Anti-poezie nekřesťanského umění
K úvaze o poezii, anti-poezii a křesťanství mě přivedla rozšířená myšlenka některých věřících lidí, že je zcela lhostejno, co křesťané poslouchají, čtou a sledují v televizi nebo v kině, pokud jsou schopni nepodléhat vnímání hříšných a protikřesťanských výjevů, které tato díla zhusta obsahují. Je rovněž rozšířena tendence přeinterpretovávat díla s evidentně zlým ideovým obsahem na něco, co má smysl zcela neškodný. Panuje také názor, že křesťan může svobodně navštěvovat jakákoli zábavní místa; stačí jen aby „uzavřel sluch“ před těmi „horšími“ písničkami, případně si z nich „vybral“ to dobré a sám „zodpovědně“ selektoval příjem vjemů a informací z hudby a jiných produktů. Domnívám se, že je to názor absurdní a samotným jeho stoupencům přináší mnoho trápení a nedůstojností.
Nejprve si ujasníme, co míníme pojmem křesťanské umění a anti-poezie. Nemyslíme tím umění, které je vytvořeno pouze křesťany a explicitně zpracovává křesťanské náměty. Máme na mysli umění, které ke křesťanským hodnotám odkazuje, i kdyby jeho autorem křesťan nebyl a motivy byly skryté nebo nepřímo vyjádřené. Křesťanství hlásá nadpřirozený řád Boží milosti, který pozdvihuje lidskou přirozenost k Bohu. Křesťanství předpokládá přirozenost; proto to, co je přirozeně dobré, je nutně do křesťanství zahrnuto – na tom Boží milost staví a to pozdvihuje výše. Vlastní podstatou křesťanství je ale ono nadpřirozené. Protože jsme katoličtí křesťané, rozhodně odmítáme umění, které je vůči křesťanství v jakékoli opozici; neslučitelné s ním nebo jakýmkoli svým aspektem urážející, znehodnocující nebo relativizující jeho výsadní důležitost a spásonosnost; a jako jediné pravé křesťanství vyznáváme víru katolickou.
Pravá poezie je něčím, co není jen věcí konzumace, ale i trvalého vlivu, formace. Nekřesťanské umění končí u konzumace, neboť jakožto Bohu nepřátelské formovat ani nemůže, nemá takovou schopnost. Nemůže ji mít, protože to, co je proti Bohu, nemůže lidský život správně formovat, ale může maximálně uspokojovat jeho egoistické estetické potřeby bez sledování vyššího cíle. Taková je anti-poezie.
Ale i umění, které se s křesťanstvím vysloveně nedostává do konfliktu a opozice, může obsahovat takové prvky, které upřímný křesťan akceptovat nemůže. Není možné prohlašovat, že si z té či oné písně, knihy nebo filmu vezmu „to dobré“, „uzavřu se“ před nemravnými, násilnými, bludařskými nebo pravdu relativizujícími elementy, pokud je z díla zjevné, že autor přeje jejich rozkvětu a ofenzivní tendenci překrýt pravdu sugestivními pseudopoetickými náměty. Pokud je umění protikřesťanské, je nutně jen konzumentské, z čehož obojího vyplývá, že je špatné.
Pokud jsou v díle negativní elementy autorem skutečně prezentovány jako negativní, situace se mění, ovšem jsme skutečně natolik silní, moudří a spolehliví, že to rozeznáme? Samozřejmě, že existují také díla která zobrazují zlo a všem je jasné, že jde o zlo a má být potrestáno. V takovém případě jsou záslužná a jejich sledování může dotyčného přivést dokonce k prozření a probuzení svědomí, zvláště pokud je jejich tvůrce nadaný a zobrazuje skutečnosti poutavě a sugestivně. Známe případy, kdy bezvěrce přivedly k víře klenoty katolické poezie, hudby nebo výtvarného umění, nebo případy, kdy se čtenář hluboce otřásl výjevy nespravedlnosti v díle které ani nemá explicitně náboženský charakter, a rozhodl se změnit vlastní postoje. Jsou však také díla rafinovanější, ve kterých pravý význam dokáže rozpoznat jen poučený recipient. Není třeba je zavrhovat proto, že existují lidé, kteří to nejsou schopni rozpoznat. Spíše je třeba k nim přistupovat s velkou obezřetností. Nicméně smysl to má jen tehdy, když dílo ukazuje zlo jako zlo jako celek, ne jen v jistých vybraných oblastech.
Posloucháme-li text písně, ve kterém se dopodrobna líčí okolnosti drogového opojení, nemravných vztahů a bludných světonázorů, kdo z nás je schopen vyjmout z celého díla jen ten moment, který poukazuje na špatnost takových věcí? A proč budeme zahazovat drahocenný čas, ve kterém máme bdít, aby pán domu nepřišel jako zloděj v čase nečekaném tím, že budeme do sebe pěchovat takový obsah? Na tomto světě nemáme mnoho času; bdělosti je zapotřebí a spása duše není nezávislá na našem jednání. Jsme-li tedy pravdivými milovníky našeho Pána, nalezneme si v nesčetném množství umění, které Ho oslavuje a je s Ním ve smíru, čerstvé ovoce pro svůj užitek, nebo promrháme čas tím, že se budeme prokousávat červivými jablky a odřezávat shnilé části? Jak si můžeme být jisti, že je odřežeme důkladně a nespolkneme červy?
Nabízí se otázka, zda člověk může nalézt v křesťanském a křesťanství přejícím umění uspokojení ve chvílích, kdy se cítí osamocen, nepochopen a slabý, a nenachází vnitřní rezonanci v dílech „pozitivních“, „optimistických“ a jásajících. Je velkým omylem se domnívat, že křesťanské umění je nějaká povrchně rozhalasená, stále bujará a exaltovaná křečovitá póza. Pravý křesťan zná skutečnou bolest, ačkoli v jeho bolesti je vždy přítomna také radost.
Radost však neznamená bujaré veselí za všech podmínek. To, co nám nabízejí některá moderní křesťanská společenství a knihy, připomíná spíše socialistický realismus, ve kterém se pěstoval bezduchý optimismus a umělý, přikázaný jásot za každou cenu. Kdo nebyl veselý, byl chorý, nebyl společensky žádoucí. Kvůli vyhnutí se takové falešnosti upřímný křesťan skutečně nemusí vyhledávat nemravné umění. Je velkou chybou některých moderních duchovních hnutí v Církvi svaté, že lidem sugerují, že smutek je něco hříšného a že jedině ten, kdo je stále v duchovním „vytržení“, miluje Pána Boha. Není se čemu divit, když někteří věřící nerozeznávají Kristovo poselství v banálních melodiích, které evokují spíše hudební doprovod na pouti, místo aby napomáhaly soustředění se na nejzávažnější záležitost našeho života.
I to může být příčinou uchylování se Božích služebníků do bahna špatného umění. Svět, který nekřesťanské umění prezentuje, se může jevit poeticky, přátelsky; jako nabízející útočistě a prostor k rozjímání. Člověk se do něj může utíkat s pocitem, že tady je mu rozuměno, že je sám sebou, chráněn přede vším, co ho ve světě ohrožuje. Ale je to cesta bludná a slepé rameno. Na druhé straně přijímače totiž není žádný chápající a chránící přítel, ale holá prázdnota a rezonance žádná. Nemluvě o tom, že se zde vytváří atmosféra falešného spříznění; sdílení deprimujících a ponurých stavů duše, které sice mohly vzniknout ze spravedlivých pohnutek, jako je nespokojenost se zlem, krutostí a bezohledností světa, ale vyšinuly se do pomýlené představy útěchy. Tyto artefakty prchají před tím, co se jim nelíbí, do něčeho ještě horšího.
Nihilistické a kverulantské texty sice předstírají, že jejich recipientovi jde o nějakou změnu a zlepšení špatných poměrů, ale vytvářejí ne-řešení, anti-poezii. Svou nespokojenost ventilují a manifestují v oslavě hedonismu, rýpání se sama v sobě a demonstrují svůj osobní žal orientovaný jen na sebe sama, bez reflexe vlastních vin, jako něco velmi zajímavého a podstatného ke sdělení. Egocentrismus je největším problémem nekřesťanských uměleckých děl.
Věříme, že skutečné umění nás odvádí od nás samých, abychom se povznesli do nějaké krásnější a osvobozující roviny, kde můžeme rozjímat nad vším, co nás někam posouvá a pozitivně orientuje, nikoli že je skutečným uměním to, které nás sesouvá do vlastních bažin. Ano, můžeme reflektovat sami sebe, ale ne směrem dolů, nýbrž směrem nahoru. Být konzumentem nekřesťanského umění je nesmírně ponižující. Platíme vstupenky na koncerty, které jdou proti našemu srdci; proti Tomu, jehož nejvíce milujeme, nutíme se k dvojakosti, když si zacpáváme uši před jistými částmi, abychom filtrovali to „přípustné“. Má Boží dítě zapotřebí takových nedůstojností? Pohybujeme se v prostředí satanistů, kteří si nemusejí odfliltrovávat vůbec nic, a my se vedle nich krčíme jako chudí příbuzní, kteří si vezmou zbytky spadané ze stolu. Díváme se na filmy, které v našich duších zanechávají hluboké stopy, namáháme se s vnitřním ospravedlňováním takových činů, místo abychom dali navždy sbohem všemu, před čím musíme dělat kompromisy ve víře.
