panický“ strach. Mezi přírodními daimóny nalezneme satyry. Jednalo se o nezbedné, prostopášné, ale i zbabělé průvodce boha Dionýsa. Vyznačovali se mohutnýma a neforemnýma rukama a nohama, rozpláclým nosem, ježatými vlasy a koňským nebo kozlím ocasem. Byli smyslní, měli rádi radovánky a orgie.

Svatí Otcové viděli v pohanských bozích pokažené představy o andělích, které pocházely z prvotního prazjevení daného Adamovi. Shodně s Písmem svatým však považují pohanské bohy za anděly zlé, tedy démony. Není totiž možné, aby se andělé dobří projevovali jako oni. Nemohli by požadovat oběti, neboť oběť přísluší jen pravému Bohu, ani hříšný kult. Jak se to má s anděly, dobrými i zlými, podle nauky Církve? Především je třeba říci, že andělé jsou tvorové, v hierarchii stvoření zastávají místo za Pannou Marií. Jsou to tvorové ryze duchovní, i když někteří teologové jim připisovali jemné tělo. Jakožto duchové nezabírají žádný prostor, jsou nesmrtelní a mají rozum a svobodnou vůli. Jejich poznávací schopnosti jsou o mnoho vyšší než lidské, i když mají rovněž své meze. Podle učení Církve Bůh anděly vybavil nejen přirozenými schopnosti, ale také nadpřirozenou milostí. Po stvoření jejich stav nebyl definitivní, ale byli podrobeni zkoušce. Někteří z nich se rozhodli pro Boha a dosáhli slávy blaženého patření, někteří se od Boha odvrátili, ztratili posvěcující milost a byli zavrženi.

Dobří andělé jsou nápomocni Bohu v díle spásy. Je všeobecným přesvědčením Církve, že každý člověk, křesťan či pohan, má svého strážného anděla, jehož moc především pozorujeme při ochraně dětí. Andělé ochraňují lidi před nebezpečím těla i duše, vzbuzují v nich dobré myšlenky, přimlouvají se u Boha za hříšníky a potěšují duše v očistci. Nemohou působit na rozum a vůli, protože nad nimi je člověk pánem, ale mohou působit prostřednictvím smyslů. Je rovněž ne příliš teologicky potvrzeným přesvědčením, že své anděly strážné mají i zvláštní úřady jako je papežský nebo královský, národy a země. Patronem Církve svaté je archanděl Michael. Dobré anděly je třeba ctít, vzývat je a poslouchat jejich vnuknutí, která vždy sledují naše dobro.

Andělé, kteří zhřešili, jsou navěky zavrženi. Jejich místem je peklo, z něhož neexistuje vykoupení, i když část zlých andělů dlí na zemi, dokud nepřijde soudný den. Zvláštní místo mezi zavrženými anděly má jeden, který bývá označován za svůdce ostatních. Bývá nazýván ďáblem nebo Luciferem. Obvykle se soudí, že hříchem andělů byla pýcha, tedy nezřízené zalíbení v sobě bez pamatování na to, od koho všechno mají. Podle některých názoru se ďábel chtěl vyrovnat Bohu. Čím větší byla vznešenost andělů, tím horší byl jejich pád. Vzhledem k tomu, že andělé měli větší poznání než lidé a nebyli zatížení tělesnou stránkou, jejich hřích jim Bůh neodpustil. Zavržení andělé svádí lidi ke zlému. Ďábel svedl člověka k prvotnímu hříchu a stále společně s ostatními démony mezi lidmi působí. Bůh ďábelské pokušení dopouští z různých důvodů – z trestu, že je člověk vyhledává, na zkoušku nebo i proto, aby zjevil svou svrchovanou moc. Ďábel může pokoušet pouze z vnějšku (např. prostřednictvím zlých lidí) nebo zvnitřku přímým působení na nižší složky duše. Na rozum a vůli působit nemůže, ty zůstávají svobodné. Někdy získává nad člověkem zvláštní moc, která se nazývá posedlostí. Proti vlivu démonů jsou účinné kříže, posvěcené předměty a žehnání. Nad posedlými Církev provádí exorcismy. Dobrovolné spojení s ďáblem za účelem získání výhod se nazývá čarodějnictví. Typickým projevem čarodějnictví byla činnost pohanských věštíren, které jak dosvědčují pohanští autoři, po příchodu Krista umlkly.

