V dnešním poetickém koutku nacházíme básně poněkud abstraktnější a na první pohled méně přístupné. První báseň napsala Nea Marie Brkičová a druhou Vladimír Holan, český básník a překladatel, narozený 16. září 1905 v Praze a zesnulý 31. března 1980 tamtéž. Cílem takového výběru je poukázat na někdy obtížně pochopitelný a nesnadno přijímaný požadavek vyprázdnění svého srdce od všeho, co nesměřuje k Bohu a zaplnění  čistou a dokonalou láskou, která nemá nic společného s neuspořádanými afekty,  lpěním a sobeckým  přivlastňováním  tvorů nebo věcí. Jedině tehdy člověk skutečně miluje, když je jeho cílem Bůh sám pro Sebe, nikoli pro útěchy nebo výhody, po kterých pod rouškou zbožnosti tvor prahne a když je  nedostane,  jeho láska a vytrvalost se vytrácí. Nemáme informaci o tom, že by báseň Vladimíra Holana vznikla inspirací touto myšlenkou, ale zařazujeme ji, neboť nám zmíněné skutečnosti evokuje.

Ztráta

*

Drcen slovem:

„i nemocná růže je úchvatná“

Jsem pomalý ztráceč časů

*

Nakloněn přes zábradlí

Hledím do vody

Jež nevyschne

*

Nejsem pokorný

*

Mezi všemi těmi kameny na dně

Nejraději bych usnul

Abych nesoudil svět

Nepojmenovával stíny

*

Mrtvý pýchou

A proto se můžu i narodit

Když  zapomenu

Kým jsem

*

Tak by se mi líbilo

Ztratit tvář, věk a všechny věci

Jež mě uzavírají do hanebného brnění

Majitele

*

Kdyby mě tak Bůh odvezl někam

Kde bych to všechno odevzdal

A už si nemusel nikdy nic koupit

ZA

*

V soumračnu stále větším

jdou chvíle krokem svým.

Jak má být počet něčím,

není-li mizením?

*

Vábící odpověď

je za prostorem denním.

Čím byla světci zeď?

Jen právě neopřením…

*

Zdroj: HOLAN, Vladimír. Nokturnál. In Spisy sv. VIII. Ed.: Justl, Vladimír. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003.