Tedy vzniká dokonalá anti-poezie: z našich „uměleckých“ zážitků nezůstává trvalý květ krásy, zušlechtění a obdarovanosti nějakou vyšší a prozřetelnější myšlenkou, ale pocit únavy, zklamání a výčitek svědomí.
Chceme sloužit dvěma pánům, nebo se chceme z umění radovat a podílet se na skutečné poezii?
Nea Marie Brkičová
Výborný článek, díky, Neuš!
Nedávno jsem si po dlouhé době pustil Psí vojáky, miláčky mých gymnaziálních let – a až mi zatrnulo, jaká je to vlastně nezdravá, destruktivní poezie i muzika…
Podiven: díky! Člověk tohle zjistí až tehdy, kdy se vnitřně „probere“ – často je svědomí vůči těmto věcem uspané a namlouvá si, jak je to všechno vlastně jinak.
Podiven: Psí vojáky jsem nikdy neposlouchal, mohl bys pro zajímavost (a třeba v kontextu článku) jejich nezdravost a destruktivnost rozebrat?
No, nevím. Já s tímto článkem nemůžu souhlasit. Pokud by byl pravdivý, museli bychom se jako křestané dostat do jakési umělecké izolace. Jistě, samotných křesťanských děl je spousta a je z čeho vybírat, ale křesťan by pak nemohl být účastníkem jakékoli odborné diskuze o umění. Sám by se vyřazoval ze společenského diskurzu.
Bylo-li by to nutné a jediné pravdivé řešení, pak by tomu tak být mělo.
Já jsem samozřejmě podobně jako všichni velmi ovlivněn mentalitou a kulturou současnosti, které se nejde zříci tak jako některého umění. Člověk – křesťan není povinen se izolovat společnosti, která je ve velké míře protikřesťanská.
Například většina mých přátel jsou nevěřící lidé, mnoho z nich má o křesťanství předsudky, mnoho z nich otevřeně zastává nekřesťanské názory. Mám proto omezit veškerý kontakt s nimi na pouhé vyvracení jejich názorů a přesvědčování o víře nebo je tu i prostor ke kontaktu, ve kterém se spolu budeme bavit o neutrálních věcech?
Pokud ano, pak se domnívám (vědom si rozdílů mezi přístupem k nejdokonalejšímu Božímu stvoření – člověku, který v rámci svobodné vůle zastává antikřesťanská stanoviska a přístupem k dílu stvořenému talentovaným člověkem, který ním vyjádřil své protikřesťanské myšlení), že to lze. Lze si brát z nekřesťanského či protikřesťanského umění to dobré a současně se mít na pozoru před tím zlým. Podobně jako se člověk nemusí přátelit pouze s křesťany – zvláště v ČR, kde je jich menšina – tak nemusí sledovat pouze křesťanská díla.
Jistě budu teď obviněn z úmyslného otupování svědomí apod. Přiznávám proto, že na koncerty Psích vojáků chodím doteď (také by mě zajímala jejich nezdravost), stejně jako to, že sleduji akční filmy i béčkové krvavé horory.
Vždycky mi přišlo, že násilí ve filmech či počítačových hrách může samozřejmě v některých případech inspirovat či rozvíjet násilné sklony reálného života, ale většinou jen u lidí, kteří již v sobě mají touhu toto realizovat. Naopak spousta lidí, kteří jsou v reálném světě proti násilí, nalézá zájem v tomto umělém – hraném násilí. Je otázka, jestli je to primárně špatně.
Například vím o spoustě katolíků fascinovaných vojenstvím, vojenskou technikou, „uměním“ válečnictví či zbraněmi. Zbraň je přece věc, která byla primárně vymyšlena proto, aby zabíjela – ať už zvěř nebo lidi. Lze si proto vzít to dobré (obdivovat technický um apod., když podstata není správná – zabití je přece vždy zlo – fyzické, a to i vpřípadě sebeobrany či spravdelivé války) a zlé vynechat?
Může mít katolík zálibu ve zbraních, vojenství apod.? Ne, proto, že by osvětloval jejich neblahý vliv, ale proto, že by se jimi bavil, že ho tato záliba těší?
Pokud ano, může ho pak těšit poslech či pohled na ne- či proti-křesťanskou tvorbu?
HK: prioritou a cílem křesťana není být součástí širokého společenského diskursu, ale vejít úzkou branou do Nebeského království. O povinnosti izolace z nekřesťanské společnosti tu řeč není. Komunikace o neutrálních věcech s nevěřícími je pochopitelně nejen povolena, ale i žádoucí! O tom zde také řeč nebyla. Vyjádření protikřesťanské myšlenky v díle je urážkou Boha (je proti Kristu), zde moje benevolence musí skončit. Nečetla bych knihu, která by vystupovala urážlivě proti mému rodnému otci proto, že ji někdo napsal ze svobodné vůle a s talentem. Natož pak uráží-li mého Stvořitele. Dále zde nebyla řeč o tom, že křesťan by měl sledovat pouze filmy a číst pouze knihy, které vyznávají křesťanství. Ale jsme povinni dodržováním Božích přikázání, následovat Krista. Není lehkomyslné vydávat se v příležitost k hříchu jen proto, že to napsal někdo talentovaný? Vždyť pouhé myšlenkové ulpívání na obsahu, který je zaměřen proti Bohu (pornografie, vraždy atd.) podporuju někoho, kdo tímto Boha urazil. Nejde mi to dohromady. Proč se účastnit takového diskursu? Pán Ježíš Kristus ve svém životě nestrávil ani minutu podporováním hniloby, ale pouze jejím uzdravováním. Jak ho budeme následovat, když se budeme opíjet něčím jiným, než Jeho cestou? Opakuju však, že to zdaleka neznamená, že je nutné izolovat se od nekřesťanské společnosti a číst pouze nábožensky orientované knihy, ale vyhnout se pokušení k hříchu četbou (atd.) toho, co k nim svádí. Psí vojáci: mě by naopak zajímalo, jaké pozitivní nebo neutrální podněty v Tobě vyvolává důkladný poslech jejich desek a úvaha nad texty. Album Střepy Filipa Topola bych označila jako dílo kvalitní a spadající do rámce mé úvahy, ale ostatní produkce Psích vojáků zcela explicitně vyjadřuje zoufalý stav duše, která pomoc vyhledává tam, kde začíná smrt.
HK: poslední větu o produkci PVJ brát s rezervou. Neslyšela jsem všechna alba a nevzpomínám si na jednotlivé texty, abych mohla paušalizovat. Ale každý, kdo zná PVJ zřejmě ví, co tím myslím. Podiven mě laskavě doplní, jsa člověkem moudřejším a kulturně zkušenějším, než jsem já.
Nea: Mám za to, že pravda je pravdou a dokáže přežít i v konfrontaci se sebechytřeji a sebelépe podanou nepravdivou myšlenkou za předpokladu, že člověk skutečně touží pravdu objevovat a následovat. Já osobně odmítám primitivní zesměšňování Krista, které je pouhou provokací samo o sobě (tak jak to činí mnohé „rádobysatanistické“ kapely), ale inteligentní námitky a kritika vůči křesťanství mne zajímají. Chci s nimi svou pravdu konfrontovat, abych viděl, zda to ustojí. Pokud ne, pak není a nemůže být pravdou. Psí vojáci mne svými úvahami o smrti, životě apod. nutí přemýšlet a jejich hudba i humor mne baví. Nejsem žádný odborník, vlastně hudbě vůbec nerozumím, a tak nedokážu plně vyjádřit, co mi to přináší. Asi totéž, co rozhovor s milým, příjemným a vtipným nevěřícím člověkem, jehož některé názory jsou neslučitelné s křesťanstvím.
Strach z nepravdy a antikřesťanských názorů, který se u mnohých křesťanů projevuje, je vítězstvím ďábla, neboť křesťané, kteří se přestanou orientovat v „diskurzu“ většinové společnosti se stanou uzavřenou sektou, která se ze strachu o svou víru uzavře do sebe, protože se bojí ji konfrontovat s opačným stanoviskem. V případě, že by křesťanství nebylo objektivně pravdivé a křesťan by se ze strachu, že přijde o víru, uzavřel před jinými názory, tak by setrvával v bludu. Což se děje mnohým sektářům, ateistům i vyznavačům jiných náboženství.
„Není lehkomyslné vydávat se v příležitost k hříchu jen proto, že to napsal někdo talentovaný?“
Není pak stejně lehkomyslné chodit do společnosti, která je většinově protikřesťanská? Nehrozí podobným způsobem, že tě styl života a názory této společnosti osloví a přemůžou? Není lehkomyslné se těmto názorům denně vystavovat a nechat je na sebe působit?
Říkáš, že hříšné urážení otce je potřeba odmítnout a vůbec se s ním nekonfrontovat. Ale není například dílo židovského autora, který obhajuje judaismus a popírá učení o Boží Trojici také svým způsobem urážka podstaty křesťanského pojetí Boha?
Měl bych se takovému postoji předem vyhnout?
Já myslím, že, i když explicitně nemluvíš o izolaci, tak podobné postoje k ní silně vedou. Já mám problém přijmout stoprocentní pravdivost katolicismu. Jistě mi poradíš, abych četl jen katolické autory a vyhýbal se všemu protikatolickému a mé pochybnosti zmizí. Já se ovšem nechci stát vyznavačem něčeho jen proto, že jsou to jediné názory, které jsem poznal do hloubky, zatímco ostatním názorům jsem úmyslně nedal patřičný prostor (tuto moji tezi nelze zcela splnit, neboť v lidském životě není tolik času, ale lze se jí přiblížit). Pokud je něco pravdivé, tak se k tomu chci přihlásit z toho důvodu, že to zcela a jednoznačně zastíní všechny falešné postoje a relativizace, že to vypluje na povrch dost zřetelně, že to obstojí v jakékoli konfrontaci.