Soudíme, že na pohádkových postavách čertů můžeme pozorovat pohanské představy o bozích i křesťanské pojetí padlých andělů. Setkání pohanského boha s ďáblem v apokryfním Nikodémově evangeliu jako by symbolizovalo střet dvou kultur – antické a křesťanské. Před sestoupením Pána Ježíše do pekel přichází k vládci podsvětí Hádovi ďábel. Tvrdí mu, že přichází někdo, kdo se vydával za Božího syna a pronásledoval jeho služebníky, ale byl ďáblem skrze židy přemožen, takže je zřejmé, že je to pouhý člověk. Hádes se přesto zalekne a žádá ďábla, aby Pána Ježíše k němu nevodil. Bojí se, že mu odvede všechny mrtvé. Během jejich rozhovoru přichází Pán, vysvobozuje všechny mrtvé, potom nechá spoutat ďábla a přikáže Hádovi, aby jej držel v podsvětí, až do druhého Pánova příchodu.

Jako pohanští daimoni obývají čerti některá opuštěná místa, pohybují se v blízkosti strmých skalních stěn (čertova skála) nebo se usazují v polorozpadlých mlýnech (čertův mlýn). Jsou obdařeni tělesnými atributy, které nacházíme již u pohanských božstev vyznačujících se divokostí, smyslností a škodolibostí, například u výše zmíněného boha Pana a satyrů. Právě spojení lidského se zvířecím je to, co vyvolává strach. Stěží najdeme dítě, které by se nebálo čerta, přestože je vychováváno v přesvědvědčení, že čerti jsou neškodné a směšné figurky, které koneckonců vůbec neexistují. Nejinak je tomu s dospělými, běžná postava pohádkového čerta u nich sice strach nevyvolává, protože jsou dostatečně ujištěni, že něco takového jako čert existuje jen v pohádkách, kde se to chová zcela směšně. Méně konvenční spojení lidských a zvířecích rysů u postavy umístěné do realističtějšího (méně pohádkového) prostředí však nepochybně málokoho nechá zcela klidným. Je to tím, že čert se svými atributy výborně ztělesňuje odvrácenou stranu lidství. Jako by ukazoval, že v člověku nacházíme kromě jeho rozumové stránky a vůle tíhnoucí k dobru (to symbolizuje lidská podoba) také stránku pudovou – nezřízené vášně a touhy, které mohou lidství zcela ovládnout, tuto stránku pak symbolizují zvířecí rysy. Nechceme se tím uchylovat k Jungově teorii, podle níž je čert nejčistším spodobněním archetypu Stínu, tedy odvrácené strany člověka, kterou se člověk snaží vytěsnisnit a která je externalizována právě v postavě čerta. Nechceme čerty označit za projekce kolektivního nevědomí. Podle nás je pohádkový čert něco víc. Je spodobněním zla, svůdcem a zároveň nositelem trestu. Takoví nejsou řecký bůh Pan či satyrové, přestože co do tělesné schránky jsou od čertů k nerozeznání. Takoví přestávají být čerti moderních pohádek, kteří se stále více začínají podobat pohanským bohům nebo samotným lidem. Pohádkový čert je postava formovaná křesťanskou vírou, jakkoliv se do její podoby promítly lidové mýty. S útoky na křesťanskou víru se postupně proměňují i představy čertů. Postupně si na vybraných pohádkách ukážeme změny, které v chápání role čerta v pohádkách objevují.

