Stručný prolog série fiktivních příběhů, inspirovaných skutečnými lidmi, událostmi i dějinami.

Byla takový malý blonďatý modrooký andílek. Tak pět, šest let. Našli ji u vrat sirotčince, nemluvnou a bez dokladů, jako mnohé jiné v té době. Mezi dětmi trochu rozvázala, občas i skotačila, i když ne zas tak často. A v jejím hlase bylo něco divného, jakýsi zvláštní tón, hluboko skrytý a téměř nepostřehnutelný, který však sestře Faustyně, pečující o správnou výslovnost u malých dětí, nemohl ujít. Když usoudila, že nastal čas, vzala si holčičku stranou a zeptala se jí na její jméno a rodiče. Děvčátko zbledlo. Roztřáslo se a zavrtělo hlavou. „Ale no tak, pověz mi to…“, usmála se řeholnice. „Já nemůžu“, popotáhla dívenka. „Maminka mi to zakázala. Nikomu to nesmím říct.“ Sestra Faustyna se na ni pozorně podívala. Už věděla, co je to za přízvuk. Pevně ji objala. Pohladila a políbila na čelo. „Dobře, broučku, velmi dobře“, zašeptala. „Tvoje maminka měla pravdu. Nikomu to nesmíš říct.“

Když ji poslala zpátky k dětem, zamířila do kanceláře Matky představené. Ta jen zasmušile pokývala hlavou. Zapsala si údaje, které by podle sestry Faustyny mohly odpovídat, a pak se obě pomodlily za zdar dobrého díla. Večer, po Mši, pak požádala Matka představená kněze o zpověď. Pod pečetí zpovědního tajemství pak vznesla svou žádost. Otec Wiktor, příliš tlustý na svůj františkánský hábit, opět nezklamal. Sprostě zaklel a odplivl si.

„Další Ďáblův zplozenec. Skončíte s kulkou v hlavě, kvůli týhle chamradi!“, zavrčel nerudě. Matka představená skryla pohoršený výraz a ne poprvé si pomyslela, že otec Wiktor má k ideálnímu knězi daleko, předaleko. Nicméně věděla, že už zítra ho bude blahořečit, protože opět odvede skvělou práci. Stalo se. Když později pověřenkyně gestapa prováděla obvyklou kontrolu dětí, u Karoliny Kowalské se ani nezastavila. Vždyť vůbec nevypadala židovsky – a její dokumenty, jimž vévodil patřičně ošoupaný originální křestní list, byly v naprostém pořádku.

Malá exkurze do historie:

Katolické kláštery a při nich existující školy a sirotčince tvořily ve třicátých a čtyřicátých letech zásadní oporu vzdělávacího a sociálního systému v Polsku. Za války se k vyučování a péči o sirotky přidala i pomoc válečným uprchlíkům a pronásledovaným. Kláštery a jejich zařízení, přetížené a často navíc nacisty zbavené základních zdrojů pro svoji obživu, dělaly co mohly.

Zajímavou a dodnes nepříliš známou činností bylo ukrývání židovských dětí v sirotčincích a vzdělávacích ústavech, kde byly pod falešnou identitou zamíchávány mezi ostatní děti. Původně šlo o jednotlivé případy vzešlé na základě zoufalství a okamžité potřeby rodičů či založené na známostech, později ale došlo k velkému rozvoji této činnosti a její systematizaci: vznikla obrovská podzemní síť propojující polský Podzemní stát a církevní struktury a do klášterů a s nimi spojených institucí byly ukryty tisíce židovských dětí. Minimálně desítky, ale spíše stovky sester, bratrů a kněží zaplatily svoji účast na tomto fantastickém projektu životem.

Text výše je inspirován ranou fází této slavné historie polské katolické církve a příběhy těch, kteří s ní byli spojeni. Těm, kteří se chtějí dovědět více o tomto tématu, doporučuji pro začátek článek Příšeří naděje, který mi vyšel na Christnetu 22. září 2008, nebo případně příběh Ireny Sendlerové, která jako vedoucí dětského oddělení legendární Żegoty organizovala záchranu židovských dětí v oblasti Varšavy.