„Protože jsme katoličtí křesťané, rozhodně odmítáme umění, které je s křesťanstvím v jakékoli opozici; neslučitelné s ním nebo jakýmkoli svým aspektem urážející, znehodnocující nebo relativizující jeho výsadní důležitost a spásonosnost; a jako jediné pravé křesťanství vyznáváme víru katolickou.“
Pokud tedy tato věta měla znamenat, že katoličtí křesťané nesouhlasí s obsahem takového umění, pak souhlasím. Pokud zastávám nějaký názor, pak je logické, že odmítám protinázor. Pokud ale tato věta znamená, že se předem uzavřu takovým názorům, že se budu bránit sledovat takové umění, pak se jedná o izolaci, se kterou nesouhlasím.
Rád konfrontuji své přesvědčení s opozicí – je to totiž to, co mě zajímá a čím svou pravdu neustále prověřuji.
A co se týče „zábavnosti“ jako aspektu sledování nekřesťanského umění. Jde o to, že nekřesťanské nebo dokonce v některých aspektech protikřesťanské knihy, filmy, hudba apod. mi často připadají působivější či vtipnější než ty křesťanské. Když naleznu působivé křesťanské dílo, jsem o to radši.
„a jako jediné pravé křesťanství vyznáváme víru katolickou“
To si autorka dělá srandu? Hlavně s tím jediným pravým křesťanstvím.
@Maeror:
Proč by si měla autorka dělat srandu?
@Honza Kohoutek:
Víte, někdy je dobré se zamyslet nad tím, jak a čím se bavíme. Bavit se u „antikřesťanských děl“ je zpravidla poněkud nekřesťanské.
Maeror: myslíte, že bych měla jako katolička považovat za pravé křesťanství nějakou jinou víru, než katolickou? Proč bych byla tedy katoličkou? Plurál zahrnuje stanovisko ostatních katolíků z těchto stránek, nikdo proti tomu neprotestoval.
HK.: myslím, že postoj vyhnutí se k hříchu svádějícímu umění není tendencí k izolaci. Něco jiného je být okolnostmi donucen setrvávat v jistém prostředí, a úmyslně vyhledávat to, co mě může přivést k hříchu. Moje přesvědčení o pravidvosti katolické víry není výsledkem detailního výzkumu a konfrontace s mnoha rozmanitými filozofickými a náboženskými proudy, ale především víry. Ovšem, že je nutné poznat základy víry vlastní a znát také postoje druhých, ale pokud jsem již uvěřila, mým cílem je následovat to, v co věřím, nikoli dělat průzkumy toho, čemu nevěřím. Nejde o strach z konfrontace, to je naopak naší povinností, máme vyznat, čemu věříme, před těmi, kdo to zpochybňují. Ale záliba v umění nekřesť. rázu je něco zcela jiného. Přečíst si nebo shlédnout dílo, které svádí k bludu a hříchu se nedá srovnávat s pohybováním se ve spoelčnosti nekřesťanů. Vždyť si přece v komunikaci s lidmi můžeme vybrat, jakým směrem se naše rozhovory budou ubírat. Pokud mě můj nevěřící přítel respektuje, nebude mi líčit nic, co by mě pohoršovalo. Nebo to nelze po lidech žádat? Jsem součástí katolické Církve a její mravouka zapovídá vystavovat se smyslovému pokušení z nemravného umění. To se ale nerovná úprku ze společnosti. Ne každý nekřesťan má nevyhnutelnou potřebu je přede mnou vyjevovat.
„inteligentní námitky a kritika vůči křesťanství mne zajímají. Chci s nimi svou pravdu konfrontovat, abych viděl, zda to ustojí. Pokud ne, pak není a nemůže být pravdou.“ – osobně bych se neodvažovala pokládat to, že mě někdo inteligentní zviklal svými sugestivními argumenty a kritikou za vítězství jeho „pravdy“. Jednak, abych mohla obstát v takové polemice jako rovnocenný partner, musela bych velmi dobře znát fakta o víře vlastní a její nauku dopodrobna. Stejně tak bych musela důkladně znát obsah nauky, kterou mi předkládá oponent. Nikdy nebudu schopna znát všechny nauky světa. Navíc zde hrají roli faktory manipulativosti těch, kteří chtějí prezentovat své ideje, mé vlastní slabosti a podlehnutí působivým dojmům. Zkrátka pouhé intelektuální argumenty a vědecké analýzy nikdy nebudou dostatečnou oporou víře. Proto je iluzí chtít se upevnit ve víře tím, že budu diskutovat a polemizovat s kdejakým zastáncem jiného náboženství a idejí. Intelektuální diskuse mají své meze.
Nea: To je fakt radost Tě číst – čirá radost z rozumnosti. 🙂
K dokonalosti článku chybí jen jmenný seznam. Příkladů se však v celém textu nedostává. Proč asi? Nu proto, že Nea tak nějak nevědomě tuší, že se celá věc nakonec obrátí proti ní. V umění je to složitější, často jeden autor vytvoří dvě zcela rozdílná díla.
David Lynch: Sloní Muž, nebo Příběh Alvina Straighta -X- Blue Velvet a Wild at Heart.
Nebo Rammstein…v čem je závadná jejich skladba Ohne Dich…? když odmyslíme ty tzv závadné…
Pokud půjdeme dál, musíme dát na index některé filmy od Bergmana(Tystnaden, a Persona) Nebo Felliniho La Dolce Vita. Romeo a Julie od Shakespeara(tady bych i souhlasil). Nakonec skončíme u pokrytectví a falešných předsudků…U Rowlingové(Potter) vadí kouzla a čáry u Tolkiena(The Lord Ring) to nevadí…
Půjdeme-li do důsledků, musíme na index zapsat většinu pohádek, jeskyní kresby, a kdo ví kde to milé děti skončí…
Ono nakonec podle mustru Neab bude doporučená zábava, ala křestanské umění, jen křečovitá póza…Stačí, že hlavní postavy nejsou věřící, viz Lorelai Gilmorová, aby bylo celé dílo zatraceno bez ohledu na nepřehlednutelnou propagaci kladných hodnot(jako rodina, láska, důvěra, odpovědnost…) To je však nepodstatné, důležité je se vecpat do té úzké brány („egocentrismus je největším problémem…“)
cinicius: Takže pokud mě třeba rozesměje satira parodující křesťanství (jako příklad uvedu třeba filmy Život Briana nebo Dogma), případně vtip dovádějící do absurdnosti některý aspekt křesťanské víry, je to nekřesťanské a měl bych se stydět?
nea: „Něco jiného je být okolnostmi donucen setrvávat v jistém prostředí, a úmyslně vyhledávat to, co mě může přivést k hříchu.“
Jistě, je to něco jiného. Ale myslím, že je rozdíl v tom, jestli úmyslně vyhledávám umění právě pro ten aspekt, který mě může dovést k hříchu nebo pro aspekt jiný.
cinicius a nea: Uvedu příklad – jistě znáte film Vesničko má, středisková. Nechci se pouštět do rozboru kvalit filmu. Ale ve filmu vystpuje postava hraná (mimochodem katoličkou) Libuší Šafránkovou, která má za manžela postavu hranou Petrem Čepkem. Tomu je nevěrná s postavou představovanou Janem Hartlem. Čepek je vylíčen jako hňup a divák je veden k tomu, aby otevřeně sympatizoval s mladým mileneckým párem. Nakonec taky Šafránková od Čepka uteče. Tento aspekt filmu je tedy naprosto proti katolické morálce, napadá nerozlučitelnost manželství a z manželské nevěry dělá lidovou taškařici, které se národ směje a opakuje hlášky: „Pepo, já se spletla“ apod., které měly ve filmu zakrýt nevěru.
Může se tedy křesťan dívat v televizi na Vesničku mou střediskovou a může se dokonce i smát, ačkoli s jedním aspektem tohoto díla nesouhlasí? Díky za odpověď.
A pokud přijdete s tím, že protikřesťanská díla jsou jen ta, co explicitně uráží osobu Krista nebo Církev, chci se Vás zeptat, kde jste vzali tu hranici oddělující křesťanská díla od děl neutrálních a antikřesťanských.
Nea: „pokud jsem již uvěřila, mým cílem je následovat to, v co věřím“
Platí to i pro přesvědčeného komunistu, muslima či satanistu. Jak po těch lidech můžeš chtít, aby své upřímné přesvědčení konfrontovali s křesťanstvím, když sama nejsi ochotná k témuž?
Nea. Vynikající článek! Čtenářsky úspěšný a přitom myšlenkově bohatý. To je to, co potřebujemem – skloubit atraktivnost tématu s kvalitou!
„Platí to i pro přesvědčeného komunistu, muslima či satanistu. Jak po těch lidech můžeš chtít, aby své upřímné přesvědčení konfrontovali s křesťanstvím, když sama nejsi ochotná k témuž?“ – seriozní studium jiných vyznání v rámci nezbytné znalosti rozdílů a charakteristiky nemá nic společného s užíváním si zábavy z uměleckých děl, nesoucích poselství, zaměřené proti Bohu a Jeho řádu. Tento článek pojednává o poezii v širším smyslu, tak, jak to formuluju, nikoli o vzdělávání se ve víře vlastní i cizí v rámci upevňování postojů a formování názorů.