Čert klasický

Podle ruského formalisty V. J. Proppa se v pohádce vyskytuje v různých modifikacích sedm základních rolí: škůdce, dárce, pomocník, princezna a její otec, odesilatel, hrdina a nepravý hrdina. Podívejme se z hlediska těchto rolí na klasickou pohádku Boženy Němcové „O chytré princezně.“ Hrdinou je chudý řemeslník Jiřík, který jednou zahlédne v zahradě princeznu, do které se na první pohled zamiluje.Ví, že je pro něj nedostupná, ale on prohlásí, že by dal i duši čertu, aby ji získal. Do cesty se mu připlete mládenec v zeleném, který prohlásí, že je čert a že mu jeho přání může splnit, když mu upíše svou duši. Jiřík stvrzuje svou smlouvu s čertem vlastní krví. Čert vybaví Jiříka penězi, šaty i schopnostmi pohybovat se ve vysokých kruzích. Jiřík princeznu okouzlí, její otec jim požehná a za nějakou dobu se koná svatba. Dvacet let, které měl s čertem dohodnuté, uplyne jako voda, až přijde den, kdy se má Jiřík rozžehnat se světem a odevzdat svou duši. Prosí čerta ještě o tři dny navíc, které mu čert poskytne i s tím, že má nárok na tři přání. V případě jejich nesplnění se čert zaváže vrátit Jiříkovi úpis. Jiřík vymyslí dva velmi fyzicky náročné úkoly, které však čert hravě plní. Jiříkova zoufalství si všimne jeho žena, která jej přiměje, aby se jí svěřil. Princezna na sebe bere úkol vymyslet poslední přání pro čerta. Nařizuje mu, aby jí bezbolestně vytrhl tři vlasy a ty pak natáhnul o tři lokte. To čert nedokáže splnit ani po poradě s Luciferem. Musí Jiříkovi vrátit úpis. Lucifer čerta nabádá, aby byl příště chytřejší.

Při bližším pohledu můžeme v této pohádce objevit pět ze sedmi Proppových rolí: škůdce, dárce, pomocníka, princeznu a jejího otce a hrdinu. Počet rolí se však nerovná počtu postav, ale některé postavy nacházíme ve více rolích. Hrdinou je Jiřík, objektem jeho touhy neboli hledanou osobou je princezna, která vystupuje na začátku i se svým otcem. Ke kýženému sňatku s princeznou Jiříkovi dopomáhá čert, je dárcem prostředků, díky nimž Jiřík dochází svého cíle. Obvykle dárce v pohádkách nedává zadarmo, ale buď podrobuje hrdinu zkoušce (kouzelný dědeček prosí o kus chleba) nebo požaduje protislužbu. To, co chce po Jiříkovi čert, je však něco tak zásadního, že díky tomu na sebe čert bere rovněž roli škůdce. Duše není vlastnictví, s kterým by člověk mohl volně disponovat, ztráta duše znamená ztrátu všeho. Čertova nabídka není obchod, ale spíše podvod či lichva, protože zneužívá situace hrdiny a jeho dar naprosto neodpovídá ceně, kterou má hrdina zaplatit. Roli pomocníka, který dostane hrdinu čertovi ze spárů, na sebe bere sama princezna.

V pohádce „O chytré princezně“ nacházíme tradiční pojetí postavy čerta. Je to svůdce, který nabízí časné dobro a usiluje o získání lidské duše. Jeho zdánlivá velkomyslnost, kterou projevuje, když hrdinovi dává poslední možnost se zachránit, není nic jiného než pýcha a škodolibost. Je si jist, že neexistuje úkol, který by nesplnil, takže svým odkladem chce jen prodloužit hrdinova muka. Má podstatně větší schopnosti než člověk, ale není všemohoucí, což hrdinu zachraňuje. Dokud člověk žije, není jeho duše ztracena. Záchrany se hrdinovi dostává díky nevinné bytosti, nad níž čert nemá moc.

Čert pohanský

Jiné pojetí čerta nacházíme v pohádce „Čertův švagr“, jejíž nejznámější verze rovněž pochází z pera Boženy Němcové. Hrdinou je mlynářův syn Petr, jehož matka umírá a otec si bere mladou manželku. Po smrti otce Petr zjišťuje, že mladá vdova Dorota jej připravila o veškeré dědictví. Smiřuje se s tím, jen prstýnek po mamince jí nechce před svým odchodem ze mlýna ke své tetě nechat. Dorota toho využije a udělá z něj před vrchním ze zámku zloděje. Ten posílá Petra na vojnu. Na vojně jej týrá desátník tak, že Petr nakonec uteče. Daleko od domova hledá službu, ale nikde jej nechtějí a posílají ho k čertu. Petr prohlásí, že klidně k čertu půjde, jen když tam dostane službu. Setkává se s čertem, který mu nabízí sedmiletou službu v pekle. Petr přijímá. V pekle má za úkol přikládat pod kotle. Po vypršení doby čert odměňuje Petra za službu bezedným měšcem. Před propuštěním ukáže Petrovi, co je v kotlích, pod které přikládal. Je tam macecha Dorota, pan vrchní i zlý desátník. Nevýhodou je, že Petr po letech strávených v pekle vypadá jako čert, s čímž nejde dělat nic do té doby, dokud čerta nepoprosí o radu. Čert Petrovi poradí, aby se vydával za jeho švagra. Petr využívá peněz a rozdává je chudým. Doslechne se o něm zadlužený kníže, který má tři dcery, dvě zlé po první ženě a jednu hodnou – Angelinu – po ženě druhé. Petr přichází na zámek a slibuje knížeti finanční výpomoc, pokud mu dá jednu ze svých dcer za ženu. První dvě odmítají, uvoluje se Angelina. Petr prosí čerta o radu a ten ho zbavuje jeho čertovského vzhledu. Petr se žení s Angelinou. Čert odnáší její dvě sestry. Tak se Petr stává skutečným čertovým švagrem.

