Ateismus a teismus. (1), Aneb kdo nese břemeno – Profil nebo Duše a hvězdy?
V 1. čísle Profilu, elektronického časopisu Katedry filozofie Masarykovy univerzity, z roku 2008 mne zaujal článek Radka Bělohrada Ateismus, teismus a justifikace privátní evidence, ve kterém se autor prostředky analytické filosofie snaží dokázat, že subjektivní evidence Boží existence nemají objektivní vypovídací hodnotu právě pro svoji subjektivitu – tedy bytostnou nesdělitelnost.
Článek vzbudil mou pozornost především skutečností, že autor vynakládá značné úsilí, aby dokázal věc, která se mi jeví jako analyticky zřejmá: subjektivní evidence není objektivní evidence, takže pokud má někdo evidenci něčeho založenou na subjektivním prožitku, přičemž platí, že druhému člověku tato evidence není přístupná, pak nemůže jít o důkaz subjektivně zakoušené věci, kterým by se měl vědec zabývat, protože vědeckým kritériem je právě evidence objektivní. Nemyslím si však, že by někdo ve filosofických kruzích měl odlišný názor než ten, který Radek Bělohrad tak sáhodlouze hájí.
Odhlédneme teď od skutečnosti, že z primárního kritéria (objektivní evidence) je možno odvodit kritérium sekundární (sdělení autority), takže výpovědi osoby, která je evidentně důvěryhodná, mohou být brány v potaz, i přesto, že je daná zkušenost druhému nepřístupná. Dalo by se rovněž uvažovat, zda-li statistická četnost subjektivních výpovědí stejného druhu, nemá přece jen nějakou (byť jen pravděpodobnostní) relevanci, nicméně tím se nechci ve svém článku zabývat.
Rád bych se pozastavil u problematiky, kterou nastínil Radek Bělohrad a která vyvolala reakci Ondřeje Kočnara[1] a Marka Pichy[2] a rereakci Radka Bělohrada na Kočnarovu reakci[3] – totiž, zda-li nese ateista stejné důkazní břemeno jako věřící či toto břemeno nese jen věřící nebo naopak jen ateista (Bělohrad tvrdí, že prokázat Boží existenci je na věřícím, ateista svůj skeptický postoj prokazovat nemusí, Kočnar a Picha se přiklánějí k názoru, že důkazní břemeno je u teisty i ateisty stejné).
Co se týče průkaznosti náboženské zkušenosti jako ryze filosofického důkazu Boží existence stavím se spíše na stranu Radka Bělohrada, jak vyplývá z předchozích odstavců, i když za relevantní považuji fakt, že výskyty zkušenosti vykazující shodné rysy jsou obecným fenoménem, který existuje napříč kulturami a který lze statisticky prokázat.
Nejprve se pokusím ukázat, že absence důkazního břemena u ateisty je iluzí. Potom představím hypotézu, podle které nese ateista důkazní břemeno mnohem těžší než teista.
Skeptický ateista nese důkazní břemeno
Radek Bělohrad odmítá obvinění tzv. skeptického ateisty, který přímo nepopírá určitý pojem Boha (jako tzv. dogmatický ateista), z epistémické nepoctivosti poukázáním na absenci privátní evidence Boží existence u ateisty. Naopak ukazuje, že ateista není povinen se zabývat argumentací věřícího subjektivní náboženskou zkušeností, protože k věření váže jen tato zkušenost, kterou on nemá.
To je nepochybně pravda. Ateista skutečně není povinen jako filosof (otázka, zda-li tak není povinován jako lidská bytost zaměřená k poznání pravdy, když otázka Boží existence je otázka mimořádné závažnosti, je zcela z jiného soudku), zabývat se tím, zda-li ten, kdo mu tvrdí, že Bůh existuje, protože on to zakouší, nemá pravdu. Zcela jinak tomu je, přináší-li někdo rozumové argumenty. Těmi se nemůže ateista jako filosof nezabývat – jinak by přestal být filosofem. Jenže tomu se Radek Bělohrad ve svém článku záměrně a zcela otevřeně vyhýbá a zabývá se jen privátní evidencí Boha.
