Sir 28,1 – 6

Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána,

on jeho hříchy uchová v paměti.

Odpusť křivdu svému, bližnímu,

a pak i tvé hříchy budou odpuštěny,

když budeš prosit.

Člověk uchová  hněv proti druhému,

ale od Pána hledá uzdravení?

S člověkem sobě rovným nemá slitování,

ale za své hříchy prosí?

Živí pomstu, ač je sám jen člověk:

kdo se smiluje nad jeho hříchy?

Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět,

vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání!

Denně se modlíme Otčenáš a v této modlitbě dnes a denně poukazujeme, že odpouštíme viny svým viníkům, či dluhy svým dlužníkům a jest tedy na našem Věčném Otci, aby také on nám odpustil naše viny či dluhy.

Na neděli 24. „v mezidobí“ se podle misálu Pavla VI. četly v „prvním čtení“ počáteční verše 28. kapitoly knihy Sirachovcovy. Tyto verše se na první pohled zdají být v dokonalém souladu s nejvýznamnější prosbou Otčenáše, ale není tomu tak. V Otčenáši prosíme svého nebeského Otce, aby nám odpustil naše viny, (právě tak) jako i my odpouštíme našim viníkům.

Jošua, syn Sirachův (tedy  Sirachovec) nás však důrazně a naléhavě vybízí:

– Odpusť křivdu svému bližnímu,

a pak i tvé hříchy budou odpuštěny –

Teprve tedy až my odpustíme svým viníkům můžeme se nadít odpuštění Božího. To by ovšem bylo katastrofální. My svým viníkům odpouštět neumíme, spíše pak nedokážeme, či snad dokonce, nedej Bože, ani nechceme a lámeme si jen hlavu, jak se jim pomstít, neboli uhlazeně řečeno, jak je „potrestat“

Syn Sirachův však velmi drsně připomíná: „Vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání!“

Kdyby samo nezměrné milosrdenství Boží smysl modlitby neobrátilo tak, že Bůh nám nejprve odpustí a pak my z vděčnosti, dodatečně, odpustíme také svým viníkům, nedopadlo by to s námi dobře.

 Nicméně ani tak nikomu nic neodpouštíme, pouze zapomínáme.

 *

Třebaže jsem jako student vždycky přijímal s reservou naučení svých preceptorů, že básník, ač i nešťastný, si zachovává vždycky duši dobrou a srdce laskavé, přece jen mnou poněkud otřáslo, když jsem se z dobového tisku dozvídal o nestoudné kolaboraci těchto dobrých duší s režimem bolševických vrahů. Dočetl jsem se, jak řada z nich se dožadovala smrti jako trestu pro své bližní. (Ivan Olbracht vskutku nebyl sám). A jakými šťavnatými výrazy, nijak zvláště  poetickými, se přemnozí naši kulturní činitelé vyjadřovali o svých spolupracovnících na poli kultury a vůbec o umělcích všeho druhu, pokud tito se „zpronevěřili“ pracujícímu lidu  a dělnické třídě.

Jak zcela nenábožně tito „quislingové“ posílali do horoucích pekel nejen své literární kolegy, kteří pro svou víru obdrželi označení klerofašistů, na smrt posílali i prosté duchovní a řeholníky. Byla to zejména ateistická inteligence, která se ochotně podřídila vedoucí úloze strany. A nebyla to jen anonymní inteligence, byli to konkrétní lidé, kteří byli natolik nabubřelí, že se pod svými zvratky neštítili podepsat se svým pravým jménem. Ani ve snu totiž tyto špinavce nenapadlo, že jednou přijde den zúčtování a že za svou kolaboraci budou postaveni před soud.

 Kupodivu se nemýlili. Komunistický režim „nepraskl“, listopadové převzetí moci bylo z úředních míst nazváno „sametovou revolucí“, aby se učitelé nemusili před malými dětmi červenat, až  jim budou vyprávět o Listopadu 1989.