V této pohádce čert již nehraje roli škůdce, ale pouze dárce. Škůdci jsou lidé, především macecha Dorota, vrchní ze zámku a desátník na vojně. Čert pomáhá Petrovi v nouzi a obdarovává jej tak, že dojde štěstí v manželství s knížecí dcerou. Čert je tu nadpřirozenou instancí, na kterou je možné se obrátit, když je nejhůř. Není lichvářem, který chce vzít člověku to nejcennější oplátkou za časné blaho, ale nabízí poměrně velkou odměnu za nepříliš těžkou službu. Škůdce spravedlivě trestá. Jen díky čertovu daru může Petr konat dobro a dojít svého osobního štěstí. Nakonec se čert „žení“ se sestrami jeho ženy. V takovémto pojetí se čert nápadně podobá pohanskému bohu. Má velikou moc, pomáhá a trestá a je člověku nablízku. V pohádce „Čertův švagr“ se lidé křižují, vzývají svaté a zdraví se Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, ale jsou to jen prázdná gesta a slova, skutečný Bůh mlčí k lidskému utrpení. Na zavolání odpovídá čert, který řeší hrdinovu situaci. Ještě sympatičtěji čerty představuje filmová verze této pohádky nazvaná hravě „S čerty nejsou žerty.“ Zde jsou čerti dárci i pomocníky a navíc jsou vykresleni se všemi svými roztomilými slabostmi, které je velmi přibližují lidem. Selanka vrcholí ve chvíli, kdy si Lucifer odnáší zlou knížecí dceru, která se v této verzi jmenuje Angelina (sic!), a jeden z čertů ujišťuje Petra, že jí „u nich“ (rozuměj v pekle) nebude zle.

Ve verzi pohádky, kterou zpracovala Božena Němcová, se vyskytují prvky připomínající dobu, v níž se příběh odehrává. Dosti výmluvná jsou slova Petrovi tety, jimiž reaguje na zprávu, že Petr utekl z vojny: „Svatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!“ Vzhledem k tomu, že Jan Nepomucký byl svatořečen v roce 1729 můžeme příběh datovat do doby pozdější. Ve vydání pohádek Boženy Němcové z roku 1968 pak nacházíme ilustrace Artuše Scheinera. U pohádky „Čertův švagr“ je obrázek znázorňující Petra klečícího u truhly s věcmi své zemřelé matky. Na zadní straně víka je letopočet 1779. Proč se zabýváme těmito detaily? Proč nás zajímá doba, do níž Božena Němcová umisťuje příběh mlynářského syna Petra? Protože se ukazuje, že tato verze vznikla v době, kdy se v Evropě vzmáhalo silné protikřesťanské hnutí – osvícenství. I tím si můžeme vysvětlit to, že křesťanská slova a gesta v této pohádce jsou zcela vyprázdněná a že místo Boha zaujímá bytost člověku bližší – čert. Přitom je zajímavé, že starší verzi pohádky zpracovává barokní autor Grimmelshausen a dává ji vytisknout v roce 1670. V ní vystupuje voják, kterému se zjeví zlý duch a nabízí mu peníze a moc za to, že se dá do jeho služeb. Voják si vymiňuje, že služba nesmí ohrožovat jeho duši (sic!). Služba spočívá v tom, že voják stojí na stráži u zámku zlého ducha a nesmí se ani mýt, ani stříhat, ani holit, ani se modlit. Vidíme, že v této podobě jsou v pohádce ještě patrné křesťanské rysy.