Já se přidávám ke kladnému hodnocení Neina článku a jejích komentářů. Ovšem i některé námitky Honzy Kohoutka (např. 22/12/2009 v 17:15) jsou dobré. Zde pár mých postřehů:
Duše a hvězdy se prezentuje jako časopis psaný katolíky především pro katolíky. To je třeba myslím vzít v úvahu i u tohoto článku a z tohoto zorného úhlu jej hodnotit.
Další co bych zdůraznil (již to zde padlo) je to, že je třeba především zkoumat a zhodnocovat především motiv, proč se chci danému dílu věnovat. Pokud jsem literární či hudební kritik, budou asi kritéria trochu jiná, než pokud jsem obyčejný konzument-katolík. Třeba knihy, co jsou na indexu, jsou bezesporu čteny i předními katolíky – biskupy apod. – jinak by se na ten index vůbec nedostaly. Prostě záleží na roli, jíž ve společenství víry hraju. Článek poukazuje, jestli jsem to pochopil dobře, právě na roli obyčejného věřícího-laika a upozornit na některé problémy a přimět k jejich zvážení. V tom přece není žádný problém. Nakonec ten článek není nějakým závazným papežským dokumentem 🙂 Proto i narážky na jmenný seznam apod. jsou mimo (mimochodem, právě si nejsem jist, zda lze – možná někdy ano, jindy ne – vyjmout jednu píseň kapely z celého kontextu její tvorby a fungování. Rammstein nedávno natočil klip který je necenzurovaným tvrdým pornem.)
„A pokud přijdete s tím, že protikřesťanská díla jsou jen ta, co explicitně uráží osobu Krista nebo Církev, chci se Vás zeptat, kde jste vzali tu hranici oddělující křesťanská díla od děl neutrálních a antikřesťanských.“ Studium Katolické mravouky a zapojení svědomí pomůže jistě víc, než diskutování dvou laiků.
ono často bývá, že nezávadná poezie, je mizerná poezie
@LTZ: Zvláštní, dle mých zkušeností je to většinou obráceně: závadnost a provokace zpravidla slouží k zakrytí primitivnosti, myšlenkové prázdnoty a nudnosti…
Maftík: Index zakázaných knih byl zrušen. Proto je odpovědnost především na čtenáři, posluchači, divákovi, aby si rozhodl, co podle něj už je za hranicí.
„Studium Katolické mravouky a zapojení svědomí pomůže jistě víc, než diskutování dvou laiků.“
Fakt? To si nejsem jist…
cinicius a neab: Zkuste vy nebo někdo jiný zareagovat na tu námitku s Vesničkou mou, střediskovou. Také by mě zajímala ta záliba ve zbraních a vojenství.
Ad Vesnička má středisková:
Myslím, že je příliš silné, to co vy. Tohle lze chápat jen jako popis a komedii na téma současného světa, ne jako propagaci rozvodů a podobně – konec konců, je to zjevně vedlejší téma.
Nicméně jistě jsou filmy, které něco takového skutečně zcela výrazně a jednoznačně dělají. To jsou ty, kterým bychom se měli vyhnout.
Jako příklady ze skupiny těch filmů, které by asi nebyly vhodnou zábavou pro křesťany mne napadají třeba filmy Život Brianův, Popetown, Čtyřicet dní a čtyřicet nocí, Amen a podobně. Obecně filmy nadmíru vulgární, erotické a antikřesťanské či antikatolické.
Ad vojenství:
Na zálibě ve zbraních a vojenství nevidím nic špatného, naopak si myslím, že je nanejvýš správné a užitečné, aby muž uměl zacházet se zbraněmi a ovládal nějaké bojové umění – přestože v dnešní době v Evropě to zpravidla nevyužije, pořád je dobré být připraven, pokud by se prostředí změnilo a on se musel chopit své povinnosti bránit rodinu, zemi či slabší sousedy.
Vzhledem k tomu, že zabití v sebeobraně je sice zlem, ale padajícím na vrub nespravedlivého útočníka, nikoliv toho, kdo (se) brání, není důvod, proč by se katolík neměl zbraněmi zabývat. Jsou ale důvody – povinnost bránit slabé, rodinu a zemi – proč by to dělat měl.
Často mi bývá argumentováno, že Ježíš okřikl Petra, když na jeho obranu tasil meč. Na to namítám toto: každý může obětovat se, aby zachránil ty, co ho chtějí bránit a nemohou uspět – to je světec. Každý může vzdát obranu sebe samého, aby nemusel zabíjet, a obětovat tak svůj život – i to je/může být světec. Ale nikdo nemá právo vzdát se boje, pokud to znamená obětovat ty, které má bránit (s výjimkou případu, že by neměl šanci a oni ho o to požádali). A pokud by to udělal, je to darebák.
cinicius: Měl jsem za to, že článek jednoznačně hovoří o tom, že z díla obsahující něco závadného nelze vyjmout to dobré a přehlížet to zlé. Jistě, že je to ve vesničce vedlejší motiv. Ale pokud se podíváme na kontext Svěrákovy tvorby, je v ní nevěra či nesezdané sexuální vztahy vždy přítomna a i když jako vedlejší motiv, je představována pozitivně:
jeho malíř ve Vesničce svede učitelku
v Obecné škole má Jan Tříska poměr s manželkou tramvajáka, maminka hlavního hrdiny nepodlehne
v Koljovi je Zdeněk Svěrák úplný proutník
ve Vratných lahvích se o nevěru neúspěšně pokouší.
Téma manželské nevěry se táhne jako červená nit celou Svěrákovou tvorbou a i když je to „vedlejší“ motiv, to pomrkávání na diváka ve stylu: jsme chlapi ne? je znatelné.
Ve vesničce je to sice vedlejší motiv, ale právě vtipy kolem nevěry jsou mezi lidmi nejoblíbenější.
A stejně tak bych ti mohl vypsat jak „lze chápat“ jinak tebou zmíněné filmy.
Neznám křesťana, který by se u Života Briana výborně nebavil – vždyť ten film nezesměšňuje Krista, ale lidskou zaslepenost, vidění mesiášství všude, stádovitost apod. Třeba Smysl života od stejných tvůrců je drsnější v tom, jak srovnává postoj katolíků a protestantů v otázkách antikoncepce. A opět nezaměnitelnou a vtipnou formou. Život Briana si to odnesl veřejně, zatímco Smysl života už tolik lidí nezná.
Amen. je dílem levicového tvůrce, ale námitky vznesené tímto filmem jsou do značné míry oprávněné a myslím, že není na škodu se jím zabývat. Je ale potřeba (stejně jako u každého historického snímku) nepřebírat mnohdy zkreslené informace jako historická fakta.
40 dní a 40 nocí je tuctová současná teenagerovská komedie o sexu, jakých jsou spousty. To snad ani nemá cenu komentovat.
Popetown jsem neviděl ani jeden díl.
Ale tak určitě víš jak jsem to myslel. Pokud si někdo pořídí zbraň a učí se s ní střílet na střelnici, aby uměl chránit sebe a svou rodinu, tak to samozřejmě není nic špatného.
Já měl na mysli člověka, který se zbraněmi zabývá ne s tímto konkrétním úmyslem, ale protože je zbraněmi fascinován. Má jich třeba několik, sbírá je a zabývá se jimi pro ně samé, podobně jako se jiný člověk zabývá třeba výtvarným uměním. Pro svou potěchu, jako koníček. Je to srovnatelné a není v případě zbraní nebo vojenství obecně nic špatného na takovém koníčku?
@HK:
Za předpokladu, že to zlé má významný podíl. Nic není dokonalé. K Obecné škole: ano, tam matka hlavního hrdiny nepodlehne – mně to rozhodně připadá jako že se film staví proti nevěře, ne za ni. Ač chápu, že ti Hnízdo může připadat jako kladná role, mne tak nepřipadá a myslím, že to Svěrák tak ani nemyslel. A Svěrák jako malíř podle mne taky není příliš kladný hrdina, i když tady se asi bude můj náhled od Svěráka lišit…
Ad vojenství: IMHO není. Jednak to, že se o ně zajímá, mu může být užitečné, jednak zájem o zbraně (pokud není vyvolán nějakými zvrhlými choutkami po zabíjení) je IMHO mravně indiferentní.
Honzo, pokud jde o mě, neměla bych zálibu v sebevtipnějším filmu, který představuje nevěru jako něco lákavého, následováníhodného, zábavného nebo mravně indiferentního a staví to do čelní pozice ideje filmu. Jenže takových filmů není tolik, aby bylo velmi těžké najít nějaký pozitivní nebo neutrální. Bavíme se tady o tom, k čemu idea filmu svádí, co prezentuje a sugeruje jako následováníhodné. Bohudík, nejsou všechny filmy postaveny na tomto principu a mnoho z nich sice obsahuje takové fragmenty, ale nechává divákovi více svobody co do interpretace. Pokud jde o scény, které samotným vizuálním zvárnění svádějí k hříchu v myšlenkách, ty odmítám. Naneštěstí nejsem velkým znalcem českých filmů, ježto nežiju od narození v ČR a zálibu v těchto všech lidových filmech jsem si nestihla vypěstovat, proto nemůžu komentovat Tebou uvedené případy. Ale Tvé testové otázky jsou poněkud absurdní. Člověk je si zhruba vědom, nakolik je pro něj který film ohrožující. Některé ohrožují všechny, jiné jen ty, kteří jsou ve svých postojích nejistí a vědí, že podléhají mnoha vlivům, proto se jim raději vyhnou. Přečti si ten článek znova, je tam taky tato věta: „jsou však také díla rafinovanější, ve kterých pravý význam dokáže rozpoznat jen poučený recipient. Není třeba je zavrhovat proto, že existují lidé, kteří to nejsou schopni rozpoznat. Spíše je třeba k nim přistupovat s velkou obezřetností.“ Viděla jsem poměrně dost filmů a situace zdaleka není taková, že by každý druhý nemohl projít sítem toho, co vnímáš jako cenzuru. Jde jen o dobrou vůli při výběru.
cinicius: Hnízdo mi jako kladná role nepřipadá. Asi máš pravdu, že i jeho vztah s tramvajákovou manželkou může být chápán jako další z vlastností, které ho mají v očích diváka shodit. Na konci už s ním divák sympatizovat nemůže – ukáže se jako zbabělec, který si historky z odboje vymýšlel a je tam dokonce naznačeno, že by v dalších letech mohl aktivně podporovat komunisty. Narozdíl od zásadového a odvážného tatínka.