Je nadmíru poučné číst noviny z dob „sametu“. Co se tehdy nalhalo! A není to tak dávno! Jak zásadně se dnes liší řeči všech politiků bez výjimky od deklarací, které tehdy vyhlašovali! Všecko je zaznamenáno do puntíku, mládež máme prozatím gramotnou, a tak si mladí snadno utvoří jednoznačný názor. Mladým lež vadí mnohem víc, než nám, dříve narozeným.

Ve starých novinách lze pak najít všechno.

Už jeden rok staré noviny a časopisy by se měly bez pardonu drtit ve stoupě, či spíše by se měly pálit. Jsou to časované bomby pro všechny lháře, podvodníky i dobrodruhy, kteří žijí z politiky. Pokud by se měl tisk, starší jednoho roku, z vážných důvodů uschovávat,  pak by se s ním mělo zacházet jako s cennými papíry. Měl by být  ukládán v trezorech pod nejpřísnějším dohledem jako tiskovina „přísně tajná“. Littera scripta manet. Kolik by leckdo dnes zaplatil, kdyby l e c o s vůbec nikdy nebylo napsáno!

*

Zločinem a trestem se zabývali i jiní význační lidé než Dostojevskij. Názorů bylo napsáno a vysloveno víc, než je počet jejich autorů a zdá se, že jen málokteré se blíží pravdě. Trest totiž nikdy nebyl, není a nikdy nebude „parketou“ člověka.

Je to zajisté jeden z nejpřesvědčivějších důkazů existence Boží, že tresty za lidské viny si Bůh vyhrazuje pro sebe. Lidské viny zůstávají povětšině člověkem nepotrestány, a to nejen proto, že mnohdy zůstávají navždy skryty, ale i proto, že není nikoho, kdo by vznesl žalobu, kdo by soudil a odsoudil a zejména kdo by potrestal.

Tuze litujeme a naříkáme, že nebyly potrestány zločiny komunismu a svádíme to na vladaře supervelmocí, že netrestání zločinů spolu umluvili jako nejvýznamnější podmínku předávání moci ve východní  Evropě na konci let osmdesátých dvacátého století. Mohlo tomu tak být.

Lze potrestat bývalé politiky, ministry, soudce a policisty, že nespravedlivě a krutě perzekuovali své bližní; bylo by však vůbec v lidských silách identifikovat a usvědčit miliony donašečů, křivopřísežníků, udavačů a komunistických desítkářek, bez nichž by se tyto nespravedlnosti nikdy nemohly udát? Není třeba se rozhlížet po světě ani po okolí. Jen si připomeňme, jaké masovosti dosáhlo udávání nevinných lidí jak za protektorátu tak za dob stalinské hrůzovlády! V naší vlasti!

Zvůli mocných nemůže odkrýt a potrestat žádná lidská justice, tu zjeví jedině Boží Prozřetelnost a na Bohu a jeho nekonečném milosrdenství bude záležet, zda tyto hříchy budou adekvátně potrestány.

Spravedlnosti skutečně bude učiněno zadost, ne však námi lidmi, nýbrž Bohem, a nikoli na tomto světě a v tomto čase, nýbrž na věčnosti. Kdyby spravedlnosti nemělo být jednou učiněno zadost, byla by veškerá lidská morálka bezcenná a zcela zbytečnými by byly i všechny morální příkazy: netoliko lidské, ale i Boží! Existuje-li morálka, existuje i Bůh.

Bylo by velkorysé, kdyby nespravedlností postižení lidé, či jejich pozůstalí, odpustili netoliko bolševikům všech proveniencí, ale samozřejmě i nacistům a mnoha jiným lidským, stvůrám, které se upsaly zlu a zlo kolem sebe i šířily. To však lidé nesvedou. Říkají: Odpustili jsme, ale nezapomněli. Pravdou je však pravý opak: neodpustili, ale zapomněli. Pochopme, že milostí zapomínání za utrpěná příkoří Bůh člověka vybavil jen pro své nezměrné milosrdenství, abychom totiž jednou mohli jeho samého prosit o odpuštění svých hříchů, přesněji řečeno: aby na ně zapomněl.

Jen už na okraj: je zajímavé, že mnohem spíše než o odpuštění prosili Boha o zapomenutí starozákonní žalmisté. Obdivujeme jejich přesnost!

Václav Durych