Čert humanistický a ateistický

Doba osvícenská se z hlediska pýchy rozumu vysmívala křesťanství a jeho údajným pověrám. Čert je pro osvícence neexistující figurkou, která proto nemůže nahánět strach. Čerta považují za výmysl Církve, která jím straší hloupé sedláky, aby si nad nimi udržela moc. Ateista Holbach o ďáblu doslova píše: „Bůh se bez ďábla neobejde, strach před Bohem je často toliko strach před ďáblem; to je náboženství mnoha pobožných, kteří bez ďábla by nemohli dobře myslit ani na Boha, ani na kněze.“ Osvícenství z čerta dělá směšnou figuru, která zaspala svou dobu a nikdo se jí nebojí. Jediné, co může, pokud nechce, aby se mu lidé smáli, je opustit svou pekelnou kariéru a rozhodnout se pro pozemský život. To vidíme v pohádce Jana Drdy „Zapomenutý čert“, kde čert zaujímá místo hrdiny. Pekelník Trepifajxl je vyslán na svět strašit, ale vzhledem k tomu, že za chvíli nemá koho, tak začíná svou službu zanedbávat. Jednoho dne se do polorozpadlé chalupy, kterou obývá, nastěhuje bába, která pomalu, ale jistě začne čerta civilizovat. Čert se nejdřív brání, ale pochoutky, kterými ho bába krmí v něm zlomí jeho čertovskou přirozenost. Bába jej obléká, seká mu ocas a nakonec ho nutí i pracovat a chodit mezi lidi. Čert zapomíná na peklo jako peklo zapomnělo na něj. Jednoho dne se, ale peklo přihlásí a Trepifajxl, který si již zvykl na nové jméno Mates, musí jít před nejvyššího „lucipera“. Vyjde najevo, že přestal strašit, ulomil si rohy a vůbec se přestal chovat jako čert. Je odsouzen pekelným soudem. Peklo nad ním však láme hůl ve chvíli, kdy prohlásí, že by rád mezi lidi, aby je potěšil. Vyhazují jej z pekla a on se vrací za svou bábou a svými lidskými přáteli. Škůdcem je v této pohádce je samotná instituce pekla, která se přežila, lidé se jí nebojí a čerty lidi pokoušet nebaví. I pan farář, který káže v kostele o pekle, již není „in“, je stejně zbytečný jako samo peklo. Štěstí lidé nacházejí v prostém pozemském životě.

Komické nebo zhumanizované postavy čertů nacházíme i v moderních českých filmových pohádkách. Jako velmi výmluvný příklad můžeme uvést pitvornou bytost z pohádky Zdeňka Trošky „Princezna ze mlejna“, kterou nelze nazvat čertem ani s notnou dávkou dobré vůle. Humanisticky naopak působí čert v pohádce Jiřího Stracha „Anděl Páně“. Dějový motiv pohádky včetně upozornění na závažné věroučné chyby, které se v této pohádce vyskytují, najdeme v předchozím čísle Te Deum. Proto jen stručně. Zhřešivší anděl je poslán na svět, aby obrátil alespoň jednoho hříšníka, v opačném případě se stane andělem padlým. Doprovází jej čert Uriáš. Anděl zdánlivě úkol nesplní, ale ve skutečnosti ano, protože napraveným hříšníkem je on sám. Tato pohádka se vyznačuje důrazem na to, že nic není černobílé, což je znázorněno například prostupností pekla a nebe (čert hraje s andělem karty), hříšností anděla a sympatiemi, které mohou vzbuzovat vtipné čertovy glosy. Čert zná na rozdíl od anděla pozemský život, nežije jako anděl v izolaci, má k lidem mnohem blíže než povýšený anděl. Chybuje snad však tím, že je příliš skeptický a příliš přízemní. Potrestaný anděl je naopak příliš odtržený od života. Jeho pozemská pouť mu prospěje, aby poznal život na zemi a naučil se být chápavým vůči hříšníkům. Stěží si dokážeme představit výmluvnější deklaraci myšlenek sekulárního humanismu, ačkoliv je pohádka nabita křesťanskými (i když značně deformovanými) symboly.