Skutečně však obsahuje pozice skeptického ateisty jen absenci náboženské zkušenosti? Není to přece jen chtě nechtě nějaká filosofická hypotéza, která jako taková své zdůvodnění potřebuje? Sám autor vymezuje postoj skeptického ateisty takto:
Na rozdíl od dogmatického ateisty, skeptik nemá žádnou pozitivní tezi. Naopak. Má o jednu tezi méně než věřící. Takový ateista věří pouze v přirozený svět, zatímco věřící věří v přirozený svět plus nadpřirozený svět. […] Domnívám se, že ryzí ateismus je skeptický ateismus.[4]
Nyní se pokusím ukázat, že tvrzení o absenci pozitivní teze u skeptického ateisty je nepravdivé. Filosof (a tím je v posledku každý člověk) se ptá po prvních a nejvyšších příčinách jsoucího, přičemž princip kauzality (existence příčin a účinků) není možné popřít bez zabřednutí do rozporu.
V zásadě existují jen dvě odpovědi na první příčinu světa, který je smyslovou evidencí zakoušen. Buď je první příčinou přirozeného světa něco nebo někdo, kdo stojí mimo tento svět (to je odpovědí teistů), nebo je svět příčinou sám sebe (to je odpověď monistů, pantheistů či ateistů). Hypotéza sebezapřičiňujícího světa však již stojí mimo smyslovou zkušenost s přirozeným světem, je to nepochybně filosofická odpověď, která jako taková žádá své prověření. Skeptický ateista stejně jako teista zakouší přirozený svět a buduje hypotézu o jeho původu, ptá se po jeho příčině. Tato hypotéza není stejného řádu jako prostá zkušenost se světem, který vnímáme. Tedy věřící člověk věří v přirozený svět plus první příčinu světa stojící mimo svět (v nadpřirozený svět), skeptický ateista věří v přirozený svět plus první příčinu světa, která je ve světě (což je svým způsobem rovněž svět „nadpřirozený“, protože není přístupný smyslové evidenci).
Je tedy třeba říct, že skeptický ateista má s věřícím shodný počet pozitivních tezí, které je třeba prokázat (jiná pozice je pozice agnostika, který tvrdí, že mezi těmito dvěma variantami není možné rozhodnout, že jedna platí, ale nemůžeme zjistit která, ateista, skeptický či dogmatický, a teista přijímají jednu z tezí jako pravdivou).
Formalizovat si to můžeme takto:
(P1) Je pravda, že každý ateista (dogmatický i skeptický) přijímá tezi sebezapřičiňujícího se světa.
(P2) Avšak je pravda, že teze sebezapřičiňujícího se světa je pozitivní teze stejného řádu, jako je teze příčiny světa ležící mimo svět.
(Z1) Tedy je pravda, že každý ateista přijímá pozitivní tezi stejného řádu, jako je teze příčiny světa ležící mimo svět.
(P1) Pokud je pravda, že teze sebezapřičiňujícího se světa není pozitivní teze, pak skeptický ateismus nepotřebuje důkazu.
(P2) Avšak není pravda, že teze sebezapřičiňujícího se světa není pozitivní teze.
(Z2) Tedy není pravda, že skeptický ateismus nepotřebuje důkazu.
Radek Bělohrad se snaží argumentovat, že nevíra v „nadpřirozeno“ je stejného řádu jako nevíra v „podpřirozeno“, že popírání „podpřirozena“ nemůže být pozitivní metafyzickou tezí. Tento argument neplatí. Pojem „nadpřirozena“ je deduktivně odvozen z poznání „přirozena“, které je evidentně omezené, takže se zdá, že nemůže být příčinou sama sebe.„Podpřirozeno“ je pojem naprosto nesmyslný, rozporný a nic reálného mu nemůže odpovídat, alespoň tehdy, je-li smyslům dostupná realita chápána jako „přirozeno“ (O. Kočnar obsahovou analýzou zjišťuje, že je vysoce nepravděpodobný, já tvrdím, že mu v realitě nic nemůže odpovídat, že tedy máme naprostou jistotu o jeho neexistenci, pokud nepovažujeme samu námi zakoušenou skutečnost za „podpřirozenou“, což není smysluplné – „přirozeným“ by pak byl svět platónských idejí).
