O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (2)
Zobrazení
Předeslali jsme, že umění je charakterizováno krásou. Přesto pro vysvětlení tohoto stěžejního pojmu bude pro nás lepší vyjít z definice umění, která tento pojem obsahuje v opisu. Podle našeho názoru výstižně lze umění vymezit takto: Umění je lidská tvořivá činnost, jejímž cílem je zobrazení skutečnosti určené k tomu, aby se líbilo při samotném jeho poznávání.
Záměrně opomineme nejbližší rod (genus) definice, kterým je lidská tvořivá činnost, a budeme jej považovat za neproblematický (i když jím tak zcela není, ale to pro náš záměr není podstatné). Pro náš účel postačí, budeme-li se zabývat druhou částí definice – specifickou diferencí, kterou je zobrazení, a to takové, které má za cíl se líbit při jeho poznávání.
Co je to zobrazení? Zobrazení je zvláštní způsob reprezentace. Reprezentace znamená vztah mezi dvěma objekty, kdy jeden objekt je schopen ve vnímajícím vyvolat představu jiného objektu, který není přítomen. Jde tedy o zastupování něčeho něčím jiným pro někoho. Onen objekt, který má schopnost reprezentovat nazýváme znakem. Zobrazení je pak takový druh reprezentace, při kterém se znak podobá označovanému předmětu.
Zobrazení a vůbec reprezentace plní v lidském životě různé funkce, které se odvíjí od toho, na kterou složku zobrazovacího vztahu a jakým způsobem je kladen důraz. V zásadě můžeme rozlišit tři různé účely, proč je zobrazení užíváno.
1) Při teoretické funkci slouží zobrazení poznání skutečnosti. Pozornost je zaměřena na zobrazovaný předmět, k jehož poznání zobrazení vede. Příklad: model atomu, matematická rovnice, anatomický atlas. Hodnotu spojenou s touto funkcí nazýváme pravdou.
Model atomu
2) Praktickou funkci charakterizuje zaměření na subjekt, který zobrazení využívá. Zobrazení je užíváno k poznání předmětu, které má přinést výhodu uživateli znaku. Příklad: značka kruhový objezd, obrázek panáčka na dveřích WC, mapa. Hodnota spojená s touto funkcí je dobro. Zváštním případem praktické funkce jsou případy, kdy zobrazení slouží jako náhražka za nepřítomné objekty a cílem je libost subjektu. Jako příklad lze uvést kýč, pornografii apod.
3) Estetickou funkci zobrazení nabývá ve chvíli, kdy se samo staví do centra pozornosti a umožňuje zálibu, která odhlíží od zobrazovaného předmětu (ten není často vůbec důležitý, kupříkladu historici se přou, kdo stál modelem pro Leonardovu Monu Lisu, z hlediska umělecké hodnoty díla to ale není důležité). A právě toto je charakteristické pro umění a právě toto míníme slovy aby se líbilo při samotném jeho poznávání. Hodnotou estetické funkce je krása, kterou se budeme zabývat v další části.
***
Z hlediska našeho záměru zajisté není od věci zmínit ještě funkci další, kterou bychom mohli nazvat náboženskou či magickou (podle toho, jestli slouží pravému či falešnému kultu). Při ní se stírá rozdíl mezi zobrazením a předmětem, kdy obojí je od sebe neoddělitelné. Tato funkce je demonstrovatelná nejen na příkladě katolických svátostí, ale také na pohanských kultech a v magii. Principielně jde v obojím o působení skutečnosti skrze znaky; v případě pravého náboženství však vztah znaku a skutečnosti ustanovuje Bůh (svátosti jsou znamení, která působí to, co naznačují), Bůh určité konání člověku nařizuje; v případě magie jde o snahu člověka ovládnout nadpřirozené síly a jedná se o hřích proti víře. V každém případě je však třeba jak náboženskou, tak magickou funkci odlišit od funkce estetické. To je důležité zejména u hudby. Více o vztahu náboženství a umění naleznete v tomto článku.
Pornografie je meta-žánr (nebo supra-žánr) tady si nejsem jistý, protože jsem věc dále nerozpracovával…
Než začneme vůbec popisovat co je hodnotou uměleckého díla, měli bychom přece znát co je všechno součástí tržní ceny uměleckého díla…
Stejně prapodivné jsou příklady při rozdělování do třech funkcí(pravdivé, dobré, krásné), jako by mapa nebyla současně pravdivá dobrá a krásná, úplně stejně jako obraz Mona Lisa.
Kýč. Je možné, aby někdo vytvořil kýč už se samotným záměrem, aby to kýč byl? Pokud ANO, pak už to není v rámci vlastností kýče, kýč. Pokud NE, pak je to jen důkaz, že kýč neexistuje.
„Pornografie je meta-žánr (nebo supra-žánr) tady si nejsem jistý, protože jsem věc dále nerozpracovával…“
Může být…
„Než začneme vůbec popisovat co je hodnotou uměleckého díla, měli bychom přece znát co je všechno součástí tržní ceny uměleckého díla…“
Proč?
„Stejně prapodivné jsou příklady při rozdělování do třech funkcí(pravdivé, dobré, krásné), jako by mapa nebyla současně pravdivá dobrá a krásná, úplně stejně jako obraz Mona Lisa.“
Nikdo neříká, že mezi vlastnostim „pravdivé, dobré, krásné“ je disjunktivní vztah. Důležité je, co je v popředí zájmu, jestli teoretické poznání, praktický cíl či libost z poznání. Převaha jedné z funkcí neznamená eliminaci funkcí ostatních.