V pohádce Jana Drdy „Dařbuján a Pandrhola“, která svůj motiv čerpá z lidové moravské pohádky, se čert vyskytne jen na malý okamžik, nicméně ve velmi zvláštní roli – jako reprezentant odmítnutého křesťanského názoru. Havíř Dařbuján je chudý a má mnoho dětí. Když se mu narodí dvanácté dítě, vydá se hledat pro něj kmotra, protože tímto úkolem nechce zatěžovat své sousedy havíře. Nejprve v polích potkává stařečka s dlouhým bílým vousem, který mu prozradí, že je sám Pán Bůh. Dařbuján jej odmítá, protože podle něj není Pán Bůh spravedlivý, protože jej nechá žít v bídě a nepotrestá lakomého sládka Pandrholu. Pak potká panáčka v zeleném – samotného čerta. I jej Dařbuján odmítá proto, že nepotrestá Pandrholu. Do třetice potkává Smrťáka a toho přijímá, protože je spravedlivý k chudým i bohatým. V této pohádce není nadpřirozeno užíváno k pozemským cílům, jak je tomu v předchozích pohádkách, ale je přímo odmítnuto jako něco, co s tímto světem nemá nic společného. Jen neúprosná nutnost smrti je uznána za reálnou. Za zmínku stojí, jak Dařbuján naloží s darem, který od Smrťáka dostává. Učiní s ním úmluvu, že se mu zjeví u lůžka nemocného a podle toho, v jakých místech stojí, Dařbuján pozná, jestli je nemoc vyléčitelná či nemocný spěje k smrti. Díky tomu získá schopnost léčit lidi. Když onemocní lakomý a bezcitný sládek Pandrhola a prosí ho, aby jej vyléčil, rozehrává Dařbuján třídní boj plný odporného vydírání nemocného. Materialistický názor se tu projevuje v celé své nahotě.

Čert postmoderní

Zatímco v prvním dílu pohádky „Z pekla štěstí“ najdeme čerta se všemi pekelnými atributy v roli škůdce, na němž není nic dobrého a je třeba jej porazit, v druhém dílu se setkáváme s čertem, který je součástí soukolí nástroje skutečně hodného ďábla – dialektiky. Čert je tu jako představitel zla antitezí k představiteli dobra – Bohu. Že jde o dvě části téhož je patrné z toho, že čerta i Pána Boha hraje jediný herec se jménem skutečně příhodným – Karel Gott. Spojením teze a antiteze pak podle zakladatele dialektického myšlení Hegela vzniká vyšší celek – synteze, v tomto případě půjde pravděpodobně o čertoboha či bohočerta. Kruh je tímto pojetím uzavřen, dále v transformaci klasické pohádkové postavy nelze jít. Kde zlo je dobro a dobro zlo, tam vládne čisté Tao, dialektický materialismus či postmoderna a pro Boha ani ďábla není místo. A to nutně musí znamenat konec pohádky. Politicky korektní pohádku totiž napsat nelze.

Závěr

V článku jsme se pokusili ukázat, že postava čerta, jak ji známe z pohádek, je do značné míry vytvářena pohanskými a křesťanskými vlivy. Nicméně máme za to, že klasická postava čerta má s bájnými pohanskými bytostmi společné jen vnější atributy (vzhled apod.), zatímco jeho role a úsilí silně připomíná padlé anděly. V době, kdy docházelo ke snaze o upozadění křesťanství, mění se i role čerta v pohádce. Může nabýt podoby boha, který pomůže hrdinovi najít štěstí. Takového čerta, kterého najdeme v pohádce „Čertův švagr“, můžeme považovat za odezvu pohanského polytheismu. Zcela bezvěrecká doba buď postavy, které má spojené s křesťanstvím, zesměšňuje, polidšťuje nebo zcela zavrhuje. Situaci, kde dochází ke promísení rolí mezi představitelem zla (čerta) a dobra (Pána Boha), můžeme hovořit o skutečném konci čerta v pohádce.

Jiří J. Stodola

Literatura

Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha 1990.

Drda, J. České pohádky. Praha 1990.

Němcová, B. Pohádky Boženy Němcové. Praha 1968.

Neškudla, B. Encyklopedie antických bohů a mýtů. Praha 2003.

Novozákonní apokryfy. I. Neznámá evangelia. Praha 2001.

Propp, V. J.: Morfologie pohádky. Praha 1970.

Polívka, J. Pohádkoslovné studie. Praha 1904.

Žák, F.: Soustavná katolická věrouka pro lid. Díl 1. Praha 1915.