Jednoznačně pozitivní přístup k nevěře je ale určitě v té Vesničce mé, střediskové. Plus částečně ve Vratných lahvích. Ovšem humorně podaná nevěra či volný sexuální vztah je všude.
Napsal si: bavit se u antikřesťanských děl je nekřesťanské. Proto se ptám: je nekřesťanské bavit se právě u těch scén ve Vesničce, které pozitivně propagují nevěru a dělají blbce z žárlivého a podváděného manžela?
Tato otázka by mohla být vztažena na mnohem širší kontext než umění: např. může se křesťan zasmát vtipu o Romech, pedofilních kněžích či vtipům typu – manžel přijde domů a tam manželka s milencem atd.?
Každý má vyvinutou jinou citlivost a chápu, že některé vtipy jsou primitivně urážlivé, ale jiné mohou být dobré.
Právě proto, že každý má jiný smysl pro humor a jinou citlivost, si myslím, že je z principu nesmyslné sestavovat něco jako index zakázaných knih, který sestaví určitá skupina lidí. A jsem rád, že od toho současná katolická církev upustila a nechává to na jednotlivcích.
Na tom, že zástupci církve označí některé prvky díla jako antikřesťanské nevidím nic špatného, stejně jako na tom, že jiné prvky díla dokáží ocenit. Jako tomu bylo v případě filmu Andělé a démoni.
Neab: Díky za osobní pohled. Na jedné straně tedy říkáme, že každý člověk zhruba rozpozná, co ho ohrožuje a na druhé straně, že existují díla tak manipulativní a sugestivní, že můžou člověka svést na špatnou cestu.
Jde asi o to, aby si každý člověk dokázal určit, na co se bude dívat a zároveň si musí být vědom základních mravních hodnot, jejichž relativizaci nemůže připustit. Jde o to najít cestu mezi touhou po svobodném výběru děl a snahou neupadnout do hříchu.
HK.: Trochu bych to poupravila, co jsem napsala. Ne každý člověk je si vědom, co ho ohrožuje. Z pozice katolíka je toho schopen spíše ten, který je dobře vzdělán v nauce a má dobrou schopnost rozlišovat, co je hřích a co není. Někdy jsou domněnky, že mi něco neuškodí a Pána Boha to neuráží jen důsledkem nedbalého a uspaného svědomí. Proto se držím vymezení toho, co uvádím jako neakceptabilní. Ale nemá smysl se zde dohadovat o konkrétních snímcích. Katolická mravouka je skutečně dobrým pomocníkem k vypěstování takového obezřetného svědomí.
Moc dobrý a čtivý článek!
Poezie je obraznost(metafora, symbolika). Rozumět obrazům to vyžaduje větší schopnosti než znalost katolické mravouky.
[…] Marie Brkičová: Anti-poezie nekřesťanského umění (281 […]
Je to dobrý článek a jsou v něm myšlenky, které mi mluví z duše, ale přijde mi hodně moralizující a zatvrzelý vůči jiným postojům v umění.A právě kvůli tomu mi z něj vyzařuje určité neporozumění vůči upřímnému umění, které byť není křesťanské, přesto opravdově hledající a psáno srdcem.Nabízíš jednostranný postoj, ale myslím si, že křesťanství není uzavřenou cestou, nýbrž otevřenou ke všemu chybujícímu a bloudícímu.I tak děkuji za článek.
Grétka Klementain: naopak, upřímně hledající a srdcem psané umění přece nemůže být protikřesťanské, ačkoli se třeba ke křesťanství přímo nehlásí. Článek rozlišuje explicitně manifestované náboženské rysy a obecnou kladnost postoje díla. Obojí spadá do skupiny dobrého a pozitivního umění. Jde jen o to, že křesťan je zcela formován svým vyznáním a podporování děl, která proti jeho víře, tomu nejcennějšímu a nejpodstatnějšímu v životě, bojuje a uráží ji, je pokrytectvím a nesmyslem. Ovšem že není nic špatného na tom, když si nečte jen knihy s náboženskými náměty.
Ano, to máš pravdu upřímně hledající srdcem psané umění nemůže být protikřesťanské.To znamená, že i když člověk nedostal milostí Boží dar víry a umělecky tvoří je jeho umění také cenné, kvalitní a čtenář v něm může nalézt rezonanci, která není hluchá.Reaguji na to, co píšeš,že si i na takové věci máme „dávat pozor“, i když to umění není v opozici s křesťanskou vírou.Zajisté s tebou souhlasím,že umění, které jde proti Pánu Bohu je
destruktivní a uražející lidi, kteří Boha milují.Chci však také poznamenat, že nejen v literatuře nekřesťanské, ale také některé literatuře „katolické“ se najdou myšlenky i postoje, které se neslučují s Kristem.Ale na to ty už nepoukazuješ.Na zřetel bych tedy nebrala pouze umění nekřesťanské, ale umění jako celek vůbec.Na člověka se Bůh díva skrze srdce a jeho úmysly a málokdo má schopnost poznat, co je Božího.Rozlišovat krásu umění v Bohu je potřeba v obou proudech.
Grétka K.:
„Chci však také poznamenat, že nejen v literatuře nekřesťanské, ale také některé literatuře “katolické” se najdou myšlenky i postoje, které se neslučují s Kristem.“
– Pokud existuje literatura, která se deklaruje jako katolická a je v rozporu s Kristem, pak to není katolická literatura, ačkoli sama sebe tak prezentuje.
„Rozlišovat krásu umění v Bohu je potřeba v obou proudech.“
– samozřejmě, Boží řád je univerzální a platný pro všechny lidi.
„málokdo má schopnost poznat, co je Božího“
– ale Boží přikázání známe a hříchy proti Bohu také, proto dokážeme identifikovat postoje v umění, které jejich přestupování svými postoji podporují a k nim motviují.
„Umění, které jde proti Pánu Bohu je
destruktivní a uražející lidi, kteří Boha milují“
– ale hlavně urážející Boha samotného. A žádná zábava nestojí za to urážet toho, bez Něj by nebylo ani nás, ani našeho umění.
Ok:-)
Grétka: „Ano, to máš pravdu upřímně hledající srdcem psané umění nemůže být protikřesťanské.“
S tímto axiomem nesouhlasím. Říká v podstatě, že každý, kdo není v souladu s křesťanskými pravdami víry, je člověk neupřímný. Apriori je mu přisuzována zlá vůle. Něvěřím, že tomu tak je.
Například umění islámské či buddhistické je ze své podstaty protikřesťanské. Popírá Boží Trojici, Kristovo božství atd. Přesto věřím tmu, že bylo napsáno umělci s upřímně hledajícím srdcem.
Podobně jako může vzniknout upřímné křesťanské dílo kritizující islám, může vzniknout upřímné islámské dílo kritizující křesťanství.
Honza Kouhoutek: každý,kdo hledá upřímně a myslí to vážně, objeví, že jediná pravá víra je víra křesťanská se vším, co k ní patří. Jen v Církvi Kristově, nikde jinde. Ano,kdo ještě stále hledá a z různých důvodů bloudí, může i bez neupřímnosti napsat něco takového, co popisuješ, ale má-li skutečně upřímně otevřené srdce a dobrou vůli poznat PRAVDU, pozná ji v Kristu. Pravda je v Kristu, nikde jinde.
Pán Bůh nikoho, kdo je upřímný a má dobrou vůli nenechá bloudit, aniž by si to dotyčný nezavinil sám zatvrzelostí a ustavičným analyzováním všeho možného donekonečna a snažícím se pouze vlastním rozumem vyzkoumat všechna tajemství světa.
Ad J. Kohoutek
Některý umělec může být ke křesťanství také indiferentní, ačkoliv jeho dílo vyjadřuje něco, co s křesťanstvím v souladu není. Umění je specifická lidská činnost, tedy jeho vztah ke křesťanství se odvíjí přímo od této činnosti a ne od materiálních okolností.
Neuš: Problém je, že po jinověrcích a bezvěrcích chceš, aby své pevné a upřímné přesvědčení analyzovali, aby o něm přemýšleli, aby ho kriticky reflektovali, ale po katolících chceš, aby stále nepochybovali, aby vše neanalyzovali a by se upevňovali jen v tom svém. To mi přijde rozporné.
Ad Honza.
„po katolících chceš, aby stále nepochybovali, aby vše neanalyzovali a by se upevňovali jen v tom svém. To mi přijde rozporné.“
Každý katolík má zprvu poslouchat autoritu – Církev. Ne každý má na to, aby o složitých tématech přemýšlel. Ti katolíci, kteří na to mají, mají navíc přemýšlet, analyzovat, kriticky reflektovat. Nicméně i oni jsou vposledku vázáni poslušností autoritě. Jejich myšlenkové výkony slouží k ozřejmění, nahlédnutí a rozvedení pravdy, aby byli schopni obhájit jí před sebou i druhými.
Tedy snáze obhájit.
Ti, kteří na to intelektuálně nemají si musí při zdůvodnění vystačit s poslušností Církvi.
Jashar: Bez reflexe a analýzy nebude katolík plně přesvědčen, že Katolická církev má pravdu. Bez přesvědčení o pravdivosti Církve ji nebude považovat za autoritu.
Potom ti, kteří se třeba narodili do komunistické, protestantské či muslimské rodiny a nemají intelektuálně na to, aby reflektovali své přesvědčení, zůstanou do konce života v omylu.
Honza: „Bez reflexe a analýzy nebude katolík plně přesvědčen, že Katolická církev má pravdu.“
Reflexe a analýza nejsou jediné způsoby, kterými se dochází k pevnému přesvědčení o pravosti přijaté víry. Druhým aspektem je Boží milostí vlitá víra. Pokud věřím v Trojjediného Boha, přisuzuju Mu mnohem více schopností k přesvědčení mě, než je moje kulturní a náboženské prostředí, ve kterém jsem vyrostl. Tyto dary nedává každé „prostředí rodiny“, protože ale Bůh je jedinci dát může, navzdory tomu, že žije v křesťanství nepřejícím prostředí. Co třeba konverze muslimů či jiných jinověrců v jejich zemi, a to i velmi nevzdělaných a prostých lidí, kterým stačila jednoduchá modlitba a setkání s Kristem prostřednictvím krákého výjevu nebo setkání, aby nabyli jistoty o pravosti křesťanství? A co lidi, jejich intelektuální kapacita je minimální, ale mají dobrou vůli? Jak mohou poznat pravdu, když ani nedovedou analyticky reflektovat?
„Potom ti, kteří se třeba narodili do komunistické, protestantské či muslimské rodiny a nemají intelektuálně na to, aby reflektovali své přesvědčení, zůstanou do konce života v omylu.“
Nesmysl. Reflexe dosavadních postojů a přející okolní podněty zdaleka nejsou determinací pro někoho, kdo je otevřen hledání pravdy. Jak říkám, jsou lidé takřka negramotní, kteří navzdory celé své rodině následovali Krista na základě třeba osobního prožitku. Pán umí najít cestu pro všechny okolnosti. Modlitba má větší moc než analýza.
Na závěr: nezakazuju žádné studium fakt o jiných náboženstvích. To je nesmysl, to jsem neřekla, Říkám však, že pro katolíka, který vstoupil do Církve svaté a při sv. křtu se zavázal poslušností a důvěrou, je aktivní „užívání si“ a identifikace s cizími (z jeho stanoviska pochopitelně bludnými) naukami nesmyslné. Článek ovšem není o studiu, ale o „konzumaci umění“. Dále v článku bylo důležité upozornit na to, že nejen přejímání skutků, ale i sledování určitých scén nebo výjevů v knihách činí hříchu a zrady Krista.
„Modlitba má větší moc než analýza.“
Přesně tak. To tu trochu chybělo… Abychom nezačali adorovat svou domnělou schopnost kritického rozvažování.
Ad Honza.
To přesvědčení dává každému katolíkovi primárně nadpřirozená víra. Bůh ponouká vůli aby souhlasila s tím, co se předkládá rozumu jako Zjevení.
Každý člověk má přirozený zákon, který ho vede k hledání pravdy a hodnocen bude zřejmě podle věrnosti svému svědomí. Taky je tu Boží milost, která navíc působí.
ad Honza: Honzo, nemyslela jsem, že umění, které je psáno srdcem nemůže být protikřeťanské v tom kontextu, že budhismus nebo islám, které nedodoržují zakladní dogmata katolické církve jsou v opozici s křesťanstvím.To si vůbec nemyslím,právě naopak.Kristus po nás nechce, abychom vůči světu a jiným náboženstvím a postojům byli uzavřeni. Proto si myslím, že umění, které opravdu hledá a táže se srdcem byť nezatupuje cirkevní dogmata- může být stejně kvalitní jako díla, která je prezentují a hlasají ze „střech“.Naopak jsem i upozornila na to, že se pod záštitou katolické církve a jejich hodnot můžou vyskovat díla, která jsou od Boha vzdálenější než díla psané jazykem ateistů nebo jinak nábožensky vyhraněných.Láska v Kristu totiž tolik ani nespočívá v strnulém dodržování dogmat, ale v hodnotách milosti, tolerance a porozumění.Jestliže toto katolická církev přestane mít-ztrácí svou fukci, která je pro lidi a ne pro církev.Samozřejme má mít svou pevnost, ale ne být zkostnatělá.Zákon je tady pro láska -ne láska pro Zákon.
ad Nea. Ježíš žádnou církev nezaložil, vznikla až v ranných dobách křesťanství, kdy byla nucena hájit svá stanoviska i za cenu krve.. Řekl jen Petrovi:“Pas mé ovečky…“
Je pravda, co píšeš, že modlidba je více než analýza.
Neboť se jedna o bezprostřední kontakt s Pánem Bohem skrze jeho milovaného Syna. Přesto si však myslím, že zapojování analytického myšlení stejně jako tak bdělého ducha není vůbec na škodu,ale naopak k užitku.Vše co Bůh člověku nadělil je dobré a tyto mohutnosti duše jako je rozum, vůle a srdce mají být vzájemně propojeny, aby tak spíše než k hlásáni Kristovy lásky nedocházelo k jednostrannému fanatismu.Libí se mi Tvůj článek.Jen chci napsat jedno -křesťanská díla se liší od jiných děl tím, že jsou obohaceny o spirituální dimenzi a hloubku-tím jsou bohatší v očích nás milujících Boha a vzacné jako klenot. Přesto je na světě spoustu jiných klenutů v očích jiných lidí jiného vyznání a kultůry, jejichž hodnotu nemůžeme ubírat ani degradovat na méně kvalitní.Souhlasím s Tebou, že člověk má citem rozlišovat jakému umění dá přednost- v našem případě křesťanskému.Nikdo však nemá právo na to- brát tuto svobodnou volbu jiným a povyšovat se nad druhé, že toto je nejlepší možné umění.Jsem věřící a samozřejmě dávám přednost umění, které je křesťanské, ale v životě mě velice obohatilo i umění, které toto přímo nevyjadřuje.Mám tedy vůči Tvému článku jednu velkou výhradu-chybí mi v něm větší otevřenost, více naslouchání jiným pohledům a méně jednostranného zaujatého pohledu a poučování, byť myšleného čistě.
Ježíš založil Církev o Letnicích, kdy na apoštoly sestoupil Duch Svatý (Sk 2). Před svou smrtí je na to připravil, když jim zaslíbil Přímluvce, Ducha pravdy (Jan 14:16-17). Ještě předtím výslovně ustanovil Petra za předního mezi apoštoly slovy „Ty jsi Petr (maskulinum od ‚skála‘) a na této skále zbuduji svou Církev a brány pekel ji nepřemohou. A Tobě dám klíče království nebeského, a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi. “ (Mt 16:18-19) a dále pověřením Petra, aby pásl jeho stádce v Jan 21:15-19. O činnosti ranné Církve pak svědčí zvláště Skutky apoštolů a epištoly.
Člověk by měl rozlišovat, čemu dá přednost (a to nejen v umění) svým rozumem a spoluprací s Boží milostí, tj. studiem, rozjímáním a hledáním v modlitbě. Máme to dělat z lásky ke Kristu.
Každý člověk je svobodný a své jedání v poslední fázi má v rukou on sám, to je dané jeho přirozeností. Řídí se ale svým svědomím, kterému by proto měl věnovat dostatečnou péči. V dnešní době je třeba psát trochu vyhraněněji a zřetelněji, protože některé pravdy mají tendenci v té pluralitě hlasů zanikat. Naopak se dnes stále dokola vnucuje pohled otevřenosti všemu možnému. Autorka zřejmě chtěla prezentovat svůj názor, tak jak to vnímá ona. Každý člověk jistě může naslouchat jiným pohledům a hlasům, udělat si svůj názor, je koneckonců svobodný tvor, ale to autorka asi říct nechtěla. Je to totiž zřejmé a není třeba to stále opakovat. To, že ne všechno, co je možné, je také užitečné a dovolené a že katolíka ve svědomí zavazuje mravouka a že i bezvěrec by se měl řídit přirozeným zákonem, zas tak jasné není.
Ježíš založil společenství, církev jako instituce vznikala postupně.
Ano pohled otevřenosti vůči všemu se vnucuje, ale málo kdo už se podle toho řídí.Každý máme na něco svůj názor a dávám Ti za pravdu, že v dnešní společnosti v množství pohledů je třeba být více zřetelnější v otázce pravdy, aby ten hlas nezanikl. Přesto je mi přijemnější, když forma sdělení křesťanské pravdy bude dostupnější více lidem i z řad nevěřících než pouze nám zainteresovaným.
Instituce spočívá ve viditelném společenství apoštolů a jejich nástupců ze vzkládání rukou. V čele těchto apoštolů je sv. Petr a jeho nástupci. Takto existuje Církev od počátku založená Pánem.
Otevřenost a tolerance jsou hesla dnešní doby, řídí je jimi velká většina. Pravdu je třeba zvěstovat, a to co nejvhodnějším způsobem, což je jistě velká odpovědnost v rukou každého křesťana.
„Ježíš založil společenství, církev jako instituce vznikla později“
53. Uspořádání orgánů církve není neměnné. Stejně jako lidská společnost je i křesťanské společenství vystaveno neustálému vývoji.
(…)
Všechny tyto záležitosti byly v následující čtvrtek, čtvrtý den téhož měsíce a roku, přesně referovány našemu Nejsvětějšímu Pánu, papeži Piovi X. Jeho Svatost dekret nejctihodnějších otců potvrdila a schválila a nařídila, aby jeden každý ze shora uvedených článků byl všemi považován za zavržený a proskribovaný.
(Lamentabili sane)
Ježíš žádnou církev nezaložil…
„52. Kristus byl ve své mysli vzdálen toho, aby zakládal církev jako společnost, která bude na zemi pokračovat v průběhu dlouhých staletí. Naopak, Kristus měl na mysli, že bezprostředně přichází království nebeské a s ním zároveň konec světa.“
(…)
Jeho Svatost dekret nejctihodnějších otců potvrdila a schválila a nařídila, aby jeden každý ze shora uvedených článků byl všemi považován za zavržený a proskribovaný.
(Lamentabili sane)
Milá Grétko, díky za komentář. Přečti si svaté Evangelium a List Římanům, popřípadě listy svatého apoštola Jana a zkus mi vysvětlit, jak se jejich znění shoduje s tím, že „Kristus po nás nechce, abychom vůči světu a jiným náboženstvím a postojům byli uzavřeni.“ Zajímala by mě slova Pána Ježíše v Evangeliu, která dávají podporu tomuto tvrzení. Naopak, velmi často se tam říká, že Boží děti nejsou děti tohoto světa a kdo miluje svůj život na tomto světě, ztratí ho, a kdo jej věnuje Kristu, nalezne ho. A co poradil Pán Ježíš svým učedníkům aby udělali, kdyby v nějakém domě nepřijali zvěst o Jeho učení? Jak by mohl všemohoucí milující Otec chtít, abychom se inspirovali náboženstvím, které popírá Božství Jeho Syna? Budu ráda, když mi to vysvětlíš. Pro jistotu znova upozorňuju, že odmítání jiných náboženství nemá nic společného s nenávistí nebo pohrdáním jejich jednotlivými vyznavači jako osobami, ani neznačí pýchu a povyšování. Myslíš, že jiná náboženství si nenárokují absolutní pravdivost? Že říkají: my jsme sice muslimové, ale katolíci mají třeba pravdu taky. My jsme budhisté, ale jen tak jako jedna z mnoha dobrých cest?
“Láska v Kristu totiž tolik ani nespočívá v strnulém dodržování dogmat, ale v hodnotách milosti, tolerance a porozumění”
Dogmata jsou v nějakém rozporu s milostí, tolerancí a porozuměním? Jaký rozpor je mezi dodržováním přikázání, která stanovil Bůh osobně, a těmito hodnotami? Proč je “dodržování” dogmat podle Tebe strnulostí? Nejsou naopak velkými poklady?
“Jsem věřící a samozřejmě dávám přednost umění, které je křesťanské, ale v životě mě velice obohatilo i umění, které toto přímo nevyjadřuje.”
Toto můj článek nepopírá.
Křesťanství a jiná náboženství mají v různé míře odlišnou strukturu a pohled na svět a na život. Kdybychom všechna vyznání (nebo několik) považovali za stejně pravdivá a pocházející od jediného Boha, a uvedli jejich přijetí do praxe, jedním svým postojem bychom popírali druhý a žili v chaosu a absurditě. Nebyl by to nijak poctivý ani upřímný život. Jak by mohl jediný Bůh ponoukat lidi k takové formě „milosrdenství“, která vyznává jedno a činí druhé, věří v Trojjediného Boha a zároveň uznává, že pravidivé může být i to, že Ježíš Kristus není pravý Bůh. Jak rozumíš přikázání „V jednoho Boha věřiti budeš“?
Když máš kamarádku, se kterou si rozumíš, ale nemůžeš souhlasit s jejími postoji, změníš v rámci tolerance vlastní postoje, nebo setrváš u toho, čemu věříš, aniž bys svou kamarádkou pohrdala?
Zdá se mi, že některým lidem stále není jasné, že odmítání jiných náboženství a jejich projevů, které urážejí naši vlastní víru, neznamená agresivní vystupování a pohrdání jednotlivci, nebo vyhýbání se jim či znehodnocováním jich jakožto lidských bytostí. Copak láska může fungovat pouze díky homogenizaci postojů?
Nechápu to na co reaguješ slovy, že se v Písmu často píše:“Nejsme děti tohoto světa….“ Takto jsem to vůbec nemyslela.Samozřejmě, že nejsme děti tohoto světa,ale děti Boží.Otevřenost světu jsem myslela v jiném smyslu.Nikoliv, aby svět a jeho panství mělo nad námi moc, ale abychom ve světě šířili Kristovo světlo pro všechny národy bez omezení.Nemluvím ani tolik o inspirací jiným náboženstvím, ale o toleranci vůči jinému náboženství.I když co je na inspiraci jiným náboženstvím strašného také nechápu, neboť i někteří z katolických autorit se nechali inspirovat.Copak Kristus přišel proto, aby spasil katolíky?Nepřišel snad proto, aby uzdravil nemocné? Nepřišel snad proto, aby spasil svět a ne ho soudil? Nepřišel snad pro všechny lidi?Jeho láska neměla ceny pro farizeje-znalce Zákona, ale pro hříšníky, pro ty jenž byli na okraji společnosti jak z pozice nábožeské tak světské elity tehdejší doby.Jiná náboženství si samožřejmě narokují také absolutní pravdu, ale jsou tam i lidé, kteří mají úctu i ke křesťanství a váží si ho.Ono to ani tolik není o náboženství jako o lidech, kteří ho tvoří.A příklady z Písma o otevřenosti ke světu třeba tyto:
„Bylo tu pravé světlo, které osvěcovalo člověka to přicházelo do světa.(Jan 1,9)
„A já až budu vyvržen ze země přitáhnu všechny k sobě“(Jan 12,32)
„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali,jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.Podle toho všichni poznají, že jste mojí učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhému.“(jan 13,34-35). Ale spousta dalších přikladů, musela bych snad citovat celé Písmo.
Dogmata zajisté jsou velkými poklady.Nepíšu, že jsou v rozporu s křesťanskou láskou.Dávám jen najevo, že křesťanství nespočívá jen v dodržování dogmat.A strnulostí se stáva tehdy, když je používáme jako kladivo na druhé.
„Pravý žid není ten, kdo je jim navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona…“ Asi v tom duchu jsem to myslela.Měj se
Tolerance neznamená změna postojů, ale pochopení postoje.Pa
ad Nea:Věřím, že to myslíš čistě.Jediné prostě, co mi tam chybí je ta tolerance vůči jiným náboženstvím a postojům.Nesmí se zapomínat, že Bůh je Bohem všech lidí.
Grétko, já myslím, že ty citace z Písma, které uvádíte, nelze chápat jako výzvu k otevřenosti světu. Kristus přichází do světa, aby spasil lidi, ale neznamená to, že vstřebává jejich názory. Je to otevřenost pro všechny, kdo chtějí přijmout Jeho lásku, ne otevřenost k nesprávným naukám. On má s lidmi soucit a pochopení, ale přitom ví, co je dobré a co ne. Cizoložnici, kterou chtěli farizeové ukamenovat, neodsuzuje, ale říká jí ‚jdi a už nehřeš‘. To se navzájem nevylučuje. Neříká jí ‚to je dobré, já Tě mám rád, a tak to nebudeme hrotit‘. On není tolerantní k hříchu, ale k lidem – nechce je potrestat, ale chce, aby se obrátili a dosáhli Nebe.
To co Církev učí je to, co jí předal Kristus. Ona je jeho Nevěstou a jí pověřil hlásáním evangelia. Toto učení vyjadřuje srozumitelně katechismus a dogmata jsou články víry, které se vymezují proti některým mylným naukám a jsou součástí víry Církve.
Kdo Boha miluje, je logické, že chce zachovávat vše, co On přikázal. I Pán nás k tomu vybízí slovy „Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání.“ (Jan 14,15)
Ale před světem nás Bůh ústy sv. Jana výslovně varuje: „Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě. Jestliže někdo miluje svět, Otcova láska v něm není. Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a pýcha života – to není z Otce, ale ze světa.A svět pomíjí, i jeho žádost, ale ten, kdo činí Boží vůli, trvá na věky.“ (1J 2,15-17)
Jashar:Nepíšu nic o tom, že Kristus přichází do světa, aby vstřebával jejich názory. Pokud o tom píšu, tak mě prosím ukaž kde tak činím.Nejde o otevřenost k nesprávným naukám,ale o otevřenost srdce ke všem lidem.Církev má být otevřená světu v tom smyslu, že má Krista zvěstovat všem, že má mít vůči všem otevřenou náruč. Ale nejprve je potřeba člověku porozumět v jeho momentální situaci a nazírání na svět.Porozumět znamená tolerovat, pochopit, a poté teprve ukázat správný směr.Člověk, který doposud nezná Krista ztěží hned pochopí mravouku katolické církve.Víra je vývoj.Nemusíš mi vysvětlovat, co dogmata znamenají.Jsou závazná i pro mě a mám k nim úctu. Vím, že vznikla v době, kdy se církev potřebovala chránit proti herezím, které na ní dopadaly.Také nemluvím o tom, že má člověk jít proti tomu co Bůh přikázal, naopak má to dodržovat v souladu s láskou k bližnímu. To, co píše sv.Jan, že nemáme milovat svět s tím souhlasím a už jsem to tady psala.Ale Jan tím má na mysli světskost světa, jeho pomíjivost -nikoliv svět lidí, kteří v něm žijí a potřebují světlo a pochopení ve slabostech.Nepsala jsem také nic o toleranci k hříchu, ale naopak o toleranci k člověku v tom smyslu, že se mu snažím porozumět a ne ho hned odsoudit nebo mu hned ukázat, že je v bahně, ve kterém se topí zatímco já jdu správnou cestou.Takový člověk by snad přede mnou ze strachu i utekl nebo by se před tím ještě více zatvrdil.Hlásat evangelium je třeba pro všechny s citem a hlavně ne zbrkle a fanaticky.
Pokud to myslíte tak, jak jsem psal, tak se v pojetí otevřenosti světu asi shodneme.
Nevím jak jste myslela třeba to, že v článku chybí více naslouchání a větší otevřenost jiným pohledům.
Podle mě se článek právě záměrně snaží preferovat katolické umění proti jinému, s ohledem na jeho nejvyšší kvalitu.
Také mi není jasné, že je ve světě spoustu jiných klenotů v očích jiných lidí jiného vyznání a kultury, jejichž hodnotu nemůžeme ubírat ani degradovat na méně kvalitní.
Proč nemůžeme? Naopak, postavit nekatolické umění na roveň katolickému zavání relativismem.
Myslím, že poselstvím článku je ukázat, že první tu máme poklad katolického umění a nemusíme mermomocí chtít ždímat odjinud, dokud neznáme pořádně ani to naše, a už vůbec ne z něčeho pochybného.
Ještě je dobré si uvědomit to, že – podle autorčiných slov z první věty – je článek motivován lhostejností některých věřících k tomu, co duševně konzumují, ačkoliv to platí pro všechny.
Přesto v něm rozhodně není patrná žádná zbrklost, bezcitnost ani fanatismus ani nic jiného, kvůli čemu by kdokoliv ze strachu utíkal.
Nestavím katolické umění na roveň nekatolickému. Já osobně dávám přednost křesťanské literatuře.Ale v očích jiných může být literatura stejně kvalitní.Autorce nevytýkám žadnou zbrklost ani fanatismus, ale pouze říkám, že k tomu může docházet z řad některých lidí, kteří mravouku předkládají ještě dříve než by dotyčnou osobu poznali.Vy mě asi pořádně nečtete, ale to nevadí.Reagovala jsem jen tím, že tam chybí naslouchání a větší otevřenost vůči jiným pohledům a na to si už tam pak sám odpovídate jak to asi autorka myslela,tak není důvod to dále rozvádět.Nicméně, pokud bude v katolické církvi více lidí, kteří se namísto vzájemného porozumění a hledání společné pravdy na základě vzájemné tolerance vůči sobě a ekumenismu vůči jinak založeným lidem budou spíše dohadovat, pak je toto spíše úkaz dle mě zaujatého postoje než milosrdenství.
Jistě, v očích některých lidí je všemožná literatura stejně kvalitní, ale to znamená jen to, že se ti lidé mýlí. Nebudu je za to ovšem kamenovat, ale pokusím se jim laskavě vysvětlit, proč tomu tak není.
Můžete mi prosím vysvětlit, jak by mělo vypadat naslouchání a větší otevřenost vůči jiným pohledům? Pochopila jste, co chtěl článek říct?
Nevím, jestli to autorka myslela úplně přesně tak, jak jsem psal, to ať se kdyžtak vyjádří sama, ale z jejího článku se lze dozvědět, čím je motivován a co chce asi tak říct.
Na základě tolerance ani ekumenismu se pravda nehledá ani hledat z principu nemůže. Ty mají sloužit k tomu, aby si lidé vyjasňovali své názory a názory druhých a nepovraždili se mezi sebou. Pravda je nezávislá na názorech lidí, lze k ní dojít rozumovým usuzováním a nadpřirozenou vírou. Ohledně toho, co je z věrouky a mravouky podstatné, je v Církvi shoda. O tom se nikdo nehádá, protože to Církev závazně předkládá. V nepodstatných věcech pak je svoboda. A k milosrdenství mi takový postoj vůbec nebrání 🙂
Myslím, že jsem pochopila poselství článka a ještě jednou opakuji, že věřím, že je psán čistě.
Článek nám dává radikálně najevo, že si máme umění vybírat s citem a s láskou ke Kristu.To znamená, že máme volit to, které je křesťanské a toto považovat za opravdu nejcennější.A s tímto souhlasím a nemám jediné výhrady. Kde už je mám je to, že autorka také píše:“ Nekřesťanské umění končí u konzumace, neboť jakožto Bohu nepřátelské formovat ani nemůže, nemá takovou schopnost.“
Jak s tím mohu plně souhlasit?Je spousta umění, která formovat můžou byť nejsou vyloženě křesťanská, nemají sice takovou schopnost, ale formovat rozhodně můžou.
Dále mi moc nebyl příjemný tón toho článku.Větší otevřenost bych si představola tak, že se více bude naslouchat i k jinému umění, které vyloženě křesťanské není.Naslouchat neznamená nutně souhlasit či klást na roveň křesťanskému, ale zohlednit aspoň trochu také jeho kvalitu popřípadě daný problém více rozepsat, vysvětlit.Prostě mi to příjde jako zjednodušení složitého problému a pohled pouze z jedné strany.Ze strany sice mě nejkrásnější jako i všem věřícím, přesto má-li být článek určen i pro nekatolického člověka, pak mu chybí pochopení více uhlů pohledu.Toť můj názor.Ono nekřesťanské umění je vlastně i židovské, o jehož hloubce a moudrosti není třeba pochybovat.Přesto přímo nezapadá do umění ryze katolicky křesťanského a není zde o něm ani zmínka.Článek je napsán určitě s citem a výrazným apelem na nás, abychom se nad tím zamysleli, to je pozitivum článku.
Grétko, jsem ráda, že ses nad článkem zamyslela a přispěla komentáři. Nepřátelský tón a nepřístupnost vůči umění, které „vyloženě křesťanské není“, ale nebojuje proti němu a nevyvolává pohoršení u křesťanů, v něm také nebyl zamýšlen.
V pořádku, nemyslela jsem nepřátelský tón, ale takový poučující:-).Jinak jsem za něj ráda.Přeji požehnanou neděli.
Mimochodem, víte, jaká je sovislost mezi Rembrandtem a Alfredem Hrdličkou? Dozvíte se zde: http://blog.ihned.cz/c3-40030220-YSemin_d-zvrhle-umeni-jako-symptom-zvrhle-doby
P.S. Nemám pocit zmaru jen z liberálů, ale i z některých „spolubojovníků“.
výborný text, doporučuji každému modernímu umělci, který hledá témata…ano budu malovat ikony, díky za inspiraci…
ale pokud existuje zvrhlé umění(zvrhlá poezie), jak pak asi může vedle toho existovat antipoezie(antiumění)?
Branislav Michalka říká jedno, Brkičová říká druhé, máte v tom trochu bordel,
[…] M. Brkičová: Anti-poesie nekřesťanského umění […]
[…] M. Brkičová: Anti-poesie nekřesťanského umění […]
[…] M. Brkičová: Anti-poezie nekřesťanského umění […]
[…] M. Brkičová: Anti-poezie nekřesťanského umění […]
Katechismus k tématu nevhodných knížek, hudby a filmů:
Co bývá lehkým hříchem proti studu? – Bylo by lehkým hříchem proti studu, kdyby se někdo zbytečně, ze zvědavosti nebo z lehkomyslnosti oddával takovým myšlenkám, žádostem, tak by pohlížel, mluvil, kreslil, psal, četl, zpíval, dotýkal se, obnažoval, tak se choval k sobě nebo k jiným, že by tím sobě nebo jiným zavinil tělesné podráždění. Bylo by to nestydaté. V takovém případě má však toho zanechat ihned, jakmile ho svědomí upozorní, že nejedná správně. Kdyby toho nezanechal, ukázal by, že si toto tělesné podráždění přeje a tím by se dopustil již těžkého hříchu proti mravní čistotě.
Co bývá těžkým hříchem proti mravní čistotě? – Bylo by těžkým hříchem proti mravní čistotě, kdyby se někdo oddával takovým myšlenkám, žádostem tak, že by pohlížel, mluvil, kreslil, psal, četl, zpíval, dotýkal a obnažoval se, sám či ve společnosti druhých, jen proto, aby se tělesně dráždil. Bylo by to nemravné.
Hřích proti mravní čistotě je velká opovážlivost proti Bohu Otci Stvořiteli. – Hřích tento zasahuje do jeho práva na nás. Naše tělo není naším majetkem, ale majetkem Božím. Proto s ním nemůžeme dělat co chceme, nýbrž jen to, co chce Bůh. „Pánu patříme.“ (Řím. čtrnáct, osm) „Tělo není pro smilstvo, nýbrž pro Pána a Pán pro tělo.“ (1. Kor. šest, třináct)
(TOMÁŠKŮV KATECHISMUS)