Navíc je „podpřirozeno“ vyloučeno zákonem o vyloučeném třetím. Pokud „přirozenem“ a „nadpřirozenem“ v prvním případě myslíme „ležící v tomto světě“, v druhém případě ležící „mimo tento svět“, pak ptáme-li se na příčinu světa (a filosof se nemůže neptat) můžeme dospět jen k výše uvedeným dvěma variantám – buď – anebo, tercium non datur.
Radek Bělohrad dělá tu chybu, že ztotožňuje teismus s přijetím koncepce nějaké blíže neurčené (jen logicky možné) bytosti, kterou nelze vidět. Kdyby chápal teismus jako jednu ze dvou možných variant odpovědí na otázku po původu světa tak, jak je chápán samotnými teisty, pak by se snad vyhnul tvrzením, že nemůže být smysluplné dokazovat nevíru v jakékoliv náboženské a mytické představy, které jsou jen logicky možné. Jestli jsou či nejsou Vesmírní lidé, je otázka mimo filosofickou debatu, jestli je příčina světa totožná se světem nebo je od světa odlišná je jedna z primárních filosofických otázek! Obě odpovědi jsou téže úrovně (a i skeptický ateista se přiklání k jedné z nich) a obě vyžadují přinejmenším stejné zdůvodnění!
V následujících řádcích budu argumentovat pro hypotézu, že ateismus sebou nese mnohem těžší důkazní břemeno než teismus – břemeno jiného řádu.
Jiří Stodola
Poznámky
[1] KOČNAR, Ondřej. Náboženská zkušenost jako justifikace víry v Boha.
[2] PICHA, Marek. Břemeno věřících – komentář k textu Radima Bělohrada: Ateismus, teismus a justifikace privátní evidence.
[3] BĚLOHRAD, Radek. Odpověď Ondřeji Kočnarovi.
[4] BĚLOHRAD, R. Ateismus, teismus a justifikace privátní evidence.
Literatura
BĚLOHRAD, Radek. Ateismus, teismus a justifikace privátní evidence. Profil [online], 2008, roč. IX., č. 1. [cit 2009-12-07]. Dostupné z WWW: http://profil.muni.cz/01_2008/belohrad_a_teismus.html ISSN 1212-9097.
BĚLOHRAD, Radek. Odpověď Ondřeji Kočnarovi. Profil [online], 2008, roč. IX., č. 2. [cit 2009-12-07]. Dostupné z WWW: http://profil.muni.cz/02_2008/belohrad_odpoved.html ISSN 1212-9097.
KOČNAR, Ondřej. Náboženská zkušenost jako justifikace víry v Boha. Profil [online], 2008, roč. IX., č. 2, [cit 2009-12-07]. Dostupné z WWW: http://profil.muni.cz/02_2008/kocnar_nabozenska_zkusenost.html ISSN 1212-9097.
PICHA, Marek. Břemeno věřících – komentář k textu Radima Bělohrada: Ateismus, teismus a justifikace privátní evidence. Profil [online], 2008, roč. IX., č. 2, [cit 2009-12-07]. Dostupné z WWW: http://profil.muni.cz/02_2008/picha_bremenovericich.html 1212-9097.
Skvělé, díky!
Konference Theismus – Atheismus, bude se konat 21.10.2013
http://upf.cz/index.php/9-aktivity-v-cr/41-teismus-a-ateismus
Není zač. Zítra vyjde pokračování, a to bude pro ateisty méně stravitelné. Možná přijde i nějaký ten profilák.
Bravo!
Myslím, žes Bělohrada nepochopil a celý problém zkresluješ. Bělohradovi jde o minimální předpoklady nutné k vysvětlení světa, a o to, že teistická teze je předpokladem navíc. Hezky o tom píše Stephen Law ve Filozofické gymnastice: jde o spor, zda kytky na zahrádce rostou proto, že je kromě přirozených důvodů k růstu postrkují nahoru neviditelní trpaslíci. Ten, kdo existenci neviditelných trpaslíků tvrdí, ji musí dokázat – respektive dokázat, že ve vysvětlení bez neviditelných trpaslíků je nějaký spor, který se jejich existencí řeší. Bělohrad prostě tvrdí, že svět si stačí sám, ty tvrdíš, že ne. Dokazovat musíš ty, respektive přesněji: vyvracet musíš ty, tj. dokazovat, že jeho teze je nějak nedostatečná. On neexistenci boha dokazovat nemusí (i když může, pokud to chce zkusit). To je normální princip Occamovy břitvy.
