21. století: Čas praktického ekumenismu

2. polovina 20. století byla rájem pro něco, co bych nazval „idealistickým ekumenismem“. Snahou o znovusjednocení křesťanů, která teoreticky sice vypadala krásně, ale fakticky byla hodně naivní. Přišlo však století 21. a s ním dva fenomény: papež Benedikt XVI. a stále výraznější hroucení se a odkřesťanšťování části protestantismu. To dnes dává příležitost něčemu, co lze s klidným svědomím nazvat „praktický ekumenismus“.

Papa_Benedetto

Benedikt XVI.

Idealistický ekumenismus doufá v něco, co se blíží znovusjednocení všeho, co se tituluje jako křesťanské, a odsouvá do pozadí problémy, které by tomu bránily. Bohužel i ty, u nichž bylo zřejmé, že jsou ze své podstaty neřešitelné. Naproti tomu pragmatický ekumenismus si bere na mušku realistické cíle. Problémy neskrývá, ale vyhodnocuje. A neváhá si přiznat realitu tam, kde znovusjednocení prostě nepřipadá v úvahu.

Smutným příkladem až zvrhlého idealistického ekumenismu jsou nikoliv nikam nevedoucí jednání (to je jen ztráta času), ale spíše praktické důsledky: absurdní snaha o hyperkorektní vztahy, která ústí např. v to, že odpovědní katoličtí představitelé v převážně protestantském státě odmítají pokřtít konvertity od ateismu, páč přece jako rodilí občané protestantské země by si logicky měli vybrat „rodnou“ protestantskou víru a jejich katolický křest by mohl „poškodit ekumenismus“ (vedený s liberálními luterány, se kterými se, přiznejme si to, prostě žádné komplexní sjednocení čekat nedá).

Naopak je zde praktický ekumenismus, který se snaží prosazovat papež Benedikt XVI. Ten se nebojí přiznat si, že znovusjednocení znamená návrat odpadlíků zpět do katolické církve, ke katolické víře. A především se nestydí přiznat si, že zatímco s těmito křesťany jednat lze, s jinými to už nemá smysl, především protože jsou křesťany už jen nominálně.

Je nutno říci, že praktický ekumenismus má dnes obrovské možnosti, které mu dala veskrze pochmurná doba křesťanství, která se více než kde jinde projevuje u liberálního protestantismu. Kamkoliv se v Evropě nebo Severní Americe podíváme, vidíme ho ve stavu rostoucího úpadku, hroucení se a především, nepřehlédnutelného „odkřesťanšťování“.

V ČR i jinde celé liberálně-protestantské sbory i církve rezignují na pravdy a zásady explicitně i implicitně obsažené v Bibli. „Tamto se tak možná nemyslelo, toto je překonané, tamto nemoderní a tohle směšné“, říkají. Takže už máme lesbickou biskupku vychovávající v církví posvěceném homosexuálním manželství dítě (švédští luteráni), rozvod a nové církví (dokonce na biskupské úrovni) požehnané manželství za účelem výměny manželky za štíhlejší a mladší model (čeští husité) či biskupku nebo šéfku prestižního semináře prohlašující interrupci za Boží dar a požehnání (američtí anglikáni).

Newman_by_Millais

Kardinál Newman

Co je ale podstatné, tyto překotné změny nejsou zpravidla vítány všemi věřícími daných církví. Mnoho z nich má své konzervativní křídlo, jehož členové nevěřícně zírají a často i zoufale bojují, aby zastavili nepřehlédnutelný útěk od křesťanských hodnot. Mnoho z nich si klade otázku, kde se stala chyba a nemalá část z nich dospěje k názoru, že možná už na začátku.

V poslední době sílí proud konverzí konzervativních luteránů a anglikánů ke katolické církvi. Poté, co anglikáni stále masověji zavádějí kněžské i biskupské svěcení žen, žehnání homosexuálním svazkům a začínají se tolerantně stavět k potratům, se stále více jejich řadových věřících i duchovních rozhoduje následovat kroky kardinála Newmana a vrátit se zpět do katolické církve. A zde můžeme vidět střet mezi ekumenismem idealistickým a praktickým.

Praktický ekumenismus Benedikta XVI. tyto příchozí vítá a připravuje jim podmínky, aby přestup nebyl zbytečně bolestný. Naproti tomu idealistický ekumenismus zuří a nejraději by tyto konvertity poslal někam na Mars, kde by jejich přestupy nekalily vody nekomplikované spolupráce a dalších jednání za účelem sjednocení celého křesťanstva, neboť je zřejmé, že s těmi zbylými se už pak nejspíš nedohodnou. Přehlíží přitom jednu zásadní věc: liberální protestanté se už „liberalizovali“ natolik, že v podstatě přestávají být křesťany, neboť zejména v morálních hodnotách oponují tomu, co křesťany vždy křesťany dělalo. Být křesťanem není jen ústně vyznávat Krista, chce to trochu více.

Pravdu má David Petrla, když se ve svém příspěvku na toto téma ptá: „Jaký má smysl vést dialog o otázce očistce se společenstvím, jehož biskupové propagují potraty?“ Odpověď, kterou bych navrhl já, by zněla: „jako kterékoliv jiný nezávazný pokec s pohany„. Sjednoťme se s těmi, co se s nimi sjednotit lze, za podmínek, které katolík může přijmout. A za ostatní se modleme. Za jejich duši a za jejich obrácení.

Obrázek:

Foto Benedikta XVI. pochází z Wikimedia Commons (viz zdrojový soubor), jeho autorem je eürodäna a je uvolněno pod licencí Creative commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic

Foto obrazu kardinála Newmana od sira Millaise pochází rovněž z Wikimedia Commons (viz zdrojový soubor) a je volně použitelný, neboť ochrana autorských práv už vypršela

.

4 Responses to 21. století: Čas praktického ekumenismu

  1. Jana Solem napsal:

    Zde odkaz na stranku, kde pravoslavny biskup hovori o „romantickem ekumenismu“: http://www.kath.net/detail.php?id=19660

  2. ivka napsal:

    já jsem ekumenu nikdy „nemusela“.
    Ať se každý drží svého kopyta :O)

  3. jjstodola napsal:

    Ivka. To znamená, že se mají katolíci držet své spasitelné nauky, a protestanté svých bludů, které jsou objektivní překážkou spásy? Není v některých případech to kopyto poněkud čertovské?

  4. […] tzv. “anglokatolíků” do katolické církve, kterému jsem se věnoval v článku 21. století: Čas praktického ekumenismu, či slučování některých protestantských […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *