Dnes si připomeneme jeden historický film z roku 1983, který se u nás objevuje pod jménem Šarlatový a černý. Navzdory tomu, že je už více než čtvrt století starý, je to dílo, které opravdu stojí za zhlédnutí.

Plakát filmu

Děj filmu nás zavede do Říma na počátku německé okupace a soustředí se na životní souboj dvou silných osobností: katolického kněze Hugha O’Flahertyho, vatikánského právníka a diplomata, který za pomoci různých katolických institucí i prostých věřících organizuje ukrývání Židů a uprchlých válečných zajatců, a Obersturmbannführera Herberta Kapplera, policejního velitele okupovaného Říma, který se (vedle dalších špinavostí) naopak pokouší O’Flahertyho organizaci zlikvidovat i s jejím vůdcem. Překáží mu v tom ovšem fakt, že O’Flaherty sídlí ve Vatikánu, který opouští, jen když je to opravdu nutné. A ve Vatikánu Kappler prostě zatýkat nemůže.

Nerad bych zde vypisoval celý děj, který připomíná onu slavnou hru na kočku a na myš, přičemž běh událostí nezadržitelně spěje k tomu, že geniální myš nejenže unikne, ale časem se stává sama kočkou. Ačkoliv nebyl nikdy určen pro promítání v kinech, patří tento 143 minut dlouhý televizní snímek mezi nejlepší historické filmy, jaké jsem kdy viděl. V prvé řadě: vynikající herci v něm předvádějí své životní výkony: především Gregory Peck (1916-2003) jako O’Flaherty a Christopher Plummer (* 1929) jako Herbert Kappler, pochvalu si zaslouží i John Gielgud (1904-2000) coby Pius XII.

Msgre. Hugh O'Flaherty (1898-1963)

A co je taktéž důležité, film je z historického hlediska přesný. Pravda, u jistých „akčních sekvencí“ lze pochybovat o tom, zda proběhly přesně takto, dialogy byly nepochybně upraveny, aby se vešly do filmu a zapadly, nicméně základní údaje, postoje a dění odpovídají realitě. Což bývá u tohoto tématu vzácné.

Suma sumárum – shlédnutí tohoto filmu člověku přinese poučení o jedné slavné stránce historie katolické církve a divák se při něm rozhodně nebude nudit. Nelze tedy říci nic jiného, než „vřele doporučuji“.

Občas si říkám, že vedle doporučené četby (kterou bych poněkud zredukoval), by měli žáci mít i doporučené filmy. Pokud k něčemu takovému někdy dojde, tak doufám, že tento bude mezi nimi.

Ignác Pospíšil