Odvolávání se na příčinu a kauzalitu ti nepomůže, to jsou časové pojmy a vůči celku vesmíru takto neplatí – Bělohrad by na variantu „sebezapříčinění“ vůbec nemusel přistoupit, prostě by řekl, že tam žádná příčina není, že ten pojem tam nemá žádný smysl.
Jak říká Cinicius. Protože kauzalita NENÍ časový pojem.
Problém je, že vystačit si se světem, jak je vnímán, si může zvíře, ale ne člověk. Pokud ale vyslovím myšlenku, že „svět si stačí sám“, tak už formuluji metafyzickou tezi. A žádat po někom, aby svou metafyzickou tezi zdůvodnil, je naprosto přirozené.
myslím, že pokud zformuluju otázku „vyžaduje svět existenci něčeho za světem?“, tak odpověď „ne“ je vlastně jen variantou otázky „proč by měl?“, kdežto na otázku „proč by neměl?“ se nedá vůbec tak snadno odpovědět, ty otázky nejsou na stejné rovině. samozřejmě ten, kdotvrdí „ne“, může a měl by podat určitý popis, jak tedy v tomto případě svět funguje, ale jinak by měl zejména čelit námitkám druhé strany.
@MD: Čistě k Vašemu argumentu a za použití selského rozumu člověka, kterému filosofie mnoho neříká:
Váš odkaz na Stephena Lawa mi připadá nesmyslný a zavádějící, protože v našem případě nejde o nic navíc, ale o ekvivalenty. U Lawova případu totiž víme, že kytky normálně rostou. Proto je třeba ty imaginární a pro růst tedy ne nutně potřebné trpaslíky dokazovat, protože druhá strana má prokazatelně fungující a smysluplnou teorii, jak kytky rostou zcela bez trpaslíků.
Ale spor ateismus vs teismus o vznik světa je něco úplně jiného. Ten je v rovině, kupříkladu, „z ničeho sám od sebe vznikl Vesmír“ vs. „Bůh stvořil Vesmír“. Vidíte ten rozdíl? Zatímco o tom, že kytky určitým způsobem rostou, není pochyb, o myšlence „z ničeho samo od sebe vzniká něco“ lze pochybovat velmi snadno. Z mého pohledu: mnohem snadněji než o existenci Boha Stvořitele.
Suma sumárum: Ateistický pohled na vznik Vesmíru rozhodně není pravděpodobnější a věrohodnější, než Stvoření. Mluvit zde o principu Occamovy břitvy nelze, neboť pokud v systému není Bůh, tak aby systém fungoval, je třeba ho nahradit mnoha nedoložitelnými a někdy až obskurními teoriemi, na které by rozumný člověk pod Occamovou břitvou nevsadil ani pětník.
Ad Cinicius: „vznik“ je časový pojem, protože předpokládá antestav – tedy stav, kdy něco nebylo. Ale „vznik vesmíru“ je zavádějící formulace – protože vesmír podle toho, co víme, vlastně nevzniká, pouze se proměňuje (ať již z počáteční singularity, nebo z nějakého líp popsatelného stavu). Vše, co se s vesmírem děje, a samozřejmě taky čas sám, je (podle toho, co o něm víme) uvnitř něj, respektive uvnitř nějakého „nadvesmíru“ (jako třeba v branové strunové kosmologii). Takže vesmír nevzniká (z ničeho), ale prostě je. Problém je pouze v tom, proč místo něj není jiný vesmír (s jinými počátečními podmínkami) nebo proč místo něj není nic. Ale na to lze docela dobře odpovědět: pokud platí indeterminismus (jak někteří fyzikové interpretují Aspectův experiment na ověření Bellových nerovností z 80. let), tak k existenci vesmíru stačí jeho možnost + náhoda (funkce náhody). A pokud platí determinismus (jak se k tomu kloním já), tak k tomu stačí jen možnost vesmíru, protože možnost jeho neexistence by přímo vyjadřovala nemožnost jeho existence, a možnost jeho existence je dána pouze její vnitřní nesporností. A možnosti vesmírů s jinými výchozími podmínkami jsou dostatečně pořešeny multiverzem, tedy existencí více vesmírů. Protože z hlediska Occamovy břitvy je zásadní rozdíl mezi tím, zda jen předpokládáte existenci odlišných variant na úrovni toho, o čem víte, že existuje – a tím, kdy do toho zavádíte nějakou novou vysvětlovací úroveň. To vše samozřejmě v případě, že jiné vesmíry jsou vůbec možné – protože nestačí si je jen nahrubo představit, jejich vnitřní spornost může být v detailech.