„Kýč. Je možné, aby někdo vytvořil kýč už se samotným záměrem, aby to kýč byl?“
Teoreticky ano.
„Pokud ANO, pak už to není v rámci vlastností kýče, kýč.“
Proč? Jaké jsou vlastnosti kýče? Z mého náznaku vyplývá, že je to spíš vztah konzumenta k předmětu zobrazení, než vztah jeho tvůrce.
„Pokud NE, pak je to jen důkaz, že kýč neexistuje.“
To zase záleží na tom, co dělá kýč kýčem.
Róza na Signálech.
„Takže umění je určené k tomu aby se líbilo, jenže každému se líbí něco jiného. To znamená, že dílo může být pro někoho uměním a pro někoho ne. A nakonec se to také mění s dobou (tedy ne s vývojem jedince, ale s vývojem lidstva a taky je to určováno právě tou elitou, která je vzorem pro různé proudy mas – každý proud má své vzory, na jejichž výsluní žije a jim přizpůsobuje svůj pohled na svět a tedy i na umění…?)
Taky jsme utvářeni dobou, když se učíme např ve škole o nějakých umělcích, že jsou dobří a věhlasní, pak přejímáme názor „učitele“ – většiny, že to nebo ono je umění. A pokud se nám to nelíbí, jsme označeni za barbary a necitlivé nebo přízemní nebo umělecky necítící osoby.“
Néééééé!
To je tematikou příštího článku, ale nedá mi tu nešťastnou desinterpretaci nechat bez odezvy.
Líbením se při samotném poznávání, je třeba chápat následujícím způsobem:
1) záliba vyvolaná poznáním odhlíží od praktických účelů, kam spadá prostá příjemnost, jako je tomu u jídla, sexu atd. Jde o zálibu v poznávání. U kýče neexistuje záliba v poznávání, ale záliba je motivována příjemností předmětu.
2) Záliba je dána podobností mezi řádem poznávaného objektu a poznávacích struktur. Objektivně krása spočívá v dokonalosti věci, která se navenek projevuje určitým řádem, proporcemi, jasností. Hodnota samotného díla a míra zalíbení spolu úzce souvisí. To znamená, že věci jsou krásné o sobě a mají objektivní estetickou hodnotu. Schopnost lidí poznávat krásu je dána jejich poznávacími schopnostmi. Schopnost vnímání krásy je samozřejmě možné rozvíjet podobně jako jiné rozumové schopnosti.
3)
3) vyvíjet se tedy může pouze schopnost krásu uchopovat, nikoliv podmínky pro krásu samotné.
Johan: takže umění poznávám (pořád mě posunuje dál a pořád probíhá ponávání?) a kýč je líbivý, tedy jen se zalíbením na něm mé zraky spočívají (a nic víc).
To potom ty ruce spíše poznávám – sice ne libě, ale určitě to není kýč.
takže si myslím, že je to pro určitý druh umění i kýčů pěkné vysvětlení, ale pro některé zase ne. Vždyť některé kýče vzbuzují v lepším případě údiv, v horším odpor a nedá se mluvit o líbivosti. Róza
Ne tak docela.
Umění: pozornost je upřena na zobrazení (na znak).
Kýč: pozornost sklouzává ze znaku na zobrazovaný předmět.
Umění: poznávání zobrazení vyvolává libost.
Kýč: zobrazení vyvolává prostou žádostivost upřenou k zobrazovanému předmětu.
Tržní cena obrazu, nevychází z nějakých tarifních tabulek, kdyby ano, tak bychom dál mohli spokojeně spát. Tržní cena artefaktu je jako jizva. Má hodnotu takovou podle toho jaký příběh kolem ní vystavíme. Nedejbože, aby se ukázalo, že je jizva jen nalíčená.
Budeme se rouhat, ale říci to musíme obraz Mona Lisa a houska na krámě jedno jsou, pokud mluvíme univerzální řeči ekonomie.
Vztah konzumenta k předmětu zobrazení, jako teoretik vůbec nehodnotím, proto mě termín kýč míjí…jako umělec praktik, samozřejmě vím jak konzumenta ovlivnit. Vytvořit pomocí tzv efektu kýče, libost u jeho příjemce-adresáta je snadné…stejně jako je snadné u náročného příjemce vytvořit pocit libosti s dílem, které bude jako příjemce chápat co by artefakt.
Ad odstavec 1. Ano, dejme tomu. Zbývá nám pochopit vztah tržní ceny a estetické hodnoty. Přímá úměra? Nepřímá úměra? Jak kdy? (pokud ano, jaká jsou kritéria vztahu) Žádný?
Ad odstavec 2. Ano, ale hovořit o všem řečí ekonomie je redukcionismus. Stejně tak můžeme hovořit o ceně lidského života řečí ekonomie…
Ad odstavec 3. Není libost jako libost. Vzpomeňme na Kantovu dichotomii příjemné – krásné. Klíčem k rozlišení je estetická distance.
Přece může být pohled na umění absolutní a relativní.
Pokud budu třeba cenu obrazu (aukce pokusně zmanipulovaná) uměle zvyšovat a předtím „podvrhnu“ několikrát vysoce hodnotící kritiky, bude jistě plno zájemců (určitě i odpůrců), ale může se tak něco nepříliš hodnotného (třeba netradičního)zapsat do podvědomí i vědomí jako hodnotné a žádoucí. O skutečné hodnotě – absolutní nemluvím – ostatně kdo ji určí? Zase většina? Většina je manipulovatelná.