Pokud tvrdíte, že vesmír nevzniká z ničeho, ale prostě je, tak de facto tvrdíte, že vesmír je Bůh či Bůh je vesmír. Avšak vesmír se proměňuje, tedy přechází z potence do aktu, tedy není o něm možné říci, že prostě je. Tedy vesmír není Bůh. A tedy musí být stvořen Bohem.
Problém je ale už v tom, jestli vůbec něco přechází z potence do aktu, jestli prostě všechno neexistuje ve svých časoprostorových souřadnicích, samozřejmě při zohlednění směru času. protože když je něco prostorově na místě A, tak na místě B taky neřeknu, že je v potenci. a i kdyby to tak nebylo a opravdu něco přecházelo z potence do aktu, tak je to uvnitř vesmíru, nelze to automaticky vztáhnout na celý vesmír jako celek. vlastně jediné, o čem víme, že se mění (tak, že v něm nějaké obsahy vznikají a jiné zanikají), je naše samotné vnímání.
To už jsme u starého dobrého Kanta. Jenže přijetím tohoto problematického předpokladu se hroutí nejen tradiční metafyzika, ale i metafyzika, kterou budují moderní fyzikové.
Změna je přechod z potence do aktu. Aristotelská filosofie rozlišuje:
– stvoření – zde je potence jen logická, možné je stvořit to, co je bezrozporné, cílem jsou substance, s tělesnými substancemi vzniká zároveň první látka
– vznik, zánik – možností je první látka, aktem substanciální forma, cílem substance
– alteraci – látkou je substance (druhá látka), aktem akcidentální forma, cílem akcident
Čau Mirku 🙂 to o čem píšeš můžeme kdyžtak pořešit zítra u piva, nicméně aspoň něco: máš svým způsobem pravdu, že vesmír prostě „je“ a ve smyslu, v němž to popisuješ, se dá říct že „nevznikl“, nicméně zde jde o to, co se ve filosofii nazývá „priorita přirozenosti“ a tu vesmír nemá. Z analýzy změny, jíž je ovšem vesmír neustále plný, se dá dojít k hybateli nehybnému, kterým ale vesmír, právě proto že je plný změn, být nemůže. Takže je zde něco, co má minimálně onu prioritu přirozenosti před vesmírem, a to je právě ten hybatel nehybný. A nebo, jednodušeji řečeno, Bůh. I z důvodů, jež naznačuješ, nelze stvoření chápat jako vznik či přechod z možnosti do uskutečnění, o stvoření můžeme tolik, že je to závislost stvořeného na stvořiteli (možná jsi četl Bůh ve světle filosofie :-))
Jinak, co je to „funkce náhody“, mi povíš zítra.
Z tohoto důvodu považuje sv. Tomáš za možné, aby byl vesmír věčný. Podle něj víme o tom, že vesmír má svůj počátek pouze ze Zjevení.
Já bych tu nečasovou závislost i bral (neomezuju kauzalitu na čas), ale problém je ta analýza změny: podle toho, co víme z přírodních věd, nějaký zcela klidový stav neexistuje a pohyb/změna je právě základní stav – takhle se třeba vysvětlují Zenónovy aporie (letící šíp apod.), tím že se ukáže, že ke každému popisu okamžiku patří nějaké „pohybové vektory“ (Smullyan třeba tomu říká jinak, ale teď si nepamatuju jak). Takže problém je právě v tom, proč by změna potřebovala hybatele, když žádný klidový stav, z něhož by vycházela, neexistuje.
Ale k tomu stvoření: podle mě by to stejně byl přechod z možnosti do uskutečnění, protože to, co je, je zároveň možné – maximálně bys mohl říct, že se to svým uskutečněním stalo zároveň možným, ale to by znělo dost divně – protože nemožné (vnitřně rozporné) se nedá uskutečnit ani stvořením, bez ohledu na všemohoucnost: Bůh nemůže udělat větší kámen uvnitř menšího nebo způsobit, aby nějaký kámen byl a zároveň nebyl ve stejném ohledu.
Co mi teď přijde zajímavé jako cesta, kterou by mohli kluci analytičtí metafyzici a neoaristotelici a neotomisti zkusit: s fyziky najít jasný důkaz, že lze vyvrátit fyzikální determinismus (třeba přes ty Bellovy nerovnosti). Pak metafyzicky dokázat, že na otázku „proč je A, a ne B“ musí nutně existovat vždy odpověď, a to nejen nějaká statistická/kvantová. A z toho vyvodit, že o dějích přinejmenším v mikrosvětě rozhoduje něco neempirického. Podle mě se tohle ale nemůže povést, pokud do toho budou chtít zahrnout axiom svobody vůle.
Ještě k tomu Bělohradovi: mě na tom článku nejvíce zaujalo Bělohradovo (zčásti implicitní) vymezení se vůči klasickým pojmům ateista, agnostik a skeptik. Protože klasicky je ateista ten, kdo je přesvědčen, že Bůh není, agnostik ten, kdo je přesvědčen, že to nelze v tomto životě zjistit a skeptik ten, kdo není přesvědčen vůbec o ničem. A podle toho, jak Bělohrada chápu, bychom stavu, kdy pro platnost nějakého tvrzení nevidíme vůbec žádné argumenty – i za situace, kdy opak tohoto tvrzení není žádné naše pevné přesvědčení, ale spíš „přirozené pozadí“ – neměli říkat agnosticismus ani skepticismus, ale třeba skeptický (nebo „slabý“) ateismus.
a prostože čas i energie (a potažmo hmota, cokoliv v prostoru) je kvantováno, tak by vlastně vesmír tvořily nějaké disparátní stavy, jejichž souvislost by byla dána jen posloupností a těmi pohybovými vektory jako součástí popisu každého z nich.
Proč myslíte? Princip sporu jako základ metafyziky by přece nijak platit nepřepsal. A já jsem to nemyslel tak, že žádné jiné obsahy než ve vědomí neexistují nebo že je nemůžeme poznat, ale že to jejich (absolutní) vznikání a zanikání by bylo jen ve vztahu k vědomí, jinak prostě existují (tedy i ty, které již pro vědomí zanikly, jako minulost, i ty, co pro něj ještě nevznikly, jako budoucnost). A co přesně myslíte metafyzikou přijímanou fyziky? Pokud vím, tak většina z nich metafyziku zcela odmítá a ti ostatní se hlásí k metafyzikám navzájem velmi odlišným…
tohle byla reakce na kantovskou námitku jjs.
Vaše úvahy jsou chybné.
Skeptický atheista netvrdí, že vesmír je nutně příčinou sebe sama. Skeptický atheista to neví. Proto hledá pravdu, ale nedosazuje na prázdná místa dědulu na obláčku.
Zajímavé, že v malém jsou to lidi ještě schopni pochopit (počítač, například, tam nikdo nehledá boha), ale ve velkém už ne.
Ovšem pokud zavedete Boha jako prvotní příčinu Vesmíru, musíte se nutně ptát: co je v kauzálním světě provotní příčina Boha? A dostanete se do stejné situace jako vesmír, který sám sebe spustí. Tím vaše veškeré posmívání, je na výsměch.
Taky bych vám poradil přečíst si něco o kolektivní halucinaci a podobných věcech. A k tomu něco o teorii pravděpodobnosti a statistice.
Correlation doesn’t imply causation.